HUDBA A ZVUK: 2 LP V KAPSIČCE U KOŠILE – DOSPĚLÉ KAZEŤÁKY V ROCE 1974
V roce 1974 se první generace stolních
kazetových magnetofonů světových výrobců postupnými vylepšeními propracovala do
stádia, kdy mohla přímo konkurovat páskovým strojům střední třídy. Hi-Fi kazeťáky
první poloviny sedmdesátých let rozpoznáte snadno podle pultového designu, kdy
všechny ovládací prvky, pouzdro na kazetu i ručičkové indikátory obsadily horní
plochu přístroje.
Coby hifík pamětník se musím přiznat, že jsem kazetám svěřil svou muziku až o pět let později, přeci jenom železná opona spoustu věcí brzdila, mezi jinými i přístup k informacím a novým technologiím. Dnes nám již nic nebrání zjistit, jak to tehdy doopravdy bylo, nejenom co se kazet týče.
DLOUHÁ TRNITÁ CESTA
Než se ale špičkové kazeťáky popasovaly beze ztráty květinky s poloviční šířkou pásku i záznamovou rychlostí oproti páskáčům, prošly si po všech stránkách bouřlivým vývojem. I solidní modely slovutných značek trpěly v té době dětskými nemocemi. Technický magazín se v prvním čísle 1974 nad tématem zamyslel v článku Předběhla výroba dobu?: „Zdá se, že v některých oblastech elektroniky ano. Důsledkem pak je, že na trhu se s patřičnou reklamou nabízejí výrobky, jejichž technologie není ještě zvládnuta. To se zobrazuje v nepřípustně velkém rozptylu parametrů výrobků jedné série, ve zhoršení vlastností po relativně malém počtu provozních hodin, v ceně neodpovídající skutečným kvalitám přístroje atd.,“ tepal úvod statě výrobce tak zapáleně, až jsem měl o něj strach, přeci jenom Tesla byla národním podnikem. Mistr slova mě ale doběhl. „Že nejde o akademickou úvahu, ukazují výsledky měření a hodnocení patnácti stereofonních kazetových magnetofonů dvanácti světových výrobců, jak je publikoval časopis Test (NSR).“ Pirueta hodna Sjoukje Dijkstr, holandské mistrně otáček na ledě. „Všech patnáct magnetofonů je v prospektech výrobců označováno jako špička současné techniky a samozřejmě též symbolem hifi, který má vyjádřit splnění požadavků hifi-normy DIN 45 500. […] Shrňme jen hlavní závěry: I nejmodernější hifi stereofonní kazetové magnetofony mají obecně nepříliš dobré kolísání rychlosti posuvu pásku (projevuje se kolísáním výšky zaznamenaných tónů). Objevují se podstatné rozdíly naměřených hodnot u stejných modelů. Přístroje s dvěma hnacími hřídelemi (způsob pohonu, který došel uplatnění v profesionální technice) vykázaly horší hodnoty kolísání než klasické typy. Je to názorný příklad nezvládnutí technologických problémů. (Konkrétně šlo o přístroje Sony TC-161 a Tandberg TCD-300.) Kolísání rychlosti posuvu pásku v neúnosné míře závisí na použité kazetě.“ Toliko citace.
Autor se dále zevrubně věnuje elektrickým vlastnostem přístrojů i problematice samotných kazet. Je potřeba zmínit, že půlroční vydavatelské lhůty poznamenaly aktuálnost textu. Většina testovaných modelů navíc patřila do generace uvedené na trh v letech 1971-72. A až na jednu výjimku (Sony TC-134SD) nebyl žadný z posuzovaných magnetofonů k dispozici v ČSSR.
