rock+

 „Zatím u nás v ČSSR nemáme kvalitní gramofon s magnetickou vložkou a diamantovým hrotem, stereofonní magnetofon na 19 a 9,5 cm s cívkami 18 cm, stereofonní tuner na VKV, ani zesilovač s výkonem aspoň 2 x 20 W. Zcela chybí různé příslušenství,“ popisoval fatální stav hi-fi nabídky na oficiálním československém trhu roku šedesát sedm úvodník magazínu Hudba a zvuk. A pod čarou potichu hřímalo, „Hyn za hukáže, čeho všeho je československý bastman schopen!“ POSTAVTE SI SAMI Magazín Hudba a zvuk jsme představili v Rock History 1968, proto se můžeme rovnou zaměřit na obsah prvního ročníku 1967, coby autentického indikátoru stavu audio techniky v ČSSR. První, čeho si každý badatel všimne, je vysoký podíl návodů na samodoma výrobu, limitovanou samozřejmě tuzemskou součástkovou základnou i možnostmi obývákových „dílen“. Rubrika dostala název Postavte si sami . Když se dílo podařilo, měl fanoušek elektrotechniky a muziky doma zařízení, jaké nebyla šanci koupit v běžné obchodní síti, často ani v 

The Move jsou třpytným střípkem v kaleidoskopu britského rocku/bigbítu druhé poloviny šedesátých let. Svými hledačskými výlety připravili půdu dalším kapelám. Hned na úvod je potřeba předeslat, že The Move a Roy Wood jedno jsou, aspoň co se samotné hudby týče. Pozdější spoluzakladatel Electric Light Orchestra a šéf Wizzard byl jedním z průkopníků velkokapelového rocku a fúzí mezi světy rocku a takzvané vážné hudby. V éře The Move objevil svůj kompoziční a aranžérský talent, byť k tomu byl popostrčen, viz dále. Roy, barbar a divous na pohled, vizionář a ďábel na pódiu i ve studiu, je v „civilu“ překvapivě konformní, aspoň tak působí ve svých rozhovorech. BRUM BEAT Nejenom Londýnem a Liverpoolem živ byl sixties bigbít. Jednou ze zásadních líhní byl i Birmingham. Hudební scéna druhého největšího ostrovního města, ležícího na středozápadě Anglie byla daleko pestřejší než přístavní liverpoolská, neexistovala žádná obdoba Mersey soundu, a jediným společným jmenovatelem byl místní dialekt a a

Jak píše v úvodu originální wikipedie, Moby Grape je americká stylotvorná psychedelická rocková skupina z druhé poloviny šedesátých let, v níž všech pět členů společně psalo i zpívalo, a v jejíž hudbě se mísily prvky rocku, country, jazzu a blues. Podle mnohých jsou Moby Grape tím nejlepším, co vzešlo z tehdejší sanfranciské scény. Určující zásluhu na vysokém kreditu má především debutové album. V Československu přitom Moby Grape znali jen fajnšmekři a znalci rocku západního pobřeží. Na „vině“ je – podle mého úsudku a jako kupříkladu rovněž u Grateful Dead – výrazný podíl country ve výsledném soundu, a to se v Kotlince u zarytých bigbíťáků nikdy moc nenosilo. Pro tuzemské countrymany zase byli Moby Grape nestravitelní svou komplikovaností a rozevlátostí, žádná táborová juchajda, řachanda.   Skupina vznikla koncem roku 1966 v San Francisku. Tvořili ji: frontman a doprovodný kytarista Skip Spence (mimochodem, původní bicmen Jefferson Airplane), sólový kytarista Jerry Miller, bubeník Don

V roce 1967 byla pouhými dvěma skladbami definována podstata symfonického classical rocku, subžánru progresivního rocku, s nímž se v odvozených podobách setkáváme dodnes. Skladby A Whiter Shade of Pale Procol Harum a Nights In White Satin Moody Blues představují dva rozdílné přístupy k fúzi rocku a takzvané vážné hudby. Bělejší odstín bledé organicky včleňuje klasická Bachova barokní témata do rockového soundu, opřeného o velebný zvuk hammondek a klavíru. Noci v bílém saténu se naproti tomu opírají o smyčce zakleté v pásech mellotronu a odkaz hudebního romantismu. POSMUTNĚLÝ ODSTÍN BLEDÉ Nejenom kaleidoskopičtí Beatles a rozezpívaní Beach Boys posunovali v sedmašedesátém hranice moderní populární hudby. 12. května 1967 spatřila světlo světa skladba A Whiter Shade of Pale , organicky spojující jako žádná jiná předtím svět popu a tzv. vážné hudby. Všechny předchozí a mnohé následující pokusy takříkajíc drhly ve švu. Procol Harum se podle legendy pojmenovali po kočce. Čí číča, jakého

