KALEIDOSKOPIČTÍ BLUES PILLS & ROCK VČERA, DNES … NAVĚKY!

ROCK VČERA, DNES A ZÍTRA

Ztlum to! Okamžitě! Zítra k holiči! A to pomalovaný tričko už na sebe nenavlíkneš, skončilo v popelnici! Generační boj byl za bigbít, vlasy a džíny byl zkrátka tvrdý a nesmlouvavý. Za co dnes mladý rocker dostává rodičovskou pochvalu, za to byl jeho otec kdysi bezmála vyháněn z domu. A nejenom zde za železnou oponou…

Africké koule, evropská hlava, rokenrol

V polovině 50. let došlo v USA vlivem postupné integrace černošského rhythm & blues a bílého country & western, plus rockabilly, ke vzniku nového žánru, pojmenovaného rock´n´roll (rokenrol).

Jak pravil Lubomír Dorůžka v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby [1983, část věcná, 329-331 s], parafrázuji: „vesměs se jednalo o účinné psychofyzické působení jednotlivých jednoduchých složek: dvanáctitaktového harmonického schématu, převzatého – tak jako jednoduchá, úryvkovitá melodická linka – z blues, a rytmiky s akcentem na sudé doby. S tím souvisela i expresivní, exaltovaná vokální a instrumentální prezentace.“

Pudové novinky se okamžitě zmocnilo tamější mladé publikum všech ras, čemuž napomohl především uhrančivý Elvis Presley. Rokenrol udělal pro potlačení rasových předsudků víc než všichni politici světa!

Šíření rokenrolu nastartovaly i nové společenské a ekonomické podmínky doby, a související technický rozvoj. Mladí v Americe měli peníze a výraznou potřebu odlišit se od generace svých rodičů. Rock´n´roll se stal zásadním nástrojem generační revolty. V tehdejší ČSR byl však zprvu rokec doslova kriminalizován, viz soud s takzvanými výtržníky z Mánesu v roce 1957, kdy padaly nepodmíněné tresty! Ano, komunisté zavírali za muziku a tanec! I dnes je potřeba takové věci připomínat.

Ač bolševik vzteky šílel, účinky vln z Luxembourgu a Mnichova stejně neměl šanci zastavit. Po večerech se lovily novinky, druhý den foneticky přepisovaly texty a zkoušelo, třetí hrálo. Praotců českého bigbítu bylo na přelomu padesátých a šedesátých let vícero, zmíním Petra Kaplana a jeho SAMUELS BAND, Pavla Sedláčka, Sodomu staršího, Pavla Bobka, nemohu nezmínit Mikiho Volka, duo Suchý/Šlitr a skupinu SPUTNICI.

Rozparáděný Londýn, rozechvělé Československo

V průmyslových centrech Anglie začíná počátkem šedesátých let kvasit kvalitativně nová úroveň rokenrolu. Zrodil se beat, po našom big-beat, čili bigbít. Obrovské množství tehdejších teenagerských skupin, kdy například jen v Liverpoolu muzicírovalo amatérsky 20.000 mladých kluků (!), se stalo podhoubím, které Anglii katapultovalo do čela světového vývoje. Dvě základní větve beatu modelově představovali BEATLES a ROLLING STONES.

První jmenovaní byli melodičtější, načančenější, zpěvnější, a brzy přesahovali i do hlavního proudu populární hudby. Vedle Beatles byli dalšími hodnými hochy HOLLIES, SEARCHERS, HERMAN´S HERMITS, GERRY & PACEMAKERS...

O divočejší zemitější rozcuchanější část beatu se zasloužili angličtí bluesmani a vyznavači syrového amerického rhythm & blues. Klíčovými osobnostmi byli generačně starší Alexis Korner a John Mayall, součástí rychle rostoucího okruhu ovlivněných kapel se stali ROLLING STONES, YARDBIRDS, MANFRED MANN, ANIMALS. Za nejtvrdší beatmeny oné doby považuji DAVE CLARK FIVE.

Oba směry se samozřejmě prolínaly, doplňovaly, obohacovaly, ovlivňovaly – byl to zkrátka jeden vřící kotel inspirace. Anglie se stala novou Mekkou rocku.

V Praze se mimo jiné zrodil OLYMPIC, v Bratislavě THE BEATMEN. Objevil se nový fenomén: máničky, nebo-li vlasatí mládenci. Na pokyn KSČ byl v roce 1965 rozpoután doslova hon na vlasatce. Okresní tajemníci a jejich pohůnci z řad fízlů a donašečů se doslova předháněli v počtu úlovků. Rudé soudy vesele odsuzovaly za takzvané výtržnictví a příživnictví. Nebylo to naposledy…

Zpět k muzice. V polovině šedesátých let dozrála doba k tomu, že se rock stal svébytným žánrem, nebyl to již rokenrol stokrát jinak, nýbrž samostatný umělecký tvar, jenž do sebe nasál spoustu inspirací ze života i beatnické literatury; byl ovlivněn politikou, zejména expanzí války ve Vietnamu, sexuální revolucí, bouřlivým technickým a ekonomickým rozmachem.

