1967: ZMOKLÉ KVĚTINY VÝLUPKŮ Z BIRMINGHAMU, THE MOVE

The Move jsou třpytným střípkem v kaleidoskopu britského rocku/bigbítu druhé poloviny šedesátých let. Svými hledačskými výlety připravili půdu dalším kapelám.
Hned na úvod je potřeba předeslat, že The Move a Roy Wood jedno jsou, aspoň co se samotné hudby týče. Pozdější spoluzakladatel Electric Light Orchestra a šéf Wizzard byl jedním z průkopníků velkokapelového rocku a fúzí mezi světy rocku a takzvané vážné hudby. V éře The Move objevil svůj kompoziční a aranžérský talent, byť k tomu byl popostrčen, viz dále. Roy, barbar a divous na pohled, vizionář a ďábel na pódiu i ve studiu, je v „civilu“ překvapivě konformní, aspoň tak působí ve svých rozhovorech.

BRUM BEAT
Nejenom Londýnem a Liverpoolem živ byl sixties bigbít. Jednou ze zásadních líhní byl i Birmingham. Hudební scéna druhého největšího ostrovního města, ležícího na středozápadě Anglie byla daleko pestřejší než přístavní liverpoolská, neexistovala žádná obdoba Mersey soundu, a jediným společným jmenovatelem byl místní dialekt a akcent, zvaný Brummie, odvozený z historické varianty názvu sídla. Zkrátka, něco jako brněnský hantec.
V polovině šedesátek bylo v Birminghamu dle zjištění New Musical Expressu na půl tisícovky part, hrajících bigbít. Mezi nejznámější jména tamější scény patřili/patří Spencer Davis Group, Moody Blues, Idle Race, o něco později Black Sabbath a Magnum.
Encyklopedicky řečeno, když v prosinci pětašedesátého všeuměl Roy Wood opustil Nightriders, doprovodnou skupinu Mika Sheridana, založil se zpěvákem Carlem Waynem, baskytaristou Ace Keffordem, bubeníkem Bev Bevanem, a kytaristou Trevorem Burtonem The Move. Jen pro úplnost, v dubnu 1966 se k Nightriders připojil Jeff Lynne.
Katalyzátorem vzniku The Move byl David Bowie, zavítavší coby Davy Jones and The Lover Third do Birminghamu. Byl to on, kdo tehdy navrhl Trevoru Burtonovi a Ace Keffordovi aby si založili vlastní kapelu. AK vzpomíná: „Trev a já jsme navštívili Jonesovo & spol. vystoupení v Cedar Clubu. Působili na nás jako The Who, hudbou, zjevem i projevem. A vybavili jsme si, že Roy Wood dělá pár podobných kousků s The Nightriders. I já jsem zkoušel s The Vikings několik divočin, kopírujících Steva Winwooda.“
Trio Burton, Kefford a Wood začalo společně zkoušet s tím, že vzniknou birminghamští The Who. Na své pozdní noční jamy v Cedar klubu přizvali zpěváka Carla Wayna a když je odmítnul John Bonham, působící v té době ve skupině Keffordova strýce, The Way of Life, tak i Beva Bevana: „Věděl jsem, že kapela má potenciál, potvrdil mi to Jasper Carrott, jinak nesmlouvavý kritik všech, kde jsem doposud hrál. K The Move řekl: „To je nejlepší ze všeho, co se teď na scéně děje. „Hned z prvních zkoušek jsme tušili, že máme něco zvláštního,“ přidává k dobru Trevor Burton“.

Zpočátku se role vůdčího ujal Carl Wayne, přeci jenom byl o pár let starší než ostatní. Páteř repertoáru tvořily převzaté věci zpoza Atlantiku, od Byrds, Moby Grape, ale i nekonečných zásob katalogu Motown Records a rokenrolových klasiků.

