OHNIVÁ KOMETA VYSTŘELENÁ ZE SKÁLY (DEEP PURPLE: Fireball)

Zatímco „In Rock“ byla šupa na solar bez výstrahy, „Fireball“ jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. V Anglii se rockeři dočkali dlouho před vydáním LP v pravidelném pořadu Johna Peela, kde zazněla countryovka „Anyone’s Daughter“, čímž DEEDP PURPLE zmátli přátele i nepřátele víc jak Rusové Velkou říjnovou revolucí uskutečněnou v listopadu. Moje maličkost si na samotné album o více jak půl roku později vystála hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam znenadání přišly indické dum-dumky.

 

Ne, že by nás, tvrďáky, „Fireball“ přímo zklamal, to ani omylem, jen vyžadoval jiný přístup k poslechu než hrrgrrr „In Rock“. Výraz DP byl na novince hladší, kultivovanější, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem však rozinky rozeseté po albu sládly, například sférická Blackmoreova kouzla v „No No No“ a „Fools“, anebo Gillanovo zvýrazněné soulové pnutí ve vícero skladbách. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy „Fireball“ jako celek, včetně všech netypických kusů. A zůstal na piedestalu napořád. „In Rock“ je valcířská kalba, smršť, uragán, „Fireball“ vycizelovaná práce uměleckého kováře.

–

Jak se časem provalilo, uvnitř kapely došlo po vydání úspěšně přelomového „In Rocku“ k prvním větším střetům, zejména mezi Blackmorem a Gillanem. Ritchie si dělal největší zásluhy na hardrockovém prozření DEEP PURPLE, a sám sebe pasoval do vůdčí role namísto dosavadního neformálního kapelníka Jona Lorda. Ian se dal pro změnu na chlast. „Zdálo se, že sjel ze zábradlí,“ vzpomíná si Roger Glover. „měl problémy s přístupem k práci i pitím. On a Ritchie se neustále hádali, a Ian se možná dostal do bodu, kdy si myslel: ,Jsem zpěvák, a pokud se Ritchie chová zhovadile, můžu i já.’ Takže se stal úplně stejným kreténem.“ Mimochodem, když vydavatel výroční verze „In Rocku“ vyzval Iana Gillana k napsání pár slov, upřímně přiznal: „Na nic si nepamatuju.“

ROZTŘÍŠTĚNÝ TVŮRČÍ PROCES

Podívejme se na album chronologicky – jak vznikalo. Nahrávání se z vícera důvodů několikrát odložilo, úvodní session se tak odehrály až na přelomu září a října sedmdesátého. Mezi první a poslední studiovou „klapkou“ uplynulo celých devět měsíců. Jon Lord, začerstva vyzpovídaný magazínem Beat Instrumental, byl natěšen: „Jsme konečně se svým vývojem naprosto spokojeni. Dříve jsme se snažili až nepřirozeně vkládat do naší hudby co nejvíce nápadů najednou. Stále jsme hledali, avšak nenacházeli, vlastní identitu. ,In Rock’ byl prvním a zatím jediným albem s vlastním silným směřováním. Na právě zahájeném dalším zúročíme, co jsme se naučili, a budeme se samozřejmě dál vyvíjet.“

 

ANYONE’S DAUGHTER

Výsledkem první studiové relace ale nakonec byla jen „Anyone’s Daughter“. „Zaznamenali jsme ji pouhý den poté, co jsme vedli velkou diskusi o tom, jak být vzrušující a heavy současně. Sedíme ve studiu, čekáme na inspiraci, když Ritchie začne hrát onen akordový sled, a my se pak jen postupně přidali,“ zavzpomínal Roger. „Ritchie vždy obdivoval kytaristy žánru country & western, takže je přirozené, že napsal mimo jiné i skladbu v tomto duchu," přidal Jon Lord. Ian Gillan je ke skladbě, uzavírající první stranu britského vydání vinylu, poměrně odtažitý: „Zábavná, ale byla chyba ji zařadit.“

 

STRANGE KIND OF WOMAN

Kapela si kvůli neustálému vyrušování různými povinnostmi naplánovala dvoutýdenní prosincové autorské soustředění na nějakém odlehlém místě a následně, v lednu, nahrávání hotových skladeb. Protože si ale do vesnické farmy The Hermitage mládenci přibrali nejen své ženy a přítelkyně, ale i roadies a další kumpány, tak se víc pařilo, než pracovalo. Jediným hmatatelným výsledkem proto byl základní motiv „Prostitute“, později po dohotovení přejmenované na „Strange Kind Of Woman“.

