GRAND FUNK RAILROAD: JSME AMERICKÁ KAPELA – A KDO JE VÍC!

Tak nějak vnímám přetrvávající oblibu čtyřicet let staré pecky „We’re An American Band“ u dalších a dalších zámořských rockerů. Je to de facto jejich hymna, která ztělesňuje americký, na naše vnímání až zbytnělý patriotismus. Naposledy ji dostal do širšího povědomí Rob Zombie.

Existují skladby, které žijí svým životem natolik, že doslova zlidoví. Jiné jsou neoddělitelně spjaty s původním provedením. A pak máme ty, které stanou symbolem. A mezi ně patří i „We’re An American Band“ od GRAND FUNK RAILROAD.

Pár slov na úvod. GRAND FUNK RAILROAD (GFR) patří mezi nejmohutnější pilíře původního severoamerického hardrocku. Svými těžkotonážně valivými riffy, obhroublým soundem a zdánlivě lenivým hráčským stylem přiváděli – zejména v počátcích a podobně jako v Evropě BLACK SABBATH – publikum do extáze, a pisálky do stavu nepříčetnosti. U mladých amíků byli ve své době GFR populárnější než všechny rockové importy z Evropy dohromady. Starý kontinent GFR do značné míry ignoroval, v Anglii se v top žebříčcích umístili pouze jednou (!) se singlem „Inside Looking Out/Paranoid“ (#40 v lednu 1971). V ČSSR blahé paměti sice GFR nepatřili k davem uctívané hardrockové smetánce jako DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN, BLACK SABBATH či URIAH HEEP, mezi znalými konzumenty tvrdých žánrů však svůj kultovní kredit rozhodně měli.

Přeskočme rovnou do roku 1973. Kapela dočasně zkracuje název na GRAND FUNK, v důsledku dalšího z právních důsledků sporů s producentem Knightem. Dlouhá řada zlatých a platinových alb si žádala posvěcení korunovačním klenotem – jímž se v roce 1973 stalo deváté LP s patetickým názvem „We’re An American Band“ a slavným zlatavým přebalem (v omezeném nákladu 100.000 kusů i vinylem, jenž byl vyroben z nerecyklované suroviny, a dnes proto patří nejenom k sběratelským raritám, ale i zvukově nejlepším dobovým záznamům), uvnitř něhož kapela pózovala takřka nahá, pouze vlastenecky přioděná do hvězd a pruhů. Poprvé se výrazně, kompozičně i pěvecky projevil Don Brewer, jehož titulní, a dodnes nejen v amerických rádiích obehrávaný song, s bicím znějícími jak obří hrnce, se stal největším hitem kapely! Doposud (s dvěma výjimkami) psal veškerý materiál Mark Farner. Vynikající produkce Todda Rundgrena navršila sound GFR do nebývalé bombastičnosti. Tatam byla raná úspornost a úpornost ve výrazu. Výsledek překvapivě zněl – při vší té pompě, okázalosti a našlechtěnosti – jako ryzí GFR. Už napořád je album považováno za naprostý umělecký vrchol GRAND FUNK (RAILROAD).

Nezanedbatelným důsledkem fenomenálního úspěchu „We’re An American Band“ bylo i finanční zadostiučinění, kdy se GF(R) konečně vyvázali z dluhů vůči Knightovi, a mohli si dokonce pořídit vlastní monumentální pódiovou scénu s mohutným světelným i zvukovým parkem a projekčním plátnem.

Příběh písně

 „We’re An American Band“ se nahrávala se v Criterion studiu v Miami, coby singl byla vydána 16. července 1973 a vyšplhala na samý vrchol americké hitparády.

Sám Don Brewer v rozhovorech trochu hořce připomíná, že odkaz GRAND FUNK RAILROAD se u masového publika víceméně scvrkl na „We’re An American Band“, „Shinin On“ a převzatou „Locomotion“. Přitom pro GFR byly typické rozvláčné dlouhometrážní kompozice, s nimiž dobývali počátkem sedmdesátých let i ty největší arény. Kolem roku 1972 však nastala změna v koncepci většiny rockových FM stanic, které se z undergroundového volnomyšlenkářství postupně víc a víc přeorientovávali na písničky, byť rockové. Kapela tehdy cítila, že pro příští desku musí mít hit, jinak se úspěch nedostaví, a těžce vydobytá pozice vytratí.

