1969 03: ZAKÁZANÁ – AVŠAK DODNES NEZAPOMENUTÁ – HOUPAČKA

Když v květnovém 19. čísle Mladého světa ročníku 1969 vyšel obsáhlý materiál o rozhlasové Houpačce, vládly už několik týdnů v domovském rozhlasovém studiu tma a mráz. A tak závěrečná POZNÁMKA REDAKCE: Po obsáhlé diskusi došlo mezi zástupci Mladého světa a čs. rozhlasu k dohodě, že Houpačka nebude dočasně vysílána, byla jen oficiálním stvrzením faktu, o němž jsme všichni věděli… že mrzký bolševik utáhnul další šroub.

Rozhlasová Houpačka (celým názvem Dvanáct na houpačce, posléze třináct, čtrnáct) manželů Černých vstoupila do naší historie jako žádný jiný hudební pořad. Byla první, nepodbízela se, při nasazování skladeb tvrdošíjně upřednostňovala kvalitu před lácí, pro leckteré našince se stala katalyzátorem jejich muzikantského úspěchu.

Frank Zappa, CREAM, Jimi Hendrix, ANIMALS, PROCOL HARUM, Merta, Hutka, Hammel, Ulrychovi, Kryl a další sice téměř vždy ihned vypadli, nicméně seménko vytříbeného vkusu bylo do podvědomí mladých posluchačů zasazeno, u mnohých se ujalo a vykvetlo v celoživotní rockerství. Patřím mezi ně.

Houpačka se stala legendou již za své čtyřleté existence, každou neděli dopoledne a od podzimu 1967 večer (a středu odpoledne, při repríze v první hodině Mikrofóra) usedali k přijímačům statisíce posluchačů v celé republice. Pořad byl rozdělen na dvě části, zahraniční a domácí scénu, vysílané střídavě ob týden. Houpačka se stala bezkonkurenčně nejposlouchanějším pořadem Československého rozhlasu a po nějaký čas také vlajkovou lodí nastupujícího vysílání na VKV, stanice Československo II, než byla přesunuta na nedělní večery a rozšířenější okruh Československo I, vysílaný především z Topolné na dlouhovlnném kmitočtu 272 kHz, zachytitelném běžně po celé Evropě a občas kdekoliv na zeměkouli. Od Šumavy k Tatrám se každý týden éterem neslo nové i dvakráte reprízované poselství manželů Černých, ohlašovaných slavnou instrumentálkou „Exodus“ v podání TOČR a Rudolfa Rokla. Opačným směrem pak po zemi putovaly desítky tisíc hlasovacích lístků a dopisů.

MLADOSVĚTSKÉ SLOVO AUTORŮ

Předávám nyní pomyslné slovo autorům pořadu, Miroslavě Černé a Jiřímu Černému, tak jak bylo zachyceno v Mladém světě 19/1969:

JAKÁ JE HISTORIE HOUPAČKY

Nápad na tenhle program vyšel z redakce Mladého světa, vlastně přímo od čtenářů. Někdy v únoru 1964 se v anketě o Zlatého sla­víka objevilo pár lístků, které volaly po jakési československé HIT PARADE. (J. Č.: „Dělal jsem tehdy v Mladém světě kulturu, a když za mnou šéfredaktor Holler přišel, jestli by něco takového šlo, řekl jsem mu, že by to muselo být něco jiného, protože podmínky u nás se od těch západních značně liší.") Mimochodem dodnes, a to už je pět let, u nás neexistuje normální gramofonový trh ani aktuální přehled o prodeji desek. Žebříček TOP TEN Supraphonu není vý­sledkem prodeje, ale obrazem požadavků vedoucích gramofonových prodejen. A tady dochází k velkému zkreslení. Řada písniček vychází na deskách pozdě a v naprosto nedostatečném množství. Prodejna třebas dostane pár desek se skupinou Rebels, okamžitě je vyprodá a žádá o další. Nedostane je, protože nejsou vyrobeny. Vedoucí tedy žádá příští týden znovu, o pak zas ... až se po několika týd­nech takovýchto bezvýsledných požadavků octnou Rebels no špičce TOP TEN, aniž za tu dobu prodali jedinou desku. Nejde o Rebels, je to jen příklad, jde o to, že se dík takovéto vydavatelské politice vůbec nedá zjistit skutečný zájem kupujících — zajímá-li vůbec někoho. Jenomže právě na základě takového zájmu, vyjádřeného na Západě prodejnosti desek, vznikají žebříčky a jejich rozhlasová forma — HIT PARADE... Vymysleli jsme tedy návrh programu, ve kterém by se o písničkách hlasovalo. Samozřejmě, že jsme od za­čátku věděli, že tam nebude moci být všechno a že se tudíž bude hlasovat jen o tom, co my tam vybereme. Ale říkali jsme si — bude to půl na půl, když se to lidem nebude líbit, tok to vyřadí, ale my se tam budeme snažit dávat věci podle jejich kvality, bez jakého­koliv jiného omezení, nejsme v žádném klanu a do žádného se nikdy nedáme, budeme se řídit jen svým názorem, ale budeme se snažit, aby byl co nejfundovanější. Zkrátka ten původní návrh byl v podstatě takový, jak jej znáte dnes, i když jsme podobu Hou­pačky na doporučení posluchačů různě obměňovali — a donesli jsme ho Dagmar Maxové do vysílání pro mládež. Projevila vzácné pochopení, ale pak jsme museli počkat tři čtvrti roku. Paní Maxová totiž rozjížděla třetí rozhlasový okruh, VKV, a k tomu, aby lidi vůbec mohli toto vysílání poslouchat, museli si opatřit nový typ přijímačů. A Houpačka je k tomuto činu měla popíchnout. Takže vlastně za­čínala jako reklamní pořad VKV, čímž se také dá vysvětlit jak výjimečné přimhouření očí nad vysíláním západní muziky, tak jistá disproporce mezi atraktivností tohoto pořadu a celkově hlubším zaměřením ostatního vysílání na VKV. To druhé bylo příčinou pozděj­šího přesunuti Houpačky na stanici Československo, kde podle rozdělení tří programů má být ten nejoddechovější.

