1967: HUDBA A ZVUK – TAKOVÉ TO DOMÁCÍ HLASITÉ ŽVÝKÁNÍ
„Zatím
u nás v ČSSR nemáme kvalitní gramofon s magnetickou vložkou a
diamantovým hrotem, stereofonní magnetofon na 19 a 9,5 cm s cívkami 18 cm,
stereofonní tuner na VKV, ani zesilovač s výkonem aspoň 2 x 20 W. Zcela
chybí různé příslušenství,“ popisoval fatální stav hi-fi nabídky na oficiálním
československém trhu roku šedesát sedm úvodník magazínu Hudba a zvuk. A pod
čarou potichu hřímalo, „Hyn za hukáže, čeho všeho je československý bastman
schopen!“
POSTAVTE SI SAMI
Magazín Hudba a zvuk jsme představili v Rock History 1968, proto se můžeme rovnou zaměřit na obsah prvního ročníku 1967, coby autentického indikátoru stavu audio techniky v ČSSR.
První, čeho si každý badatel všimne, je vysoký podíl návodů na samodoma výrobu, limitovanou samozřejmě tuzemskou součástkovou základnou i možnostmi obývákových „dílen“. Rubrika dostala název Postavte si sami.
Když se dílo podařilo, měl fanoušek elektrotechniky a muziky doma zařízení, jaké nebyla šanci koupit v běžné obchodní síti, často ani v Tuzexu. V dnešní době by se zase za srovnatelnou kvalitu trochu prohnul, viz dále.
Strana a soudruzi neházeli elektrotechnické činorodosti obyvatelstva klacky pod nohy, neboť ve svém pokřiveném vidění světa vnímali ne zástupy hifistů, ale pluky partyzánů, schopných vyrobit z brambory vysílačku a zatopit tak imperialistům, strkajícím rypáky do naší kvetoucí zahrádky. Aby nedošlo u mladších čtenářů k mýlce, veškeré civilní scházení se a stavění elektrotechniky spadalo pod Svazarm, čili armádu, čili dozor KSČ. Většina zúčastněných ale uměla jemně našlapovat v rudém minovém poli, takže průserů a provalů nebylo až tak mnoho.
Hned v čísle HZ 1/1967 se objevil tranzistorový předzesilovač Jiřího Jandy s kmitočtovou charakteristikou 10 až 40000 Hz a zkreslením menším než 0,1%, s možností úpravy zesilovací křivky podle užití: pro gramofon, magnetofon, atd. Luxus za pár drobných a desítek hodin práce, zvláště když plošňák šel zakoupit v pražském Družstvu invalidů.
Na první obálce HZ se natřásala třípásmová bytová reprosoustava střízlivé velikosti od konstruktéra Ladislava Svobody. Uvnitř magazínu byl pak první díl návodů na KE 20 a KE 30 s hrdým označením hi-fi, vnitřním objemem 30 litrů při brutto rozměrech 58 x 28 x 26 cm a osazením: ARZ 669, ARE 589, ART 481 (namísto ARV 081 u menších), vše Tesla, vše sehnatelné. Hlubokotónový reproduktor ARZ 669 se stal prvním tuzemským představitelem moderní konstrukce s malým průměrem (203 mm) a vysokým zdvihem, a nízkým rezonančním kmitočtem (32 Hz), při ceně 88,-Kčs. KE 30 dosáhla při citlivosti 88 dB (1 Watt / 1 metr), kmitočtový rozsah od cca. 45 Hz až 20 kHz v pásmu 6 dB. Na skvělém přednesu výšek měl zásluhu tlakový reproduktor ART 481 (155,-Kč), který byl osazován mimo jiné i do obřích kino beden. Každý, kdo chodil v sedmdesátých a osmdesátých letech do kina jej slýchával.
Magazín Hudba a zvuk jsme představili v Rock History 1968, proto se můžeme rovnou zaměřit na obsah prvního ročníku 1967, coby autentického indikátoru stavu audio techniky v ČSSR.
První, čeho si každý badatel všimne, je vysoký podíl návodů na samodoma výrobu, limitovanou samozřejmě tuzemskou součástkovou základnou i možnostmi obývákových „dílen“. Rubrika dostala název Postavte si sami.
Když se dílo podařilo, měl fanoušek elektrotechniky a muziky doma zařízení, jaké nebyla šanci koupit v běžné obchodní síti, často ani v Tuzexu. V dnešní době by se zase za srovnatelnou kvalitu trochu prohnul, viz dále.
