1982: POSLEDNÍ ANALOGOVÁ BITVA VZPLÁLA

V dvaaosmdesátém se za obzorem v Digi-Mordoru šikovaly k frontálnímu útoku jedničky a nuly. Svět analogu se naposledy vzepjal k obraně a vrcholným výkonům. Továrny velkých firem i jejich vývojové týmy stále pracovaly naplno, ať již šlo o Sony, Philips, Grundig, JVC, Toshiba anebo Hitachi, Technics, Pioneer a další a další značky. Hifi také stále něco vážilo, i když plastů přibývalo.

ŠUMFUČ

Boj se šumem pásku byl alfou a omegou tehdejšího rockerského života. Obzvláště zde za oponou, kde nahrávání muziky přerostlo v národní sport. Pamětníci si jistě vzpomenou, jaké utrpení nám přinášelo šumění našich cívkáčů i kazeťáků. Já nebyl výjimkou. Když se počátkem 80. let v Téčku objevil článek o potlačovačích šumu americké firmy dbx, rozbil jsem bez váhání novomanželské prasátko, vyveksloval 500 USD a pořídil si vedle pračky, ledničky a sedačky dbx 128 II. A ocitl se v tichém ráji – žena zavile mlčela a magnetofonové pásy též. Šum pásků na vyženěném cívkáči Tesla B100 zmizel, prostě nebyl. Co by to ale bylo za radost, kdybych se nepochlubil. S magickou krabičkou schovanou za bukem jsem se jal týrat všechny kamarády takynahrávače, co se mi připletli do bytu. Zručně jsem si nacvičil divadelní představení s podivováním se nad tím, že mně ta Bé stovka vůbec, ale vůbec nešumí, asi omylem prodaný nějaký exportní vývojový kus. Popřípadě přišla řeč na hifistickou magii – orientaci magiče podle geopatogenních siločar, demagnetizaci, kolmost hlav (těch v magiči), ... zvrácené fantazii se meze nekladly. No, k mému odhalení po čase samozřejmě došlo, k zbití ne, neb jsem byl těžší než postižení. A stejnoženatej jsem pořád. Jen to ticho je fuč, pořád si chce povídat.

 

PAŠUJU, PAŠUJEŠ, PAŠUJEME

Mimo pohlavní bylo hlavní téma chlapáckých diskusí i to, jak aspoň někdy dostat do vlastnictví originální zápaďáckou elpé desku. Nejenom kvůli společenské prestiži a pižmu, ale také z prozaičtějšího důvodu – aby bylo co nabídnout ke směně a nahrávání. S nějakými supraphoňáckými anebo indickými Dum-Dum kilovkami jste neměli mezi vinylovou honorací nárok.

A tak do Germánie putovaly marky v dopisních obálkách i po kurýrech různé spolehlivosti, úkolovali se všichni známí a příbuzní, co jeli do Jugošky, občas se vyrazilo do Budapešti, kde se dal lecjaký Jugoton také koupit. Na výběr pěkných pár desítek titulů, i špeky, třebas kvadrofonní Dark Side On The Moon!

Rizika pašunku byla všelijaká. Bdělí soudruzi prosvětlovali a vykrádali poštu s bankovkami, kurýr občas též něco zpronevěřil, a když jste si nechali dovézt vinyl nějakým strécem z rodiny, mohlo to taky dopadnout tak, že z přes sklo dobře nasvíceného elpíčka, položeného za zadním sedadlem, se stala při zpáteční cestě od Jadranu černá vrtule. Potažmo stačilo narazit v břeclavské celnici na zběsilou soudružku, a bylo o „zábavu“ vystaráno. Strkala rypák a pařáty do každého kusu, hledajíce nevím co a koho, navíc jen tak z plezíru posílala seznamy našich LP na kriminálku do Gottwaldova svému ojížděči Chovancovi, co pak před náma při výsleších kasal, jaký má přehled o tom, co všechno nám z toho Západu chodí. Hovadská doba.

Záměrně jsem z výčtu zdrojů muziky vynechal burzy. Ty si necháme jako mňamku pro některý z roků 1985-89.

HIFI ŽURNÁL

Technický magazín byl pro většinu hudebních fanoušků jediným zdrojem informací o novinkách v audio-video oblasti. V roce 1982 jsme se hned v prvním čísle Téčka dověděli, jak pokračuje vývoj a uvedení na trh digitálního gramofonu. V paměti utkvěla především citace světoznámého dirigenta Herberta von Karajana: „Vše, co tu doposud bylo, je oproti digitální desce jako plynové osvětlení.“ Není divu, že po takových slovech mnozí v radostném očekávání proslintali celý dvaaosmdesátý.