První singl Night Of Fear napsal Roy Wood, riff a basovou linku odvodil z Čajkovského Slavnostní předehry 1812. Produkce se ujal Denny Cordell. Zpěvná kladba s bohatými vokálními harmoniemi byla zvláštní i svým potemnělým textem, plného nočních můr, stínů tančících na stěně dětského pokoje. Každý z nás si je pamatuje… Na druhé straně singlu se ocitlo původně plánované áčko, Disturbance. Psal se prosinec 1966. Koncem ledna následujícího roku vystoupalo SP na druhou příčku UK Singles Chart. Hned napoprvé se podařil výrazný zářez na pažbě.
V březnu se přidala lehce psychedelická popina I Can Sue The Grass Grow, jež opět svým tématem a zpracováním zavdala příčinu k nepravdivým klebetám o Woodových stimulantech. Přitom šlo o ztvárnění nevinných vzpomínek z dětství, jak potvrdili nezávisle na sobě Wood i Bevan.
Jinak číslo pět doma na ostrovech, na b-straně ji doprovázela Wave The Flag & Stop The Train. Obě skladby opět složil Roy Wood. Technická poznámka: Písničky prvních dvou singlů jsou od roku 1992 mezi bonusy všech CD reedic.

PRO DOBROTU NA VÝSLUNÍ I ŽEBROTU
Události dostaly spád po angažování producenta Moody Blues, „Tonyho“ Secunda. On sám se jim nabídnul. A vše bylo najednou jinak. Bev Bevan si vybavuje: „Krátce poté, co se nás ujal, uspořádal s námi v Londýně tiskovku. My jsme se na ní přiloudali o půl hodiny později. Tony metal blesky, seřval nás tak, že jsme se ho od té doby fakt báli.“
Secunda zajistil vystoupení v Marquee, kde The Move rychle získali nechvalnou proslulost svými excesy. Pyrotechnika byla tím nejmenším nejmenším, když ale Carl zatínal sekeru do obrazů politiků a na pódiu kapela ničila televizory, až střepy lítaly do publika, následoval utrum v proslulém klubu.
Secunda vedle toho, že přinutil Roy Wooda, aby začal psát, vymyslel spoustu divokých marketingových tahů, mluvil do oblíkání, zajistil reklamní akce i podepisování smlouvy na zádech topless modelky, aby nakonec způsobil kapele i sobě bezmála likvidační malér, když na propagační pohlednici k Flowers In The Rain byla karikatura nahého premiéra Harolda Wilsona, jak se páří se svou sekretářkou. Ten si to poparoubovsku nenechal líbit, a vrchní soud nařídil The Move posílat všechny výnosy úspěšné skladby (#2 v UK) na charitu. Členy The Move dodnes ona sranda stála spoustu liber na uniklých tantiémách, Secundu okamžitý vyhazov coby producenta. Flowers In The Rain se naštěstí zapsala do historie i jinak, stala se v sobotu 30. září 1967 první písničkou, vysílanou v Radio 1, pomineme-li Theme One George Martina a znělku pořadu Daily Disc Delivery, téma ze skladby Beefeaters Johnnyho Dankwortha. Teprve druhá byla v Radio 1 Massachusetts Bee Gees. DJ Tony Blackburn dal do placu, že hlavním důvodem, proč skladbu vybral, byl hromový bouřkový zvukový efekt, jímž začíná.
Současně byla Flowers in The Rain poslední skladbou zpívanou Carlem Wayneem coby sólovým vokalistou. Na druhé straně singlu se ocitla popěvková rádiovka (Here We Go Round) The Lemon Tree. A na místo producenta nastoupil tvrďák Don Arden.

KRUTÉ I OSVOBOZUJÍCÍ POUČENÍ
Bev Bevan nedávno pro Birmingham Mail na celou anabázi zavzpomínal: „Nevěděli jsme, že Radio 1 použije Květiny v dešti ke spuštění stanice. Překvapilo nás to. I když ne tolik, jako když jsme byli záhy zažalováni předsedou vlády a sledováni tajnou službou.
Byli jsme přesvědčeni, že Flowers In The Rain je silnou písničkou sama o sobě, nicméně Tony Seconda, co miloval různé úskoky, bez našeho vědomí spustil akci, jež nás přivedla před soud a stála tisíce liber.
Nechal vytisknout a rozeslat, mimo jiné i lidem z médií, 500 kusů kartiček s karikaturou Harolda Wilsona ve velmi choulostivé situaci se svou asistentkou Marcie Williams. Byť se v té době o jejich vztahu šuškalo, oni jej zásadně popírali. Na zadní straně bylo navíc napsáno: ,Opovržení je jediným způsobem jak popsat Harolda Wilsona. Krása je jediné slovo, které vystihuje nový záznam The Move – Flowers In The Rain’.

