MICHAEL SCHENKER: ŠTĚSTÍ I PROKLETÍ PLACHÉHO GÉNIA

Michael Schenker je kytaristou od boha. Jen démoni v duši mu zabránili stanout na samém vrcholu mezi jemu rovnými. Jeho kytarová hra je v oslavných článcích šperkována přívlastky jako německá preciznost, závratná rychlost, nádherná pružnost, vynikající vibrato a intonace.

Géniové bývají často osamělí lidé, jejich mimořádný talent jim často přináší vedle obdivu davů i určité společenské vyloučení. Michael Schenker se se svou mimořádností potýká více než půlstoletí, do vínku sice dostal mimořádný dar, avšak krutě zdaněný přízraky, přivolanými jeho vrozenou plachostí a alkoholem. Jak se s (ne)přízní osudu vyrovnával a vyrovnává, o tom je následující, nebývale otevřený rozhovor.
 

Byla hudba součástí tvé rodičovské, potažmo rodinné výchovy, viz případ tvého staršího bratra Rudolfa? A co tví následníci?
Několikrát jsem viděl hrát svou babičku na nástroj, jenž vzdáleně připomínal kytaru, rozhodně se mu však říkalo jinak. Nehrála moc dobře, ale děsně si to užívala. A bratra jsem popravdě na kytaru učil hrát já sám.
Mí potomci se věnují tomu, co je baví. Nedávno jsem zjistil, že Tyron hraje na kytaru, zabrnkal mi něco akusticky, a opravdu to znělo skvěle. Tyson má kapelu, hrají řadu let a dobře. Pozval jsem je na pódium, když jsme se Scorpions hráli na Wackenu. Mé zbylé tři děti nejsou příliš velkými hudebními nadšenci.
 
Jsem stejný ročník jako ty, 1955, o to bude tvá odpověď na následující otázku pro mne osobně zajímavější. Můžeš obšírněji zavzpomínat na své iniciační hudební zážitky, které nastartovali tvůj zájem o moderní hudbu? Lovil jsi kupříkladu rozhlasové stanice jako Radio Caroline? Nahrával jsi svou oblíbenou muziku na magnetofon, nebo jsi si mohl dovolit koupit originální LP/SP? Anebo tě zásoboval bratr?
Do muziky jsem se zbláznil ve velmi útlém věku, byly mi dva nebo tři roky, zpíval jsem a jednoduše jsem chtěl řezat do čehokoliv, co vydá zvuk – zkrátka, projevit se. A také jsem často poslouchal rádio.
První zásadnější zkušenost s hudbou, a teda samozřejmě i kytarou, jsem měl díky bratrovi, který ji dostal k šestnáctým narozeninám. Strašně jsem toužil se jí dotknout. Naprosto mě uhranula. Stála v rohu, a mně vrtalo hlavou, jestli jsem schopen na ni něco zahrát. Když bratr odešel do práce, vzal jsem kytaru poprvé do ruky, a byl naprosto fascinovaný, co jsem schopen z těch šesti strun dostat, ačkoli jsem byl úplný začátečník.
Poprvé jsem koncertoval v jedenácti letech, coby host bratrových Scorpions, kteří mě pozvali, abych si s nimi zajamoval.
Radio Caroline jsem poslouchal. Většina muziky doma byla mého bratra, a tak jsem zpravidla poslouchal jeho nahrávky. V té době jsme nebyli doma moc dobře technicky vybaveni. Samozřejmě jsme měli tranzistorové rádio, které jsme po večerech poslouchali, ale primárně jsem byl odkázaný na hudbu, kterou mi pustil Rudolf – Led Zeppelin, Yes, Rolling Stones atd.
 
