DEEP PURPLE: MARK I-VIII (1)

Britský hardrock stojí na čtyřech pilířích, zapuštěných do odkazu amerických Vanilla Fudge: Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep a Deep Purple. Posledně jmenovaní svou jedinečnost budovali postupně. Kdysi proráželi beranidlem skály, v posledních letech jsou jejich koncerty spíš nostalgickou projížďkou krajinou mládí za řídítky choleru[P1]  nebo harleje.
Novinka Now What?! je vítanou příležitostí k ohlednutí se za tvorbou Deep Purple. Procházku studiovými a vybranými live alby Deep Purple berte jako osobní vyznání a pobídku k poslechu, je jedno jestli tisícímu anebo prvnímu. Pozorní si jistě všimnou, že část písánek se již v různých podobách v pamětihodnostech Rock+ objevila.


MARK I (3/1968 – 7/1969)
Rodokmen raných Párplů je pestrou směsicí desítek jmen a žánrů. Zvídavé a encyklopediky odkážu na příslušnou literaturu a internetové zdroje. V základní linii můžeme začít rhythm&bluesovými Artwoods Jona Lorda, pokračovat krátkodobými následníky Flowerpot Men, kdy se přidal baskytarista Nick Simper, a skončit Roundabout s Ritchiem Blackmorem, kytaristou z okruhu Lorda Sutche a Outlaws. Příchodem Roda Evanse a bubeníka Iana Paice (oba Maze) vznikají v březnu 1968 Deep Purple de facto. Na první skandinávské turné v dubnu 1968 vyjíždějí mládenci ještě coby Roundabount. V létě nahrávají během pár dnů debut a dočkávají se překvapivého úspěchu v USA, kdy jejich verze Hush Joea Southe vyšplhá na čtvrté místo singl-parády. Je ironií, že jde o největší úspěch kapely za Atlantikem.


Shades Of Deep Purple (1968)
K původním Párplům jsem se dostal pořádně až zpětně, prostřednictvím výběrového dvojalba Mark I & II. Sixties muziku progresivního ranku jsem do té doby – ve svých sedmnácti – bral jako exotiku, zpestření, a ne vážného konkurenta sedmdesátkové kovařině, která mnou mlátila o zem. Po pár týdnech seznamování jsem evansovské Deep Purple hrál den co den a pořád dokola.
Když slyším Shades Of Deep Purple, zní mi ozvěnou i mišíkovští Blue Effect na albu Meditace. Stejně uvolněný zpěv a doprovody, „hladíkovsky“ melodická Ritchieho kytara, kvítečková malebnost, špetka psychedelie, čitelná nástrojová scéna. V Mandrake Root se vedle santanovsky vyšponované a rytmicky perlivé jízdy tlačí do popředí Lordovo eruptivní hraní v duchu zárodečného classical rocku, postaveného na zbytnělých varhanách a odkazu artificiální hudby. V hypnotizujících zpomalovánkách – beatlesovské Help a „hendrixovské“ Hey Joe se španělskou Blackmoreovou koridou – se zřetelně zrcadlí vliv Vanilla Fudge. Je až kouzelné, jak se začínající Deep Purple se vší parádou „vylhali“ z nedostatku vlastního materiálu.


