1969 01: MRAZIVÁ LEDNOVÁ POCHODEŇ

„Člověk musí bránit proti tomu zlu, na které právě stačí.“ Jan Palach na smrtelném loži

 

Palachova pochodeň zažehla nadlouho poslední celonárodní vzepjetí Čechů a Slováků proti ruské okupaci. Tragický čin se stal mementem, k němuž má smysl vracet i po půlstoletí, neboť relativizace a zpochybňování základních lidských hodnot i statečnosti těch, co se postavili komunistickému zlu i za cenu útlaku, věznění a dokonce svých životů, začíná hnědorudě víc s víc prorůstat do současného společenského dění. Ne, že by lidé byli najednou jiní, jde spíše o neschopnost i neochotu části našich spoluobčanů kriticky pracovat s informacemi, což v době internetu znásobuje důsledky.

Přispějme proto ve dnech padesátého výročí tragické a burcující události na stránkách Sparku k nezapomínání na dějinné události a samozřejmě ani na muziku, neboť ta nám i v dobách nejtěžších dává chuť a radost do života.

JAN PALACH (* 11 .8. 1948  +19. 1. 1969)

O půl čtvrté odpoledne šestnáctého ledna 1969 vzplála na Václavském náměstí na protest proti postupující kapitulantské politice živá pochodeň. Hořel student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Aby probudil národ z letargie, přinesl oběť nejvyšší.

V dopise, zanechaném na místě, protestoval proti šířící se beznaději a požadoval okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování tiskoviny interventů Zprávy; pokud nebudou požadavky splněny a „nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně“. Totéž opakoval krátce po převozu do nemocnice. Zemřel o tři dny později.

Záběry z lůžka patří k nejsilnějším momentům, i přes utrpení zmučeného těla je zřejmé, že Jan Palach si do posledních chvil zachoval jasnou mysl. Dodnes plně nevysvětlenou je ale role zpovídající psychiatričky Kmuníčkové, strávivší s Palachem jeho poslední dny. Někteří ji podezřívají ze spolupráce s StB, ona sama tvrdí, že jejím jediným zájmem bylo ulehčit Palachovi utrpení a získat od něj informace ohledně dalších „živých pochodní“ mladých studentů, připravených údajně k sebeobětování.

„Můj čin splnil svůj účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se pokusí zachránit ty studenty, ať to nedělají, aby celý život zasadili za splnění našich cílů. Ať žijí, ať se přičiní všichni o naše vítězství…“, stálo v Palachově posledním vzkazu, vyslyšeném kamarádkou Evou Bednárikovou a vystaveném spolu s jeho portrétem na titulní straně Mladého světa.

V neděli 19. ledna 1969 v 15.30 hod. konstatovali lékaři u Jana Palacha smrt. Večer bylo jeho tělo převezeno do budovy Soudního lékařství, kde se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi sejmout posmrtnou masku.

Z obavy před dalšími oběťmi se do výzev směrem k mladým zapojila prostřednictvím médií řada osobností, například šachový mistr Luděk Pachman po vystoupení v televizi nechal zveřejnit své telefonní číslo s výzvou studentům, uvažujících o následování Jana. Výzva: VOLEJTE ČÍSLA 72 35 51 NEBO 72 35 52 se objevila v Mladém světě.

Na universitách po celé republice se organizovaly se studentské pochody a mítinky, debatovalo i přespávalo pod Václavem, vydávala prohlášení, zástupci studentů vyjíždějí na Hrad a ministerstva.

ROZLOUČENÍ

„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“ Projev faráře Jakuba S. Trojana nad hrobem Jana Palacha, 25. leden 1969,

Palachův pohřeb 25. ledna se stal, jak již bylo předesláno, nadlouho posledním všelidovým protestem proti okupaci i snahám umlčet odkaz ledna 1968 a nastolit normalizaci.

Smuteční obřad na nádvoří Karolina, kde byla od předešlého dne vystavena rakev s ostatky Jana Palacha a k němuž se Staroměstským náměstím po celý den mlčky vinula nekonečná černá lidská stuha, zahájily projevy rektora Univerzity Karlovy Oldřicha Starého a studentů Zdeňka Touše a Michaela Dymáčka. Jedinými zástupci vlády byli dva nově instalovaní a veřejnosti neznámí ministři Bezdíček a Bosák.

Průvod za pohřebním vozem poté prošel přes Ovocný trh, Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a před budovu Filozofické fakulty. Ticho křičelo vzdorem tisíců přítomných občanů…

Smuteční rozhlasová Houpačká hrála písničky Karla Kryla, Vladimíra Merty, Prúdů, prokládané citáty z Bible. Záznam pořadu odvysílala i Svobodná Evropa. Mladý svět namísto slov zvolil fotografie Miroslava Huceka.

 Jako místo posledního odpočinku Jana Palacha byly nakonec vybrány Olšanské hřbitovy.