Strana a soudruzi neházeli elektrotechnické činorodosti obyvatelstva klacky pod nohy, neboť ve svém pokřiveném vidění světa vnímali ne zástupy hifistů, ale pluky partyzánů, schopných vyrobit z brambory vysílačku a zatopit tak imperialistům, strkajícím rypáky do naší kvetoucí zahrádky. Aby nedošlo u mladších čtenářů k mýlce, veškeré civilní scházení se a stavění elektrotechniky spadalo pod Svazarm, čili armádu, čili dozor KSČ. Většina zúčastněných ale uměla jemně našlapovat v rudém minovém poli, takže průserů a provalů nebylo až tak mnoho.
Hned v čísle HZ 1/1967 se objevil tranzistorový předzesilovač Jiřího Jandy s kmitočtovou charakteristikou 10 až 40000 Hz a zkreslením menším než 0,1%, s možností úpravy zesilovací křivky podle užití: pro gramofon, magnetofon, atd. Luxus za pár drobných a desítek hodin práce, zvláště když plošňák šel zakoupit v pražském Družstvu invalidů.
Na první obálce HZ se natřásala třípásmová bytová reprosoustava střízlivé velikosti od konstruktéra Ladislava Svobody. Uvnitř magazínu byl pak první díl návodů na KE 20 a KE 30 s hrdým označením hi-fi, vnitřním objemem 30 litrů při brutto rozměrech 58 x 28 x 26 cm a osazením: ARZ 669, ARE 589, ART 481 (namísto ARV 081 u menších), vše Tesla, vše sehnatelné. Hlubokotónový reproduktor ARZ 669 se stal prvním tuzemským představitelem moderní konstrukce s malým průměrem (203 mm) a vysokým zdvihem, a nízkým rezonančním kmitočtem (32 Hz), při ceně 88,-Kčs. KE 30 dosáhla při citlivosti 88 dB (1 Watt / 1 metr), kmitočtový rozsah od cca. 45 Hz až 20 kHz v pásmu 6 dB. Na skvělém přednesu výšek měl zásluhu tlakový reproduktor ART 481 (155,-Kč), který byl osazován mimo jiné i do obřích kino beden. Každý, kdo chodil v sedmdesátých a osmdesátých letech do kina jej slýchával.
Že
byl po kvalitní zvukové technice mezi tehdejšími mladými (dnešními +- pětašedesátníky,
sedmdesátníky) větší hlad než u současných vypeckovaných teenagerů, demonstruje
například pár snímků z veřejného – a zájemci doslova narvaného – srovnávacího
testování tří kompaktních modelů bytových reprosoustav: Tesla DIXI (1000,-Kč
pár), výběhového modelu LB 20 firmy Perpetuum Ebner z NSR a modifikované stavebnice
KE 20 (s ART 481). Jednoznačně zvítězila KE 20 se součástkami v ceně do 500,-Kč/kus.
Za zvukovou a velikostní obdobu KE 30 by se dnes sázelo na stůl zhruba 15-20000,-Kč, to pro srovnání. (Jinak napsáno, opět jeden plat, plusminus.)
Užitečnou i k nasrání pomůckou byl odmagnetovač magnetofonových hlav, viz návod v druhém čísle HZ. V nedočkavých rukách brouka Pytlíka uměl zmagnetovat kde co, třebas i drahé magnetofonové pásky. Ty si pak mohl majitel anebo nebohý hostitel brouka omotat akorát tak kolem své duté/důvěřivé hlavy.
Od čtvrtého čísla v Hudby a zvuk vycházel na pokračování návod na sestavení gramofonu SG 3, od pátého na stereofonní FM tuner. Vše detailně vysvětlené, popsané a ve velice solidní kvalitě, srovnatelné se zahraniční produkcí, jištěno dílenskou výpomocí různých spolků a výrobních družstev, které na objednávku dodaly doma nevyrobitelné díly – zkrátka, malá česká kulišárna a kličkovaná v praxi.
Mě osobně v sedmašedesátém nasměroval teenagerovský zájem o bigbít ke zvukové technice a rozhodnutí jít na pardubickou elektroprůmku.