Druhý den ráno u snídaně otevřu noviny, a tam na mě vybafne zpráva dne, že nás žaluje předseda vlády ,Pop Group Sued By Wilson’. Leknutím jsem převrhl konvici na jídelní stůl.
Všichni jsme byli vyděšeni. Hrozilo, že přijdeme o všechny peníze, které jsme vydělali a kdy vyděláme.
,James Harold Wilson vs Anthony Secunda a další’, stálo v úvodu článku. Vzpomínám si, jak mě napadly dvě myšlenky – jednak jsem doposud nevěděl, že Wilson je James, a za druhé, že jsem jedním z těch ,dalších’. Deprimující.

Wilson obratem zajistil soudní příkaz, jenž zabránil dalšímu šíření pohlednic, a my jsme se museli 6. září 1967 dostavit k prvnímu slyšení. ,Všichni The Move mají dlouhé vlasy. A jeden má žluté kalhoty a černý plášť,’ halasil bulvár. Uf!
Přenocovali jsme v londýnském hotelu a doslova cítili, že je každý náš krok sledován. Dávali jsme si pozor, co mluvíme, co kdyby byly naše pokoje odposlouchávány. Venku na ulici jsme byli ve střehu, chodili pohromadě, pozorovali okolojdoucí. Čekali jsme nejspíš Jamese Bonda s povolením zabíjet.
A to byl jen začátek. Je urážka předsedy vlády vlastizradou? V některých zemích by nás za něco takového zastřelili. Secunda vymyslel, že musíme udělat dojem. Přijeli jsme k soudu v červeném Rolls Royce. Půjčeném. I přes spoustu publicity, tolik titulků jsme nikdy neměli, žádná radost. Vtip zašel příliš daleko. Několik tisíc kilometrů daleko.
Skutečně existovalo reálné nebezpečí, že nám systém dá pocítit svou sílu a pomstít se tak za neúspěch v drogové kauze Rolling Stones, anebo za odpor veřejnosti, když šel po pirátských stanicích. Teď měl šanci vyhrát a pokořit zpupnou mládež.
Na soudním slyšení jsme se snažili nedávat najevo nervozitu, asi jsme působili dost bláznivě, ale uvnitř byli vyděšeni. Výsledek nás uklidnil. Nezavřeli nás do towerské věže ani si nás tiše neodvedl James Bond.
Měli jsme zaplatit 3000 £ nákladů řízení a všechny výnosy z Flowers In The Rain měly připadnout charitě vybrané Haroldem Wilsonem. Navrch 10000 £  na ruku jako odškodné.
Výsledek jsme ve své nevědomosti oslavili!
Vůbec jsme si totiž neuvědomili, co znamená ztráta autorských práv k naší nejslavnější skladbě. I po padesáti letech jde vše do poslední penny na charitu.
Omluvili jsme se za ,násilný a nebezpečný osobní útok na předsedu vlády,’ byť jsme jej nikdy neviděli, ani s ním přímo nekomunikovali. Na druhou stranu, o Květinách v dešti a o nás se díky procesu dověděl každý ve Spojeném království. A charita je v podstatě dobrá věc,“ uzavírá Bev Bevan smířlivě své vzpomínání.

–

V listopadu 1967 se The Move zúčastnili turné po Velké Británii, kde vystupovali po boku The Jimi Hendrix Experience, Pink Floyd a Amen Corner (The Move doprovázeli svými vokály Jimiho ve skladbě You Got Me Floatin z alba Axis: Bold as Love). V prosinci ještě první sestava začala nahrávat debutové album Move, které vyšlo v březnu 1968 a dosáhlo čísla 15 v britských albových žebříčcích.
Mezitím ale kapelu zevnitř rozežírala Keffordova a Burtonova závislost na LSD. „Zničilo mi to život,“ přiznává dnes Ace Kefford, jenž The Move musel v důsledku nervového zhroucení opustit, a dlouhá léta střídal chlast a drogy s pobyty v léčebnách.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1967