Soustrast nad smrtí Jana Palacha vyjádřil generální tajemník OSN U Thant, čest jeho památce vzdal italský premiér Mariano Rumor. Indická předsedkyně vlády Indíra Gándhíová prohlásila, že se přiřadil ke galerii světových mučedníků – po bok Mahátmy Gándhího. Úctu jeho památce vzdal také papež Pavel VI., který ve svém poselství 26. ledna 1969 uvedl: „Není možné schvalovat tragickou formu tohoto svědectví, ale jeho hodnotu uchovejme, protože ukazuje na svrchovanost oběti sebe sama z lásky k druhým.“

RUDÁ OZVĚNA A ŠPINAVÉ DOZVUKY

Palachův čin odsoudili pouze dogmatici z okruhu libeňské organizace KSČ, kteří hovořili o údajném zneužití Jana Palacha. Tuto lživou tezi rozvíjel především poslanec Vilém Nový, který 29. ledna 1969 poskytl rozhovor zahraniční agentuře AFP, v němž poprvé veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Palach měl být údajně přesvědčen, že bude polit látkou, která sice hoří, ale přitom nepálí. Demonstrativní akce se však nepovedla a Palach se popálil. Odpovědnost podle Nového nesli „pravicoví“ spisovatelé a publicisté.

Dějinným paradoxem je, že Palachův čin oznámila veřejnosti a pohřeb komentovala Nového dcera, televizní ikona Kamila Moučková. Sama po letech zavzpomínala: „Kvůli upálení Jana Palacha jsem s otcem 18 let nepromluvila. Táta o Palachovi lhal!“

Dějiny však nelze obelhat, události podrobně mapuje projekt týmu kolem historika Petra Blažka, www.janpalach.cz, z něhož Vám předkládáme zásadní informace k výročí sebeupálení Jana Palacha, pokračujme tedy v Blažkově historicky přesném popisu souvisejících událostí.

Dopis prvního tajemníka KSSS Leonida Iljiče Brežněva a předsedy Rady ministrů SSSR Alexeje Nikolajeviče Kosygina, který 23. ledna 1969 zaslali Alexandru Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi, jasně dokládá, odkud tento výklad o „zneužitém studentovi“ pocházel. Sovětští představitelé vyslovili v dopisu velké znepokojení nad situací v Československu a Jana Palacha označili za oběť provokatérů.

Vilém Nový opakoval tezi o „studeném ohni“ také 20. února 1969 na veřejné schůzi poslanců s voliči v českolipském hotelu Merkur. Tentokrát přidal jména viníků, kteří měli Jana Palacha přemluvit, aby čin provedl: spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout, studentský představitel Lubomír Holeček, sportovec Emil Zátopek a šachista Luděk Pachman (v jeho případě to byla patrně msta za jeho ocenění Palachova činu – Pachman v Československé televizi prohlásil, že si jej velmi váží, současně se ovšem snažil odradit potenciální následovníky). Nového výroky vedly zmíněnou pětici v březnu 1969 k tomu, že na něho podle občanského zákoníku podala žalobu na ochranu osobnosti. Stejný krok učinila také Libuše Palachová, která si zvolila za svou advokátku JUDr. Dagmar Burešovou (tento příběh je hlavním tématem filmové série Hořící keř). Soudkyně JUDr. Jarmila Ortová nakonec ale vynesla 30. července 1970 rozsudek, kterým jasně ukázala, že justice se opět stala pouhou služkou moci. Žalobu zamítla s odůvodněním, že Vilém Nový měl na kritiku činu Jana Palacha nejen právo, ale byla to i jeho povinnost. Žalobce, kteří měli podle rozsudku uhradit žalovanému náklady soudního řízení, pak označila za nepřátele socialismu.

V říjnu 1973 však byly jeho ostatky tajně a bez souhlasu pozůstalých policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově v Palachově rodných Všetatech. Hrob byl ostře sledován komunistickou tajnou bezpečností a dokonce ani Palachův bratr Jiří neměl dovoleno položit na hrob kytičku. V roce 1990 se urna s popelem Jana Palacha vrátila na Olšanské hřbitovy.

–

Byť se rudá sběř snažila sebevíce, Palachův plamen nebyl nikdy zcela zadupán. Na konci osmdesátých let zažehnul nejdříve pražský a nakonec všenárodní odpor, jenž smetl éru bolševika do propadliště dějin. Jan Palach nakonec zvítězil. Nenechme jeho odkaz vyhasnout.

