rock+

Je sice pravda, že tváří skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu, psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo, nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine. CARMINE APPICE JM: Na úvod rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA

  V době, kdy původnímu artrocku vinou punkové exploze odzvonilo, objevila se v Kanadě skupina SAGA s novou definicí progresivního rocku, reflektující náladu doby. Svým soundem i stylem předběhla dobu. Troufám si říci, že kdyby neexistovala SAGA, tak kupříkladu ASIA by hrála jinak a nedosáhla takového úspěchu. Kapela se nebála experimentovat, vydávala různorodá alba, málokdy se opakovala, přesto ji lze identifikovat po prvním motivu. Patří k nejoriginálnějším tělesům na rockové scéně.   Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, skupina SAGA se již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stala široce oblíbenou také v Československu. Zřejmě to byl důsledek silného, byť neoficiálního, obchodního propojení s Německem, kde SAGA taktéž okamžitě zaujala posluchače, teskně vzpomínající na progresivní rock i další náročnější formy. Když v roce 1981 SAGA vydala čtvrté album, „World Apart“ – které spolu s MTV hitem „Wind Him Up“ znamenalo průlom u amerického obecenstva a se stalo zlatým, rocková rádia p

Yes patří vedle Genesis a King Crimson k artorockovému triumvirátu, jenž před více jak čtyřiceti lety vytyčil základní postuláty tohoto rockového subžánru. V ČSSR Yes patřili ke kultovním skupiná, k nimž s obdivem vzhlíželi nejenom náročnější posluchači, ale i muzikanti. Současnou sestavu tvoří jediný zakládající člen: baskytarista Chris Squire, plus dva veteráni: kytarista Steve Howe a bubeník Alan White, jeden univerzál: klávesák Geoff Downes a novic (od roku 2012): Jon Davison. Kapela hraje 45 let, šestnáct již uplynulo od jejího prvního koncertu v České republice – mimochodem nejnarvanějšího, jaký jsem kdy zažil. Inovované Yes uvítáme 30. května opět v Praze, tentokráte s jejich nejklasičtějším repertoárem, kdy v rámci Triple Album Tour přehrají celá tři alba: The Yes Album , Close to the Edge a Going for the One . Druhá z nich vyšla v roce 1974 v ČSSR u Supraphonu – pod hlavičkou Hi-Fi klubu, a i proto patří v tuzemsku k nejznámějším albům klasického (art)rocku.   Zanedlouho pě

Kdyby měl kdokoliv jmenovat jednu jedinou kapelu, reprezentující jižanský rock, nemohl by uvést nikoho jiného než LYNYRD SKYNRD. Každá pořádná americká motorka, když jejím koním popustíte uzdu v nekonečných širých pláních, řičí i pobroukává soundem LYNYRD SKYNYRD. Každý z nás chtěl být někdy volný jako pták. A hledáte-li „synonymum“ pro osudovou rockovou tragédii, zjeví se vám zlomená křídla LYNYRD SKYNYRD. ROZHOVOR   Johnny Colt batřil v letech 1989-1997 k oporám BLACK CROWES. Poté hrál v TRAIN a byl i členem projektu ROCKSTAR SUPERNOVA. Od roku 2012 jeho basa tvrdí muziku v LYNYRD SKYNYRD. Mimoto je spolumajitelem NoDa Studios. Ač není pamětníkem, jeho exklusivní rozhovor pro Spark má opojnou atmosféru upřímné zpovědi muzikanta, který již je součástí legendy z největších. Voní hudba Lynyrd Skynyrd benzínem a svobodou? Rozhodně, tyhle dvě slova to vystihují naprosto přesně, lepší bych nenašel. Jediná věc, kterou bych přidal je to, že ti lidé jsou takoví, jací jsou i kvůli tomu, co j

Charismatický britský kytarista, skladatel a zpěvák Steve Hackett se proslavil zejména účinkováním v progresivně rockové skupině GENESIS. I když byl součástí   legendární formace pouhých sedm let, tato zkušenost jej ovlivnila na celý život.  V roce 1977 se vydal na sólovou dráhu, ale ani během ní na ně nezapomněl, znovu nahrál a vydal některé jejich/své písně, s oblibou je předvádí i na svých koncertech. V roce 2010 byl dokonce uveden do Rokenrolové síně slávy jako člen GENESIS.  Před pražským koncertem (6. května 2014) si ve svém nabitém diáři našel chvilku na rozhovor.  EXPERIMENTOVÁNÍ S NEOBVYKLÝMI HARMONIEMI Pane Hackette, nejdříve přijměte upřímné poděkování za to, že nám umožníte užít si hudbu našeho mládí i naživo v autentickém autorském podání. Je to splněný sen mnoha z nás, co jsme počátkem sedmdesátých let byli teenageři „uvěznění“ za železnou oponou… Není zač. Jsem moc rád, že mohu v Praze zahrát.   Navážu první otázkou. V sedmdesátých letech patřila alba GENESIS k nejcenněj