rock+

Robert Plant:  „Nikdo nemohl převzít Bonhamovu práci. Nemožné!“ Hřmot hardrocku se rozplynul jak dým nad Hindenburgem. Ustalo víření Leslie boxů, vazbené kvílení kytar i nálety bicích. Namísto ambiciózních kompozic se na scénu vrátily „obyčejné“ písničky. A uprostřed všech těch změn stojí osiřelý plavovlasý bůh i démon v jednom – navenek přistřihnutý avšak uvnitř rozevlátý Robert Plant. KUDY KAM? Předejme mu slovo: „Když jsme ztratili Johna Bonhama, vůbec jsem netušil, co bude dál. Z letargie mě vytáhli Honeydrippers, jezdili jsme po klubech, hráli věci Otise Rushe a dalších bluesmanů, skvělé to bylo, ale jak se říká, stará vesta.“ Kudy kam by se dalo nazvat období provázející prvotinu. Jeden krok vpřed, dva zpět, mezitím úkroky vlevo i vpravo. V dobových rozhovorech Plant zdůrazňoval nově nabytou tvůrčí svobodu i záměr oprostit se od zeppelinovského soundu. Změnil se jeho přístup k hudbě, otevřel vnějším inspiracím, na cestách najednou poznal spoustu lidi, poněvadž už nebyl uzavřen v

… POCHČIJE ALAMO,  PŘIJDE O SKVĚLÉHO KYTARISTU, A VEZME SI MALOU CHLUPATOU   Pro Ozzyho divný i zlomový rok: smrt, svatba, úspěchy, průsery. Druhé Ozzyho světové turné, Diary Of A Madman Tour, navázané na stejnojmenné album a odstartované v listopadu jedenaosmdesátého, poznamenala nejen tragická událost, letecká nehoda, při které zemřel kytarista Randy Rhoads. Koncerty sice po pár týdnech pokračovaly s náhradním axemanem, Berniem Tormém od Gillana, a zakrátko s novým stálým kytaristou, Bradem Gillisem z Night Ranger, nic už ale nebylo jako předtím. Ozzyho mimoto dostihla pomsta mrtvého netopýra a přidalo se čůrkem znectěné Alamo. Na konci tunelu překvapivě svitlo svatbou se Sharon, i když… BEZHLAVÝ NETOPÝR Ozzyho dvaaosmdesátý nelze začít jinak než třistapadesátým připomenutím marginálie, jež ale vstoupila do dějin rocku. Nutno předeslat, že z házení všeličeho – nejen gumových napodobenin hadů apod. ale také kusů syrového masa a vnitřností, ba i mrtvých koček, ptáků, ještěrek – na pód

Brutální útok přímo na komoru amerických fans vyšel Judas Priest osmým albem dokonale. Spolu s Iron Maiden byli prvními význačnými posly Nové vlny britského heavy metalu. Daniel Bukszpan ve své kovové encyklopedii označil úvod titulní skladby za nejděsivějších osm vteřin v dějinách heavy metalu 80. let. Na všechny váhavé v obchodech s vinyly nemilosrdně útočilo kovové monstrum Douga Johnsona, robotický pták Hellion. Z mnohých se po poslechu Screaming For Vengeance stali pravověrní metalisté.   Slabší Point Of Entry poněkud přibrzdilo vzletovou rychlost Judas Priest. Náprava musela být rychlá a úderná, ostatní vlčáci z metalové smečky neznali bratra a jakékoliv zaváhání kteréhokoliv z nich se trestalo přesunem fans. Screaming For Vengeance naštěstí utnulo pochybnosti o tom, zdali Judas Priest budou stíhat v sousedství býčích Saxon, Dickinsonovým turbem akcelerovaných Iron Maiden i stále široce populárnějších Def Leppard. Z daňových důvodů se až na výjimky osmé album připravovalo a na

Na podzim 1983 zaútočili obnovení Yes na žebříčky novým „popovým“ zvukem. Jen pár měsíců předtím přitom skupina vůbec neexistovala, a ani nebyla v plánu. Připomeňme si příběh jednoho z nejméně pravděpodobných návratů. „ 90125 bylo novým začátkem, nejenom další kapitolou“ – Trevor Rabin   V roce 1981 Yes takříkajíc zmizeli ze scény. Sestava, jež rok předtím nahrála Drama , se rozpadla a rozštěpila. Geoff Downes plus Steve Howe se stali zakládajícími členy veleúspěšného projektu Asia, Trevor Horn se soustředil na kariéru producenta, a Chris Squire s Alanem Whiteem se pro sebe snažili najít nové uplatnění na proměněné hudební scéně. Squire vzpomíná: „Snažili jsme se v roce 1981 spolu vytvořit novou kapelu, XYZ, s Jimmym Pageem, z toho ale sešlo. A pak se objevil Trevor Rabin. Brian Lane, náš bývalý manažer, mi už v roce 1979 hrál některé jeho skladby, mělo to něco společného s Foreigner. A o tři roky později jsme se ale dohodli, že se s ním setkáme.“ Zatímco Squire a White zvažovali, ku

