rock+

OSPALÉ OKO PLYŠOVÉHO TYGRA Jim Peterik zůstane navždy v paměti coby spoluautor „Eye Of The Tiger“. Při poslechu Lvího srdce by ale Rocky řezal maximálně tak do krabic s laskonkami, a ne do hovězích půlek. Cukrářský pompík. Zatímco masa se nepřejíte, kremrolí snadno. Jakkoliv mám velké nosné hlasy i rockovou pompu rád, u v pořadí šestého studiového alba PRIDE OF LIONS mi nenaskakují emoce, natožpak husí kůže, dokonce mám problém udržet při prvoposledním poslechu pozornost. Abych pravdu řekl, husí kůže jako pralinky mi vyrazila při pohledu na facebookovou fotografii dvojice! To nechcete vidět:-) Zpět k muzice. Formálně se nedá nic zásadního vytknout, libé tekuté melodie, klenuté hymnické oblouky, klávesové stěny, velký hlas v popředí… Jenže, melodie protékají mezi prsty, žádná se nezaklesne trvaleji v paměti, maximálně jako ozvěna dříve použitého motivu, sebevětší klávesové stěny nenahradí zvuk kytar, a honosný vokál Tobyho Hitchcocka je vhodný možná tak do muzikálu, do rocku nepasuje,

VŠEOBJÍMAJÍCÍ MUZIKA AMERICKÝCH VETERÁNŮ Americké pojetí hardrocku se vším všudy. Spousta riffů, neméně pompy, vokálů, uhlazených melodií i žánrových odboček. Proto ryzím vyznavačům klasického britského hardrocku chyběla u Amíků členitost, ostří a stylová čistota. Kdo ale má ve svém posluchačském portfoliu americký pompézní rocku a další žánry, nové BÖC ocení více, včetně jejich výletů do hájemství melodramatického AOR („Tained Rock“) či radiorocku s úhlednými vokálními harmoniemi a neškodným rytmem („Box In My Head“), popřípadě skoro-reggae („Nightmare Epiphany“). Kapela se nelekne ani country, viz rozjívená „Train True (Lennie’s Song“). Deska přitom začíná celkem masivně, „That Was Me“ zdobí bezmála sabbatovský riff a cooperovská teatrálnost ve zpěvu. Poté ale kapela přepne na trochu jinou vlnu, viz výše. V „Edge Of The World“ oba přístupy kombinuje, kamenný riff je rozmělněn sladkým vokálním partem. Procházku po skalnatém podloží, avšak s různou okolní krajinou, nabídnou například

Fish se podobně jako Peter Gabriel postupně dál a dál odpoutával od stylu a soundu své mateřské skupiny, až se ocitnul daleko od původního květnatého art rocku. Dlouho očekávané album svým způsobem reflektuje Fishův postoj k neradostným událostem posledních let, osobním i takovým, které rozkývaly bytí nás všech. Proto název, znamenající v němčině pocit melancholie a únavy, proto poněkud pochmurné vyznění těkavých rytmů, střídmé elektroniky a nezvykle civilního Fishova projevu. Sám zpěvák přiznává, že tak nějak samo od sebe vzniklo v podstatě autobiografické terapeutické album. Není sice až tak drásavé jako předsmrtný Bowie, Fish neumírá, ani nejde na samou hranu umělecké katarze, přesto nacházím mezi „Weltschmerz“ a „Blackstar“ víceré styčné plochy, viz kupříkladu sound a naléhavost „Walking On Eggshells“, či osudovost „Little Man What Now?“, v níž se Derek vyrovnává se smrtí otce. Rozhodně se nejedná o album k dennímu ani relaxačnímu poslechu. Dokonce se někdy nedá, podobně jako „Blac