The Book Of Taliesyn (1968)
Nenechám si ujít žádný televizní dokument o osmašedesátém, Dubčekovi, okupomoci, obyčejných lidech, a tak. Pro mne má cokoliv se značkou ’68 tak trochu výsadní postavení, ať jsou to fotky, časáky, muzika, filmy, dokumenty, příběhy…
The Book Of Taliesyn si „v přímém přenosu“ samozřejmě nepamatuju, měl jsem třináct, a nikdo ze starších kámošů je neměl ani na Emgetonu. Kdykoliv si dvojku pustím, jsem vtažen do hořkosladkých vzpomínek na to památné jaro, léto, podzim. Když kuknu do bookletu, vynořují se mi z paměti podobně oblíkaní a naondulovaní starší hoši, jak se v italských riflích, pod prdel vytahaném svetru a se žvárem v tlamě (úspěšně) nakrucují před mými spolužačkami.
I dvojka má vůni Vanilky, pětice nadále spoléhá na razantní úpravy převzatých songů: Diamondovy Kentucky Woman, We Can Work It Out dvojice Lennon/McCartney, spectorovky River Deep, Mountain High, proslavené Tinou Turner s Ikem, anebo Oh No No No z dílny Russell/Leander. Když slyším Listen, Learn, Read On, nemůžu si pomoct, mám zase před sebou kudrnatého, jak žížalka krouceného Mišíka. Nejsilnějším momentem je pro mne hebká zpívanka s barokizující mezihrou Anthem a napumpovaná – rovněž klasizující – instrumentálka Wring That Neck. Vývojově přešlapování na místě, potměšile by řekl „cover band“, poslouchá se ale báječně!


Deep Purple (1969)
DP3 by se dala lenivě shrnout zopakováním řečeného, pozorné ucho přeci jenom rozpozná v zahuštěném drnčivějším soundu posun. Ian Paice svoje blány vyměnil za těžší a chlupatější, Jon Lord rozšířil rejstříky (Blind), i nějaký ten pásek puštěný pozpátku by se našel. Ríša pár kolečky pohnul, a třebas v kratičkém prologu Fault Line anebo mezihře Why Didn’t Rosemary? dal čuchnout k drsnějším zvukům à la Iron Butterfly. Evans se rozjíždí, souluje jak o dušu, a v The Painter, Rosemary tóny až drtí. Pavučinově lehounká Donovanova Lalena je na trojce jediná převzatá skladba. Kapela se konečně probrala i autorsky. Závěrečnou patetickou April beru jako rozloučení s celou érou. Nejlepší dobovkou je krevnatá Emmaretta. Sice na trojku nepatří, vyšla jen jako singl a na výběrovce Mark I & II, spadá však do stejného období a je také mezi bonusy posledních reedic. Sixties jako když vymaluje, u Párplů poslední, tak si užijme nenabustrovaného a do limitací nehnaného zvuku... 
Pro mne osobně jsou první tři alba Deep Purple rovnocenná, splývají mi, přehrávám si je většinou pohromadě v jakémkoliv náhodném pořadí. Jsou připomínkou nenapodobitelného kouzla pozdních šedesátek, té směsi nadšení, naivity, rozevláté mysli a nových možností, která prostoupila všechny mladé muzikanty na všech kontinentech. S odstupem doby je ale jasné, že v téhle dvojaké, art-classical a proto-progress podobě by Deep Purple nepřežili drtivý nástup hardrocku. Zakládající pětice v létě devětašedesátého končí. Rod Evans ani Nick Simper se z hudební branže úplně nevytratili, první hrál především s Captain Beyond, druhý u Warhorse, obě kapely patří k chuťovkám pro starší a pokročilé.



MARK II (7/1969 – 6/1973)
Ian Gillan a Roger Glover přešli k Deep Purple v červenci 1969 z Episode Six, detaily prolnutí obou sestav (I & II) pomineme, jen jako bonbónek připomenu, že Gillan byl osloven Nickem Simperem dva roky předtím, před Rodem Evansem, a tehdy odmítnul. První společnou skladbou nového line-upu byla líbezná coverovka Hallelujah. Na žádném řadovém albu ji nenajdete. Následoval explosivní Speed King, jenž se stal zjevením budoucnosti a klíčovou položkou koncertního repertoáru. Deep Purple se usídlili ve zkušebně v Hanwellu, kde mohli hrát bez omezení doby i hlasitosti (aby je nejspíš slyšeli i vedle zkoušející Uriah Heep), a současně koncertovali, co to jen šlo. Z výhně vzešel jejich navenek monolitický, avšak vnitřně barvitě prožilkovaný hardrock. Dobové živáky dokumentují, jak rychle se nová sestava dostala do in-rockové formy. Aby rozběh nebyl fádní, do děje vstoupily „vážnohudební“ ambice Jona Lorda, a o pár měsíců později i angažmá Iana Gillana na nepřekonatelné originální studiové verzi Jesus Christ Superstar, kde si s gustem odječel i odžil titulní roli Ježíše.


