LYNYRD SKYNYRD: RYZÍ VŮNĚ SVOBODY, BENZÍNU I WHISKY

Lynyrd Skynyrd

Pronounced Leh-nerd Skin-nerd (1973)

 

Jižanský rock je výhradně americkým fenoménem, muzikou bytostně srostlou a spjatou se zeminou, farmářskými pracanty, palčivým sluncem i mokřady a bažinami. Odráží se v ní zarputilá nátura Jižanů z dob občanské války i bublavý zvuk motocyklových dvoutaktů svobodomyslných poutníků. Přitom je hudbou natolik přirozenou, že při ní slastně podupává a usmívá se Skot, Eskymák, Japonec i Valach.

 

Zběsilou občanskou válku přetavili muzikanti v jakousi romantizující nostalgii po starých dobrých časech, kdy věci měly svůj jasný řád, zločin byl trestán rychle a bez skurpulí, a desperáti byli paradoxně často za lidové hrdiny.

Stylem a soundem jde o těžko uchopitelný mix country, blues a rokenrolu. Jižanský rock se nevyhýbá harmonice, houslím, hammondkám ani ostrým či naopak zpěvným kytarám. Jižanský rock prosákl do hardrocku i metalu.

Zpěněné hřebce dávno vystřídali koně vrostlí do motorů. Kdo z chlapů by někdy nesnil o toulkách po Route 66 či kalifornském pobřeží, s větrem ve vlasech, ztepilou babou za zády, případně doširoka otevřenou na nádrži, whisky v láhvi a hrdle, západech slunce nad rozeklanými skalami i zakulaceným obzorem oceánu. A komu se někdy nezdálo, že je svobodný jako pták kroužící vysoko v oblacích.

–

To vše je zakleto v jižanském rocku.  Máme-li vybrat jednu jedinou reprezentativní kapelu, nemůže jí být žádná jiná než Lynyrd Skynyrd, a pokud desku, tak debutové LP Pronounced Leh-nerd Skin-nerd. Album, jež v ryzí formě definovalo nejen zvuk kapely, ale i podstatu celého žánru.

Úvodní blueshardrock I Ain’t The One je ještě spíše ozvěnou anglické školy, postavené na úderných riffech, než typickým jižanským kouskem. Mazlivá balada Tuesday’s Gone s protahovanými tóny a stylizovaně znaveným doprovodem s naroubovanými mellotronovými smyčci hostujícího Al Koopera naznačuje mnohem víc. Rázem se ocitáme v Americe na sousedské zahradní slavnosti s grilovačkou, pitím a dobrou náladou vespolek. Kostrou bezmála stoneovská rhythm&bluesovka Gimme Three Steps šlape rázně a současně pohodářsky. Armáda tří kytaristů, Gary Rossington, Allen Collins a Ed King poprvé výrazně nasadí do boje struny v Simple Man, jíž doslova rozzáří společným copatým sólováním. Jednomu hnedle dojde, odkud asi brali Eagles inspiraci pro fenomenální kytarový závěr Hotelu California. Akustické blueovky Things Goin’ On a Mississippi Kid nás autenticky zavedou mezi lidi bažin, co se na zápraží svých plovoucích či na pilotech postavených domů a žvárem v hubě rozkývávají v houpacím křesle, a jen tak pro sebe a faunu kolem si pozpěvují a brnkají, a čas od času zajdou do místní nálevny, přidají se k rozvrzanému barovému honky tonk piánu a zpitým kámošům. Finále nastartuje hutná Poison Whiskey, jejíž hardrockový základ je přetaven do typického jižanského soundu.  Ledabylý ospalý vokál Ronnieho Van Zanta, klouzavé i zvonivé kytary, dlouhé tóny hammondů a melloltronu, rovná se baladický úvod Free Bird, skladby co se stala součástí historie. Nostalgická milostná píseň o muži, jenž se snaží vymanit z klaustrofobického vztahu, přerůstá v druhé polovině do žhavého kytarového crescendo stupňovaného tempa a pnutí. Devět minut čiré extáze.

FREE BIRD

Čas od času se objeví anketa o nejlepší kytarové sólo všech dob. Free Bird se vždy objevuje v první desítce.