V bezmála čtvrtročním předstihu před oficiálním únorovým vydáním si opakovaně užívám další sólovku Steva Lukathera. Nahrál ji společně s partou osvědčených spoluhráčů, za všechny jmenujme Davida Paicha (klavír, varhany), bubeníka Grega Bissonetta a basáka Johna Piercea. Stěžejními kusy „I Found The Sun Again“ jsou dvě vypůjčené klády: najazzlá Capaldiho (TRAFFIC) desetiminutovka „The Low Spark Of High Heeled Boys“ nás zavede do sedmdesátek, a hendrixovsky navazbená kosmická chuťovka,“ Bridge Of Sighs“, z pera Robina Trovera (PROCOL HARUM) odkazuje svým soundem ještě hlouběji – na bouřlivá šedesátá léta z období Woodstocku, byť pochází ze čtyřiasedmdesátého. Třetím coverem je gradovaným finále honosící se „Welcome To The Club“. Napsal ji Joe Walsh (JAMES GANG, EAGLES). Podobně vyzní i „Journey Through“   s mooerovsky exhibiční Lukatherovou hrou. Mateřské TOTO nejvíce připomíná „Serpent Soul“, jak stavbou, tak dialogem mezi Steveovou kytarou a Davidovými klávesami. Jak by také ne, když s

Doba koronavirová nasměrovala spoustu muzikantů do nahrávacích studií. Steve Hackett (GENESIS) zúročil na „Under A Mediterranean Sky“ vzpomínky a zážitky z cest po Středomoří a Středním východu. Se svým dlouholetým parťákem, Rogerem Kingem, vybral z mnoha desítek svých nápadů, zaznamenaných v průběhu času na akustickou kytaru, desítku nejnosnějších – a připravil album, jež má být jakousi hudební terapií pro všechny, co se nemohou vydat na cesty po svých oblíbených slunných lokalitách. Mohutná symfonická předehra upoutá pozornost a připraví půdu pro následné komorní Hackettovo kytarové perlení a preludování. Nepotřebujete žádná slova, každým tónem vnímáte jasnou modrou oblohu i bělavý písek a skaliska někde na jihu Řecka. Zakrátko se vznesete nad nekonečné dálavy a ukolébáte na hřbetu velblouda v písečných dunách některé z odlehlých částí severní Afriky. Poté nás Steve spolu s digitálním „orchestrem“ doprovodí na Apeninský poloostrov. Pouť pokračuje romantickou melodickou linkou jak od

Michael Schenker je můj ročník, takže když zavzpomínal na vznik „In Search Of The Peace Of Mind“, hned mi naskočily vlastní příhody ze sedmdesátého: „Tuto skladbu jsem složil v kuchyni mé matky, když mi bylo 15. Sólo je prostě tak dokonalé, že bych nezměnil ani jednu notu. Toto je pro mě nejdůležitější píseň posledních 50 let. Jí všechno začalo.“ A dodává: „Gary Barden zpívá první verš, pokračuje Ronnie Romero, a nakonec ve sborovém finále Ronnie , Doogie White a Robin McAuley. Děkuji všem.“ Schenker hraje na kytaru postaru, rytmiku ale nechá bouchat, jak si doba žádá, rychle a zběsile. Především Brian Tichy se v šesti skladbách předvedl se vší parádou. Vzniká tak zajímavá kombinace, kdy se mohou při společném poslechu sejít starší a pokročilí, vedle mladých a rozjívených:-) Úvodní jízdu obstará stříbřitý šikanzen „Drilled To Kill“, řízeným pilotem Ralfem Scheepersem. Joe Lynn Turner zvedá své oblouky už jen ve studiu, tam má ale stále co nabídnout, viz klenutá „Don´t Die On Me Now“.

Srpnové vystoupení JETHRO TULL na „britském Woodstocku“ ročníku sedmdesát zachytilo kapelu ve vynikající formě. Byla rozehraná ze série amerických vystoupení, a ještě neutahaná z podzimního britského. Sestava: Ian Anderson, Martin Barre, Clive Bunker, Glen Cornick, John Evan disponovala bluesovým fundamentem i rockovou dravostí. Teatrálnost obstarával Ian sám. Reediční 2 LP (2004, zřejmě dolis 2020) s „jednonohým“ divousem Andersonem na přebalu umožnilo rozložit hodinové vystoupení do nadstandardně širokých drážek, což se příznivě projevilo v klidu šumového pozadí vinylu, jakkoliv se samozřejmě v případě letitého live záznamu nejedná o žádné zvukové okouzlení. Sound zkrátka sedí na prdeli. Repertoár zahrnuje všechna tři do té doby vydaná alba, plus „My God“ z tehdy teprve připravovaného „Aqualungu“. Finále obstaraly tři s vervou zahrané kusy ze „Stand Up“: „Nothing Is Easy“ a směs z „We Used To Know“ / „For A Thousand Mothers“. Ryzí klasika z hlubin rockové klenotnice. Jaromír Merhaut