Počátkem osmdesátých let se vzedmula vlna popularity takzvaných hairmetalových kapel, jejichž styl a sound byl pupeční šňůrou spojen s o dekádu starší ostrovní glamrockovou scénou. Fotbaloví Slade, juchaví Sweet, hospodsky drsanští Geordie, a na druhé straně Atlantiku a dekádu později Twisted Sister, Mötley Crüe, Poison a Quiet Riot. Že by bratranci? Co se vlastně v třiaosmdesátém odehrálo?   Na úvod malé ohlédnutí. Slade prožili v první polovině sedmdesátek kariéru snů, devětkrát se v letech 1971-74 prokřičeli až na samý vrchol britské hitparády, šestkrát se singlem, třikrát s elpé. V Americe zdánlivě žádná velká sláva. Jak se ale naplno provalilo o deset let později, měli i tam své velké fanoušky, hlavně mezi muzikanty. Zásadně ovlivnili například Kiss, kteří sami opakovaně zmínili, že v podstatě jen přitvrdili jejich sound, viz Gene Simmons: „Slade jsme doslova žrali, a to nejen co se týče tvorby, ale taky jako muzikanty, před nimi totiž nikdo nevěděl jak rozparádit diváky.“ Ani Ali

Pompézní forma rocku pro dospělé měla svou hlavní základnu v USA. Byla svým způsobem odpovědí na anglický art rock a rovněž hájemstvím všech classic rockerů zaskočených pichlavým punkem. Journey vzešli ze stejné líhně jako Boston, Kansas, Styx. Na rozdíl od jmenovaných však dokázali svou kariéru gradovat až do poloviny 80. let. Jejich tři tehdejší alba – Escape , Frontiers a Raised On Radio jsou považována za „svatou trojici“ 80’s AOR. Co se týče komerčního dopadu, mohli se jim z pomp rocku tehdy postavit jen: Bon Jovi se Slippery When Wet a New Jersey , REO Speedvagon Hi Infidelity , čtyřka Foreigner, Asia a Asia , plus Boston s  Third Stage .   ANGLICKÉ STOPY Styl a sound klasických Journey se Stevem Perrym mají zajímavou přímou vazbu na Anglii. Producentem zlomového čtvrtého alba Infinity (1978) byl Roy Thomas Baker, stojící za úspěchem Queen. Journey, ocitnuvším se s vydavatelskou kudlou pod krkem na rozcestí, naordinoval – namísto původní ex-santanovské jazzrockové progrese a

Triumvirát vládnoucí jeden čas světu populární hudby. V roce 1983 sice vydali novinku jen samotní Genesis, nicméně Phil Collins dalšími a dalšími singly z o rok staršího Hello, I Must Be Going! stále válcoval hitparády a rozhlasové rotátory po celé zeměkouli. Svět pravověrného rocku pro změnu doslova vřel zvěstmi o Peterově návratu do sestavy, zatímco ten se již toulal tajemnými zákoutími world music a syntezátorových rejstříků. A jen někdo si všimnul sólovek Tonyho Bankse, Mikea Rutherforda a Stevea Hacketta, abychom měli sestavu jmen kompletní.   ENTREÉ V průběhu roku 1982 začaly prosakovat na veřejnost neuvěřitelné zprávy o údajném návratu Petera Gabriela k Genesis, kteří již nějaký čas fungovali v triu Collins – Rutherford – Banks. Pravda byla taková, že Genesis slíbili svému příteli a bývalému spoluhráči vypomoci společným charitativním koncertem ve prospěch tehdy minusového konta WOMAD (World of Music, Arts and Dance), což je festival, v jehož rámci dochází k setkávání a vzájemn

Tajné zprávy od ďábla?  My jsme vás varovali! Secret Messages je první digitálně nahrané CD/LP ELO a zároveň poslední velkolepé, byť ne v původně zamýšleném dvoualbovém rozmachu. Název (Tajné zprávy) byl Jeffovou reakcí na neustávající útoky magorů, co byli schopni pouštět jakoukoliv rockovou muziku pozpátku a hledat v ní skryté vzkazy ďábla anebo návody na sebevraždu. Nesmějte se, pár takových „srandiček“ skončilo u soudů. Fanatismus v akci. „Když budete pouštět jakoukoliv desku pozpátku, můžete v ní ,objevit’ cokoliv budete chtít,“ poznamenal kdysi potměšile Jeff. A naschvál  Secret Messages tajemnými vzkazy’ pozpátku doslova prošpikoval. V britském vydání pak nechal přebal orazítkovat „varováním“ před hraním pozpátkuJ V Americe pro jeho škádlení lidské hlouposti pochopení neměli, razítko vyzmizíkovali.   Na stránce www.jefflynnesongs.com/secrets/ najdete několik desítek detailně a s nadhledem okomentovaných Jeffových mňamek. Kdo si chce zakroutit hlavou nad tím, co hlupáci dokážo