Text „We’re An American Band“ je víceméně koláží zážitků z turné, objevují se odkazy na konkrétní místa i muzikantské lidušky. Legenda praví, že název vznikl při společné pijatice s HUMBLE PIE, když se Brewer kasal americkými rokenrolovými hrdiny, Little Richardem, Jerrym Lee Lewisem, Fatsem Dominem a samozřejmě Elvisem, a na závěr hrdě oznámil „Jsme americká kapela!“. Jak byl v ráži, tak měl prý do rána hardrockovou pecku – šlapající v nejlepších tradicích amerického rokenrolu – napsanou.  Tolik legenda, pravda je ale podle samotného Brewera trochu jiná, nebyli to HUMBLE PIE, nýbrž texaský bluesman Freddy King, se kterým Don hrával na turné poker, a s nímž si večer co večer povídal o blues i rokenrolu. A nenapsal ji přes noc, vznikala postupně, byť rychle, v řádu dnů.

Skladba se opakovaně objevila coby soundtrack anebo background music v hrách, reklamě, filmu i televizi, rodinku Simpsonových nevyjímaje.

Desítky zpodobnění

Byť je „We’re An American Band“ symbolem amerického rocku, hraje se po celém světě. Občas se stane terčem i vtípků. Podívejme se spolu na některá provedení.

Pomprockoví AUTOGRAPH v roce 1985 vložili před úvodní sekvenci bicích motiv ze znělky 20th Century Fox, jinak se celkem snaživě drželi originálu. Přeci jenom mi ale jejich provedení připadá trochu „rozvařené“ a přejuchané. Hairmetaloví POISON vynechali typickou předehru, a šli takříkajíc rovnou na věc. Předvedli docela přibroušenou, různými špílci doplněnou předělávku. Raper Kid Rock přišel s verzí, jíž pochválil i sám Don Brewer. Velkolepé je jeho provedení naživo se Sammy Hagarem. Jižanští JACKYL jsou trochu rozjívení, naštěstí udrželi hardrockový fundament skladby. PHISH si párkrát pozvali na pódium Kida Rocka, jejich instrumentálně trochu chudokrevnou verzi to ale stejně nezachránilo. Punkeři VERBAL ABUSE upravili název na „Just An American Band“, a se skladbou provedli to, co punkeři dovedou parádně: rozmlátili ji na kouskyJ O něco líp se s „We’re An American Band“ vypořádali jejich spřízněnci F.U’.S. Zato dvě blondýnky ALY & AJ se doslova zalekly hřmotného doprovodu a jen tak vzdychají a kníkají. Němečtí SPIDER MURPHY GANG z pecky namleli odrhovačku.

Rob Zombie svou verzi „We’re An American Band“ pojal jako velkou poctu té původní. V podstatě vše nechal na svém místě do nejmenších aranžérských detailů. Když si odmyslíte zpěv, máte před sebou GRAND FUNK RAILROAD. Zdaleka nejlepší cover, co jsem slyšel. Zlato!

Na youtube najdete na desítky dalších pokusů. Naživo „We’re An American Band“  hráli BON JOVI, a moc se nevyznamenali – Bon Jovi u mikrofonu přeexponovával, zbytek kapely jen hlomozil. Zato John  Corabi vystihnul podstatu, a je radost jeho našlápnuté a věrné provedení poslouchat (stříbro!). Šťavnatý a parádně rozezpívaný je i klubový pokus ERIC SINGER PROJECT (bronz!). GUNS N’ ROSES jsou někde mezi, překvapivě nic extra. Mimoňsky zajímavý je pokus kytarových protiproudařů YO LA TENGO, ti kompozici zpomalili, co unesla, a víceméně nad hlavním motivem jen tak rezonují. Joe Lynn Turner se taky pokusil (album „Undercover“), na škobrtavý doprovod naplácal svou průměrnou vokalízu jak prošlou šlehačku. Nash The Slash jsou pro mé rockerské uši hrozní. Kotvalda s Hložkem jsem nenašel.