Joel O-Keeffe (Airbourne): „Nejlepší sólo všech dob, spousta kluků jím byla ovlivněna, je to fakt kurva epické sólo, kytary hrají jakoby odevšad. Tři na jednom fleku, a přitom dokonale synchronní, zkouknul jsem na youtube studiovou i živé verze padesátkrát, stokrát.“

Charlie Starr (Blackberry Smoke): „Sólo z Free Bird nepochybně patří na seznam těch nej. Především Allen Collins zní fantasticky. Já opravdu nevím, jestli v celém rock'n'rollu existuje vzrušivější kytarové crescendo.“

Rickey Medlocke (současní Lynyrd Skynyrd): „Miluju, když tímto sólem zakončujeme každý koncert. Mohl bych je hrát poslepu, i ze spánku. Když se dívám do prvních řad, jak lidé bláznivě tleskají, říkám si jen ,Bože můj’.“

Pro mne osobně je Free Bird opusem velikosti Stairway To Heaven, Child In Time, July Morning.

TEMNÉ PŘEDTUCHY RONNIEHO VAN ZANTA

Ronnieho mrazivě prorockou a až ďábelsky ironickou otázku z Free Bird: „Když zítra odejdu, budeš si mě pamatovat?“ odmítal Johnny Van Zant ještě dlouho po reunionu v roce 1987 zpívat. Ronnieho opakovaná prohlášení, že se nedožije třicítky, vyvolávají i po letech divoké spekulace. „Když jsem se dověděla, že došlo k havárii letadla, okamžitě jsem si byla jistá, že Ronnie nepřežil, řekl mi o své předtuše tolikrát,“ vzpomíná jeho žena Judy na tragický 20. říjen roku 1977. Také bývalý bubeník Lynyrd Skynyrd, Artimus Pyle, ví své: „Byli jsme v Tokiu v nějakém baru, hodně pili, když mi Ronnie najednou  říká, já se nikdy nedožiju třicítky’, odseknu mu: ,Bullshit člověče’, ale on povídá: ,Ne, ne, já chci odejít obutý’.“ „Ronnie bylo jediné z mých dětí se schopností vidět za oponu života,“ tvrdil v roce 1995 osmdesátiletý Lacy Van Zant. „Ronnie mi často říkal, jak neočekává, že bude ve třiceti ještě naživu,“ přidává zvukař a producent Kevin Elson. „Když měli kluci z kapely během šesti měsíců několik dopravních nehod, měl jsem pocit strašidelného zásahu vyšší moci, a napsal morbidní píseň, That Smell,“ vypověděl Ronnie tři měsíce před smrtí novináři Jimovi Faberovi. Tušil, věděl, chtěl být jen zajímavý?

Ať tak či onak, stal se Ronnie vedle Buddyho, Janis, Jimiho, Jima, Briana dalším z řady věčně mladých rockerů.

 

ZÁSADNÍ OKOLOJDOUCÍ

Al Kooper

Pozapomenutý, byť zcela zásadní podíl na výsledné podobě Pronounced Leh-nerd Skin-nerd měl producent, aranžér, zvukař a multiinstrumentalista Al Kooper, ročník 1944, dodnes aktivně muzicírující, avšak v našich končinách říkající něco jen rockovým gurmánům.

Svou kariéru nastartoval na konci padesátých let v Royal Teens. Rád dával k dobru historky o tom, jak bylo tehdy běžné, že ve studiu zaskakovali za nemotorné teenagery zkušení jazzmani, kteří se s doutníky v ústech snažili napodobovat divoké mládežnické hraní.

Je pro mě rockovým Philem Spectorem, na co producentsky sáhnul, to vyrostlo v zvukový monolit. Stvořil velkokapelový zvuk Blood, Sweat & Tears, pomohl Dylanovi s elektrifikací, nahrál s Mikem Bloomfieldem a Stephenem Stillsem album Super Session, vydával sólovky, účastnil se mimo mnohé jiné nahrávání Electric Ladyland Jimiho Hendrixe i Let it Bleed Rolling Stones, vtisknul bombastickou pompu debutu The Tubes, a v neposlední řadě spoluvytvářel na prvních třech albech sound Lynyrd Skynyrd.