TUZEMÁK VS RUM
V průběhu roku 1967 se konečně objevil dlouho avizovaný prototyp tuzemského gramofonu Tesla HC 410. Přímým domácím konkurentem se stal SG 3 z Klubu elektroakustiky, předchůdce Hi-Fi klubu. O obou jsme se zmínili v RH 1968. V třetím čísle H&Z 1967 vyšel obsáhlý test gramofonů poloprofesionální třídy, kde byl našim borcům konkurentem model PE 34 firmy Perpetuum Ebner z NSR, prodávaný u nás koncem roku 1966 v počtu pár desítek kusů v sestavě s reproduktory LB20 a zesilovačem HSV 20 T. Akce se 8. února 1967 zúčastnilo několik desítek respondentů z řad odborné i laické veřejnosti. A tuzemští teslácko-svazarmovští nadšenci nedopadli se svými výrobky vůbec špatně.
Kupodivu i v testu přenosných magnetofonů Tesla obstála. Její Uran svedl vyrovnaný souboj s modely značek Optacord, Grundig i Hitachi. Jen kvalita plastových dílů prý výrazně pokulhávala.
A do třetice také obsažný porovnávací test páskového magnetofonu Tesla B4 v konkurenci s Philips RK 36 a Telefunken 203 M ukázal, že navzdory surovinovým i součástkovým problémům, dokážou technici monopolního výrobce dát dohromady slušné zařízení základní třídy.
Na jarním brněnském veletrhu 1967 se dokonce objevil prototyp již od pohledu nádherné sestavy Tesla Supraphon studio 1, viz Rock History 1968, s parametry třídy Hi-Fi. Nejen vzhledem, ale i technicky, by byla (až na zesilovač osazený germaniovými tranzistory) konkurenceschopná na zahraničních trzích. Jen zopakuji: v roce 1968 stála 8600,-Kčs, rovná se 4-5 tehdejších platů.
Tesla Bratislava na BVV vystavovala moderně vypadající – avšak elektronkový – stereofonní přijímač Stereodirigent 538 A.
Hudebním souborům nabízela Tesla z Valmezu soupravu AZS 100 se zesilovačem 2 x 10W a dvěma repro placatkami s půdorysem menší matrace. Dva systémy si údajně pořídili i začínající ManowarJ
Prvním kazeťákem na našich pultech se na jaře 1967 stal japonský přenosný strojek Sanyo M 18 systému CC (Compact Cassette), jenž v té době v Evropě již natrvalo vítězil nad německým konkurentem DC. Tesla A3 (CC) byla teprve ve vývoji.
ŠUMNÉ VINYLY
Promyšlená recenzní rubrika magazínu Hudba a zvuk nespoléhala na imprese psavců, měla jasně stanovená a detailně popsaná jednotlivá umělecko-technická hodnotící kritéria: repertoár/dramaturgie, interpretace, zvuk, povrch, obal – čili hudba a zvuk. Zdánlivě sešněrovaný přístup měl něco do sebe, čtenáři se vedle dojmů dostalo i pojmů.
Zajímavá byla v HZ i série exkurzů s názvem Jak se píše o gramofonových deskách, například v Billboardu, Gramophone, Records & recordings, The Musical Times a dalších zahraničních časopisech.
Jak rafinovaně se plánovalo vydávání zahraničních desek v ČSSR, prozrazuje stránka pro členy Gramofonového klubu v lednovém čísle HZ 1967, kdy se abonenti dozví, že: co vyjde za rok a déle v roce 1968, bude známo „letos na podzim“. Nicméně koncem roku 1966 bylo rozhodnuto – za necelé dva roky vyjde LP Songy Boba Dylana. A ono fakt vyšlo, uráááá! A po Nejkrásnější písni z festivalů v San Remu 1961-1966 by se nejeden skalkový fanouš utlouk, že. Víc nebylo z populáru na přelomu 66/67 a výhledem do konce 1968 plánováno. No řekněte, tolik těšení se, kdo to dneska má, tak dlouhou předehru?
A co domácí bigbít? Vidu slechu pomálu. Supraphon vydal (pro cizince) titul Night Club ’66, o kterém se můžeme v H&Z 3/1967 dočíst: „Repertoár 2, interpretace, interpretace 2-3, zvuk 3, povrch 4, obal 4. Nad touto deskou v exportním provedení zůstává člověk v rozpacích stát. Na jedné straně zajímavé beatové snímky Mefista, Olympicu a r&b snímky orchestru Ferdinanda Havlíka, na druhé straně jakýsi nepodařený pokus skupiny Karla Duby o big beat, modernizovaná kavárenská hudba kvarteta R Pahla a klauniáda s orchestrem Slávy Kunsta. Je opravdu nutné stále vydávat směsi ,od každého a pro každého něco’? Jinak technicky je deska dobrá. Snad pouze ,zvednuté’ výšky někdy příliš zvýrazňují činel. Zvýraznění vyšších částí zvukového spektra může sice u některých snímků barevně vylepšit zvuk, přináší však nebezpečí: je-li přehnáno, dochází ke zkreslení. Kromě toho nejvyšší část spektra (přibližně nad 12 kHz) se stejně nedostane na desku s potřebnou intenzitou.“ Tolik citace. Co by asi tak autor, Miloslav Nosál, posléze dlouhá léta profesor matematiky na universitě v Calgary, řekl na současnou módu komprese/limitace furt und furt?
