1983: GENESIS / COLLINS / GABRIEL & A TI DRUZÍ...

Triumvirát vládnoucí jeden čas světu populární hudby. V roce 1983 sice vydali novinku jen samotní Genesis, nicméně Phil Collins dalšími a dalšími singly z o rok staršího Hello, I Must Be Going! stále válcoval hitparády a rozhlasové rotátory po celé zeměkouli. Svět pravověrného rocku pro změnu doslova vřel zvěstmi o Peterově návratu do sestavy, zatímco ten se již toulal tajemnými zákoutími world music a syntezátorových rejstříků.

A jen někdo si všimnul sólovek Tonyho Bankse, Mikea Rutherforda a Stevea Hacketta, abychom měli sestavu jmen kompletní.

 

ENTREÉ

V průběhu roku 1982 začaly prosakovat na veřejnost neuvěřitelné zprávy o údajném návratu Petera Gabriela k Genesis, kteří již nějaký čas fungovali v triu Collins – Rutherford – Banks. Pravda byla taková, že Genesis slíbili svému příteli a bývalému spoluhráči vypomoci společným charitativním koncertem ve prospěch tehdy minusového konta WOMAD (World of Music, Arts and Dance), což je festival, v jehož rámci dochází k setkávání a vzájemnému ovlivňování kultur. 2. října 1982 se fantazie zhmotnila – na pódiu zářil ve svých bizarních převlecích Peter Gabriel, vzduchem se nesly skvosty The Musical Box, Supper’s Ready, a v přídavku The Knife sestavu na pódiu doplnil i Steve Hackett. 50.000 fanoušků šílelo štěstím…

Ještě předtím však Phil Collins a Mike Rutherford připravili svá druhá sólová alba, Gabriel čtvrté. Zatímco Mike Acting Very Strange ze září 1982 opět pojal jako uměleckou relaxaci a seberealizaci, nemající ambice konkurovat Genesis, ocitl se Phil Collins ve zcela jiné pozici. Jeho Hello, I Must Be Going! (listopad 1982) byla očekávána médii i veřejností s velkým očekáváním. Bylo naplněno, stylem i soundem novinka plynule navazovala na Face Value (1981). Znovu naplno rozhýbal repráky domácností i diskoték zvukově perfektně sejmutý „dospělý“ popík s hostující dechovou sekcí (nyní Earth, Wind & Fire). Mašinérie šoubyznysu přinutila Collinse věnovat spoustu času souvisejícím promo aktivitám a koncertům. Bylo stále více zřejmé, že Genesis přestávají být pro Phila středobodem hudebního všehomíra. Stal se sám o sobě opravdovou světovou megastar. Peter Gabriel zatím pokračoval ve svém experimentování s elektronikou i hudbou „odjinud“ a koncertoval. Tony Banks vydal v první polovině roku 1983 bez většího zájmu veřejnosti hned dva sólové kousky, album The Fugitive a orchestrální soundrack The Wicked Lady. Steve Hackett pak připojil v dubnu do své diskografie šestý zářez, Highly Strung.

Na jaře 1983 se Collins, Banks a Rutherford scházejí ve svém studiu Farm jihozápadně od Londýna ve vesnici Chiddingfold. Předsevzali si, že všechny skladby budou tentokráte tvořit společně.

GENESIS

3. října 1983 byla placka/deska Genesis s nepřehlédnutelným žlutočerným přebalem na pultech. Úvodní dělostřelecky úderná Mama je prototypem hudebního výrazu Genesis 80. let, splývajícího chvílemi se sólovým Collinsem, v němž vládnou jeho hutné, avšak synteticky znějící bicí. Šestiminutová stopáž dává vyniknout až šamansky hypnotizujícímu vyznění finále s opakovanými Collinsovými výkřiky. Kontrastní přechod na venkovsky pohodovou That’s All dává tušit, že Genesis své nové album pojali naštěstí docela nevázaně. Jedenáctiminutová dvou-skladba Home By The Sea / Second Home By The Sea nás přenese proti proudu času do dob, kdy Genesis vytvářeli barvité, mnohými zákoutími členěné kompozice. I přes malou úlitbu fanouškům původního art rocku, stvrdili Genesis novinkou svůj posun k jednoduchým, i když do detailu vymakaným, písničkám. Genesis v osmdesátých letech mimoto začali naplno využívat účinku videoklipů, v nichž našel skvělé uplatnění především Collinsův komediální talent, stačí připomenout mexický příběh k stylizované latino-rockové Illegal Allien. Hebká Takin’ It All Too Hard evokuje sound z období Trick Of A Tail, ovšem celkově se i přes pestrost a nápaditost v aranžích kapela dostávala do nebezpečné blízkosti pop-rockovému střednímu proudu, viz až tanečně rozdováděná, dechovou sekcí podpořená, hitovka Just A Job To Do. Naproti tomu rytmicky nevýrazná a lehce pompézní Silver Rainbow plus závěrečná poklidně plynoucí It’s Gonna Get Better zastupují konzervativnější část tvorby tria. Album Genesis představuje v kontextu tvorby skupiny solidní, ovšem současně kompromisní dílo, stojící na pomezí mezi tradicí a komercí. Dalo by se dokonce říci, že nemá tvář.