Že něco skřípe v kvadrofonii, signalizoval článeček Kvadrofonní opera s otazníkem, zabývající se Smetanovou Hubičkou na LP Supraphonu. Na vině nebyla ani tak technická stránka věci, jako spíše dramaturgické a estetické tápání, jak vlastně naložit s prostorovým zvukem. To samé se dalo napsat i o Daliborovi, druhém SQ titulu.

Mimochodem, u bigbítu nemá podle mě prostorový zvuk už vůbec co nabídnout. Sedět uprostřed kapely? Poslouchat na záznamu koncertu obecenstvo ze všech stran? Proboha, proč?!

Letmé představení vrcholových kazeťáků, modelů Dual C828, Sony TC-K777, Pioneer CT-9R a Revox B710 znovu ukázalo propast mezi TEchnicky SLAbou tuzemskou nabídkou a zahraniční špičkou, dokonce i tou soc-demo, viz představení katalogu maďarského Videotonu, kupř. stereofonního receiveru RA 6360 S anebo hi-fi věže z NDR či, považte, z SSSR (sestava Phoenix s repro S90)!

Představení nových magnetofonových pásků a kazet Basf a Agfa, čili značek dovážených i do ČSSR zvedlo adrenalin nás všech. PE 39/49/ a PEM 269/369 od Agfy a LGR50 plus LPR35 z katalogu Basf však obšťastnily pouze jedince se skvělými známostmi v Tuzexu. V kazetách budily největší pozornost „metalky“ obou zmíněných značek a vrcholová nezaplatitelná TDK MA-R s nosnou částí z tlakového odlitku ze zinkové slitiny.

Ze sféry snů pak byly občasné náhledy do studiové techniky, kde už započal nástup digitálu, i když analog se nevzdával, viz 24 stopý Ampex.

 

BYDLENÍ S ELEKTRONIKOU

Počátkem osmdesátých let byla audio soustava středobodem mnoha domácností. Nejenom mládežnických. Největší repro-monstrum jsem viděl v Praze u pana Svobody, jednoho z „velitelů“ HiFi klubů. Šlo o dva sloupy podlaha-strop o průměru skoro metr, tyčící se uprostřed místnosti. To už nikdo nikdy v mých očích nepřekonal.

Samodoma racky a poličky dodávaly domácí zvukové aparatuře na důležitosti. Když si prohlédnete dobové výtvory čtenářů Téčka, skoro nikde neuvidíte poblíž hifiny zaclánět televizor. Ten byl pro většinu mladých rockerů i nemalou část popařů v dobách socialismu naprosto podružný. Málokde také uvidíte reprobedny menší než čtyřicet na šedesát v centimetrech. Nejrozšířenější mezi bigbíťáky byly koncem sedmdesátek soustavy Tesla 1PF 067 08 o rozměrech 42 x 56 x 26 cm a váze 17 kilo. Prodávaly se nejčastěji společně s přijímači téže značky: 813A/814A, a i přes všechny zvukové nedostatky dané především mizernou součástkovou základnou dopřály svým majitelům spoustu radosti u jejich muziky. O dost kvalitnější pak byly Tesla 1PF 067 71 (40 x 66 x 29,5 cm, 19 kg). K těm pasoval receiver 816A, vyráběný právě počátkem osmdesátých let. Sestava, která obstojí zvukově i dnes. Když přidáte gramec a magnetofon, tak už to s umístěním nebylo až tak jednoduché. Vyskládáno vedle sebe to znamenalo pět krát půlmetr plus něco na mezery a elpíčka a pásky, tudíž v úhrnu obývák zabraný na šířku a v nábytkové stěně plno i od shora dolůJ U pár kamarádů s tolerantními polovičkami takhle hifi vládlo domácnostem. U mě doma obsadila aparatura celý prostor pod oknem a vedle něj. Volné zůstaly akorát dveře na balkon.

Navršení strojků na sebe, do věže, uspořilo na šířku, avšak kam s ní. Sedačka plus dvě křesla, stolek, nábytková stěna, televize, troje dveře a to vše při rozměrech tři a půl na pět metrů brutto. A tak se kouzlilo, poličkovalo (oblíbená byla stavebnice MIKOV), umísťovalo všelijak, klidně i repro na skříni pod stropem, ale hlavně – poslouchalo. Kdykoliv přišla návštěva, probírala se mimo děcka, prachy, politika i muzika a hifina.