JAN ZAJÍC A EVŽEN PLOCEK

Vzdejme hold dalším dvěma našim hrdinům, kteří na protest proti ruské okupaci Československa obětovali své životy. Osmnáctiletý student železniční průmyslovky v Šumperku Jan Zajíc se od 21. ledna 1969 účastnil před Národním muzeem v Praze hladovky na podporu Palachových požadavků. Do rodného Vítkova na Opavsku se vrátil až po Palachově pohřbu. Zjitřená atmosféra v hlavním městě na něj podle všeho silně zapůsobila. Již během hladovky hovořil o možnosti, že by se obětoval stejným způsobem jako Palach, pokud to neudělá jiný z vysokoškoláků. Tehdy mu to ale další účastníci hladovky rozmluvili. Po návratu do Šumperku začal o této možnosti znovu přemýšlet, dokonce o svém plánu veřejně hovořil. Nedal na přesvědčování svých kamarádů a s jedním z nich, Janem Nyklem, odjel 25. února 1969 vlakem do Prahy. Zapálil se na chodbě domu č. p. 39 na Václavském náměstí a na místě zemřel, aniž by se mu podařilo veřejnost na svůj čin výrazněji upozornit. O jeho činu i prohlášení, které napsal, se lidé dozvídali jak z médií, tak z letáků.

Poslední známou živou pochodní na československém území v roce 1969 byl Evžen Plocek z Jihlavy, devětatřicetiletý otec rodiny, odborář a delegát Vysočanského sjezdu KSČ. Zapálil se na největším jihlavském náměstí (dnes Masarykovo náměstí) na Velký pátek 4. dubna 1969. Na místě zanechal letáky s hesly: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit – Evžen“. Mimo Jihlavu však zůstal jeho čin bez odezvy. Jedním z důvodů byla skutečnost, že o něm již média nesměla na rozdíl od Palachova protestu informovat. (www.janpalach.cz)

LEDEN V MUZICE

Veškerému dění kraluje z pohledu dějin jednička LED ZEPPELIN, proto nám ostatně pro sebe zabrala deset stran Sparku. Mimoto hned zkraje vyšla dvojka CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL, „Bayou Country“, jimž budeme v průběhu roku věnovat celé jedno pokračování Historické studny, protože si zkuste představit, že by dnes existovala kapela, co během jednoho roku vydá tři alba a prodá jich každého miliony. CREEDENCE navíc stihli Woodstock, koncert tisíciletí, a jejich „Fortunate Son“ se stala jednou nejvýraznější protiválečných písní devětašedesátého.

IRON BUTTERFLY vydali trojku „Ball“, pokračující v proto-metalické divočině „In-A-Gadda-Da-Vida“, i když zdaleka ne s takovým ohlasem. Stejně dopadli folkově psychedeličtí MOBY GRAPE s „Moby Grape ’69“. Do rádií se dostala a dodnes v jejich playlistech zůstala kolosální „Crimson & Clover“ ze stejnojmenného alba amerických Tommy James & THE SHONDELLS. Neil Young vydává první sólovku. Album „Donovan’s Greatest Hits“ sice v ČSSR nevyšlo, nicméně jeho obdobu, sestavenou pro Supraphon o rok později Zdeňkem Rytířem, by leckteří čtenáři mohli najít ve sbírkách svých otců a dědů. Donovan se hrál všude, i v dráťáku. A zase musíme zmínit LED ZEPPELIN, na vyšponované donovanovce „Hurdy Gurdy Man“ hraje určitě John Paul Jones, pravděpodobně Jimmy Page (báje tvrdí, že právě při nahrávání „Hurdy Gurdy Man“ se sčuchli), a možná přišel zabušit i kouzelník John Bonham. Eponymní debut CARAVAN se stal jednou z legend canterburské scény, zvláštní a vysoce ceněné odrůdě progresivního rocku. Jak vidno, v lednu se událo docela dost. Nebojte, nezapomněl jsem na…

POSLEDNÍ „KONCERT“ BEATLES

V polovině ledna vydávají Brouci soundtrack ke Žluté ponorce, zdaleka zásadnější ale bylo, když 30. ledna zahráli náhodným kolemjdoucím ze střechy své Apple Corp, sídlící v centru Londýna na Savile Row 3. Je to poslední veřejné vystoupení čtveřice, v tomto případě doplněné o varhaníka Billyho Prestona, o němž se v té době dokonce spekulovalo jako o pátém Beatlovi. Zavzpomínal, že nápad se střechou byl Lennonův. U nahrávací konzole neseděl nikdo jiný, než Alan Parsons. Sekundoval mu pod vedením Georga Martina Glyn Johns, jehož v tomto čísle vzpomínáme v příběhu LED ZEPPELIN. Některé skladby se točily nadvakrát, „Get Back“ natřikrát. Vše se filmovalo.

Chlupatí rozevlátí mládenci stačili odehrát pět skladeb, než se na střechu dostavili jiní chlupatí, přivolaní nějakým dementem, pardon, uvědomělým občanem. Po pár minutách bylo hotovo, Lennonn se do mikrofonu rozloučil po svém: „Chtěl bych vám poděkovat jménem skupiny a doufám, že jsme prošli konkursem.“

Co zaznělo? „Get Back“, „Don’t Let Me Down“, „I’ve Got A Feeling“, „One After 909“ a „Dig A Pony“, čili skladby, které se buď objevily o rok později na „Let It Be“, anebo, jako „Get Back“ a „Don’t Let Me Down“, vyšly v devětašedesátém (dubnu) coby singl.

Jaromír Merhaut pro Spark 2019