Concerto For Group And Orchestra (1969)
Mám dodnes problém přijmout album jako párplovské. De facto se jedná o sólový megalomanský projekt Jona Lorda, k jehož realizaci přinutil kapelu takříkajíc proti její vůli, však se taky Concerto málem stalo pohřebištěm druhé sestavy Párplů, Lord byl v jednu chvíli na odchodu, a jen tak tak se podařilo vše urovnat.
Koncert se uskutečnil v Royal Albert Hall 24. září 1969, a byl i nafilmován. Jde o dost nesourodou kombinaci nabubřelého, klasizujícího Lordova materiálu, hraného symfoňákem a sem tam i přicmrndávající kapelou. Jediným opravdovým přínosem bylo velkolepé provedení Child In Time v první rockové části vystoupení, na původním vydání se bohužel neobjevila. Třívěté Concerto bylo obecenstvem přijato s nadšením, Párplům se dostalo velkého ohlasu i v tisku, hráčský kredit všech šel nahoru. Z pohledu delší perspektivy šlo i vybočující, s kmenovým repertoárem nesourodý a pro kapelu svazující počin.
Díky novému vydání na DVD (2002) můžeme celé vystoupení posoudit na vlastní oči. Zejména na Blackmoreovi je podle mě znát, jak mu bylo vše proti srsti.


In Rock (1970)
Od prvního zahřmění Speed Kinga až po poslední zachrčení Hard Lovin’ Mana lomcuje scénou energie jaderné fúze. Jedna z nejstylotvornějších desek rockové historie. Zatímco Led Zeppelin v podstatě „jen“ vytvrdili blues, a Vanilla Fudge uvízli jednou nohou v šedesátkách, nezůstal po jedničce Black Sabbath a In Rocku kámen na kameni. Ritchie Blackmore se stal novým bohem i prokletím všech začínajících kytaristů, jeho virtuózní, melodicky hravý, bouřlivý i syrový styl se stal synonymen hardrockové kytary. O komkoliv z pětice by se daly psát podobné oslavné ódy. Do té doby neslýchaný agresivní zvuk byl docílen i jednoduchou (bohužel nevratnou) metodou – přebuzením záznamu.
S touto deskou, puštěnou z páté kopie na magiči jsem v srpnu sedmdesátého slavil své patnácté narozeniny, dodnes si cením, že jsem byl u toho, když se kovaly dějiny. In Rock se stal v pár týdnech fenoménem, byť tehdy během pár měsíců vyšlo i několik dalších úžasných titulů. Párplovská Skála byla ze všech nejmasivnější a nejtvrdší, a já si zapsal do notýsku foneticky Diep Parpl. A každého, kdo jel přes Brno jsem poté otravoval, aby mi v trafice naproti vlakového nádraží koupil nejnovější sady fotek Párplů, Uriášů, Sabbatů, Beatlů, Stounů – vesměs pajclých z Brava a dalších časáků. A na tranďáku zbožně poslouchal zarušenou Child in Time ze Svobodky, BBC, Caroline. Anebo – o něco později – se při ní tolikrát proploužil k... K tomu nádherné teenagersky vášnivé debaty u kofoly, rumu a cigára, kdo zpívá výš: Gillan, Plant, Byron? Kdo je nejrychlejší: Blackmore, Page, Box, Lee? Kdo má největší hammondy: Lord, Hensley, Emerson? A bicí s více hrncem, Bonham, nebo Paice? A který long drink je nej: Child In Time, July Morning, či Stairway To Heaven? Seismický otřes, kterým se In Rock vlomil na scénu, může plně ocenit pouze ten, kdo v té době žil a pamatuje, co se před ním a po něm hrávalo na mejdanech, točilo na magnetofony, lovilo v éteru, a pomocí papírových šablon a fixírek nanášelo na trička...
Úžasné, že i dnes, po více než čtyřiceti letech, působí In Rock jako strhující nářez, ke kterému si není nutno přidávat žádné fráze o dokumentech doby, legendárních, nadčasových, kultovních,... dílech. Byl, je, a navždy bude šutr-slabikář pro každého – i ještě nenarozeného – rockera!