„Bat Out of Hell“ jsem poprvé slyšel coby neznámou novinku krátce po návratu z vojny, když Pavlovi B. přišel balík od otce z Kanady. Na lístku bylo napsáno, že tohle teď v Americe strašně letí. Už přebal s Tarzanem na rakeťácké motorce vypadal náramně, jehla Shure V15 IIIE v klidu dosedla … a vzduch kolem nás explodoval. A já měl nový idol, masitého řízka, poťapkávajícího na zadní straně přebalu pozadí modelky, spočívající v náručí Todda Rundgrena, producenta a kytaristy. Rokec, pompa, spectorovské nástrojové stěny i velké hlasy – to bylo prostě něco na mě, milovníka Uriášů a Queenů. Bombáááá!!! Nejraději jsem měl od prvního poslechu spršky slov v "Paradise by the Dashboard Light", duetu Meata Loafa s Ellen Foley, proti nimž byl kulomet Maxim zadrhávající se špuntovkou. Postupně jsem zjistil, že nadupaná banda za zády Masáka, co zahrála symfonický rokenrol jako nikdo předtím ani potom, je složena z členů Toddovy kapely UTOPIA a E STREET BANDU Bruce Springsteena. Jima Steinma

Kytarový vesmír Neala Schona jsme měli možnost poznat na desítkách alb s jeho hrou. „Universe“ svým názvem napovídá, že se Neal tentokrát vydal i napříč časoprostorem do hlubin rockové historie. A tak vedle původních skladeb Narada Michaela Waldena zazní například zpěvně líbezné, a současně dostatečně masivní pojetí Hendrixovy „Voodoo Child“, kde vzdává hold svému kolegovi, a přitom zůstává svůj.   Podobným způsobem pojal „Purple Rain“, kde též poněkud ubral na palčivosti původní verze (Prince), aby vyniklo jeho nepřekonatelné frázování. Z jiného kytarového ranku je předělávka „I Believe“ (Stevie Wonder), kde se Neal doslova vznáší nad našimi hlavami. Z beatlesovského bolera „Hey Jude“ si Neal pro své finále vypůjčil jen závěrečný motiv. „Universe“ je album jež pohladí. Byť instrumentální, tak doslova zpívá, však také Neal se smíchem prozradil, že producent a hráč na bicí, Narada Michael Walden, jinak též parťák z JOURNEY, mu své skladby nejenže předzpívával, ale nutil jej vytvořit kyt

Trevor Bolder tvrdil basu u Bowieho, WISHBONE ASH, nejdéle však, od roku 1977, v sestavě URIAH HEEP. Když však květnu 2013 ve věku nedožitých třiašedesáti předčasně odešel, spousta takyrockerů to ani nezaregistrovala. Trevor si nikdy nehrál na hvězdu, byl vždy nenápadným mužem v pozadí. O to cennější je jeho po letech s pomocí přátel dopracované a nedávno vydané album. Kdo od Trevorovy „posmrtné“ desky čekal nějaké unylé bilanční rozjímání, sedne si na prdel hned při první sloce „Which Way Will The Wind Blow?“, znovuvzkříšené skladby z třicet let starého alba „Different World“ URIAH HEEP. Trevor Bolder ji za přispění vokalisty Dereka Gallaghera a Laurieho Wisefielda, slyšitelně posunul směrem k LED ZEPPELIN. To samé platí o „Rich Kid“ z „Raging Silence“. Hard rock jako řemen. Akusticky zklidnělé „Wasting My Time“, „I Had A Dream“, „The Paris Song“ i titulní „Sail The Rivers“ by pro změnu mohly zdobit některou ze sólovek Kena Hensleye. Mimochodem, Trevor má sametovou barvu hlasu, ne nep