Za zvukovou a velikostní obdobu KE 30 by se dnes sázelo na stůl zhruba 15-20000,-Kč, to pro srovnání. (Jinak napsáno, opět jeden plat, plusminus.)
Užitečnou i k nasrání pomůckou byl odmagnetovač magnetofonových hlav, viz návod v druhém čísle HZ. V nedočkavých rukách brouka Pytlíka uměl zmagnetovat kde co, třebas i drahé magnetofonové pásky. Ty si pak mohl majitel anebo nebohý hostitel brouka omotat akorát tak kolem své duté/důvěřivé hlavy.
Od čtvrtého čísla v Hudby a zvuk vycházel na pokračování návod na sestavení gramofonu SG 3, od pátého na stereofonní FM tuner. Vše detailně vysvětlené, popsané a ve velice solidní kvalitě, srovnatelné se zahraniční produkcí, jištěno dílenskou výpomocí různých spolků a výrobních družstev, které na objednávku dodaly doma nevyrobitelné díly – zkrátka, malá česká kulišárna a kličkovaná v praxi.
Mě osobně v sedmašedesátém nasměroval teenagerovský zájem o bigbít ke zvukové technice a rozhodnutí jít na pardubickou elektroprůmku.
TUZEMÁK VS RUM
V průběhu roku 1967 se konečně objevil dlouho avizovaný prototyp tuzemského gramofonu Tesla HC 410. Přímým domácím konkurentem se stal SG 3 z Klubu elektroakustiky, předchůdce Hi-Fi klubu. O obou jsme se zmínili v RH 1968. V třetím čísle H&Z 1967 vyšel obsáhlý test gramofonů poloprofesionální třídy, kde byl našim borcům konkurentem model PE 34 firmy Perpetuum Ebner z NSR, prodávaný u nás koncem roku 1966 v počtu pár desítek kusů v sestavě s reproduktory LB20 a zesilovačem HSV 20 T. Akce se 8. února 1967 zúčastnilo několik desítek respondentů z řad odborné i laické veřejnosti. A tuzemští teslácko-svazarmovští nadšenci nedopadli se svými výrobky vůbec špatně.
Kupodivu i v testu přenosných magnetofonů Tesla obstála. Její Uran svedl vyrovnaný souboj s modely značek Optacord, Grundig i Hitachi. Jen kvalita plastových dílů prý výrazně pokulhávala.
A do třetice také obsažný porovnávací test páskového magnetofonu Tesla B4 v konkurenci s Philips RK 36 a Telefunken 203 M ukázal, že navzdory surovinovým i součástkovým problémům, dokážou technici monopolního výrobce dát dohromady slušné zařízení základní třídy.
Na jarním brněnském veletrhu 1967 se dokonce objevil prototyp již od pohledu nádherné sestavy Tesla Supraphon studio 1, viz Rock History 1968, s parametry třídy Hi-Fi. Nejen vzhledem, ale i technicky, by byla (až na zesilovač osazený germaniovými tranzistory) konkurenceschopná na zahraničních trzích. Jen zopakuji: v roce 1968 stála 8600,-Kčs, rovná se 4-5 tehdejších platů.
Tesla Bratislava na BVV vystavovala moderně vypadající – avšak elektronkový – stereofonní přijímač Stereodirigent 538 A.
Hudebním souborům nabízela Tesla z Valmezu soupravu AZS 100 se zesilovačem 2 x 10W a dvěma repro placatkami s půdorysem menší matrace. Dva systémy si údajně pořídili i začínající ManowarJ
Prvním kazeťákem na našich pultech se na jaře 1967 stal japonský přenosný strojek Sanyo M 18 systému CC (Compact Cassette), jenž v té době v Evropě již natrvalo vítězil nad německým konkurentem DC. Tesla A3 (CC) byla teprve ve vývoji.