Osobní vzpomínka

Ke skladbě „We’re An An American Band“ mám prima příhodu. Západní muziku jsme v první polovině sedmdesátých let sháněli různě. V Gottwaldově neexistovala žádná výměnná burza, na druhou stranu jsme se ale tak nějak všichni znali, a proto nebylo velkým problémem dostat se k nejenom ke kopiím z pásku na pásek, ale i stovkám originálních LP. Jedním z místních zdrojů byl Pavlík B., jehož otec emigroval do Kanady a pravidelně mu posílal voňavé vinyly. Samozřejmě, že se Pavlík rád předváděl a kasal, stejně jsme z něj ale nakonec všechno vylomiliJ Na svou chlubivost jednou málem dojel. Bylo to nejspíš někdy v létě třiasedmdesátého, když jsem v pátečním rozhlasovém Větrníku (viz box) slyšel titulní pecku z nové desky GRAND FUNK – „We’re An American Band“. Úder na solar z první! Ještě ten večer jsem šel za Pavlíkem, že jako někde vyrazíme. Otevřel celý vytlemený, prý poslouchá nový desky od tatíka, pustí mi něco úžasnýho – a jestli to poznám, tak mi tu desku dá… Odběhl za roh k aparatuře, a celým barákem se rozhlaholilo … „We’re An American Band“! Tak sem tam tak stál, v duchu chrochtal blahem, a navenek s pokerovým ksichtem rozehrál s Pavlíkem svou hru. „Tak co?!“ „Já ti nevím, musím si to v hlavě trochu probrat.“ „Čumíš, co?“ „Tak já to zkusím naslepo, jo?“ „Jasně, budeš překvapenej, hehe…“ „Mně z toho, co slyším, vycházejí Pavle GRAND FUNK, ale takoví celí jiní… “ „To to to není mo mo možný…“ hlesl pobledlý kamarád. Nechal jsem ho chvíli podusit ve vlastní šťávě, a ke své škodě vyjevil pravdu.

Rozhlasový Větrník

Větrník byl rozhlasový pořad, který se od července roku 1973 stal jednou z mála tuzemských oáz, kde bylo možno navzdory bolševikovi slyšet aspoň střípky ze západní rockové produkce – a ve stereuJ V pátek večer a sobotu odpoledne ohlásila znělka (instrumentálka „Ironside“ Quincyho Jonese – mladší znají z filmu Kill Bill) pořad se sloganem „Posloucháte Větrník – posloucháte rozhlasovou hudební diskotéku“. Dodnes si pamatuju časy pátečních vlaků a trolejbusů, i úprk s dvacetikilovou kabelou od zastávky domů, abych stihnul nastartovat svou hudební skříň Tesla Preludium. Tohle dnešní myšoklici těžko pochopíJ

Samozřejmě, že perly byly obaleny šmukem, jenž měl jediný úkol, zmást bolševické cenzory, kteří číhali všude. My i autoři jsme věděli své, a tak jsme přežili kdejakou sovětskou hrůzu či narudlou poezii. Trpělivě jsme čekali na svůj „řinčivý rock“, což byla zvučná náhražka za zapovězený termín hard rock.

Moderátorská dvojice Petr Dorůžka a Michal Horáček odváděla v rámci možností skvělou práci. Začátkem osmdesátých let nastoupil do Větrníku Jaromír Tůma, a v půlhodinových blocích představil na stovky albových novinek i stařinek, sám na www.radio-melnik.cz příkladově uvádí tyto: Flick Of The Switch a Fly On The Wall (AC/DC, 1983 resp. 1985), Grace Under Pressure (RUSH, 1984), Comeback (Eric Burdon, 1982), Synchronicity (POLICE, 1983), Trans (Neil Young, 1983), In Visible Silence (ART OF NOISE, 1986), In Transit (SAGA, 1982), One On One (CHEAP TRICK, 1982), Keep It Up (LOVERBOY, 1983), The Unforgettable Fire (U2, 1984), Bon Jovi (1984), Reckless (Bryan Adams, 1984), Ocean Rain (ECHO & THE BUNNYMEN, 1984), Alpha (ASIA, 1983), Sellout (THE WHO, 1967) a Frontiers (JOURNEY, 1983). Poslední roky Jaromír Tůma roztáčí Větrník na Rádiu Beat.