Pokud jde o Houpačku samotnou, sledovali jsme to, co jsme si řekli na začátku: v zahraniční seznamovat s tím nejlepším, co se v různých žánrech světové pop musit objeví — tady jsme museli zpočátku vyplňovat vakuum, které se u nás vytvořilo dík absolutnímu odtržení od světového vývoje v této oblasti a které začínalo někde u swingu; v domácí předložit svůj názor na to, co je u nás v po­pulární hudbě špičkové. Značně jsme se rozcházeli s oficiálním ná­zorem, a z tohoto hlediska je příznačné, že Houpačka nevznikla v hudební redakci, ale na VKV. Ani tady jsme sice neměli možnost natáčet věci, které jsme považovali za dobré a které ti, co k tomu měli právo, nenatáčeli. Ale směli jsme aspoň vysílat technicky horší nahrávky prokazatelných talentů, které by se jinak do rádia nedo­staly. To je třeba případ Petra Nováka a skupiny George and Bea­tovens, jejichž první nahrávka – „Budu chodit po špičkách“ – vznikla v kuchyni za pomoci přístroje Sonet Duo. Náš tehdejší hudebni režisér Mlhoš Kafka si s těmihle snímky dost vyhrál, všelijak je ,pu­coval’, až to nakonec šlo vysílat. Trochu větší, i když taky ilegálni možnosti měl Karel Gott, kterému jakási složitá rozhlasová schvalo­vací komise odmítla natočit Štaidlův a Černého „Trezor“ a který si tuhletu písničku načerno v noci natočil s Olympikem v jistém studiu za tisíc korun. Obě skladby, o kterých byla řeč, Houpačku pak vy­hrály, „Trezor“ dokonce několikrát, obě se v ní držely řadu kol, z obou se staly velké šlágry. Takových případů ovšem bylo víc, máme z nich radost, a všechno se to vlastně ve stejném stylu táhne dodneška. Jenom ta samoobsluha se jaksi zdokonalila. Máme rozsáhlou síť kamarádů, kteří nám půjčují zahraniční desky, posluchači nám vo­lají a píší, když jedou do ciziny, co chceme přivézt za desky, když už to nejde jinak, řekneme si o nějakou skladbu v Houpačce a ještě se nestalo, že bychom ji nesehnali, spíš přijde několikrát. Paleček s Janíkem si své „Hele, lidi“, taky museli natočit v jistém studiu za 70 Kčs, nahrávky Karla Kryla nám poslal náš přítel Miloš Zapletal z ostravského rozhlasu, písničky Vladimíra Merty vysíláme z velké desky francouzské firmy Vogue (u nás pochopitelně ještě desku nemá) o teď zrovna přemýšlíme, jak to uhrát, aby někdo natočil výtečné skladby jednoho nevidomého hocha, Antonína Blažka, které si zpívá sám se svým přítelem Rudolfem Volejnikem…

KOLIK LIDÍ POSLOU­CHÁ HOUPAČKU

V roce 1968 chodilo na jednu zahraniční Houpač­ku v průměru osm tisíc lístků, na domácí dvanáct a půl tisíce, to je tedy přes dvacet tisíc měsíčně. Teď v únoru 1969 přišlo přes dvacet sedm tisíc. Za rok 1968 při­šlo do redakce malých hu­debních žánrů 262 105 do­pisů. Z toho na Houpačku 238 000. Nyní se očekává milióntý posluchač. Za čty­ři a čtvrt roku přišlo k letošnímu 1. dubnu 960 000 dopisů. Z posled­ních 117 000 dopisů se čtr­náct pisatelů postavilo proti existenci Houpačky, z toho osm anonymně. Vlastimil Stiborek z Pra­hy 6 si na nás stěžoval na celozávodním výboru stra­ny, Jaromír Leibl z Klášter­ce nad Ohří řediteli roz­hlasu. Jen pro ilustraci, bilance hlasovacích lístků z února 1969: Češi 24 159, Slováci 4 088, z ciziny bylo doručeno 56, bez adresy 180.