PRO A PROTI
Po bitvě je každý generál. Nyní už víme, co se v kazetové technice podařilo a co ne. Například zmíněné dual capstan řešení pohonu (hřídelky a přítlačné kladky před i za magnetofonovou hlavou) vždy vyžadovalo špičkové kazety s jasně definovanými a ustálenými parametry. V roce 1974 byly na trhu tři základní typy kazet, typ I (na bázi oxidu železitého), typ II (chromdioxid, aka oxid chromičitý) a typ III (tzv. ferrochrom). Tloušťka pásku se odvíjela od deklarované délky záznamu kazety C-60 (2 x 30 minut záznamu při 4,76 cm/sec a délce 88 metrů) měly tloušťku 15-16 mikrometru, C-90 (129-135m) pak 10-11 mikrometru. Pro porovnání, tehdejší běžné cívkové pásy DP (double play) měly tloušťku 25 mikrometru a délky 540/720 metrů (15/18 cm průměr cívky). Pásky byly sice chráněny před prachem a nečistotami, v důsledku třetinové tloušťky byly ale o to háklivější na parametry mechaniky magnetofonu. Stačilo málo a už se chroustalo. Pomačkaný pásek znamenal konec kvalitní nahrávky. V ČSSR stály tehdy C-90 tuším 105,-Kč, zatímco pásek na 15 cm cívce (540 m) 155-170,- československých.
O redukci šumu se u většiny kazetových magnetofonů poloviny sedmdesátých let staraly obvody Dolby B. Zjednodušeně napsáno fungovaly tak, že slabší úrovně hudebního signálu v pásmu vyšších frekvencí před záznamem zesílily, a při přehrávání pak zrcadlově zeslabily (společně se šumem magnetofonové pásky). Zlepšení odstupu bylo až 9 dB, což je docela slyšet.
Trh s nahranými kazetami byl v roce 1974 v absolutních číslech prodejů hudebních nosičů nicotný. Podle statistik RIAA prodejů v USA se na celkovém objemu cca. 600 milionů kusů byl podíl originálních nahraných hudebních kazet (MC, Music Cassette) na úrovni něco kolem 10 milionů. Zajímavé je, že osmistopých kazet, které v Evropě prakticky neznáme, se prodalo plus minus šestkrát tolik. Kralujících LP pak polovina všech prodejů.
ŠPICA SONY
Sony TC-177SD, vrcholný model Sony pro rok 1974 představoval současně absolutní světovou špičku. 10 kilo hodinářsky jemné kovařiny a mnoho set součástek v kovovém šasi. Tříhlavý systém feritových hlav s možností odposlechu za pásem, robustní motor zaručující spolu s již precisní dual capstan mechanikou kolísání pouhých 0,07%. Minimum plastů uvnitř i navenek. Se zapnutým Dolby B dosahoval TC-177SD odstupu signál/šum 60 dB, čili 1000:1, a frekvenční rozsah při signálové úrovni minus dvacet decibelů 20 Hz až 20 kHz pro Fe-Cr CC. Harmonické zkreslení při vybuzení 0 dB 1,3 %. Vestavěný oscilátor 400 Hz pro nastavení záznamové úrovně přesně na míru kazety. Snad jsem čtenáře moc nevystrašil.
Zvláštností byla možnost doladění azimutu záznamové hlavy tak, aby pro jakýkoliv kus magnetofonové kazety byla zaručena její kolmost k pásu. A stál 400 £, což byla polovina ceny automobilu Mini 850!
V následujících patnácti letech se vývoj kazetových magnetofonů posunoval vpřed už „jen“ evolučně, objevilo se Dolby C/SR, dbx, High-Com, přibylo motorků, do hry vstoupily mikroprocesory, ledky namísto ručiček, všude plasty. Konec osmdesátých let byl i koncem nadvlády hi-fi kazeťáků. Ke všemu se samozřejmě postupně v RH rozepíšeme.
Jen pro srovnání. Vrcholný stolní model Tesla představoval v sedmdesátém čtvrtém typ B200, vypadal i hrál jako cihla. Ostuda.
V přenosné kategorii byl v našich obchodech králem dovážený Panasonic RQ227SD. Pěkně vypadal, slušně hrál, měl vestavěný mikrofon. Teslácké A3/A5 vedle něj vypadaly… no vypadaly. Vyženil jsem jej. Dobře mi posloužil při pašování digitálek s Polska v sedmdesátém osmém, nacpal jsem jich dovnitř deset nebo dvanáct a kazeťák byl pořád fukční. Akorát jsem se bál, aby nespadl celníkovi na nohu…
Coby hifík pamětník se musím přiznat, že jsem kazetám svěřil svou muziku až o pět let později, přeci jenom železná opona spoustu věcí brzdila, mezi jinými i přístup k informacím a novým technologiím. Dnes nám již nic nebrání zjistit, jak to tehdy doopravdy bylo, nejenom co se kazet týče.