Kdy poprvé jsi vzal do ruky kytaru, a kdo byli tví první kytaroví hrdinové? Ještě než odpovíš, dovolím si uvést to, že tě pro tvůj cit pro znělou kytarovou melodiku považuju za Hanka Marvina heavymetalové kytary – byl i on mezi tvými vzory?
Jak jsem již řekl, mému bratrovi bylo šestnáct, a mně devět, když jsem si poprvé sáhnul na kytaru. Ve čtrnácti letech mě hodně zajímaly kapely, které měly dobré kytaristy, a také oni samotní, tedy Jimmy Page, Eric Clapton, Jeff Beck, zkrátka všichni kvalitní kytaristé pozdních šedesátých let.
Hanka Marvina samozřejmě miluju! Je výborný. (smích) Na jeho muzice jsem jako malý kluk v deseti, jedenácti letech začínal. Hrál instrumentální hudbu. Ostatně, na mém prvním koncertu se Scorpions jsme společně hráli právě jeho písničky. Ve čtrnácti jsem už ale poslouchal kytaristy, o kterých jsem se zmiňoval výše.
 
Tvůj nástup – zdůrazním, že ještě ani ne plnoletého muzikanta – na mezinárodní rockovou scénu byl raketový, vzpomínám si na první setkání s albem Phenomenon, to byl šok, wow!!! Tvé kytarové intro k Doctor Doctor bylo prostě uchvacující. Musel jsi při svém koncertním záskoku za Bernieho Marsdena ohromit i své budoucí spoluhráče z UFO, protože jsi slyšitelně ihned dostal obrovský prostor, v podstatě jsi napořád změnil směřování kapely. Můžeš zavzpomínat na okolnosti tvého přestupu od Scorpions k UFO, a na tvé přijetí v kapele?
Jeli jsme se Scoprpions na turné, abychom podpořili UFO, kteří byli headlinery. Ti však přijeli bez kytaristy. Jedinou možností, jak pokračovat, bylo, že jsem hrál jak se Scorpions, tak s nimi. Než se kytarista UFO vrátil, zahrál jsem po jejich boku dva koncerty. Po konci turné se mě kluci z UFO zeptali, zda bych se k nim nepřipojil nastálo. 
 
Můžeš prosím pro naše čtenáře připojit historku o tom, jak jsi dostal nabídku zúčastnit se konkursu u Rolling Stones, a jak vše proběhlo?
S UFO jsem byl zhruba dva měsíce, když mi najednou zavolali Rolling Stones, a pozvali mě na konkurs. Tenkrát jsem se zeptal bráchy, co na to říká. Rozhodl jsem se poté, že bude lepší zůstat v Německu a u UFO, protože mi tehdy bylo pouhých sedmnáct let, téměř jsem neuměl anglicky, a do Anglie bych se podíval poprvé v životě. Z Rolling Stones jsem tehdy měl opravdu velký respekt. Navíc, kytarista Brian Jones zemřel za nevyjasněných událostí, i proto jsem měl určité obavy, a rozhodl se nedělat nic, na nabídku nereagovat, a zůstat u UFO.
 
Původně psychedeličtí UFO se i díky tobě stali jednou z nejskvělejších hardrockových kapel světa. Vydávali jste v rychlém sledu jednu skvělou desku za druhou. Co bylo odvrácenou stranou úspěchu, a jakou jsi to u tebe koncem sedmdesátých let vybralo daň? Měl jsi při svém odchodu od UFO pocit tvůrčího vyhoření?
Na konci sedmdesátých let nastal čas, kdy jsem cítil, že musím své působení v UFO ukončit. Něco se dělo, cítil jsem, že potřebuju začít novou kapitolu, experimentovat s hudbou, vyjadřovat se jiným způbem, a právě tohle jsem uskutečnil v letech osmdesátých. Věnoval jsem se věcem, které jsem nemohl dělat během působení ve Scorpions ani u UFO. Soustředil jsem se na experimentální muziku, hrál akusticky i na elektrické nástroje. Cítil jsem, že se potřebuji soustředit na nový projekt, zkoušet nové způsoby hraní, zkrátka rozvíjet sebe samého. Naprosto mě už tenkrát fascinovalo, jak songy postupně rostou do své krásy.