ŠUMNÉ VINYLY
Promyšlená recenzní rubrika magazínu Hudba a zvuk nespoléhala na imprese psavců, měla jasně stanovená a detailně popsaná jednotlivá umělecko-technická hodnotící kritéria: repertoár/dramaturgie, interpretace, zvuk, povrch, obal – čili hudba a zvuk. Zdánlivě sešněrovaný přístup měl něco do sebe, čtenáři se vedle dojmů dostalo i pojmů.
Zajímavá byla v HZ i série exkurzů s názvem Jak se píše o gramofonových deskách, například v Billboardu, Gramophone, Records & recordings, The Musical Times a dalších zahraničních časopisech.
Jak rafinovaně se plánovalo vydávání zahraničních desek v ČSSR, prozrazuje stránka pro členy Gramofonového klubu v lednovém čísle HZ 1967, kdy se abonenti dozví, že: co vyjde za rok a déle v roce 1968, bude známo „letos na podzim“. Nicméně koncem roku 1966 bylo rozhodnuto – za necelé dva roky vyjde LP Songy Boba Dylana. A ono fakt vyšlo, uráááá! A po Nejkrásnější písni z festivalů v San Remu 1961-1966 by se nejeden skalkový fanouš utlouk, že. Víc nebylo z populáru na přelomu 66/67 a výhledem do konce 1968 plánováno. No řekněte, tolik těšení se, kdo to dneska má, tak dlouhou předehru?
A co domácí bigbít? Vidu slechu pomálu. Supraphon vydal (pro cizince) titul Night Club ’66, o kterém se můžeme v H&Z 3/1967 dočíst: „Repertoár 2, interpretace, interpretace 2-3, zvuk 3, povrch 4, obal 4. Nad touto deskou v exportním provedení zůstává člověk v rozpacích stát. Na jedné straně zajímavé beatové snímky Mefista, Olympicu a r&b snímky orchestru Ferdinanda Havlíka, na druhé straně jakýsi nepodařený pokus skupiny Karla Duby o big beat, modernizovaná kavárenská hudba kvarteta R Pahla a klauniáda s orchestrem Slávy Kunsta. Je opravdu nutné stále vydávat směsi ,od každého a pro každého něco’? Jinak technicky je deska dobrá. Snad pouze ,zvednuté’ výšky někdy příliš zvýrazňují činel. Zvýraznění vyšších částí zvukového spektra může sice u některých snímků barevně vylepšit zvuk, přináší však nebezpečí: je-li přehnáno, dochází ke zkreslení. Kromě toho nejvyšší část spektra (přibližně nad 12 kHz) se stejně nedostane na desku s potřebnou intenzitou.“ Tolik citace. Co by asi tak autor, Miloslav Nosál, posléze dlouhá léta profesor matematiky na universitě v Calgary, řekl na současnou módu komprese/limitace furt und furt?
Jako z jiné planety na nás, slintaly, působily vrcholné dobové výrobky a technologie z USA, Japonska, Anglie, Západního Německa, proniknuvší občas skrz oponu aspoň na obrázcích. Světový boom Hi-Fi techniky kráčel ruku v ruce s probíhající hudební revolucí, kdy se i v bigbítu začaly hromadit a vrstvit nástroje, tudíž nároky na domácí reprodukci stoupaly souběžně.
Tranzistory řízené elektrickým polem (FET), tedy pracující podobně jako elektronka, se staly dobovou technologickou senzací. Pro naše konstruktéry a bastlíře nedosažitelnou. Ti byli rádi za křemík namísto germania.
V sedmém čísle HZ byl autorem JBH obdivován anglický širokopásmový reproduktor s hliníkovou membránou Jordan-Watts za 10 tehdejších Lstg, a gramofon s tangenciálním raménkem, Marantz SLT-12, za 300 nečeských = amerických doláčů.
Číst o parametrech špičkových magnetodynamických přenosek v testu Shure V-15 II, Ortofon S 15 TE, ADC 10 E MKII muselo být pro majitele tesláckého zabrušovadla a vyskakovadla VK-311 s trojnásobným přítlakem sado až na kost. A bez masa.
Když se po boku strýčka Googla vydáme do nekonečného prostoru internetu, narazíme na tehdejší elektrotechniku, jež by i dnes mohla být ozdobou jakéhokoliv moderního interiéru, a ještě by parádně hrála. Například sestava zesilovače/tuneru Braun CSV/CE500 designera Dietera Ramse je spolu s celou braunovskou hifi produkcí po právu ikonická (a na ebay sakra drahá).