Výrazný kvalitativní zlom nastal v populární hudbě na přelomu let 1965/66. BEATLES opouštějí jednoduchý písničkový tvar, jé-jé sound, začínají experimentovat. Burcující elektrifikovaný folkař Bob Dylan se stává názorovým mluvčím celé generace přemýšlivých nasraných teenagerů. Objevuje se Jimi Hendrix s „Hey Joe“. Mayall vyškoluje a vypravuje do světa jednoho zásadního kytaristu za druhým, Erica Claptona, Petera Greena, Micka Taylora. KINKS navazují na anglický musichall, současně ale dávají do placu „You Really Got Me“, zásadní skladbu tvrdého rocku, často uváděnou jako první metalový flák. WHO se staví do čela frajerských Mods, jejich pozdější deska „Live at Leeds“ je taktéž řazena k prvotní metalové klasice.

Znovuprobuzená Amerika

Dospělá Amerika se stále vzpamatovává z atentátu na Kennedyho, u mladých doznívá opojení z první britské invaze. BEACH BOYS opuštějí surfová prkna a předbíhají dobu albem „Pet Sounds“, přichází vizionář Frank Zappa a jeho pobočník Captain Beefheart. Zástup novátorů roste o GRATEFUL DEAD, Joplinku, DOORS, BYRDS, JEFFERSON AIRPLANE, a další a další. Začíná krátká, ale navždy legendární éra kultury hippies (Flower Power, West Coast). O slovo se hlásí i metaloví věrozvěsti BLUE CHEER, IRON BUTTERFLY, STEPPENWOLF.

Na obou stranách Atlantiku se do rocku stále více zapojují mladí intelektuálové, studenti a absolventi uměleckých škol, dochází k prolínání hudby s dalším i uměleckými obory, obal LP se stává nedílnou součástí umělecké výpovědi, objevují se první představení se světelnými efekty, v textech se stále více zrcadlí i závažná společenská témata. Spousta muzikantů začíná rozpínat svou mysl pomocí halucinogenních látek, důsledkem je móda tzv. psychedelic music (acid rock a další subžánry).

Přichází rok 1967, podle mne ten nejvýznamnější v dějinách rocku. Stačí vyjmenovat pár desítek alb z onoho léta lásky, a i průměrně znalý rocker si uvědomí onu sílu, ze které těžil celosvětově rebelantský osmašedesátý, ale i brzký nástup hardrocku a artrocku. Základní platformou pro seberealizaci se stává 45 minutová plocha dlouhohrající desky, elpíčka.

THE DOORS – „The Doors“, „Strange Days“; Donovan – „Mellow Yellow“; GRATEFUL DEAD – „Grateful Dead“; JEFFERSON AIRPLANE – „Surrealistic Pillow“, „After Bathing at Baxter's“; VELVET UNDERGROUND and Nico – „Velvet Underground“; MOTHERS OF INVENTION – Absolutely Free; YARDBIRDS – „Little Games“; LOVE – „Forever Changes“; MOODY BLUES – „Days of Future Passed“; VANILLA FUDGE – „Vanilla Fudge“; BEATLES – „Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“; PINK FLOYD – „The Piper at the Gates of Dawn“; CREAM – „Disraeli Gears“; ROLLING STONES – „Their Satanic Majesties Request“; JIMI HENDRIX EXPERIENCE – „Are You Experienced?“, „Axis: Bold As Love“; BEACH BOYS – Smiley Smile.

Umělecky to byl doslova Velký třesk. Muzikanti, producenti, i technický personál studií se doslova předháněli v novátorských nápadech, dokonce i firmy sami podněcovaly své ovečky k objevování a experimentování. Rovněž posluchači byli doslova lační po progresivitě. Vpravdě revoluční doba, která se již nikdy neopakovala.

Zjednodušeně řečeno, vše co bylo vymyšleno v tomto roce, dodnes emočně funguje a je obsaženo – až na pár výjimek – v celé současné (post)rockové produkci, ovšem již ve značně rozmělněné podobě.

Rocková hudba se koncem sixties stává fenoménem doby, je nejenom odrazem, ale dokonce i hybatelem společenských změn, vlna hippies s sebou přináší vznik tzv. komunit i monstrózních hudebních festivalů (Monterey, Woodstock) se stovkami tisíc návštěvníků. Symbolem revolty se stává odpor mládeže celého světa proti válce ve Vietnamu, rock nestojí bokem, část scény se výrazně radikalizuje.

