MICHAEL SCHENKER: Hank Marvin hardrockové kytary

Michael Schenker je pro mne nejenom vrstevníkem stejného ročníku (1955), ale hlavně Hankem Marvinem (pro mladší, kytarista předbeatlesovských Shadows) hardrockové kytary, stačí si poslechnout instrumentálku „Lipstick Traces“ z alba „Phenomenon“, to je čirá pocta velkému vzoru. Jasný zvučný tón, melodie políbená shůry, elegantní vybroušená technika. Zejména zamlada patřil mezi kytarové tahouny a celebrity světového formátu. Stále má co nabídnout, a i když v posledních deseti, patnácti letech viditelně ustoupil ze světel mediálních reflektorů, vydává desku za deskou, přitom žádné vycpávky, aspoň jsem doposud na žádnou nenarazil.

Když jsem měl pro Klenoty vybrat osm reprezentativních kousků bohaté Schenkerovy kariéry, zkombinoval jsem tutovky s méně známými kousky. Jakýkoliv výběr je při Michaelově talentu a pracovitosti děravý jak ústa staré ženy, podotknul by Vinnetou. Jenom letmý pohled na internet prozradí, že Michael má na lubu svého Gibsona Flying V kolem stovky zářezů: alb, videozáznamů, bootlegů.

Berte tedy dnešní Klenoty jen jako malou vějičku, lákající k hlubšímu poznání šperkovnice jednoho z geniálních kytarových Klenotníků.

 

UFO Phenomenon (Chrysalis, 1974)

Album, které patří do hardrockového slabikáře. Ke mně přilétlo Phenomenální UFO v létě čtyřiasedmdesátého, tedy nepřilétlo, přinesl mi je v podpaží šestnáctiletý zrzavý výlupek Pavel Kolář, co mi dobrovolně donášel, co kde vyloudil. Jinak by od svého staršího moudřejšího Guru(a) nic nedostal, že. Pořadek a kazeň musí byt i v bigbítuJ

Úplně vidím, jak Pavlovi svítila očka, jakože teď mě dostane. A dostal. Já staré boogie UFO vůbec neznal, takže to byl blesk z čistého nebe a průpal do mozku na první poslech. Erbovní „Doctor Doctor“ se stala během pár týdnů nejhranější mejdanovou prázdninovou peckou, aspoň tam, kde já chodil a padal pod stůl. Dodnes, kdykoliv a kdekoliv slyším první tóny líbezné kytarové Schenkerovy předehry, přeběhne mi příjemný mrazík po zádech… Skvostný, melodický, přehledný hardrock, k tomu nezaměnitelný ledabylý Phil Mogg a melodik od Boha: Schenker. Proti párplům a uriášům by se řeklo vobyč brnkačka, nenechte se ale zmást, i čirý destilát umí rozpálit.

Jenom malá technická, k té zdánlivé jednoduchosti. Každá druhá mládežnická zábavovka chtěla to léto hrát něco od UFO, většinou „Doctor Doctor“ nebo „Rock Bottom“. Jenom dvě tři z širokého to dotáhly do konce, na jeviště, do sálů. Ostatní borci si na Ufounech vylámali své mléčné zoubky – a kupodivu většinou bicmeni! „Phenomenon“ je zkrátka klasika z nejryzejších, i po desítkách let září jak zamlada, žádná zaprášená legenda v muzejním depozitáři.

UFO Force It (Chrysalis, 1976)

K „Force It“ mám nejhlubší osobní vztah, doprovázelo mne vojnou. Jen ten, kdo sloužil za bolševika, v době nejtužší normalizace, může plně pochopit, jakou oporou a kotvou se muzika v takových chvílích stává. Zlomový „Phenomenon“ se překonat nedal a nedá, každá další ufounská deska si toto stigma nese předem zakódováno v sobě, ve své podstatě. „Force It“ je pro některé zemitější rockery přezdobený, vadí jim především klávesy hostujícího Chicka Churchilla. Já klávesy vždycky rád, takže u mne byla s rozšířením palety spokojenost. Jedno z nejkrásnějších mazlivých Schenkerových sól je ukryto v mezihře úvodní pecky „Let It Roll“. Vůbec, celé album je doslova jako zlatou nití protkáno Michaelovými vyhrávkami. Ani skočná „Shoot Shoot“ není marná, právě na takové skladby (dala by se vyjmenovat polovina skladeb z „Force It“, mladý Schenker totiž nezapomínal ani na rázné riffy) se ještě v polovině sedmdesátek běžně trsalo – a na „High Flyer“ ploužilo. Při závěrečných snových tónech „Between The Walls“ odplouvám v myšlenkách do karlovarského kasárenského kina, kde z gigantické reprobedny každý večer duněla hudba zpoza železné opony…

I přes odklon od blueshardrockového fundamentu skvělá deska. Každý ze Sparkařů, melodiků, by ji měl mít ve svém perimetru.