Byť jde o třetí pokračování pocty Jiřímu Schelingerovi, svou stylově razantní kytarou, ctící tradice hardrocku a nepodléhající módním trendům, na sebe strhává pozornost Dodo Doležal, mozek i duše projektu. Nechci se rouhat, ale takhle kdyby tehdy zněl Jirka a Ringův band... Co si budeme namlouvat, především desky se nemohly soundem poměřovat se světovou špičkou, byť na jevišti zněl v hardrockové části programu Čechův ansámbl obstojně. Dodo rozvinul Jiřího odkaz způsobem z něhož chvílemi až mrazí, byť na převtělení nevěřím. Na kazetách existující skladby podal s pietou, zhudebnění „Anděla smrti“ pak v duchu nejlepších sabbatovských tradic. Mě osobně nejvíce potěšila šamanská adaptace „Oh Well“ z FLEETWOOD MAC. Osudový riff nedávno zesnulého Petera Greena ční jako nejvyšší monolit ve skalnatém městě. Zaříkávání Mladena Djelmo, postavené na Schelingerově proroctví, přináší v titulní skladbě tíživou osudovost, jež nás nutí klást si otázky… LP „Epilog“ považuji za nejlepší možné završení h

Setkání z lockdownu nasraných a současně ze společného hraní nadšených muzikantů vyústilo v (mini) album, na němž si parťáci s gustem a plným nasazením prosviští v krátkých dvou-tříminutových skečích své oblíbené kousky různých žánrů. Sammy Hagar samozřejmě do výběru prosadil hned několik skladeb svých VAN HALEN, a Jason Bonham určitě nebyl proti občasné stylizaci do Zeppelina, viz úvodní „Funky Feng Shui“ a „Whole Lotta Rosie“, co zní jako AC/DC/LZ. Sestavu THE CIRCLE kompletují – kytarista Vic Johnson a basák Michael Anthony. „Won’t Get Fooled Again“ od THE WHO ctí originál, i když se Sammy samozřejmě nesnaží šplhat do Rogerových výšek. Zmíněné sadě vanhalenovek vévodí emoce vykřičené v „Don’t Tell Me (What Love Can Do)“, složené Hagarem v bezprostřední reakci na sebevraždu Kurta Cobeina. K nejvýraznějším písničkám na desce též patří na střídačku poloakustická/hutně hardrocková verze více jak půlstoletí pamatující „For What It Worth“ od BUFFALO SPRINGFIELD. Závěrečná „Heroes“ David

Kompilace „Still The Night“ se skládá ze skladeb tří alb projektu PHENOMENA: „Phenomena“ (1985), „Dream Runner“ (1987) a „Psycho Fantasy“ (2006). Je postavená na vokálu Glenna Hughese, jehož snad netřeba čtenářům Sparku blíže představovat. V sestavě doprovodných muzikantů najdeme mimo jiné jména jako: bicmen Cozy Powell, basák Neil Murray, klávesáci Don Airey a Richard Bailey, uhrančivý houslista Nick Sanders a samozřejmě kytarista Mel Galley, bratr duše i těla projektu – Toma. Zkrátka hvězdný ALL STAR BAND. Album obsahuje kompletní debut, z něhož chybí pouze závěrečná dvouminutová instrumentálka. Ve své době byla PHENOMENA zjevením, spojila eleganci a pompéznost souborů typu ASIA, BOSTON, FOREIGNER, nezapomněla na rockový fundament a přidala experiment s houslemi, coby sólovým nástrojem. Vše Tom Galley narouboval na své fantazijní představy o nadpřirozených jevech, původně plánované pro povídkový film. A dílo završil Glenn Hughes jedním ze svých erbovních pěveckých výkonů. Vzpomínkov