Poslední ohlédnutí za UFO: kterého ze společných alb si s odstupem let nejvíc považuješ?
Je těžké vyslovit album nebo písničku, kterou mám nejraději. Jak víš, jsem kytarista, a tak mě zajímá pouze hraní na kytaru. Miluju tu cestu, kterou si člověk musí projít, než poskládá album a vzniknou jednotlivé písně. Jednoznačně nejslavnějším albem UFO je album Phenomenon, které produkoval Leo Lyons, nahráli jsme jej v londýnském studiu Morgan, a na tu dobu bylo velmi dobře nahrané.

Následující otázky budou pro tebe asi trochu otravné, pokládá ti je jistě každý novinář. V Česku ale mimo fám nemáme k dispozici jasné stanovisko z první ruky.
Co zmařilo nabídku od Aerosmith, a jak to bylo s Ozzym? V Americe jsi toho evidentně tehdy zažil spoustu a nakonec to vyšlo – viz Michael Schenker Group – s Moem Fosterem a Simonem Phillipsem. Můžeš trochu zavzpomínat na tyto události, předcházející vzniku MSG?
Ozzy Osbourne mi jednou zavolal uprostřed noci, pozval mě na zkoušku a zeptal se mě, zdali bych se k nim připojil. Jenže já jsem tenkrát pracoval na nové desce, a tak jsem nabídku odmítl.
Kvůli Aerosmith jsem jel na konkurs do New Yorku. Steven Tyler zrovna nebyl v moc dobré formě, dokonce byl nějaký čas v nemocnici, a tím pádem pro něj nikdo nebyl dost dobrý. Dostal jsem nabídky i od Whitesnake a spousty dalších lidí. Do žádného projektu jsem však nakonec nešel, protože jsem se chtěl soustředit především sám na sebe.
 
Michael Schenker Group je kus tvého života. Počátkem osmdesátých let se tvrdý rock výrazněji odpoutal od blues-hardrockového fundamentu, do popředí se dostala melodická elegance, filigránské muzikantské výkony, lokny. Již tvůj debut signalizoval, že jsi se zaměřil na dospělejší rockové publikum, schopné akceptovat košatější formu i obsah. Měl jsi opravdu All Star Band, co jméno, to osobnost. Bylo to těžké ukočírovat své mužstvo, aby táhlo pod tvým velením za jeden provaz? Jakou míru volnosti jsi dopřával svým spoluhráčům, byl jsi spíš „diktátor“, nebo „demokrat“, anebo jak kdy?
V počátcích v Michael Schenker Group působili: Gary Barden zpěv, Billy Sheehan basová kytara, Don Airey klávesy a Denny Carmassi bicí. Členové kapely se měnili poměrně často, a jako celek jsme společně trávili hodně času. Tehdy jsem býval introvert, což nejde s diktátorem dohromady.
 
Jako muzikant jsi ušel velký kus cesty. Dokázal jsi překročit stín „zázračného dítěte“ a vypracovat se v osobitého, stylotvorného kytaristu. Navíc jsi rozšířil svůj výrazový rejstřík i mimo oblast klasického hardrocku. Evidentně si užíváš tvůrčí svobody, viz tvá sólová tvorba. Jsou pro tebe sólové desky pro svou absenci vnějších tlaků vedle čistého sebevyjádření i relaxem a terapií? Mohl by jsi našim méně zkušeným čtenářům některou konkrétní LP desku doporučit k prvnímu seznámení s tvou sólovou tvorbou?
Ano, říkalo se mi zázračně dítě. Jsem velmi vášnivý kytarista, miluju hraní, je to pro mne opravdu velké dobrodružství. Snažím se hrát různými způsoby, a býval jsem opravdu vždy velmi citlivý a vnímavý, všechno kolem sebe jsem chápal jinak, než bývalo pravidlem. Dnes si hraní na pódiu opravdu užívám.
Soustředil jsem se dominantně na rozvoj sebe samého, vlastní tvorbu, chtěl jsem být pro hudbu přínosem. Snažil jsem se co nejlépe vyjádřit to, co umím. Nezajímal jsem se o druhé lidi.
Každý člověk má své touhy, a jsem toužil po hudebním bádání, protože jsem umělec, muzikant, a na tohle se zaměřuji. Pro mě je hraní opravdovou zábavou, velikou oslavou.
Nemám tip na konkrétní album, natož písničku, protože hraní i skládání hudby je pro mne stále pokračující cesta, která vyústí v novou desku. Současně je to cesta, během níž se rozvíjím já sám. Nemohu vybrat konkrétní album, protože skrze tvorbu se projevuji ryze emocionálně.
 
