ROBERT PLANT 1982: LEHKONOHÉ ČRTY PICTURES AT ELEVEN

Robert Plant: 

„Nikdo nemohl převzít Bonhamovu práci. Nemožné!“

Hřmot hardrocku se rozplynul jak dým nad Hindenburgem. Ustalo víření Leslie boxů, vazbené kvílení kytar i nálety bicích. Namísto ambiciózních kompozic se na scénu vrátily „obyčejné“ písničky. A uprostřed všech těch změn stojí osiřelý plavovlasý bůh i démon v jednom – navenek přistřihnutý avšak uvnitř rozevlátý Robert Plant.

KUDY KAM?

Předejme mu slovo: „Když jsme ztratili Johna Bonhama, vůbec jsem netušil, co bude dál. Z letargie mě vytáhli Honeydrippers, jezdili jsme po klubech, hráli věci Otise Rushe a dalších bluesmanů, skvělé to bylo, ale jak se říká, stará vesta.“

Kudy kam by se dalo nazvat období provázející prvotinu. Jeden krok vpřed, dva zpět, mezitím úkroky vlevo i vpravo. V dobových rozhovorech Plant zdůrazňoval nově nabytou tvůrčí svobodu i záměr oprostit se od zeppelinovského soundu. Změnil se jeho přístup k hudbě, otevřel vnějším inspiracím, na cestách najednou poznal spoustu lidi, poněvadž už nebyl uzavřen v bublině hotelových apartmá s ochrankou a servisem všeho druhu až do postele, „Mohu si zachovat svůj styl a být přitom obklopen různorodými podněty. V poslední době kupříkladu poslouchám Gustava Mahlera, Ry Coodera, Echo & Bunnyman.“ Ta tam byla také dřívější odtažitost vůči druhým muzikantům, „Skoro nikdy jsme nepomohli mladým kapelám při jejich cestě nahoru tím, že bychom je vzali jako předkapelu.“

Ve zkratce by se dalo říci, že „nového“ Roberta Planta formovalo okolí, prostředí a doba více než kdy předtím. Z postroje tahouna do pohodlí kočáru? Ano i ne.

TUDY

Když dal Plant dohromady studiovou partu, nedá se přímo říci kapelu, dostaly události spád, „Nahrávat jsme začali koncem září 1981. První dvě stopy s Cozym Powellem za bicími, Slow Dancer a Like I’ve Never Been Gone, byly hotové za den a půl.“ Na neustále se opakující poznámky reagoval jednoznačně: „Nemyslím si, že Robbie Blunt hraje podobně Jimmymu Page. Jsou jako křída a sýr. Jimmy je o hodně agresivnější ve svém přístupu,“ obhajoval Robert svébytnost kytaristy a takřka výhradního spoluautora, známého vyznavačům hledačských forem blues rocku ze sestav Bronco, Silverhead, Broken Glass a Stan Webb’s Chicken Shack. Na klávesy preludoval Gerald „Jezz“ Woodroffe z Birminghamu, objevivší se předtím párkrát ve studiu a na pódiu po boku Black Sabbath. Baskytarista Paul Martinez doprovázel v roce 1977 trio Paice Ashton Lord na albu Malice In Wonderland. Raphael Ravenscroft, tvůrce slavného riffu v Baker Street Gerryho Raffertyho, ozdobil saxíkem Pledge Pin. Cozyho Powella ani Phila Collinse netřeba představovat.

„Prošel jsem mnoha bolestnými rozhodnutími, abych vytvořil svůj vlastní zvuk. Vzpomínám si, jak se jednou o půlnoci po celodenním nahrávání ptám Benjiho, starajícího se o náš zvuk už u Led Zeppelin ,Je to blízko?’ Protože pokud ano, tak to stopnem’. ,Ne, není, nálada je naprosto odlišná,’ odvětil. Opravdu jsem se snažil uhnout z vyježděných kolejí, samozřejmě, že najdete podobnosti, zpívám a skládám pořád já, dnes tak jako kdysi na počátku, kdy jsme ale vše vnímali jednoduše, černobíle.“

„Nečekal jsem, že album bude mít úspěch, spíš že to ode všech schytám,“ uzavřel Robert Plant své rozjímání nad čerstvou Pictures At Eleven.

OLEJOMALBA UPROSTŘED KRESEB

Obrázky v jedenáct by se v Česku mohly podle stejného televizního klíče jmenovat A zvířátko nakonec. V rádiích „pro dospělé“ se nejvíce hrála úvodní  Burning Down One Side, pohodovka evokující náladu Houses Of The Holy. Co bude o rok později dokonáno v Big Log, naznačila průzvučná knopflerovka Moonlight In Samosa. Druhým singlem vytaženým z alba byla melodicky těkavá Pledge Pin, jež (ne)uspěla podobně jako Burning Down One Side – v rádiích bodovala, coby singl skončila někde v sedmé, osmé desítce top stovky  Billboardu. Přese všechny no-zepp proklamace je ústřední skladbou Robertova debutu do Kasmiru oděný Slow Dancer. Není divu, pro Roberta zůstává vzpomínka na tetelivé marocké vlnění stále živá, „Nic přehnaného, žádná vokální hysterie, dokonalý Zeppelin," poznamenal kdysi ke své nejoblíbenější skladbě LZ, když měl vybrat jednu jedinou. V říznější poloze pokračuje lehce vytvrzená a po zeppelinovsku zasekávaná funky/bluesovka Worse Than Detroit. Zvonivá Fat Lip pendluje mezi Burning Down One Side a Moonlight In Samosa, a stává se tak pomyslným středobodem tehdejšího Plantova vnímání hudby. Ladná Like I’ve Never Been Gone se vznáší spolu s tóny jako albatros a Mystery Title opět pulsuje v rytmu funky à la Houses. Bonusová Far Post je jednoduchou brnkačkou, není divu, že v původní verzi LP spadla pod střihačský stůl.

Až na výjimky působí Pictures At Eleven jako poklidná kolekce kreseb uhlem: lehká ruka, spíše čáry a křivky s předivem detailů než vytmavené plochy. Celkový sound a vyznění lze považovat za kolektivní dílo. Kytarista Robbie Blunt nahlíží na blues a rock ze zcela jiného úhlu než Page, jeho hra je niterní, do Jimmyho exhibicionismu má světelné roky daleko, spíše, jak již bylo naznačeno, evokuje Marka Knopflera. Phil Collins dodává albu místy až jazzové perlení, kontrastní Cozy Powell naopak nakopnul všechny kolem směrem k odkazu Led Zeppelin. Sám Plant zůstává po celou dobu ve střední hlasové poloze, výstřely do stratosféry se nekonají (ač jsme v ně všichni opuštění hardrockeři tak nějak doufali).

–

Jen pro pořádek a statistiky. Nejvýše, na zlatou příčku, vystoupalo Pictures At Eleven v Kanadě, v domovském Spojeném království stříbro, Holandsku bronz, USA pětka, Austrálii šestka…

Jaromír Merhaut pro Rock History 1982