Fireball (1971)
Zatímco In Rock byla šupa na solar bez výstrahy, Fireball jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. Já si tehdy na něj vystál – namísto školy – hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam nenadále přišly indické dum-dumky. Ne, že by nás tvrďáky přímo zklamal, ale vyžadoval jiný přístup než hrrgrrr. Výraz DP byl najednou hladší, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem rozinky rozeseté po albu sládly, třebas sférická Blackmoreova kouzla v No No No a Fools, anebo Gillanovo soulové pnutí. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy Fireball jako celek, včetně netypických Demon’s Eyes a No One Came. A zůstal tak napořád. In Rock je valcířská smršť, uragán, Fireball vycizelovaná práce uměleckého kováře.
Zatímco In Rock byla šupa na solar bez výstrahy, Fireball jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. Já si tehdy na něj vystál – namísto školy – hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam nenadále přišly indické dum-dumky. Ne, že by nás tvrďáky přímo zklamal, ale vyžadoval jiný přístup než hrrgrrr. Výraz DP byl najednou hladší, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem rozinky rozeseté po albu sládly, třebas sférická Blackmoreova kouzla v No No No a Fools, anebo Gillanovo soulové pnutí. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy Fireball jako celek, včetně netypických Demon’s Eyes a No One Came. A zůstal tak napořád. In Rock je valcířská smršť, uragán, Fireball vycizelovaná práce uměleckého kováře.


Machine Head (1972)
Dvaasedmdesátý, intr v pardubických Polabinách, páté patro, pokoj 502, horká Tesla B4 a u ní svíjející se tlupa bláznů. Namísto oltáře Machine Head, poslední ze svaté párplovské trojice. Na rozdíl od Smoke většiny jsem měl a mám nejraději uriášovsky elegantně cválavou Pictures Of Home, která – jak čtu v té knížce nepovedence Příběh hardrockové legendy – se prý u publika nechytala, prý lidi zívali, prý pravil Ríša, prý... A samozřejmě Highway Star, nevěřili jsme, že tak zběsile se dá hrát a přemítali, jestli to nějak ti švindlíři nezrychlili ve studiu... mladí bláhovci jsme byli. Bluesrockovou Lazy a Space Truckin’ s netypicky nenápadným Ritchieho sólem, i další členitější kusy, jsem ocenil až po čase. Kdybych měl být maximálně úsečný, taky se mi Machine Head zdá oproti předchozím dvěma elpé zvukově sušší, jak údajně pravil i Lord.
Za originál Machine Head se sázelo na prkno tři a půl sta. Dneska je skvost k mání za pár drobných, v dvoudiskovém provedení remaster & remix, s bonusovým Slepým mužem, co tak lkavě plakal, až se nejedno ňadérko ustrnulo a dovoleno bylo. Kdo nemá Machine Head v originále, ať se ani nehlásí.