KTERÁ ZE SKLADEB VY­DRŽELA NA HOUPAČCE NEJDÉLE

Písnička Cindy Walkerové „Distant Drums“ – „Vzdálené bubny“, kterou zpíval zesnu­lý Američan Jim Reeves. Držela se 18 měsíců, a ještě ji pak autoři násilně vyřadili, protože zavedli nová pravidla, podle nichž každá skladba po deseti kolech vypadává. Z čes­kých to byla písnička Petra Nováka — „Povídej“ — 19 měsíců. Z toho více než rok nevyšla na desce.

Odpovídá hlasování posluchačů vašemu předběžnému odhadu? Bohužel zhruba ano. Řada originálních a podle naše­ho soudu velice krásných písniček vypadává hned po svém zařazení. Dokonce i šlágry, které se na Západě nej­víc na deskách prodávají. Stává se ovšem, že výsledky hlasování předčí naše nejčernější očekávání — třebas když kdysi houpačkáři takhle nemilostně vyhodili „Yester­day“ s Beatles. Přesto jsme jim to přestali vyčítat, což jsme dřív taky dělávali. Nemohou umět poslouchat třeba hud­bu rhythm and blues, když se tady nikdy nehrála a když i teď se vysílá minimálně. A to se týká i stylů jiných, dokonce i některých našich osobitých zpěváků a skladeb. Zařazovat je budeme stejně, i když vypadávají, právě pro to „učení se poslouchat". Houpačka má dvě reprízy, tak­že se třikrát obehrají, pak je ještě můžeme dát do Anti-houpačky, to je program z rychle vypadlých písniček, a to všechno je pro ucho dobré.

–

Jiří Černý: Vždycky jsem chtěl být novinář, ale dostal jsem se k tomu značnou oklikou. Přes stavební průmyslovku, ne­zdál jsem se paní ředitelce Karabáčková dost kádrově silný. Jak to probíhalo, to radši nebudu líčit, o mém tech­nickém nadání lépe a vtipněji vykládá při každé příleži­tosti moje žena. Nakonec se mi přece jen podařilo odmaturovat a po nekonečném odvolávání se, posléze až do Kanceláře presidenta republiky, jsem se s půlročním zpožděním dostal taky na novinářství. Můj hlavní zájem byl a zůstal stejný: kultura a reportáže.

ZÁVĚREČNÉ DĚJSTVÍ

30. března 1969 byla odvysílána poslední Houpačka, kterou vyhrála do pořadu propašovaná protiokupační agitka nevalné hudební kvality, Vomáčkova „Nezapomeň si tu klobouk“ s refrénem „Běž domů, Ivane,…“. Jiří Černý byl proti jejímu nasazení, připadala mu prvoplánová a nesrovnatelná s čímkoliv od Kryla, nakonec se nechal svou tehdejší ženou umluvit. Malé odbočení, jinou Vomáčkovu antirusáckou halekačku, „Vojnu veselou“, jsme v sedmdesátém na pardubickém intru s oblibou pouštěli do odstaveného rozvodu rozhlasu po drátě, „Míří puškou, střílí dělem“ se spolu s naším řevem/sborem neslo celým dukelským sídlištěmJ

Po odvysílání dostaly události rychlý spád, voňavě předposrané vedení rozhlasu vyžadovalo na osobní schůzce odstranění „Ivana“ i Krylova „Bratříčka“, autoři odmítli. A byl konec.

Jiří Černý ve své knize rozhovorů na konto rozhlasových farizejů trefně poznamenal: „Kdyby nás v rozhlase neměli, složitě by vysvětlovali, co v letech 1968 a 1969 dělali.“ Nad tehdejšími událostmi si udržuje nadhled i smysl pro proporce: „Zákaz Houpačky opravdu nebyl ve srovnání s tím, co se dělo s celou společností, tak důležitý.“

Pro nás ostatní i pro něj samotného bylo podstatné to, že nadále – a o to víc – psal do Melodie a začal objíždět republiku se svými pořady. Jeho články se pro statisíce čtenářů staly kotvou v hudebním vesmíru a Jiřího výjezdní pořady pravidelným svátkem mnoha tisíců z nich.

–

Rozhlasová Houpačka rezonuje rockerskými životy i padesát let poté.

Jaromír Merhaut pro Spark 2019