Vždycky jsi měl štěstí na skvělé zpěváky po svém boku: Klaus Meine, Phil Mogg, Gary Barden, Graham Bonnet, Robin McAuley, Richard Black, Doogie White. Máš rád velké hlasy? Inspirují tě při tvorbě, píšeš i takříkajíc pro ně?
Zpěváci, kteří prošli mou kapelou, byli různé kvality, a velmi se od sebe lišili. Kupříkladu Gary Barden zpívá úplně jinak než Robin McAuley. Měl jsem opravdu velké štěstí na velké zpěváky, kteří se zaměřovali každý na něco jiného, a měli tedy svou originální kvalitu. Umění a hudba nejsou o tom, kdo je lepší a kdo horší, kdo získá více bodů. V muzice je důležité sebevyjádření a osobitý způsob projevu, tyhle aspekty v sobě musí člověk stále hledat. Každý umělec je jedinečné individuum, jež se neopakovatelně projevuje – a v tom tkví celá krása.
Kvalita zpěváka není jen o hlasu, musí pochopitelně také psát texty. Pamatuju si pouze dva zpěváky, které jsem si vybral právě kvůli jejich barvě hlasu.
V současné době se mnou zpívá Doogie White, u kterého jsem se soustředil na to, jak zachází se svou energií. Kvalita zpěváka je závislá i na zkušenostech. Vždycky lidi povzbuzuji, aby si uvědomili, že hudba je zejména o sebevyjádření, jak už jsem říkal. Neexistuji žádné škatulky – dobré a špatné sebevyjádření. Je pouze sebevyjádření, nic víc. Pokaždé mě fascinuje poslouchat, jak se lidé prostřednictvím hudby projevují. 
 
Vím, že ty i Doogie máte rádi Ronnieho Jamese Dia, ostatně na Bridge The Gap je parádních „diovských“ momentů hned několik. Kde pořád bereš nápady na zapamatovatelné melodie a skvělé riffy? Přeci jenom, vymýšlet i po čtyřiceti letech na světové scéně další a další jedinečné skladby je víc než obdivuhodné. Můžeš nás nechat nahlédnout do své autorské kuchyně? Nahráváš si, anebo jinak zaznamenáváš své momentální nápady?
Opět narážíme na sebevyjádření. Nevím jak to má Doogie White, ale když hraji na kytaru, a objevím něco, co se mi opravdu líbí, okamžitě si to zaznamenám. Stále hraji, a po několika měsících mám zaznamenaných opravdu hodně nápadů. Pak přijde čas na sestavení alba, poslouchám všechny své nahrávky; co zaujme, to rozvinu. Nehledím na pojetí, kladu důraz na pocity. Postupně nápady rozvíjím, až vznikne skladba. Kompletní nahrávku dám Doogiemu, ten ji poslouchá, experimentuje, něco si do toho zpívá, pak přijde s nápady, znovu nahrávky společně posloucháme, pracujeme na nich – zkrátka, píseň vznikne krůček po krůčku. Nikdy dopředu nevíme, co všechno na albu bude, jakého bude ražení, vlastně to nevíme do chvíle, než je album kompletní.
Dobré riffy mě často napadají během vzrušujících dnů, a také když poslouchám heavy metalovou muziku, která je nabitá energií.
 