Nadechnuté/přidušené Československo

V ČSSR načas povolily opratě v letech 1967-69. Podařilo se uspořádat dva ročníky beatového festivalu, vycházel magazín Pop Musik Express, v němž se to západní muzikou jen hemžilo. Srpnová okupace byla ale počátkem rychlého konce.

Ve světě na přelomu šesté a sedmé dekády společenský revoluční zápal spjatý s rockem vychladl. Symbolickým koncem se stala tragédie v Altamontu, kdy námezdní „hlídači pořádku“ z motorkářského gangu Hell’s Angels ubodali kousek od pódia mladého černocha. Hnutí hippes vyšumělo, salónní buřiči ze středních vrstev se poslušně vrátili k ekonomickým jistotám svých rodičů. Generační symboly – Janis Joplin, Jimi Hendrix a Jim Morrison krátce po sobě umírají v prokletém věku 27 let. Zbyvší květinoví fundamentalisté prchají do Indie.

Neodvratnou kocovinu a depresi – rub navenek tak sladce rozkvetlé éry – asi nejlépe a s prorockým předstihem zachytili na svých raných albech VELVET UNDERGROUND s chladnou plavovláskou Nico, Lou Reedem a Johnem Caleem.

Rock se v té době ve světě stává stále více zábavou, společensky již zcela tolerovanou, asimilovanou. Kolem hudby pro mladé se vystavěl velký byznys, zahrnující už i módu, časopisy, filmy. Rocková alba se zmocňují žebříčků prodejnosti, zlatý věk mainstreamu nastupuje. Z mnoha muzikantů, rebelů, se načas – sem tam i napořád - stali milionáři, investoři, majitelé firem. Každý druhý rocker se fotí před letadlem s logem kapely, popřípadě rozvalený na blatníku svého RR anebo ponořen do sedačky Ferrari před svým sídlem. K tomu hromady koksu, hektolitry chlastu, děvky od rána do večera.

Generační a celospolečenská úloha rocku definitivně skončila v sedmdesátých letech. Nic na tom nezměnila budoucí krátkodechá punková revolta.

Ne tak v ČSSR! Komunisté v represích proti svobodomyslné mládeži pokračovali až do roku 1989. Jen heslovitě: počátkem sedmdesátých let kampaň „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, uvěznění Plastiků (1976), akce „Nová vlna se starým obsahem“ (1983), kauza Jazzové sekce (1986), k tomu zátahy na hudebních burzách, neustálá šikana na školách a učilištích… Více viz doporučená literatura.

Dnes je rock „jen“ jedním z vícera hudebních směrů. Jen ojediněle se dostává na první místa prodejů, stále však dokáže vyprodávat stadiony a haly, být tahounem desítek festivalů – i když většinou zásluhou slovutných veteránů.

Mladé rockové kapely už dávno žádní firemní skauti nenahánějí, musejí se o sebe postarat samy, vyhrát v klubech, zaujmout na internetu. Jen někteří dostanou následně šanci stát se součástí velkého hudebního byznysu. A jen těm nejšťastnějším se dostane hvězdného statutu.

Vývojově jde o uzavřenou hudební kapitolu, jakkoliv významnou. Nic na tom nezmění ojedinělé avantgardní pokusy. Rock se tak definitivně zařadil po bok jazzu a blues.

–

Netřeba ale klesat na mysli, rock nikdy nezhyne, podlehnou mu další a další generace mladých muzikantů a fanoušků, stačí si poslechnout nové BLUES PILLS, anebo si vybavit tisícovky mládežníků na nedávných koncertech Paula McCartneyho a BLACK SABBATH!

 

KALEIDOSKOPIČTÍ BLUES PILLS

Jeníčci s Mařenkou, tedy BLUES PILLS, loupou perníček leckde. S chutí, nepokrytě, s pokorou. Vizuální stylizací sebe sama i pseudosecesními přebaly Marijke Koger evokují éru hippies, hudebně přitom na debutu jednoznačně vycházeli z blueshardrockového alba „Then Play On“ (1969) anglické skupiny FLEETWOOD MAC Petera Greena, jež shodou okolností patří do mé osobní absolutní TOP10. Tudíž je jasné, že si mě kvarteto omotalo kolem prstu na první poslech. Zpěvačka Elin Larsson se v rozhovorech hlásí ke svým vzorům s nebývalou otevřeností i viditelnou radostí, že se může o zážitky podělit s fanoušky BLUES PILLS. Vedle „Then Play On“ zmiňuje i „Frumpy 2“ (1971) německé krautrockové skupiny FRUMPY s Inga Rumpf u mikrofonu. Právě ji považuji za zásadní předobraz pěveckého projevu Elin. Na druhém albu, „Lady in Gold“, BLUES PILLS rozšířili inspirační perimetr, opět si ale jakoby zvolili pomyslný středobod, kolem nějž se vše točí. Santanovsky klokotavou rytmiku s tably vyměnili za drnčivě vibrující twangování.

