rock+

Robert Plant:  „Nikdo nemohl převzít Bonhamovu práci. Nemožné!“ Hřmot hardrocku se rozplynul jak dým nad Hindenburgem. Ustalo víření Leslie boxů, vazbené kvílení kytar i nálety bicích. Namísto ambiciózních kompozic se na scénu vrátily „obyčejné“ písničky. A uprostřed všech těch změn stojí osiřelý plavovlasý bůh i démon v jednom – navenek přistřihnutý avšak uvnitř rozevlátý Robert Plant. KUDY KAM? Předejme mu slovo: „Když jsme ztratili Johna Bonhama, vůbec jsem netušil, co bude dál. Z letargie mě vytáhli Honeydrippers, jezdili jsme po klubech, hráli věci Otise Rushe a dalších bluesmanů, skvělé to bylo, ale jak se říká, stará vesta.“ Kudy kam by se dalo nazvat období provázející prvotinu. Jeden krok vpřed, dva zpět, mezitím úkroky vlevo i vpravo. V dobových rozhovorech Plant zdůrazňoval nově nabytou tvůrčí svobodu i záměr oprostit se od zeppelinovského soundu. Změnil se jeho přístup k hudbě, otevřel vnějším inspiracím, na cestách najednou poznal spoustu lidi, poněvadž už nebyl uzavřen v

… POCHČIJE ALAMO,  PŘIJDE O SKVĚLÉHO KYTARISTU, A VEZME SI MALOU CHLUPATOU   Pro Ozzyho divný i zlomový rok: smrt, svatba, úspěchy, průsery. Druhé Ozzyho světové turné, Diary Of A Madman Tour, navázané na stejnojmenné album a odstartované v listopadu jedenaosmdesátého, poznamenala nejen tragická událost, letecká nehoda, při které zemřel kytarista Randy Rhoads. Koncerty sice po pár týdnech pokračovaly s náhradním axemanem, Berniem Tormém od Gillana, a zakrátko s novým stálým kytaristou, Bradem Gillisem z Night Ranger, nic už ale nebylo jako předtím. Ozzyho mimoto dostihla pomsta mrtvého netopýra a přidalo se čůrkem znectěné Alamo. Na konci tunelu překvapivě svitlo svatbou se Sharon, i když… BEZHLAVÝ NETOPÝR Ozzyho dvaaosmdesátý nelze začít jinak než třistapadesátým připomenutím marginálie, jež ale vstoupila do dějin rocku. Nutno předeslat, že z házení všeličeho – nejen gumových napodobenin hadů apod. ale také kusů syrového masa a vnitřností, ba i mrtvých koček, ptáků, ještěrek – na pód

Brutální útok přímo na komoru amerických fans vyšel Judas Priest osmým albem dokonale. Spolu s Iron Maiden byli prvními význačnými posly Nové vlny britského heavy metalu. Daniel Bukszpan ve své kovové encyklopedii označil úvod titulní skladby za nejděsivějších osm vteřin v dějinách heavy metalu 80. let. Na všechny váhavé v obchodech s vinyly nemilosrdně útočilo kovové monstrum Douga Johnsona, robotický pták Hellion. Z mnohých se po poslechu Screaming For Vengeance stali pravověrní metalisté.   Slabší Point Of Entry poněkud přibrzdilo vzletovou rychlost Judas Priest. Náprava musela být rychlá a úderná, ostatní vlčáci z metalové smečky neznali bratra a jakékoliv zaváhání kteréhokoliv z nich se trestalo přesunem fans. Screaming For Vengeance naštěstí utnulo pochybnosti o tom, zdali Judas Priest budou stíhat v sousedství býčích Saxon, Dickinsonovým turbem akcelerovaných Iron Maiden i stále široce populárnějších Def Leppard. Z daňových důvodů se až na výjimky osmé album připravovalo a na

V dvaaosmdesátém se za obzorem v Digi-Mordoru šikovaly k frontálnímu útoku jedničky a nuly. Svět analogu se naposledy vzepjal k obraně a vrcholným výkonům. Továrny velkých firem i jejich vývojové týmy stále pracovaly naplno, ať již šlo o Sony, Philips, Grundig, JVC, Toshiba anebo Hitachi, Technics, Pioneer a další a další značky. Hifi také stále něco vážilo, i když plastů přibývalo. ŠUMFUČ Boj se šumem pásku byl alfou a omegou tehdejšího rockerského života. Obzvláště zde za oponou, kde nahrávání muziky přerostlo v národní sport. Pamětníci si jistě vzpomenou, jaké utrpení nám přinášelo šumění našich cívkáčů i kazeťáků. Já nebyl výjimkou. Když se počátkem 80. let v Téčku objevil článek o potlačovačích šumu americké firmy dbx, rozbil jsem bez váhání novomanželské prasátko, vyveksloval 500 USD a pořídil si vedle pračky, ledničky a sedačky dbx 128 II. A ocitl se v tichém ráji – žena zavile mlčela a magnetofonové pásy též. Šum pásků na vyženěném cívkáči Tesla B100 zmizel, prostě nebyl.