Made In Japan (1972)
Jeden z nejuznávanějších živáků všech dob. Zlatý přebal výpravného 2LP jsem potěžkával a očichával hned po vánocích dvaasedmdesátého u šťastného kamaráda. Přiznám se, že mi ty hrubší verze, rozbité dlouhými improvizacemi, nešly zprvu pod nos. Když jsem ale na své domácí hudební skříni Tesla Preludium půjčenou desku ohulil brutální silou 2x3 watty, byl jsem na place v Tokiu i Ósace, a sousedi na práškách. Syrové maso, Gillan s leteckýma gumama namísto hlasivek, nezblblej Ríša, Lord zmítající metrákovejma hammondama, kotelník Glover v klobouku a namakanej Paice u bucharu... Hardrockoví pekelníci v akci.
Od doby, co je na trhu mutace Live In Japan (1993) se třemi záznamy, ze kterých se Made In Japan kompilovalo, vedou se mezi fajnšmekry vášnivé debaty, která ze dvou, tří verzí Highway Star, Child In Time, Smoke, Lazy, Space Truckin’ je opravdu ta nej, a jak by vypadalo Made in Japan sestavené podle toho koho onoho. Jako bonus na trojcédé uslyšíte i na 2LP nezařazenou Black Night. Dnes si pouštím staré lajvky i takříkajíc piánko jako relax. Pořád ale platí, nejlepší je Japan naplno, Gillana na visuté vokální hrazdě v Child In Time už stejně jinak než doma neuslyšíte.


Who Do We Think We Are (1973)
Zvláštní album, nahrávané za situace, kdy vnitřní vztahy byly ve stádiu studené války, běžela Gillanova písemná výpověď z konce dvaasedmdesátého, a Blackmore s Paicem si namlouvali Phila Lynotta. Ritchie desku později odbyl jako nemastné, neslané nic. Woman From Tokyo se sice pyšní jeho klasickým riffem, ale jinak je skoro všechno spíš gillanovsko-lordovské, žádná speed-melody rychlovýšivka v dohledu. Jako kdyby to Ríša chtěl mít celé co nejrychleji za sebou. I mně na první poslechy připadalo Who Do We Think We Are škobrtavé, přibržděné, drhnoucí, tlačené, bez onoho Blackmoreova jiskřivého melodického samospádu... v podstatě jako nějaký power soul swing hardrock.
Všechno je relativní. Dnes ono nadlouho poslední LP s Ianem u mikrofonu poslouchám ze všech mark-dvojek možná nejčastěji. Je pro mě doslova neoposlouchatelné: nahalený sound Our Lady, rytmicky nabušená Rat Bat Blue, všude klouzavý i swingující Gillan, Lord nalevo, napravo, uprostřed, dobový kontext, duhově barevné solitérní skladby...
Kdykoliv slyším Woman From Tokyo, vtírá se mi do povědomí tehdejší hit The Jean Genie Davida Bowieho, a naopak. Se mi tehdy v třiasedmdesátém, jak je zpoza opony pospolu zahuhlaně hrávala rádia, spojily v šišce jedné nerozlučné dvojiceJ
Já měl zamlada u Mark II pořadí oblíbenosti: Fireball, In Rock, Machine Head, Who Do We Think We Are – už ani nevím proč, dnes se nad tím popasováváním a bodováním muziky jen shovívavě usmívám. Jisté je jedno, související čtyřletka 1970–73 byla nejvýznamnější v dějinách hardrocku. Žánr byl vymyšlen, vystavěn a zpevněn do podoby, kterou se dodnes inspiruje tvrdá scéna. A Deep Purple tomu všemu veleli.

(konec první části)

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2013


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

ČESKÁ STOPA LED ZEPPELIN [1969-1970]

Saxon: Into The Labyrinth (2009)

DÉMON A ČARODĚJ KEN HENSLEY (+ INTERVIEW 2002, 2007)

CUBY & BLIZZARDS

LEE KERSLAKE (1947 – 2020)

1969 09: ABBEY ROAD – POKLAD NA KONCI MAGICKÉ CESTY

Ladwig: Here We Stand (2009)

MARILLION

NAZARETH/DAN MC CAFFERTY: VYPNUTÍ NEJVĚTŠÍ CIRKULÁRKY SVĚTA

Vernon Joynson: The Tapestry Of Delights (An-Ar)