Soupeření i vzájemné inspirování se mezi Beatles a Beach Boys pořádně zacloumalo hudební scénou šestašedesátého i sedmašedesátého. Nejdříve vydali Plážoví hoši Pet Sounds , aby je zakrátko Fab Four trumfli svým Seržantem , na němž ale zejména ve vokálech použili ledasco lážoplážového.   Brian Wilson byl na všechno sám, přesto dokázal dvojici Lennon/McCartney s Martinem za zády konkurovat, v roce 1966 se dokonce chvíli zdálo, že má navrch. Zatímco Beatles přestali koncertovat a rozutekli se každý za svým, Beach Boys dobývali jejich domovský Londýn, byť bez své mozkovny Briana na pódiu, skupovali R&R Phantomy VII, užívali si křičících i sténajících dívek, divokých tiskovek i nepřetržitých rozhovorů pro tisk a rádia, zkrátka všeho, čeho se jim přes výsadní postavení nikdy doma v Americe nedostalo. Beach Boys po čtyřech letech, dvanácti albech a mnoha singlech, opouštějí Capitol Records. SBOHEM SURFOVÁNÍ, POZDRAVEN BUĎ BŮH Když Brian usedal ke klavíru ve své nové residenci a projížděl

V posledním pokračování seriálu o rockově přelomovém roku 1967 ještě jednou zůstaneme doma. Podíváme se zevrubně na tuzemskou big-beatovou scénu, jakým problémům čelila, co se povedlo, co ne – a proč. Odhalila nás Houpačka? Vycházel bigbít na deskách? Čím rezonovala Lucerna před padesáti lety? HOUPAČKOVÉ ROCKOVÉ MÝTY A MÝTINY Každá doba si vytváří své mýty a pověsti. K obrazu svému. Staré rockové pověsti české například často zmiňují rozhlasovou Houpačku manželů Černých. „V šedesátých letech hrál důležitou roli pro utváření vkusu rockových fanoušků pořad Dvanáct na houpačce. Připravoval jej hudební publicista Jiří Černý. Jím vybírané a prosazované zahraniční skupiny dostávaly ve vysílání větší prostor a jeho osobní hudební preference spoluutvářely poptávku po určitých hudebních proudech a skupinách,“ píše kupříkladu ve své bakalářské práci z roku 2009 Adam Havlík, a cituje Jana Rejžka z pořadu Bigbít: „Roli určitě hrála i ta působivost pořadu Jirky Černého, který, když měl někoh

Tak nějak mohla vypadat debata soudruha příslušníka a pouličního důvěrníka ve čtvrté cenové po upocené šichtě. Socialistická realita sedmašedesátého totiž nebyla zdaleka tak veselá a volnomyšlenkářská, jak by se z dosavadních dílů série o nejvýznamnějším roku rocku mohlo zdát. Doznívala brutální akce Vlasatci , kterou bolševik tuzemák rozpoutal v šestašedesátém za pomoci do ruda kovaných soudruhů příslušníků (VB/SNB). Probíhala ve třech liniích: k vlasům se natvrdo přilepily trestné činy výtržnictví a příživnictví. Nějakými důkazy se sběř v zelených uniformách ani takzvaní soudci v umatlaných talárech nezdržovali. Padaly nejenom kadeře, ale taky nepodmíněné tresty. Opravdu, stačilo 20. září 1966 protestovat proti brutálnímu celorepublikovému zásahu VB s násilným odvlékáním a stříháním tisíců teenagerů a mladých mužů, vykřikovat směrem k Venouškům a Bohouškům „Vraťte nám vlasy!“ anebo „Pryč s holiči!“ . Uniformovaná spodina zasáhla, soudruh prokurátor obvinil, a kat soudce zařízn