rock+

Zatímco „In Rock“ byla šupa na solar bez výstrahy, „Fireball“ jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. V Anglii se rockeři dočkali dlouho před vydáním LP v pravidelném pořadu Johna Peela, kde zazněla countryovka „Anyone’s Daughter“, čímž DEEDP PURPLE zmátli přátele i nepřátele víc jak Rusové Velkou říjnovou revolucí uskutečněnou v listopadu. Moje maličkost si na samotné album o více jak půl roku později vystála hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam znenadání přišly indické dum-dumky.   Ne, že by nás, tvrďáky, „Fireball“ přímo zklamal, to ani omylem, jen vyžadoval jiný přístup k poslechu než hrrgrrr „In Rock“. Výraz DP byl na novince hladší, kultivovanější, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem však rozinky rozeseté po albu sládly, například sférická Blackmoreova kouzla v „No No No“ a „Fools“, anebo Gillanovo zvýrazněné soulové pnutí ve vícero skladbách. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy „Fireball“ jako celek, včetně všech netypických kusů. A zůstal na pied

MARK II POTŘETÍ (8/1992 – 11/1993) Víceméně obchodní rozhodnutí vedlo k dalšímu reunionu Mk II. Blackmore se s návratem Gillana nemohl smířit, svou frustraci a nasranost přenesl i do muziky, jeho hra se stala nebývale zarputilou, a po roce byl pohádky konec. Kdo z nás, šťastných návštěvníků pražského koncertu nejslavnější sestavy Deep Purple, mohl tušit, že zatímco my se ještě v hale vznášeli v oparu pokoncertního nadšení, Ritchie oznamoval v autě na cestě do hotelu Robu Fodderovi, že odchází z kapely.   The Battle Rages On… (1993) Druhý návrat nejklasičtější sestavy Deep Purple – iniciovaný firmou BMG k pětadvacátému výročí založení kapely – už neměl náboj prvního. Spousta převařených nápadů, macha, kalkul, odtažitost, to vše vylézá jak švy na špatném saku. Blackmoreovy skladby šité na míru Turnerovi nepadly Gillanovy do huby. Chválená Any a mi v mezihrách připadá jako Knocking At Your Back Door cinknutá Kashmirem . Riff použitý v závěrečné One Man’s Meat je dokonce (po Tite Squeez

MARK III (7/1973 – 5/1975) Sestava zrozená z podrazu. Zatímco Gillan svůj odchod naplánoval a oznámil s předstihem, srdcař Glover byl Ritchiem vystrnaděn ze sestavy zákulisními machinacemi a oznamem na poslední chvíli (více viz letošní rozhovor s ním v Dubaji), pod záminkou, že nevyhovuje nově vytyčenému bluesrockovému směřování. Ritchie měl v plánu získat jako hlavního zpěváka Paula Rodgerse z Free, ten se ale nakonec rozhodl pro vlastní projekt Bad Company. O Hughesovi z Trapeze se od počátku uvažovalo jako o doplňkovém kontrastním vokálu, byl (a stále je) výškařem k pohledání. Jak známo, nakonec svým bluesově soulovým projevem uspěl mládenec David Coverdale. Nad novou sestavou převzal vládu Blackmore, trénoval se především jeho repertoár pro nové album. Mark III se publiku představila v prosinci 1973 Kodani, a noví Deep Purple si mohli oddechnout, fanoušci přijali Glenna i Davida za své. Burn   (1974) Burn jsem slyšel poprvé ve Strážnici ve čtyřiasedmdesátém, uprostřed početného d

Britský hardrock stojí na čtyřech pilířích, zapuštěných do odkazu amerických Vanilla Fudge: Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep a Deep Purple. Posledně jmenovaní svou jedinečnost budovali postupně. Kdysi proráželi beranidlem skály, v posledních letech jsou jejich koncerty spíš nostalgickou projížďkou krajinou mládí za řídítky choleru [P1]   nebo harleje. Novinka Now What?! je vítanou příležitostí k ohlednutí se za tvorbou Deep Purple. Procházku studiovými a vybranými live alby Deep Purple berte jako osobní vyznání a pobídku k poslechu, je jedno jestli tisícímu anebo prvnímu. Pozorní si jistě všimnou, že část písánek se již v různých podobách v pamětihodnostech Rock+ objevila. MARK I (3/1968 – 7/1969) Rodokmen raných Párplů je pestrou směsicí desítek jmen a žánrů. Zvídavé a encyklopediky odkážu na příslušnou literaturu a internetové zdroje. V základní linii můžeme začít rhythm&bluesovými Artwoods Jona Lorda, pokračovat krátkodobými následníky Flowerpot Men, kdy se přidal basky