MICHAEL SCHENKER GROUP Michael Schenker Group (Chrysalis, 1980)

Raná sestava Michael Schenker Group byla už od pohledu hvězdným bandem. Don Airey, Mo Foster, Simon Phillips – co jméno, to dnes pojem s desítkami účastí na LP/CD. Vokalista Gary Barden patří mezi velké hlasy, i když se nikdy nestal kategorií samou pro sebe. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let postavil před hardrockery dilema, co a jak hrát. Klasický hardrock s bluesovou podezdívkou byl po nástupu punku out, mladí natěšení metalisti nové vlny britského heavy metalu hráli zběsile jak o život, a tak není divu, že pětadvacetiletý „veterán“ hledal novou parketu. Našel ji v melodickém vyzrálém hard&heavy, zaměřeném na dospělejší publikum, osobně si myslím, že Michael trochu pokukoval i přes oceán. Rafinovaně přichystal pro každého něco: kdo má rád šlapavější songy, přijde si na své hned v úvodní „Armed And Ready“, vyznavači rockového šviháctví jistě ocení „Cry For The Nations“. Nechybí ani typické Michaelovy instrumentálky: něžná „Bijou Pleasurette“ a dusavá „Into The Arena“. Vrcholem debutu MSG je pro mne závěrečný rozmáchlý opus „Lost Horizons“.

Album přežilo zkoušku časem beze ztráty květinky, neruší žádné dobové módní výstřelky, podstatou jde o ryzí nadčasové rockerství.

MICHAEL SCHENKER GROUP Assault Attack (Chrysalis, 1982)

Nebudu zapírat, že jsem „Assault Attack“ vybral hlavně kvůli Grahamovi Bonnetovi. Hlas světové extratřídy, rovnocenný komukoliv, božským Diem počínaje a třebas rovněž nebeským Byronem konče. Graham umí povýšit pocit z jakékoliv desky o dva levely. „Assault Attack“ by bez něj byla nevýrazná deska, přeci jenom neměl tehdejší doprovodný band jiskru a entuziasmus předchozí all-stars sestavy. Bonnet ale vydá za tři, doslova. Jakmile zaduje, strhává na sebe veškerou pozornost, a najednou je z Michaela jen „nádeník“ kytarových vycpávek, jakkoliv parádních, příkladově v bluesrockově hutné „Rock You To The Ground“. Některé písničky svým hlasem vytáhnul z bahna průměrnosti, viz odrhovačka „Dancer“. MSG se jako kapela snaží víc tlačit na pilu než předchozí line-up, mládenci se snaží být za drsňáky, trochu postrádám dřívější eleganci a nadhled, výsledek je kompozičně, aranžemi i hráčsky trochu lopotný. Velký Graham ale vše zachrání, a když se i Schenkerovi zadaří, máte před sebou rázem monument, poslechněte si třebas zeppelínovsky vystavěnou „Broken Promises“, a budete vědět, co mám na mysli. To je opravdová síla!

V osmdesátých letech se Michael sice hřál na výsluní popularity, vývoj řízné muziky však již určovali jiní.

MCAULEY SCHENKER GROUP Perfect Timing (EMI, 1987)

Metal se v druhé polovině 80s rozkul do nebetyčné šíře, pro veterány hardrocku dávno ztratilo smysl soutěžit s novici v rychlosti, tvrdosti, nasazení. Michael Schenker v oné překotné době postavil nový band, MCAULEY SCHENKER GROUP, zaměřený na pompézní odnož heavyrocku. Svou kytaru včlenil po bok kláves, potlačil úderné riffy, přidal doprovodné vokály, zpestřil mezihry, zkrátka „odcestoval“ do Ameriky. Komerční úspěch Bon Jovi a dalších podobných  – pro které byl svým způsobem něco jako starší bratr – mu zřejmě nedal spát. Do této nové formule zapadal i Robin McAuley, který v sobě spojoval „velký rockerský hlas“ i kadeřavé showmanství.

Podstatou písničkové, bombasticky pojaté, proaranžované album bez slabších momentů. Z dnešního pohledu možná příliš opatrné, přeci jenom mohl Michael osvěžit takto sevřený formát něčím originálním ze své minulosti.