 

THE MULE

Při nahrávání hypnotické i zuřivé „The Mule“ došlo k pracovnímu „úrazu“, když si kapela hrála s pásy a bavila se jejich hraním pozpátku. Mládenci si neuvědomili, že při prohození kotoučů dojde i převrácení pořadí stop, a začali na otočený pás přidávat efekty. Než svůj omyl zaregistrovali, odmazali půlku bicích, mezitím už sbalených a odeslaných v kontejneru do Evropy na další tour. Dohrávka na jinak znějící vypůjčené sestavě je perličkou pro pozorné posluchače, zejména muzikanty, bubeníky.

Mimoto vzniklo zkraje roku 1971 i pár dalších, ve finále vyřazených skladeb: „Freedom“, „Slow Train“.

 

NO ONE CAME

Závěrečná „No One Came“ je poměrně dlouhé číslo s Ianovým kousavě chraplavým hlasem a typickými sóly Lorda a Blackmora. K jejímu finále Glover poznamenává: „Když jsme skladbu poprvé nahráli, nezdál se nám konec. Proto jsme vyrobili ,smyčku’ z osmi taktů základního riffu a nechali ji běžet až do konce. Jon k tomu hrál na klavír co ho zrovna napadlo, zatímco v kontrolní místnosti jsme na další pásek vše různě zpomalovali, zrychlovali, pásek otáčeli – a na konec přidali k oné smyčce.“

 

FIREBALL

Titulní svižný otevírák byl nahrán během pár březnových frekvencí, krátce poté, co skladba poprvé zazněla šestého února při vystoupení v Sheffieldu. Tamtéž se mimochodem odehrála i premiéra „Highway Star“. Právě kvůli takovým kometám si Ian Paice nainstaloval druhý kopák. Jak rychlá to byla doba svědčí také to, že na turné k jednomu albu zazní nejen novinka z ještě nevydaného následujícího, ale i pecka z třetího v pořadí!

Úvodní futuristický efekt byl obyčejný zvuk spouštějící se klimatizace. Martin Birch jej nechal nahrát víceméně jen pro pobavení, nakonec se stal poznávacím znamením celého alba.

Na druhou stranu se dá celkem odpovědně napsat, že „Fireball“ je víceméně obšlehlý „Rock Star“ z debutového alba (1970) kanadských WARPIG. Ríša určitě ví, ale nepoví.

 

NO NO NO

Hektické vypětí si vybralo svou zdravotní daň. Nejdřív si nějaký čas musel dáchnout Glover, zakrátko se Blackmoreovi zapálil slepák. Dokončení „No No No“ a „Fools“ se tím pádem opozdilo. Výsledek však stál za to. Roger byl doslova ohromen Blackmoreovou prací, pro NME řekl: „Ritchie je v současnosti velmi ovlivněn Shuggym Otisem,“ ani ne dvacetiletým kytaristou a zpěvákem, pohybujícím se na pomezí blues, jazzu a rhythm & blues. Což samo o sobě napovídá o širokospektrálním vnímání hudby nejenom Blackmoreem, ale i ostatními členy DEEP PURPLE.

 

FOOLS

„Fools“ bylo další atmosférické číslo, vymezující se vůči bláznům, pokoušejícím se řídit svět. Ritchie své proslulé zpívající sólo zahrál bez užití smyčce, jen pomocí ovládání zpětné vazby. Techniku používal již dříve při koncertech v „Mandrake Root“.

 

DEMON’S EYE

Jako poslední, až v červnu, se dokončovala lehce puslující „Demon’s Eye“. Skladbu kapela otestovala naživo v Birminghamu a Newcastlu 24. a 25. června. V repertoáru se udržela i při následném americkém turné.

 

PODSTOLOVKY

Koncem 80. let se na dvou CD „Blackmore Rock Profile“ vynořily odložené „Show Me The Way To Go Home“ a „Guitar Job“.