Díky archivům můžeme navštívit chicagskou rezidenci vrchního plejboje Hugha M Hefner s obřím hifi panelem za pohovkou. Znalci odhalili gramofony Garrard Lab 70 a Rek-O-Kut B12H s raménkem S-120, předzesilovač Marantz 7C, tuner Scott 330D, profi magnetofon Ampex 351-2, atakdále. Co kus, to nejen dobová extratřída. Akorát, že tehdy se při pohledu na Hughův aparát kácely blondýnky, dnes by akorát tak odhazovali blahem berle a zábrany vypelichaní důchodci.
Přesto všechno jsme ale v Kotlince ani za Fatrou nepodléhali skepsi, vědouce, že pověst národa československého spasí velikán z největších – ano, ne ANO, ne Andrej, ale Jára!
NEJHLASITĚJŠÍ CIMRMANOVO
DÍLO
Dubnové číslo HZ totiž přineslo na stranách 98-99 návod na stavbu puristických reproduktorových soustav o objemu 2 x 30000 litrů v podobě k paneláku přibetonované kukaně 6 x 4 x 2,5 metru. Osazení: 32 x ARO 835, 32 x ARO 667, 8 x ART 581, 8 x ART 481. Méně chápavým byly k dispozici fotografie, půdorys reprobytu i zapojení výhybky.
Muzikolog Evžen Hedvábný, duchovní a nakonec i materiální otec soustavy, byl inspirován odkazem Jaroslava K. Cimmermana, jenž, jak všeobecně známo, poprvé ve svém epochálním díle Infrasonické timbry co primární element některých expresí neomusikálních [List hudebníkův českých, ročník 1903, str. 205-208], upozornil na důležitost podzvukových složek v hudebním výrazu. Sám Cimrman zapracoval do svých hudebních děl frekvence od 2,5 Hz, k jejichž plnohodnotnému poslechu bylo nutno zapojit celé tělo, pomazané olejem kategorie M3AD, případně M4AD, možno i vyjetého, jak prozradil Ing. Artuš Lefler z redakce HZ.
Pokud purista sehnal 2 tuny cementu, stejně tak traverz a nosníků, pár kubíků písku, bazén vody, a stavební povolení, nic již nebránilo realizaci snu. Doktor Hedvábný jej zhmotnil jako první, a podle dochovaných zpráv i jako poslední. Jeho přístavba se zachovala až do dnešních dnů, adresu a kontakt na současného majitele bytu 3+1+2 můžeme oproti správné odpovědi na kontrolní otázku poskytnout badatelům v redakci Rock History. Ta zní: Jak se jmenuje Cimrmanova dvouapůlhertzová symfonie?
Dubnové číslo HZ totiž přineslo na stranách 98-99 návod na stavbu puristických reproduktorových soustav o objemu 2 x 30000 litrů v podobě k paneláku přibetonované kukaně 6 x 4 x 2,5 metru. Osazení: 32 x ARO 835, 32 x ARO 667, 8 x ART 581, 8 x ART 481. Méně chápavým byly k dispozici fotografie, půdorys reprobytu i zapojení výhybky.
Muzikolog Evžen Hedvábný, duchovní a nakonec i materiální otec soustavy, byl inspirován odkazem Jaroslava K. Cimmermana, jenž, jak všeobecně známo, poprvé ve svém epochálním díle Infrasonické timbry co primární element některých expresí neomusikálních [List hudebníkův českých, ročník 1903, str. 205-208], upozornil na důležitost podzvukových složek v hudebním výrazu. Sám Cimrman zapracoval do svých hudebních děl frekvence od 2,5 Hz, k jejichž plnohodnotnému poslechu bylo nutno zapojit celé tělo, pomazané olejem kategorie M3AD, případně M4AD, možno i vyjetého, jak prozradil Ing. Artuš Lefler z redakce HZ.
Pokud purista sehnal 2 tuny cementu, stejně tak traverz a nosníků, pár kubíků písku, bazén vody, a stavební povolení, nic již nebránilo realizaci snu. Doktor Hedvábný jej zhmotnil jako první, a podle dochovaných zpráv i jako poslední. Jeho přístavba se zachovala až do dnešních dnů, adresu a kontakt na současného majitele bytu 3+1+2 můžeme oproti správné odpovědi na kontrolní otázku poskytnout badatelům v redakci Rock History. Ta zní: Jak se jmenuje Cimrmanova dvouapůlhertzová symfonie?
P.S. Je možné, že někde na českém venkově spáchal místní Bivoj něco podobného, možná i většího. Porozhlédněte se, odhalte, nafoťte, podělte se.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1967
Komentáře
Okomentovat