MOTORY NA PLNÝ TOČKY! Novinka Alice Coopera je dílo s příběhem. „Detroit byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let centrem heavy rockové scény,“ vysvětluje Alice Cooper s odkazem na dobu, kdy producent Bob Ezrin vykřesal svým drilem z nesourodé bandy kolem Vincenta Fourniera šlapající těleso, jež zakrátko uhranulo svět. Uplynulo půl století a oba pachatelé se vrátili na místo činu. Dali dohromady tamější muzikanty, pamatující jak a co se tehdy hrálo, včetně Waynea Kramera, kytaristy MC5 a Johnnyho „Bee“ Badanjky, bubeníka DETROIT WHEELS. Na desce se objeví se i Joe Bonamassa a Mark Farner z GRAND FUNK RAILROAD. Část materiálu se objevila na předloňském EP „Breadcrumbs“. Album trochu paradoxně otevírá „Rock ’n’ Roll“ z repertoáru newyorských VELVET UNDERGROUND, tedy koně jiné stáje. Současně ale ukazuje, s jakou vervou a zarputilostí se zakrátko třiasedmdesátiletý (!) veterán pustil do práce. Zvukem i pojetím odkazuje na drsný garážový zvuk a úsečnost, jimiž prastaré detroitské kap

Americký sen USA doufají v Obamův zázrak a novověké vzepětí Bruce Springsteena se v témže okamžiku naplňuje albem Working On A Dream . Hledají se paralely, výklady, řeší se úniky na net i marketingová strategie, padají jména jako Martin Luther King. Až mám pocit, že v mediálním víru zmizela hudba. Ta je dospělácky velkolepá. Boss měl ostatně vždy sklony k efektním gestům. Je ale naštěstí nevyvratitelně vkořeněn do americké země, nasáklé potem generací přistěhovalců i tóny jejich tradic. Přestože tedy elpé místy zní, jako by se produkce zmocnil   Phil Spector, žádné Let It Be se nekoná. Brendan O’Brien a hlavně E-Street Band, s nezaměnitelným Bittanovým piánem a kytarou Nilse Lofgrena, drží sound pevně pod kontrolou. Jen připomenu, že naposledy můžeme slyšet varhany loni zesnulého Paula "Dannyho" Federiciho. Brzký šedesátník   Springsteen   přípravami strávil dva roky, první nahrávání se uskutečnilo v přestávkách turné k albu   Magic . Výsledek předčil očekávání, oslavné ódy

Spanilá jízda těžkooděnců Rob Halford opěvuje Nostradama, tak proč by si Biff Byford nemohl střihnout krále Artuše, zvlášť když má svůj hlas pevný a ostrý jak zamlada? Heavy metal, včetně dvojzápřahů kytar, gigantických škopků a svalnatých póz, představuje v dnešní době do sebe uzavřený žánr pro poměrně vyhraněné publikum. Album Into The Labyrinth nahráli   Saxon   v německém studiu Twilight Hall v produkci Charlieho Bauerfeinda. Naštěstí zní čistokrevně   engliš hevy. Žádné hlukové stěny, maskování neumětelství industriálem, přidaným limitním zkreslením anebo jinými nýmandskými vycpávkami , jak je u spousty mládežníků dnes zvykem . Do poslední noty muzika a nástroje. Neodpustím si poznámku. Bývá roztlemeným intošským zlozvykem trefovat se do metalu, muzikantů i posluchačů. Je fakt, že některé vnější znaky jsou docela legrační, je dno ale musí uznat každý soudný, ti chlapi zpravidla umějí skvěle hrát. Kdo viděl a má rád Boormanova Excalibura , bude u otevíráku Battalions Of Steel vy

Vypadá to, že The Order na sobě od posledního alba zapracovali. Jsou věrohodnější, dopilovali výraz i sound, a posunuli se z osmdesátkového heavy hlouběji k údernému hardrocku australského střihu. A hlavně, zamakali na skladbách. Všechny obstojí, žádná není nanicovatá, táhnou za jeden provaz a přitom si každou zapamatujete. Trojka Rockwolf se sestavě: Bruno Spring - kytara ,   Andrej Abplanalp  - basa, Tschibu Casciero  - bicí a Gianni Pontillo - zpěv, povedla. Na úvod šlapavý rokec v hairmetalovém aranžmá ( Sex, Drugs & Rock'n'Roll .) Pak Love Ain't A Game To Play , žhavá drsanská dusavka, jeden by nevěřil, že vznikla pod ledovcem. Jen dvě skladby odkazují přímo na tvrďáckou minulost, On And On , a především Reorder The Disorder - zdaleka nejurputnější kus, jakoby se kapela chtěla ukázat, kdyby něco, tak klidně přidáme forsáž a poboříme to tu. The Order ale umí i masivní hardrockové balady a kývačky, viz Endlessly a This Song Is For You s vynikajícím chlapským