Viděl jsem poměrně dost koncertů se spoustou vynikajících kytaristů, nikdy jsem ale nezažil někoho tak ponořeného do vlastního hraní jako tebe, až se mi zdálo, že ty a kytara jste jedno tělo, jedna duše. Jsi na koncertech opravdu tak moc soustředěný na svou hru a hudbu? Do jaké míry například vnímáš obecenstvo?
Koncert je jako celek velká událost. Bylo to jiné, když jsem byl mladší a nesmělý, hodně jsem se koncentroval sám na sebe. Dnes se během hraní rád soustředím na publikum i na své vnitřní pocity, vnímám, že posluchači rozumějí mému hraní, a to je skvělé. Jsem šťastný, že dnes můžu plně vnímat i okolí, dříve jsem toho nebyl schopen. Dokážu se soustředit na konkrétní atmosféru, a to pro mě představuje nový způsob experimentování. Jsem za to opravdu vděčný. 
 
S předchozím souvisejí i mé další otázky. Někde jsem četl, že podle tebe může intenzivní poslech cizí hudby vysávat tvůrčí energii, a proto se maximálně soustředíš na vlastní tvorbu. Pokud je to pravda, do jaké míry dodržuješ hudební celibát, a dá se vůbec uniknout před hudebním smogem, jenž nás všechny obklopuje, kdekoliv se na veřejnosti pohybujeme? Umíš se takříkajíc od těchto vnějších zvuků „odstřihnout“, nevnímat je? Dá se říci, že jsi introvert?
Býval jsem introvert. Dneska jsem obojí, introvert i extrovert. Dříve jsem se hodně soustředil sám na sebe, na zlepšování se a vlastní projev. Člověk se vyvíjí celý život, a díky tomu jsem dnes schopen vnímat vnější i vnitřní aspekty. Za tenhle pokrok jsem opravdu vděčný. Dodává mi rovnováhu.
 
Máš se svými dětmi hezký vztah?
Ano, jak víš, z prvního manželství v Anglii mám Tysona a Tyrona, oba jsou muzikanti, studují vysokou školu. Mladší syn se mnou pracuje, Tyson má kapelu a jsme spolu ve stálém kontaktu. Dále mám dva potomky z doby, kdy jsem žil v Americe. Jejich matka v roce 2011 zemřela, proto je mám ve své péči. Daří se jim velmi dobře. Pak je tu ještě Mike. Mezi mnou a Mikovou matkou se přihodilo mnoho ošklivého, držím se od ní dál, a proto nejsem ani s Mikem, který už je plnoletý, příliš v kontaktu.
 
Bydlíš stále v Anglii zejména kvůli svým dětem?
Žil jsem v Německu, Spojených státech amerických, v Anglii, a tak různě jsem tyhle země střídal, je to způsob mého život. Tedy doufám...
 
Z Ameriky jsi utekl kvůli bývalé manželce?
Je to tak. Měli jsme věčně rozpory, a tak jsem se rozhodl od ní dostat co nejrychleji pryč. V roce 2005 jsem se z Ameriky odstěhoval a vrátil do Německa.
 
Představuje alkohol formu útěku?
Když jsem byl mladší, měl jsem z vystupování strašný strach, a alkohol mi pomáhal bázeň překonat. K mým vlastnost patří, že jsem nervózní, citlivý, plachý. Naštěstí dnes, coby starší, jsem stále méně nervózní, a alkohol už proto nepotřebuji.
Každý má v životě nějaký problém. Někdo nese těžší břímě, někdo lehčí. Jak se s potížemi vyrovnáme, závisí na tom, jací jsme. Mně pomáhal alkohol. Dobrá zpráva je, že má nervozita už téměř pominula. Dnes si show mnohem více užívám, a je to pro mne jednodušší.
 
Zkoušel jsi protialkoholní léčbu?
Ano, léčil jsem se z alkoholismu. Několikrát jsem měl záchvat, a tak jsem musel být poměrně často hospitalizován. K záchvatům docházelo v důsledku kombinace léků a alkoholu, bylo mi strašně zle, a i v důsledku toho jsem přestal pít.
 
