rock+

Rok 1973 byl rokem, kdy se do světa vydal prostorový zvuk a domácí videotechnika. V našich končinách se budování domácí hi fi sestavy a poslech zahraniční muziky staly útočištěm mladých před marasmem nastupující normalizace. Železná opona byla, co se týče muziky, děravá jak cedník, rockové novinky neměli všichni fandové sice hned, ale nakonec se k nim prokopírovali rockeři a popíci i v poslední dědině Československa. S gramofony, magnetofony, zesilovači se odehrávala větší anabáze. Kdo měl známosti, pořídil ledasco. Mozky nám netavily mobily ani nelapal do pastí internet, sdíleli jsme své zájmy a zážitky opravdově, tváří v tvář v různých komunitách, scházejících se v klubovnách, hospodách, na mejdanech. Hi fi kluby rostly jako houby po dešti, rušičky nestíhaly, režim neměl šanci všechno uhlídat, čas od času se proto zadařilo i oficiálně. ROZHLASOVÝ VĚTRNÍK V září roku 1972 zahájily na VKV OIRT své vysílání „umělecko-kulturní“ stanice Vltava a Děvín. Počátkem července 1973 se na českém

Třiasedmdesátý byl rokem, kdy se předchozí prudký vývoj hard rocku víceméně zastavil. Zavedené kapely ztratily přímočarý tah na branku, ke slovu přišly „změkčilé“ aranže, postupy, nástroje. Ztráta tvrďácké výlučnosti, odsunutí hammondek na vedlejší kolej, první experimenty se syntíky, absence rozsáhlejších sól, zkracování stopáže, regulace řečišť s širokými koryty namísto skalnatých vodopádů a divokých peřejí – to vše znamenalo jediné, z hardrockové progrese se stal mainstream.   Je proto jen zdánlivě paradoxní, že v téže době vzali hardrockové postupy za své například glamoví Sweet a Geordie, fotbaloví Slade, boogie hráči T. Rex, hiťáčci Osmonds, artoví Pink Floyd a mnozí další. Dokonce i Paul McCartney zaťal kalenou sekeru v burcujícím protestsongu Give Ireland Back to the Irish . Zároveň se tím ale uvolnil prostor pro novou mladou krev, nesvázanou tolik vlastním odkazem či tradicemi bigbítových šedesátek a rhythm & blues. Noví tvrďáci hráli úporněji, úsečněji a jednodušeji, než

Lynyrd Skynyrd Pronounced Leh-nerd Skin-nerd (1973)   Jižanský rock je výhradně americkým fenoménem, muzikou bytostně srostlou a spjatou se zeminou, farmářskými pracanty, palčivým sluncem i mokřady a bažinami. Odráží se v ní zarputilá nátura Jižanů z dob občanské války i bublavý zvuk motocyklových dvoutaktů svobodomyslných poutníků. Přitom je hudbou natolik přirozenou, že při ní slastně podupává a usmívá se Skot, Eskymák, Japonec i Valach.   Zběsilou občanskou válku přetavili muzikanti v jakousi romantizující nostalgii po starých dobrých časech, kdy věci měly svůj jasný řád, zločin byl trestán rychle a bez skurpulí, a desperáti byli paradoxně často za lidové hrdiny. Stylem a soundem jde o těžko uchopitelný mix country, blues a rokenrolu. Jižanský rock se nevyhýbá harmonice, houslím, hammondkám ani ostrým či naopak zpěvným kytarám. Jižanský rock prosákl do hardrocku i metalu. Zpěněné hřebce dávno vystřídali koně vrostlí do motorů. Kdo z chlapů by někdy nesnil o toulkách po Route 66 či