Kytarista a příležitostný klávesák Matt Filippini se opět obklopil svými oblíbenci z kategorie rockových legend, přidal pár souputníků a vypustil do světa nabušenou, rozvernou i zemitou hardrockovku, propagačně puncovanou jmény jako Glenn Hughes, Ken Hensley, Ian Paice, Clive Bunker. Strunná hra jeho samotného je účelná a s veterány ladí. James Christian v roli sólového pěvce samozřejmě na sebe strhává největší pozornost, nastupují podvědomé paralely na House Of Lords, ti jsou však ryze američtí, zatímco Moonstone Project slyšitelně navazuje na evropské žánrové tradice. Například blueshardrockovka Cosmic Blues je jak od Whitesnake. Vůbec, párplovská inspirační linie je nejvýraznější, viz pulsní From Another Time , ta by mohla klidně být mezi bonusy k Stormbringer . Pěvecká účast Glenna v překvapivě líbezné Closer Than You Think pocity jen podtrhuje. Mně osobně se nejvíc líbí - jak příslovečný bílý had se vinoucí - Rebel On The Run s hammondkama   Alessandra Del Vecchia, druhé stěže

Lynyrd Skynyrd, osudem nejspíš prokletá, avšak nezlomená kapela. V žádné jiné smrtka nekosila s takovou zuřivostí, přesto se do služby v ní hlásí noví a noví bojovníci. Posledním takovým odvážným je klávesák Peter Pisarczyk od funkymana George Clintona. Nahradil v lednu zesnulého Billyho Powella. Jen připomenu pilíře současné sedmičlenné sestavy, kytaristy Garyho Rossingtona a Rickeye Medlocka, plus zpěváká Johnnyho Van Zanta. God & Guns začíná překvapivě mainstramově, nablýskaně, jásavě. Still Unbroken je nová wrestlingová hymna a Simple Life singlová hitůvka. V glazurovanou keramiku vypálená hlína. Staří známí, sluncem rozpálení a větry zbrázdění Lynyrd Skynyrd nastupují v Little Thing Called You , blueshardrockovce s parádním kytarovým copem. Zklidnělou polohu zastupuje na Lp rozvolněná drnčivá poloakustická honky tonk bluesovka Southern Ways , countryovka Unwrite That Song , Floyd s hostujícím Robem Zombiem. Springsteenovsky patetickou kolébavku That Ain't My America

Po shlédnutí televizního dokumentu, čím vším si Lou zdravotně prošel, jsem ani v nejmenším nedoufal, že ještě někdy… A najednou si takhle v sobotu v podvečer užívám zralou muziku mých chutí, vzpomínky letí hlavou, druhý i třetí poslech v jednom zátahu. Lou Gramm je samozřejmě doslova přikován k odkazu Foreigner, jakkoliv jeho doprovodná kapela jede po své vlastní linii. Jeho stále velký hlas je však tak prolnut s nespočtem foreignerovských pecek, že se asociace samovolně vkrádají do mysli horem dolem. Stylovým středobodem je mocný melodický rock bez cukerínu, s docela masivní rytmikou, klasicky stavěnými kytarovými sóly i klávesovými vyhrávkami. Rodinná a kamarádčovská sestava, Ben Gramm (bicí), Richard Gramm (basa), Andy Knoll (klávesy) a Don Mancuso (kytara), netlačí na pilu, nehraje zaťatě, ale uvolněně, pohodářsky. Texty reflektují Louovu životní zkušenost i jeho příklon k víře. Ovšem žádný kalkulovaný patos, žalmy, dojímačky. Gruntovní muzika s jasnou vazbou na bluesrockové kořeny