Jakým způsobem změnil Michaela Schenkera pobyt v léčebně? Člověk se zde setká s lidmi, na které by venku pravděpodobně nenarazil, a jejichž osudy bývají často velmi pohnuté. Taková zkušenost většinou nevratně poznamená život, hodnoty, životní návyky.
Máš pravdu, každý člověk má v léčebně svůj způsob, jak se s věcmi vyrovnává. Každý je svébytný, a situace, ve které se octil, je také jistým způsobem jedinečná. Můj případ byl specifický, protože jsem měl během konzumace alkoholu problémy s dýcháním a přepadal mne panický strach z udušení.
Tohle všechno se dělo v minulosti. A právě kvůli tomu mohu říci, že je nám život velkým učitelem. Vše, co se nám v životě přihodí, se děje jenom nám, právě tím je ona událost jedinečná. Z každé udělené lekce se učíme, a život je o tom, abychom stále hledali způsoby, jak se s problémy vypořádat. Přišel jsem na způsob, jak se z každé rány ponaučit, a využít ji pro motivaci, prostě proč si životní „facky“ zapamatovat. Krizové situace slouží k pochopení života. Věc, kterou nazveme problémem, je problémem právě pro nás. Což znamená, že se musím s něčím vypořádat.  A právě díky tomu, že se s problémy utkáváme a nepoddáváme se jim, stává se z nás silnější člověk, pán situace.
 
Vyznáváš stále životní motto „Born to overcome“?
Samozřejmě. Na zádech mám dvě tetování. „Born to be free“ a „Born to overcome“. Právě tak život prožívám.
 
Je na obzoru chvíle, kdy se s bratrem rozhodnete zrealizovat Schenker album?
Wow. (smích) Opravdu v to doufám. Až bude připravené, tak mi řekni.  (smích)
 
Podle informací na tvém webu začaly práce na novém studiovém albu. Můžeš prozradit něco víc?
Ano, pracuji na novém albu, a doufám, že na začátku července už budeme ve studiu. Zaměřuji se na rychlé, melodické a dramatické heavy metalové riffy. Z takové spojení vzejde velmi vyrovnaná deska, nadupaná energii, a to mám rád! Většinu písní a nápadů už mám pohromadě.
Mimo práce ve studiu chystáme několik koncertů. 
 
Na co vše s tvojí účastí se ještě letos můžeme těšit?
Na koncertech budeme hrát řadu písní z chystaného alba, které spatří světlo světa na jaře 2015.

 
Otázky: Jaromír Merhaut, rozhovor vedla a přeložila Kamila Ungerová
 
 

 
MICHAEL SCHENKER: 

MUZIKANT
Více než půl stovky alb s Michaelem Schenkerem u kytary prakticky znemožňuje pojmout box klasicky – jakožto chronologickou procházku diskografií. Zaměříme se proto prostřednictvím několika příkladových alb na nejvýraznější charakteristické vlastnosti Michaelovy kytarové hry a umělecké tvorby. Nemůžeme hned na úvod nezmínit Mistrův dvorní nástroj: černobílý Gibson Flying V, s nímž je Michael spojen pupeční šňůrou. Provází jej v různých modifikacích celou jeho tvorbou, je jeho druhým já.
 
MELODIK
Michael Schenker je mezi všemi rockovými kytaristy světa největším melodikem. To neříkám já, nýbrž nejeden slovutný hudební publicista a kytarista. Tam, kde se ostatní kolegové spokojí s jedním donekonečna opakovaným melodickým motivem, Michael dokáže utkat úžasné melodické předivo. Umí komponovat a zahrát přímočaře i vrstevnatě. Tvorbu svých sól sám kdysi přirovnal k psaní knihy: nejdříve je potřeba zvolit téma, pak vystavět jednotlivé části, od úvodu po vyvrcholení zápletky. Je to tak, stačí si příkladově poslechnout kteroukoliv z klasických desek desek UFO, například LP Phenomenon (1974) a Force It (1975), dnes při psaní poslouchám a užívám si No Heavy Petting (1976). Každá ze skladeb má svojskou melodii, i ty nejtvrdší. Právě dohrála závěrečná Martian Landscape s tklivou kytarovou melodií, odcházející do ztracena…
Proslulý a naprosto ojedinělý je Michaelův tón, dosažený ohýbáním krku kytary a cry baby wah pedálem, se kterým dokáže doslova kouzlit.
 