Zajímavé řešení ukázal v desátém čísle ročníku T82 ML (Miroslav Láb?), kdy pragmaticky použil kovovou konzolovou stavebnici z Prioru, hmoždinkami připevněnou do panelu a na ní v patrech až pod strop umístil na míru přiřezané poličky, kam se vešlo pěkných pár desítek LP/MC, dva cívkáče, kazeťák, gramec, předzes, procesor… všechno.

HIFI PŠM

Politické školení mužstva mělo v hifi komunitě podobu populárně naučných vzdělávacích článků, psaných často špičkovými odborníky. Takové dnes v tisku ani na internetu nenajdeme, protože znalí technici se mohou realizovat jinak a za jiné peníze, než psaním pro laiky. Všechno špatné je pro něco dobré, a tak jména – jako Tomáš Salava, Bohumil Sýkora, Miroslav Láb a další – přinášela fanouškům techniky praktické rady i znalostní osvětu na vysoké úrovni.

Malý přehled témat z T82: Automatická regulace záznamu, Magnetofon vyžaduje údržbu, Malá fonopraktika, Videotechnika ve zpětném zrcátku, Reproduktor, ale jaký?, Jak číst katalogové údaje magnetofonů, Jak správně poslouchat, Jakým systémem proti šumu, Abrazivita pásků…

U posledního tématu se malinko zastavíme, protože debaty o tom, zdali tvrdší chromdioxidové kazety více odírají magnetofonové hlavy, byly nejenom v hospodách a na černých burzách nekonečné, ale staly se napořád součástí hifi pověr a bájí. Autor (JM) v T82/6 srozumitelně vysvětluje podstatu problému, cituji: „Při úvaze o abrazivitě je potřeba vzít v úvahu, že vrstva magnetického pásu musí mít dokonale vyleštěný povrch, aby mohla co nejlépe přilnout k magnetofonovým hlavám. Je-li magnetická vrstva tvořena pojivem a částicemi kysličníku vyhlazená, není rozhodující, jaká je tvrdost částic kysličníku. […] Měření ukázalo, že míra opotřebení je závislá na kvalitě povrchu pásku bez ohledu na to, zda jde o pásek s kysličníkem chromičitým nebo s kysličníkem železitým dotovaným kobaltem.“

Podobně srozumitelným způsobem byly čtenářům vysvětlovány i složitější procesy, například problematika dynamiky rozhlasového vysílání ve vztahu k hudbě a mluvenému slovu. Přístroje kontra lidské uši se jmenovala stať Karla Kubáta, mající svou obecnou platnost i dnes, v době všudypřítomné komprimace nejenom v rozhlase. Zatímco tehdy byl problém ve velkém subjektivně vnímaném rozdílu mezi hlasitostmi hudby (velká) a mluveného slova (malá), po třech desítkách let dospěl „vývoj“ do stádia všudypřítomného pocitu full-forte hluku. Do značné míry si za to mohou posluchači sami, neboť v testech upřednostňovali „hlasitější“ (rovná se zvukově komprimovanější) vysílání jako lepší. [Pozn.: Jaromír Tůma si jistě vzpomene na nalejvárnu Michaela Fleischmanna, majitele Evropy 2, plus Pepy Vlčka o testech písniček na vzorku posluchačů zběsile mačkajících tlačítka, a následně generovaných rozhlasových playlistech – obé při setkání hudebních kritiků počátkem devadesátých let.]

Hudební vydavatelství na poptávku logicky reagovala, a tak se začala muzika komprimovat již na hudebních nosičích. Proto dnes neplatí tehdejší autorův poznatek z praxe: „Řešení rozporů mezi údaji modulometrů a subjektivním pocitem posluchače není snadné a přináší problémy na celém světě. Je zajímavé sledovat z tohoto hlediska vysílání různých zahraničních rozhlasů. Kontrolou dobrým indikátorem špičkových hodnot zjišťujeme, že v poměru modulace hudby a řeči jsou nemalé rozdíly. Některé rozhlasy modulují, porovnáno podle vrcholů, řeč až o 100% výš než hudbu.“

Když téma odlehčíme, tak dříve se v rádiích řešilo jak chutně namíchat poměr mezi masem (hudbou) a přílohou (mluveným slovem), zatímco dnes se před vysíláním vše pomele a omastí do podoby unifikovaného karbanátku, který se následně nacpe do lidí horem spodem. Čest výjimkám.

–

Mám pocit, že nám spojitý analogový pohled na svět chybí. Digitálno se jaksi přelilo i do našeho chování. Názorově se stále častěji překlápíme do stavů všechno nebo nic, jednička-nula, nic mezi tím. Škoda, o mnohé odstíny barvy života se ochuzujeme.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Rock History 1982)