MCAULEY SCHENKER GROUP Save Yourself (EMI, 1989)

Celá hard&heavy scéna byla koncem osmdesátých let na komerčním vrcholu, byť v povzdálí již bobtnal přízrak grunge. Celkem ve shodě je „Save Yourself“ považováno za vrchol tvorby MCAULEY SCHENKER GROUP, i když některé skladby jsou podle mne hrozné, viz hned úvodní titulka s refrénem jak od nějakého boybandu, kterou od průseru zachrání jen žhnoucí Michaelova kytara. „Bad Boys“ je sice trochu poplatná AC/DC a VAN HALEN, ale coby, byli to nejúspěšnější tahouni tehdejší scény, takže i Michael se nenápadaně přivinulJ A kdo z pamětníků by neznal parádní baladu „Anytime“ s coverdalovským mačo-šuldo klipem s blondýnkou, kabrioletem, americkými kulisami. Na netu jsem našel dojemný příběh, kde pisatel vzpomíná, jak našel ve vraku auta, ve kterém se zabil v jedenadevadesátém jeho brácha, kazetu se „Save Yourself“, a jak vždy, když čas od času zaslechne v rádiu „Anytime“, vzpomene si a přemítá, jestli to byla poslední muzika, co brácha na své krátké pozemské pouti slyšel…

Michael Schenker Thank You With Orchestra (1998)

V předmluvě jsem avizoval zařazení méně známého kousku. Zde je, dokonce „na druhou“. Ona totiž ani původní akustická „Thank You“ (1993) nepatří mezi Michaelovy nejznámější kousky. Upravená, o syntezátorovou orchestraci doplněná a remixovaná verze z roku 1998 je vysloveně sběratelsko fandovskou laskominkou. Michael si ji vydal sám. Přidaná syntetická „orchestrální“ vrstva naštěstí nepřekrývá jemné předivo Michaelových kytar, purista samozřejmě oprávněně namítne, že některé jemnůstky původní verze trochu zanikají, proto doporučuji k poslechu obě podoby, podle nálady. Tato je posluchačsky přítulnější, dá se poslouchat i bez soustředění jako odpočinkový background.

Kdybych měl hledat příměry, použil bych Mikea Oldfielda a Stevea Hacketta, byť má každý z nich svůj vlastní hráčský i kompoziční rukopis. Všichni tři ale dokáží rozsévat různobarevné melodické konfety, mají velký žánrový přesah (i když převládají klasicizující témata) a svou nápaditou hrou umí udržet pozornost i posluchačů nekytaristů, které tímto, nebojím se říci, dovzdělávají a rozšiřují jim obzory. Většinu instrumentálních alb kytaristů odzívnu, sérii „Thank You“ si ale čas od času užiju jako doušek čisté vody.

Zařazení „Thank You With Orchestra“ berte nejenom jako důkaz o šíři Michaelova talentu, ale i tip na podmanivou muziku z trochu jiného ranku, a nahlédnutí do niternějších zákoutí jeho navenek až raplovské duše.

CONTRABAND Contraband (EMI, 1991)

Skvěle vybraný otevírák „All the Way from Memphis“ od MOTT THE HOOPLE navodí rozvernou atmosféru alb hairmetalových spolků. CONTRABAND byli podstatou superbočák band, ve kterém zpíval Richard Black (SHARK ISLAND), vedle Michaela na další kytaru preludoval Tracii Guns (L.A.GUNS), u basy stála Share Pedersen (VIXEN) a u bicích seděl Bobby Blotzer z RATT. Žádnou ze skladeb nenapsal někdo z kapely, jde o covery a různé přebírky, i na Bowieho se na samý závěr dostalo. Kapela ze všech evidentně oblíbených skladeb s gustem vytvořila parádní stadiónové halekačky a nápěvovky, naštěstí ještě neznervóznělé nástupem grunge. Nechybí dobrej rokec („Good Rockin’ Tonight“ Roy Browna), i na povinnou baladu se dostalo („Tonight You're Mine“). Z každého tónu čiší radostná uvolněnost, úplně si představuju nahrávací mejdlo, pardon session. Schenker se tentokráte drží v lajně s kapelou, svou hru přizpůsobuje žánru, sóla jsou osekanější, vysekanější, přesto snadno rozpoznatelná. Je to spíš střípek do mozaiky než zásadní album, dal jsem je do placu jako důkaz, že Michael uměl hrát i pro kapelu, nejenom na sebe.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 5/2012)