Okamžitě po vydání se LP/CD vyšvihlo do čela anglického žebříčku, za oceánem dosáhlo na devátou příčku. Počátkem listopadu nastartovalo s malou vánoční přestávkou gigantické čtyřměsíční americko-kanadské turné, zakončené sérií koncertů pro britské fanoušky v National Exhibition Centre v Birminghamu, 25-29. února 1984.

MEGA COLLINS

Album Hello, I Must Be Going! sice vyšlo v listopadu 1982, nicméně singly z něj postupně válcovaly světové hitparády po celý třiaosmdesátý. Z deseti skladeb alba jich vyšlo samostatně osm*!

Zkuste někomu znalostmi nezatíženému po sobě pustit a nechat jej popsat rozdíly mezi Don’t Care Anymore* a Mama. Žádné nenajde. A bude mít pravdu, jakkoliv by zkušený hnidopich vyšťáral pár „zásadních“ rozdílů. Až hostující dechová sekce, poprvé v I Cannot Believe It’s True*, dodá Collinsově dvojce punc nezaměnitelnosti s tvorbou mateřské skupiny. Kytarou Daryla Stuermera vytvrzená refrénovka Like China* zní díky strunám skoro rockově. Masivně valivá Do You Know, Do You Cane? a rozněžnělé Thru These Walls* / Why Can’t It Wait ’Til Morning* klidně mohly skončit na Genesis (i když ne všechny pospolu) – na rozdíl od diskotékově jásavé You Can’t Hurry Love* anebo funky pecky It Don’t Matter To Me* či ságo-barovky The West Side. Poklidná, smyčci podepřená Don’t Let Him Steal Your Heart Away* je pak na půli cesty mezi Collinsem a kapelou.

VZDÁLENÝ GABRIEL

Peter Gabriel vydal čtvrté bezejmenné sólové album rovněž na podzim dvaaosmdesátého. Určitě se mu budeme podrobně věnovat v příslušném Rock History, proto jen rámcově. Gabriel jím stvrdil svůj příklon k elektronice a mimoevropským rytmům. Jakkoliv byly jeho experimenty poměrně odvážné, nikdy se neztratil ani letitým fanouškům úplně z dohledu. Na druhou stranu, umělecká proláklina mezi ním a Genesis se prohloubila a rozšířila, jakkoliv se u obou pracovalo výrazně a po novu s rytmikou.

Jinými slovy, zatímco Gabriel svou osobitou hudbou rozšiřoval vědomí posluchačů, škaredě řečeno – vychovával a kultivoval je směrem k toleranci a vnímání nezvyklých podnětů, Genesis se dostali do víru dostředivých komerčních sil, šli naproti davům a mainstreamu, až je téměř pohltil jako mýtický Maelström.

V červnu 1983 vyšlo koncertní dvojalbum Peter Gabriel Plays Live. Předávám slovo Petrovi Nožičkovi: Dělali to tehdy skoro všichni, jen málokdo přiznával. Producenti Gabriel a Walsh však v prohlášení na obalu oznamují: I když je toto album vybráno ze čtyř koncertů na Středozápadě Spojených států, nějaké dodatečné nahrávky se nekonaly tisíce mil od domu umělce. Všeobecně se tomu říká „podvádění“. Věnovali jsme pozornost tomu, abychom zachovali neporušenou podstatu koncertů včetně „lidské nedokonalosti“.  

Až na hosty hrají na koncertech stejní muzikanti jako na „čtyřce“ a rovněž repertoár pochází převážně ze dvou posledních alb, šest a pět. Byla to také poslední šňůra, kde zpěvák užil výraznější líčení a příležitost dostaly starší věci, jako zpěvákem i diváky prožívaná dvojice D.I.Y. a On The Air ze druhého alba a studiově na albu nevydaný „zbytek“ z natáčení třetího I Go Swimming. Záznam nemá slabší místa, nezklame jediná skladba, koncerty musely mít, jak je ostatně u Gabriela zvykem dodnes, jedinečnou atmosféru; vedle Solsbury Hill, Shock The Monkey, I Don’t Remember vrchol představují zejména San Jacinto a tradiční silný závěr Biko.