 

–

Pokud jde o celkový vývoj alba, odpověděl Roger jednomu z tazatelů: „Doufám, že lidé najdou na novince hudbu ve stejném duchu jako na minulém albu, ale ocení širší záběr.“

Ian Gillan taktéž neskrýval nadšení. „Zachovali jsme stejné základní schéma rockového alba, to znamená, že je docela heavy, ale trochu jsme rozšířili perimetr.“

Blackmore uvedl pro Record Mirror: „Obvykle začínáme stavět kolem riffů. Často máme předem jen rámcovou představu, co budeme dělat, na druhou stranu tvůrčí spontánnost dodává naší hudbě vitalitu a vzrušení.“

VYDÁNÍ A RESUMÉ

Album vyšlo ve dvou verzích: v USA kvůli turné v červenci a se zařazenou „Strange Kind Of Woman“, v září pak v Anglii a jinde (s „Demon’s Eye“).

Názory tisku byly smíšené, všeobecně ale bylo znát mírné zaskočení recenzentů uhlazeností „Fireballu“ ve srovnání se zběsilostí „In Rocku“.

Protože ale DEEP PURPLE byli v kurzu, na prodejích a umístěních v žebříčcích se výtky neprojevily, v domovské Anglii i většině evropských Charts zářila u novinky jednička, což byl posun vpřed. Amerika zůstávala zprvu chladná (#32), časem ale nakonec prodej zdolal metu půl milionu kusů. Také Japonci ještě nějakou dobu vyčkávali (#66).

Co se týče samotných aktérů, s odstupem času zůstali nejvíce nadšeni Lord s Gillanem. „Mohli jsme přidat trochu páry a dát všemu delší čas,“ uvažoval Jon, „ale stále si myslím, že je to lepší album než ,In Rock’. Je blíže mé představě rockové kapely s různorodým přístupem. Myslím, že se ukázalo, že můžeme i ve stresu vytvořit slušné album. Bohužel se ocitlo mezi dvěma ikonickými tituly, a proto se může zdát vedle nich trochu pobledlé. Osobně si myslím, že je to velmi dobré hardrockové album.“

Ian si později lehce posteskl. „Myslel jsem, že jsme s tímto albem udrželi naše progresivní standardy a jsem na ně hrdý. Byl jsem v kapele ale v menšině, protože ostatní byli k albu dost kritičtí. Pro mě bylo dobrodružnější, než kdyby zůstalo přímočaře hard rockové, uznávám však, že nejspíš zmátlo hodně lidí."

Ian Paice dodává: „Vzniklo v době, kdy jsme hodně cestovali a neměli jsme čas na psaní kvalitních trvalek. Tři nebo čtyři dobré skladby je na celou desku málo. A navíc, když už se dostanete do studia, musíte tam zůstat, dokud práci nedokončíte, a ne za tři dny odjet koncertovat. “

Roger Glover dnes považuje „Fireball“ za příliš vyumělkované, a v jednom z rozhovorů dokonce použil slovo fiasko.

Nejotevřenější kritika vzešla samozřejmě od Blackmora. „Mně osobně se to moc nelíbí. Byl jsem trochu rozhořčený, že kapela odmítla mé nápady. Všechno jsme v podstatě vymýšleli až narychlo ve studiu. Neměli jsme čas sednout si a promyslet co a jak. Existují pouze tři skladby, které považuji za dobré – ,No No No’, ,Fools’ a ,Fireball’. “

V Československu se i díky již zmíněné relativní dum-dum dostupnosti stal „Fireball“ povinnou výbavou sbírky/fonotéky každého mladého rockera.

 

 

FIREBALL

HARVEST – 40:30

SKLADBY: Fireball; No No No; Demon's Eye; Anyone's Daughter; The Mule; Fools; No One Came 

NAHRÁNO: Londýnská studia De Lane Lea, Olympic a The Hermitage

VYDÁNO: 9. července 1971 (USA); 1. září 1971 (Velká Británie)

PRODUKCE: DEEP PURPLE

ZVUKOVÁ REŽIE: Martin Birch

SESTAVA: Ritchie Blackmore – kytara; Ian Gillan – zpěv; Roger Glover – baskytara; Jon Lord – klávesy; Ian Paice – bicí

UMÍSTĚNÍ #1: ve Velké Británii, Belgii, Dánsku, Německu, Švédsku, Rakousku, Norsku, Finsku

Jaromír Merhaut pro Spark 2021