rock+

Michael Schenker je můj ročník, takže když zavzpomínal na vznik „In Search Of The Peace Of Mind“, hned mi naskočily vlastní příhody ze sedmdesátého: „Tuto skladbu jsem složil v kuchyni mé matky, když mi bylo 15. Sólo je prostě tak dokonalé, že bych nezměnil ani jednu notu. Toto je pro mě nejdůležitější píseň posledních 50 let. Jí všechno začalo.“ A dodává: „Gary Barden zpívá první verš, pokračuje Ronnie Romero, a nakonec ve sborovém finále Ronnie , Doogie White a Robin McAuley. Děkuji všem.“ Schenker hraje na kytaru postaru, rytmiku ale nechá bouchat, jak si doba žádá, rychle a zběsile. Především Brian Tichy se v šesti skladbách předvedl se vší parádou. Vzniká tak zajímavá kombinace, kdy se mohou při společném poslechu sejít starší a pokročilí, vedle mladých a rozjívených:-) Úvodní jízdu obstará stříbřitý šikanzen „Drilled To Kill“, řízeným pilotem Ralfem Scheepersem. Joe Lynn Turner zvedá své oblouky už jen ve studiu, tam má ale stále co nabídno...

Je s podivem, kolik bočních anebo jednorázových společných projektů slovutných muzikantů postupem času upadlo do pozapomnění, ať již právem, nebo ne. Připomeňme si některé zajímavé příběhy a desky. Fenomén takzvaných supergroup se zrodil v druhé polovině šedesátých let. Někdo tvrdí, že první byli Cream v roce 1966, u nich bych ale přívlastek super spíše přisoudil technické vyspělosti Claptona, Bakera a Bruce, jiní označují za premianty Crosby, Stills, Nash & Young, kteří vznikli o dva roky později. Každý starý rocker bude znát Blind Faith, Emerson, Lake & Palmer, Bad Company, U.K., Asia, a mladší pak Blue Murder, Badlands, Transatlantic, Audioslave, Living Loud, Chickenfoot, Black Country Communion… a jistě i další. Osudy byly různé, jen naprosto výjimečně ale hvězdná konstelace současně znamenala vývojový skok. Úspěchem bylo, když se podařilo rozvinout anebo zachovat formát a kvalitu některého z předchůdců supráčů, viz kupříkladu EL&P navazující na Nic...

Michael Schenker je kytaristou od boha. Jen démoni v duši mu zabránili stanout na samém vrcholu mezi jemu rovnými. Jeho kytarová hra je v oslavných článcích šperkována přívlastky jako německá preciznost, závratná rychlost, nádherná pružnost, vynikající vibrato a intonace. Géniové bývají často osamělí lidé, jejich mimořádný talent jim často přináší vedle obdivu davů i určité společenské vyloučení. Michael Schenker se se svou mimořádností potýká více než půlstoletí, do vínku sice dostal mimořádný dar, avšak krutě zdaněný přízraky, přivolanými jeho vrozenou plachostí a alkoholem. Jak se s (ne)přízní osudu vyrovnával a vyrovnává, o tom je následující, nebývale otevřený rozhovor.   Byla hudba součástí tvé rodičovské, potažmo rodinné výchovy, viz případ tvého staršího bratra Rudolfa? A co tví následníci? Několikrát jsem viděl hrát svou babičku na nástroj, jenž vzdáleně připomínal kytaru, rozhodně se mu však říkalo jinak. Nehrála moc dobře, ale děsně si to užívala. A bratra jse...

Michael Schenker je pro mne nejenom vrstevníkem stejného ročníku (1955), ale hlavně Hankem Marvinem (pro mladší, kytarista předbeatlesovských Shadows) hardrockové kytary, stačí si poslechnout instrumentálku „Lipstick Traces“ z alba „ Phenomenon “, to je čirá pocta velkému vzoru. Jasný zvučný tón, melodie políbená shůry, elegantní vybroušená technika. Zejména zamlada patřil mezi kytarové tahouny a celebrity světového formátu. Stále má co nabídnout, a i když v posledních deseti, patnácti letech viditelně ustoupil ze světel mediálních reflektorů, vydává desku za deskou, přitom žádné vycpávky, aspoň jsem doposud na žádnou nenarazil. Když jsem měl pro Klenoty vybrat osm reprezentativních kousků bohaté Schenkerovy kariéry, zkombinoval jsem tutovky s méně známými kousky. Jakýkoliv výběr je při Michaelově talentu a pracovitosti děravý jak ústa staré ženy, podotknul by Vinnetou. Jenom letmý pohled na internet prozradí, že Michael má na lubu svého Gibsona Flying V kolem stovky zá...