Pikantní je, že oblíbená Gabrielova součást koncertu, kdy při posledních slovech písně Lay Your Hands On Me stál na kraji pódia zády k divákům, skácel se mezi ně a nechal se unášet nad hlavami davu, je zachycena fotografií na obale (pootočenou nevím proč o devadesát stupňů), píseň sama se ani na delší podobu dvojalba nevešla. [P.N.]

MARNÝ BANKS

To, že Bankse Collinsovo megavšechno doslova sr*lo, čpělo z každého jeho slova i mimiky v nedávno vysílaném dokumentu o Genesis. A mohl se křivě usmívat jak chtěl.

Na Fugitive sice Tony angažoval hvězdné spoluhráče – mimo jiné i Daryla Stuermera, jenž doprovázel Genesis, Collinse i Ruhreforda – a zaměřil na nevyhraněné posluchače, nicméně s absencí Collinsova talentu na hitové melodie a jeho nosného hlasu, se ze všeho snažení nakonec vyloupnul nemastný neslaný synthie-poprock-cosi, nebo jak výsledek nazvat. Dojmům nepřidal ani poněkud plonkový Tonyho zpěv. Všechnu bezradnost „skvěle“ reprezentuje hnedle úvodní This Is Love. Pokus o hit vyzněl jako Simple Minds / Depeche Mode naředění hektolitry vody. Hrozné. Tam, kde se Banks drží barvami svých kláves blíže Genesis, a nechává pracovat kolegy, nevyznívá Fugitive úplně marně, viz Man Of Spell, které by stačilo odstřihnout anebo přemístit mikrofon. Někdy žasnu, k čemu se nechali ukecat páni muzikanti, třebas lopaťácké tlučení zkušeného Stevea Gadda v And The Wheels Keep Turning. Nejspíš jej uspala absolutní nenápaditost „písničky“. Jedna za druhou plynou nudénky k uzoufání. Jakž takž ještě vyzní nápodoba Jarreho rejstříků v Thirty-Three’s. Opravdu jde o tahouna Genesis?

NEUKOTVENÝ HACKETT

Hackettova sólová tvorba osciluje mezi vícero polohami. Highly Strung je rockovým albem s plnohodnotnou produkcí i kvalitním mančaftem po boku. Ale…

Úvodní Camino Royal je až beatlesovsky hravá v aranžích i melodických linkách, a díky typickým kytarovým výšivkám potěší každého fanouška původních Genesis. V ojedinělém singlovém pokusu, netypické instrumentálce Cell 151, dominují módní rejstříky kláves i strojový rytmus Iana Mosleye, jenž o rok později nastoupil k Marillion. Always Somewhere Else, Weightless i India Rubber Man znějí jak podpultovky z Wind & Wuthering, potažmo Duke. Dusavý rytmus, syntíkové luskání a Hacketův nezpěv kazí najazzlou Walking Through Walls. Také pomprocková rádiovka Give It Away ukazuje, jak je nesmyslné šetřit na hostujících vokalistech, představuju si mlsně, kam až by vynesl (nejenom) tuto chytlavou skladbu některý z hlasů Boston, Kansas či Styx. Group Therapy je trochu nadbytečná muzikantská předváděčka. Jakoby to chtěl Steve natřít všem McLaughlinům a spol. Nepovedlo se, jeho parketa leží o kus dál. Závěrečné fanfáry v Hackett To Pieces a bonusový rokec Guitar Boogie už jen stvrzují pestrost/rozháranost Highly Strung.

–

 Na závěr si dovolím osobní postesk a poučení. Škoda, že Genesis v třiaosmdesátém nezvedli učedníkovu rukavici poté, co debutové Script For A Jester's Tear skotských Marillion zcela stavělo na odkazu jejich gabrielovské éry. Pak by se možná nestalo, že jsem (nejen já) nejoblíbenější artrockové kapele svého mládí zamával adié a přesedlal bez výčitek na neoprogové novice – Twelfth Night, Neuschwanstein, Marillion, I.Q., Pallas, It Bites, Pendragon a další a další… Zároveň by ale nedošlo k tomu, že v letech 1985-86 vydali Gabriel, Collins a Genesis alba, jichž se dohromady prodalo bezmála třicet milionů!

Jaromír Merhaut pro Rock History 1983