Peter Ladwig je mi sympatický od první noty. Má podobný dospělácky zklidnělý přístup k melodice, stavbě skladeb i instrumentaci jako dnešní Ken Hensley ( Wake Up Call ) anebo Chris Rea ( Woman Of My Heart .) Přirozeně stárnoucí rockeři jsou zvláštní kategorií. Alba, kterými završují své kariéry, nemají ambice ovládnout vesmír, ani nahánět nové posluchače. Jsou to většinou bilanční deníky, zpovědi, doprovázené zklidnělou muzikou na bluesovém půdorysu. Ladwig z naznačeného nevybočuje, jako správný mistr gurmánských chutí přidává jen špetky koření, například funky rytmus v ( I Can´t Live Without Your Loving ), případně trochu soulového pnutí ( Here I Stand .) Rockerská melancholie je vždycky trochu balancování na hraně kýče a nudy. Ladwig do lepkavé pasti nepadají, i když pár lehkých zakolísání na Here We Stand je. Petera si možná někteří se sloní pamětí vybaví v sestavě hannoverské kapely Fargo, kde začínal i Matthias Jabs ze Scorpions. Na trio jej v Ladwig doplňují rytmičtí bratři Rud

Chickenfoot, až na modernisticky nátlakovou Avenida Revolution , potěší především starší, ale nevyschlé rockery, co si ještě občas rádi zadupou. Americký hardrock vždycky mířil natvrdo do rozkroku. Vanhalenovská větev byla současně pudová i novátorská. A právě na ní dnes sedí Sammy Hagar a svírá svůj mikrák pevně a tvrdě jak zamlada. Všezahrál Joe Satriani se jakoby drží zpátky, fajnšmekr si ale jeho kousky najde a užije. Mně osobně nejvíc sedí promakanější kousky, jako blueshardrockovka Soap on a Rope , anebo dotekově párplovská Down the Drain .  Ovšem i všechny ty přímočaré šupky a refrénovky jsou skvělé, spousta reminiscencí, jak to mám u pamatováků rád. Ani rozhlasově nacukrovaná a podbízivá baladička Learning to Fall příznivý dojem nepokazí… Jaromír Merhaut pro Rock+ 2009

Tuhle partu mám moc rád 30 let. Od chvíle, kdy mě na rakouské televizi chytla Dream Police . To jsem si zapsal do notesu: slibný hardrock, sehnat J Dnes hrají Cheap Trick v původní sestavě, Robin Zander – zpěv, kytara, Rick Nielsen - kytara, Bun E. Carlos - bicí vocals, Tom Petersson – basa. A stále skvěle. Jejich kaleidoskopicky barvitá a hravá muzika je přímo provázána s odkazem Beatles. Sleep Forever – krátká, ale krásná árie, za kterou by se nemusel stydět Roy Orbison ani Freddie Mercury. When The Lights Go Out Cheap Trick ponechali rozdováděnou glamovou lehkonohost originálu Slade. Plný regál zákusků. I každý další stojí za zmínku. Miss Tomorrow svůdná refrénovka, že by se mladej Bowie olíznul, skočná Sick Man of Europe ,   These Days s kráčející basou Toma Peterssona a výstavním Robinovým nápěvem, lennonovská Miracle , odvazovej padesátkovej rokec California Girl . Everybody Knows by se dala podstrčit na Magical Mystery Tour a málokdo by si toho všimnul. Alive , další sv

Jsem přesvědčen, že zadání bylo jasné, vymyslet něco, co by mohlo zabrat i u zbývajících pompézáků za Louží. Pestrá deja vu předváděčka sice ubírá na originalitě, na druhou stranu jsou všechny skladby výsostně chytlavé, melodie padají shůry jak božská mana, vše skvěle zahrané a odezpívané, a navíc ten zvuk! To je prostě Amerika, ať si kdo chce co chce říká. Letem poznámkovým světem: Shangri-la   - obšlehlé Perfect Strangers , jen jinak zabalené, Unspoken Words   -   pevně vyzděným soundem jak pecka odněkud z dvojky Kingdom Come, Need To Believe   - refrénovka a´la necukrovatový Bon Jovi, Unconditional Faith – i na plouživý Aerosmith došlo, I Don’t Mind   -   slušná dusárna s blackmoreovským riffem a kytarovým dvojspřežím, Break Away – svádivá hardrocková kývačka, tak tu by mohli závidět i Mr.Big, Don’t Let Me Down   - zapalovače a mobily v natažených rukách ještě nezhasínat, White Lion s Mike Trampem vykukují za rohem, Right From Wrong – první drobná úlitba dnešním rockovým hlukop