DLOUHÁ TRNITÁ CESTA
Než se ale špičkové kazeťáky popasovaly beze ztráty květinky s poloviční šířkou pásku i záznamovou rychlostí oproti páskáčům, prošly si po všech stránkách bouřlivým vývojem. I solidní modely slovutných značek trpěly v té době dětskými nemocemi. Technický magazín se v prvním čísle 1974 nad tématem zamyslel v článku Předběhla výroba dobu?: „Zdá se, že v některých oblastech elektroniky ano. Důsledkem pak je, že na trhu se s patřičnou reklamou nabízejí výrobky, jejichž technologie není ještě zvládnuta. To se zobrazuje v nepřípustně velkém rozptylu parametrů výrobků jedné série, ve zhoršení vlastností po relativně malém počtu provozních hodin, v ceně neodpovídající skutečným kvalitám přístroje atd.,“ tepal úvod statě výrobce tak zapáleně, až jsem měl o něj strach, přeci jenom Tesla byla národním podnikem. Mistr slova mě ale doběhl. „Že nejde o akademickou úvahu, ukazují výsledky měření a hodnocení patnácti stereofonních kazetových magnetofonů dvanácti světových výrobců, jak je publikoval časopis Test (NSR).“ Pirueta hodna Sjoukje Dijkstr, holandské mistrně otáček na ledě. „Všech patnáct magnetofonů je v prospektech výrobců označováno jako špička současné techniky a samozřejmě též symbolem hifi, který má vyjádřit splnění požadavků hifi-normy DIN 45 500. […] Shrňme jen hlavní závěry: I nejmodernější hifi stereofonní kazetové magnetofony mají obecně nepříliš dobré kolísání rychlosti posuvu pásku (projevuje se kolísáním výšky zaznamenaných tónů). Objevují se podstatné rozdíly naměřených hodnot u stejných modelů. Přístroje s dvěma hnacími hřídelemi (způsob pohonu, který došel uplatnění v profesionální technice) vykázaly horší hodnoty kolísání než klasické typy. Je to názorný příklad nezvládnutí technologických problémů. (Konkrétně šlo o přístroje Sony TC-161 a Tandberg TCD-300.) Kolísání rychlosti posuvu pásku v neúnosné míře závisí na použité kazetě.“ Toliko citace.
Autor se dále zevrubně věnuje elektrickým vlastnostem přístrojů i problematice samotných kazet. Je potřeba zmínit, že půlroční vydavatelské lhůty poznamenaly aktuálnost textu. Většina testovaných modelů navíc patřila do generace uvedené na trh v letech 1971-72. A až na jednu výjimku (Sony TC-134SD) nebyl žadný z posuzovaných magnetofonů k dispozici v ČSSR.
PRO A PROTI
Po bitvě je každý generál. Nyní už víme, co se v kazetové technice podařilo a co ne. Například zmíněné dual capstan řešení pohonu (hřídelky a přítlačné kladky před i za magnetofonovou hlavou) vždy vyžadovalo špičkové kazety s jasně definovanými a ustálenými parametry. V roce 1974 byly na trhu tři základní typy kazet, typ I (na bázi oxidu železitého), typ II (chromdioxid, aka oxid chromičitý) a typ III (tzv. ferrochrom). Tloušťka pásku se odvíjela od deklarované délky záznamu kazety C-60 (2 x 30 minut záznamu při 4,76 cm/sec a délce 88 metrů) měly tloušťku 15-16 mikrometru, C-90 (129-135m) pak 10-11 mikrometru. Pro porovnání, tehdejší běžné cívkové pásy DP (double play) měly tloušťku 25 mikrometru a délky 540/720 metrů (15/18 cm průměr cívky). Pásky byly sice chráněny před prachem a nečistotami, v důsledku třetinové tloušťky byly ale o to háklivější na parametry mechaniky magnetofonu. Stačilo málo a už se chroustalo. Pomačkaný pásek znamenal konec kvalitní nahrávky. V ČSSR stály tehdy C-90 tuším 105,-Kč, zatímco pásek na 15 cm cívce (540 m) 155-170,- československých.