Média přilepují k BLUES PILLS ledasco, Woodstockem a Easy Rider počínaje, přes Jimiho Hendrixe a Janis Joplin, až po HEART a psychedelii. Všechno vedle, protože u mladých Švédů jasně dominuje britská škola, vedle již zmíněných FLEETWOOD MAC jsou to na dvojce názvuky na LED ZEPPELIN/FREE. Když už Amerika, tak například Lorraine Ellison, na jejíž „Stay with Me (baby)“ z šestašedesátého, musela Elison myslet při „I Felt A Change“.

Podobnými déjà vu rezonuje celá tvorba skupiny. Vše s lehkou rukou, srdcem na dlani, nevinností samou. Kaleidoskopický retro-rock BLUES PILLS se musí parádně poslouchat pamětníkům i dorostencům. Prvním připomene mládí, druhým otevře cestu za poznáním.

Lady in Gold (2016)

Dvojkou se BLUES PILLS ve svém „pátrání v archivech“ rozkročili možná až příliš. Zatímco debut byl svými bluesrockovými odkazy na Greenovy FLEETWOOD MAC čitelný a přehledný, na „Lady In Gold“ není chvílemi úplně jasné, kudy se vlastně mladí Švédové chtějí ubírat. Zůstal (sem tam) LED ZEPPELIN, přibyly zdobné hammondky a gospelové sbory, soulové balady jak z poloviny šedesátých let. Bicí se z prvního plánu přesunuly někam dozadu, basa rozšafně twanguje, sem tam zkusí funky, netvrdí muziku (spolu s kytarou například v „Gone So Long“). Příkladem žánrové nevyjasněnosti je roztleskávačka „Bad Talkers“. Za skvosty jsou pro mne: úderná titulka, psychedelická ťahavka „You Gonna Try“ a rytmicky klokotavá „Elements And Things“.

Novinka je přes všechny dílčí výhrady skvělá, navíc je vidět, že kapela si hlídá i vizuál, přebal, stylizaci – vše okolo hudby. Firma pak přidává luxusní verze. Návrat ke starým zlatým rockovým časům.

Na závěr připomenu svou tezi – budoucnost rocku je v jeho minulosti. Ať se BLUES PILLS daří obé spojovat jako doposud.

MINIMÁLNÍ TEMATICKÁ DOPORUČENÁ LITERATURA

Pravdomluvní lžou jenom občas [Marek Ivo. 2004. Havran. 216 s. ISBN 80-86515-50-8]

Pravdomluvní nelžou [Marek Ivo. 2006. Havran. 235 s. ISBN 80-86515-68-0]

Pravdomluvní vědí, že… [Marek Ivo. 2010. Primus. 272 s. ISBN 80-86207-76-6]

Vraťte nám vlasy [Blažek Petr, Pospíšil Filip. 2010. Academia, edice Šťastné zítřky. 592 s. ISBN 978-80-200-1873-1]

Kmeny 0 [Vladimír 518. 2. vydání. 2013. Big Boss. 744 s. ISBN 978-80-903973-8-5]

Jazzová sekce v čase a nečase (1971 – 1987) [Kouřil Vladimír. 1999. Torst. ISBN 80-7215-095-2]

Hippie encyklopedie [Hippie Dictionary. McCleary John Bassett. 2010. Volvox Globator. 765 s. ISBN 978-80-7207-790-8]

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby I, II (AK/LŽ), III (Matzner A., Poledňák I. Wasserberger I. a kolektiv. 1983-90. Supraphon. 416 s, 560 s, 544 s, 652 s. ISBN  02-003-83, 02-009-86, 02-006-87, 02-125-90]

Poznámka: S jedinou výjimkou [Hippie encyklopedie] jsem do tematické doporučené literatury zahrnul díla domácích autorů. Faktografickou a hudebně publicistickou rovinu příběhu rocku pokrývají čtyři díly Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Zpětný pohled pak dvě práce historika Petra Blažka: Vraťte nám vlasy a kapitola Máničky v Kmeny 0. Třetím úhlem pohledu je pamětnické vzpomínání Vladimíra Kouřila [Jazzová sekce v čase a nečase (1971 – 1987)] a volnomyšlenkářská trilogie Iva Marka: Pravdomluvní…

Jaromír Merhaut pro Spark 2016 (v rámci pilotního článku BLUES PILLS)