LYRIK
Gipsy Lady (2009) je album vydané pod hlavičkou Schenker-Barden Acoustic Project. Na počátku byla Michaelova touha slyšet své akustické instrumentálky zpívat nejenom kytarou, ale i hlasem. Gary Barden, jeho dávný parťák z MSG, se ukázal být skvělou volbou, k Michaelově kytaře vytváří skvělý pocitový „kontrapunkt“. Schenker je perfekcionista, u svého dvorního dodavatele si objednal akustickou verzi svého proslaveného Flying V, a kvůli sytějšímu tónu zvolil těžší struny než obvykle. I bez svého oblíbeného ohýbání krku je Michael schopen hrát výsostně melodicky a současně perlivě, jako když probubláváte plynule tekoucí vodu. Vždycky si v této souvislosti vybavím zurčivou baladu Belladonnu z No Heavy Petting, při které žádná neodolala (kluci říkali). V posledních letech kombinuje akustickou a elektrickou kytaru více než kdy předtím, nikdy ale nespadl do lepkavé pasti vyměklosti jako Ritchie v Blackmore’s Night. Naopak, práce s jemnými fasetami akustické kytarové hry (využívání arpeggia, neboli harfového způsobu hraní rozložených akordů) umocňuje Michaelův rockový fundament, a dorovnává tak přirozenou vyčerpanost jeho témat po čtyřiceti letech na světové scéně, i určitou plochost sólového autorského rukopisu (nejlepší kusy psal ve spolupráci s Philem Moggem anebo Garym Bardenem).
 
RANAŘ
No Heavy Petting je klasické hardrockové album, pecky jako Natural Thing, Can Your Roll Her, Reason Love a Highway Lady rezonují riffy naroubovanými na nosné melodie. Spojení razance a elegance je pro Michaela typické. Jen pouhý výčet jeho skladeb úderek by zabral půlku strany.
Největším ranařem byl asi Michael po boku Robina McAuleyho. Album M.S.G. (1992) čelilo agresivnímu ataku grunge přímočarou metalickou řízností a mohutnou rytmickou podezdívkou. Michael tehdy ve svém výrazu hodně přitvrdil, stal se až úsečným riffařem, současně ale nezapomněl na svou doménu – silné melodie. Díky tomu všemu není deska tolik poplatná tehdejším heavymetalovým klišé, a dá se s gustem a bez zapojených nostalgických filtrů poslouchat i po letech.
Michael dokáže všechny své kytarové polohy použít v rámci jedné desky, klidně skladby, a tak můžeme slyšet akustické vyhrávky i medové kytarové zpívánky v těsném sousedství masivních riffů, viz například Let It Roll z Force It (1976), anebo I’m A Loser (No Heavy Petting) ze stejného roku.
V posledních letech se vedle nových desek projektu Michael Schenker’s Temple Of Rock Michael vzepjal k vrcholným výkonům na Walk On Water (skvělý reunion UFO) a sólovce Adventures Of the Imagination.
 
Pokud je Michaelovi něco tvůrčího vytýkáno, je to pozvolné ředění silných skladatelských momentů a větší příklon k legatu, namísto vymýšlení dřívějších kombinací způsobů kytarové hry. Částečně je to vinou nadprodukce, jinak ale logickým vyústěním dlouhodobosti jeho kariéry. Přírodě neporučíš, ani když jsi génius.
 
Michael nechce ze své tvorby nic konkrétního doporučovat, nám nic nebrání zmínit pár tipů pro méně zkušené mladé fanoušky:
Scorpions – debut Lonesome Crow (1972)
UFO – první tři společná alba z let 1974-76: Phenomenon, Force It, No Heavy Petting
Michael Schenker Group – skvělá i prokletá dvojka MSG (1981)
McAuley Schenker Group – hard&heavy vzdor proti grunge M.S.G. (1991)
Michael Schenker – k seznámení s Michaelovou akustickou tváří Thank You (1993)
Michael Schenker’s Temple Of Rock – jako důkaz znovuzrození hardrockera Michaela Bridge The Gap (2013)

Official website

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2014