O redukci šumu se u většiny kazetových magnetofonů poloviny sedmdesátých let staraly obvody Dolby B. Zjednodušeně napsáno fungovaly tak, že slabší úrovně hudebního signálu v pásmu vyšších frekvencí před záznamem zesílily, a při přehrávání pak zrcadlově zeslabily (společně se šumem magnetofonové pásky). Zlepšení odstupu bylo až 9 dB, což je docela slyšet.
Trh s nahranými kazetami byl v roce 1974 v absolutních číslech prodejů hudebních nosičů nicotný. Podle statistik RIAA prodejů v USA se na celkovém objemu cca. 600 milionů kusů byl podíl originálních nahraných hudebních kazet (MC, Music Cassette) na úrovni něco kolem 10 milionů. Zajímavé je, že osmistopých kazet, které v Evropě prakticky neznáme, se prodalo plus minus šestkrát tolik. Kralujících LP pak polovina všech prodejů.
ŠPICA SONY
Sony TC-177SD, vrcholný model Sony pro rok 1974 představoval současně absolutní světovou špičku. 10 kilo hodinářsky jemné kovařiny a mnoho set součástek v kovovém šasi. Tříhlavý systém feritových hlav s možností odposlechu za pásem, robustní motor zaručující spolu s již precisní dual capstan mechanikou kolísání pouhých 0,07%. Minimum plastů uvnitř i navenek. Se zapnutým Dolby B dosahoval TC-177SD odstupu signál/šum 60 dB, čili 1000:1, a frekvenční rozsah při signálové úrovni minus dvacet decibelů 20 Hz až 20 kHz pro Fe-Cr CC. Harmonické zkreslení při vybuzení 0 dB 1,3 %. Vestavěný oscilátor 400 Hz pro nastavení záznamové úrovně přesně na míru kazety. Snad jsem čtenáře moc nevystrašil.
Zvláštností byla možnost doladění azimutu záznamové hlavy tak, aby pro jakýkoliv kus magnetofonové kazety byla zaručena její kolmost k pásu. A stál 400 £, což byla polovina ceny automobilu Mini 850!
V následujících patnácti letech se vývoj kazetových magnetofonů posunoval vpřed už „jen“ evolučně, objevilo se Dolby C/SR, dbx, High-Com, přibylo motorků, do hry vstoupily mikroprocesory, ledky namísto ručiček, všude plasty. Konec osmdesátých let byl i koncem nadvlády hi-fi kazeťáků. Ke všemu se samozřejmě postupně v RH rozepíšeme.
Jen pro srovnání. Vrcholný stolní model Tesla představoval v sedmdesátém čtvrtém typ B200, vypadal i hrál jako cihla. Ostuda.
V přenosné kategorii byl v našich obchodech králem dovážený Panasonic RQ227SD. Pěkně vypadal, slušně hrál, měl vestavěný mikrofon. Teslácké A3/A5 vedle něj vypadaly… no vypadaly. Vyženil jsem jej. Dobře mi posloužil při pašování digitálek s Polska v sedmdesátém osmém, nacpal jsem jich dovnitř deset nebo dvanáct a kazeťák byl pořád fukční. Akorát jsem se bál, aby nespadl celníkovi na nohu…
Malá douška na závěr. Přesně před 40 lety se na americké výstavě CES 1974 představil širší veřejnosti systém Laserdisc Philips/MCA. Šlo o první médium užívající k záznamu signálu zrcadlivě odrazivou plochu a k jeho bezdotykovému snímání laseru. Šlo o počátek dodnes dominujícího typu nosičů zvuku a obrazu (CD, DVD, BD). Představte si monumentální oboustranný kompaktní disk velikosti LP. Video i audio byly na laserdisku zaznamenány analogově, první v tzv. kompozitní formě, druhý pomocí FM modulace.
První přehrávače se objevily o čtyři roky později. Systém se i přes svou kvalitu nikdy masově nerozšířil, byl příliš drahý a vypalovačky v nedohlednu. Určitě se k němu na stránkách Rock History vrátíme.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1974
Komentáře
Okomentovat