Všichni jsou si vědomi, že bez Ala Koopera by Lynyrd Skynyrd nikdy neprorazili, byť on sám to vidí trochu jinak: „Jak můžete jinak než nadšeně reagovat, když poprvé uslyšíte Free Bird?“, vzpomíná na iniciační setkání s kapelou v dvaasedmdesátém v Atlantě.

Jen díky své reputaci dokázal Al Kooper přesvědčit vedení MCA, že tahle parta stojí za investici, přinejmenším coby konkurence Allman Brothers ze stáje Capricorn Records. V Alových očích byli Lynyrd Skynyrd nebroušeným démantem, čekajícím na svého mistra brusu. Řevnivost mezi oběma kapelami byla veliká. Greg Allman údajně vmetl Ronniemu Van Zantovi při prvním potkání se v dvaasedmdesátém: „Vy jste ten člověk, co se snaží znít jako já?!“ Sám Ronnie napjaté vztahy potvrdil o tři roky později „Je to válka, neexistují žádní přátelé, počítá se jen vítězství.“

 

The Who

Za lehkonohou sehraností se skrýval dril. Ronnie kapelu vyhnal před památným turné do malé plechové chatrče ve floridském Green Cove Springs na sever od Jacksonville. Dům získal brzy název Peklo. Každý den bez milosti brzy ráno budíček, rychlé kafe a kobliha v motorestu, a o půl deváté nástup na osmi až dvanáctihodinovou šichtu.

Námaha se vyplatila. Když s Kooperovou pomocí koncem třiasedmdesátého poprvé předskakovali The Who na jejich Quadrophenia tour, 20000 diváků v sanfranciském Cow Palace po nich zprvu házelo vším možným, o dvacet pět minut později ti samí sborově vyvolávali Lynyrd Skynyrd aby se vrátili zahrát přídavek. Manažéra The Who, Petera Rudgeho, to natolik fascinovalo, že brzy vzal Lynyrd Skynyrd pod svá křídla a Ronniemu předával v roli mentora své podnikatelské zkušenosti. Neilovi Youngovi, dalšímu velkému fandovi z branže, připomínali Lynyrd Skynyrd svým entuziasmem jeho rané Buffalo Springfield.

Cameron Crowe

Autentické vzpomínky Camerona Crowea vyvracejí anebo upřesňují některé mýty o Lynyrd Skynyrd. Nikdy například neslyšel Ronnieho poslouchat country anebo černošské blues. Většinou z jeho aparatury hřměli Free, Rolling Stones, Cream, Beatles.

V roce 1973 bylo Cameronovi pouhých šestnáct, ale už psal pro Rolling Stone. Pohyboval se v zákulisí Quadrophenia tour, když za ním přišel Ronnie Van Zant a povídá „Člověče, četl jsem tvůj příběh Allman Brothers, jsi docela dobrý psavec. Začínáš tak jako my, a mezi námi dvěma nejde o ty a hvězda, jsme si rovni.“ „Tím začal náš vztah,“ vzpomíná Crowe, a pokračuje: „Byl prvním hudebníkem, překročivším dělící čáru a mluvícím se mnou jako s kolegou umělcem. Dal mi veškerou důvěru, vyprávěl mi svůj muzikanstký i lidský příběh, dal mi nahlédnout do všech zákoutí své duše. Zbylé tři roky jsem mu byl velmi nablízku.“ Podle Camerona se Ronnie Van Zant například snažil potláčet bitkařské pudy svých spoluhráčů, chtěl, aby se soustředili na svou práci. „Než se ožrali, byli to sladcí, chytří, zodpovědní, oduševnělí parťáci. Než se ožrali,“ zdůrazní. Hotelové excesy Lynyrd Skynyrd nechme stranou, těžko kdo dnes zjistí jak to bylo, a navíc, podstatná je u muzikantů muzika, tedy dílo, a ne charaktery.

–

Album Pronounced Leh-nerd Skin-nerd sice nedosáhlo na nejvyšší mety prodejnosti anebo obecného věhlasu, nicméně se stalo zásadním stylotvorným titulem jižanského rocku a Lynyrd Skynyrd prvními rytíři řádu Kytarové armády. V dějinách rocku tak již má navždy své nezastupitelné místo jisté.

Zlomená křídla Lynyrd Skynyrd si nepochybně obsáhle připomeneme v Rock History 1977.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1973