Ian Gillan kdysi dávno pobořil svým ječákem naše dětské hudební bábovičky a uvedl In Rockem celou mou generaci do světa dospělých. Stárne on, stárneme my. Emočně se navenek už jen tak vlníme, samozápaly, výtrysky a výbuchy přenecháváme dnešním mlaďochům. Ale uvnitř to s námi ještě šije... Deskou One Eye To Morocco podle mne i Gillan uzavřel svůj kruh a vrátil se na samý počátek svého muzikantského bytí, do šedesátek i hlouběji, už ale bez ambicí oslnit svět a přebít všechny a všechno kolem sebe. Zpívá slyšitelně pro radost, jak mu tělo slouží, žádná křeč ani trauma z toho, že staré gumy jeho hlas už do žádných výšek nevystřelí. Neláme skály, ale autentičtějšího průvodce rockovou krajinou byste dlouho hledali, najde pro vás kořeny, prameny, přinutí přemýšlet, a když vypráví ani nedutáte.   Titulní kus se vábně táhle i tetelivě line jak karavana v dáli na pouštním obzoru, No Lotion For That je slušnej rokec s richardsovským riffem a Don't Stop pro změnu perlivá latina. V usilov

To se takhle nad novým albem Davida Gilmoura potkalo mé uštěpačné a vstřícné já/ já : Homeopatická máčka. Ne, osobní hudební vyznání. „Money“, to byla panečku úderná rocková halekačka, a ne henten „Rattle That Lock“. Náhodou, já si podupkával. Pardon, u „Faces of Stone“ jsem zachráp, o čem to bylo? O umění poslouchat, já se naproti tomu krásně zasnil, a u sóla se vznesl k nebesům… Jejda mane, „A Boat Lies Waiting“, další rohypnolka! Něžný bottleneck, hypnotické akordy klavíru, hebký zpěv – že by zapomenutá skladba z Odvrácené strany Měsíce? No, „Dancing Right in Front of Me“ je jen obyčejná „pohoda, piánko, jazz“. Ano, na tom se – bez toho „jen“ a „obyčejná“ – shodneme. „In Any Tongue“ – únavná melancholie s patetickým sólem. Ale kuš, malá reminiscence na „Comfortably Numb“. Slušná instumentálka. Slušná? „Beauty“ je famózním strojem času, až někam k „Meddle“ jsem se proposlouchal. Utahaný půlnoční barový blues. Neboj, u „The Girls In The Yellow Dress“ si to v putyce dopovíme. Chv

Švédská ocelářská melodika má stále zvuk. Geff je nový projekt kolem kytaristy Ralfa Jedestedta. Sestavu kompletuje zpěvák Göran Edman, drummer Anders Johansson, klávesák Mats Olausson a basák Per Stadin. Podle proma samí pamětníci od Yngwie Malmsteena, Johna Noruma , Jeana Beauvoira, z Hammerfall, Silver Mountain, Snake Charmer, Glory, Brazen Abbot, A.R.K. Elegance, švih, spád a fůra hard&heavy melodiky. Úvodní Xtacy je jak nějaká zapomněnka od starých Pretty Maids. Geff ve velké části skladeb slyšitelně navazují na linii Deep Purple, Rainbow, Yngwie, viz Fruits Of Life , Living Generation , anebo Pennywise And Pound Foolish , Innervations , kde všude se Edman pevně vine a předvádí kolem hlavního motivu jak starý bílý had . Svižný samospád Land Of The Free je až nakažlivý, souboj kytary a kláves dává vzpomenout na Highway Star , ideální doprovod k reklamě na nějaký sporťák, fičák.  Jeden dva kousky jsou na pokraji klišé, kývačka Mr.Cain je asi tak stou reprízou téhož svůdného