SLADE / QUIET RIOT 1983: BRATRANCI V TRIKU GLAMU?

Počátkem osmdesátých let se vzedmula vlna popularity takzvaných hairmetalových kapel, jejichž styl a sound byl pupeční šňůrou spojen s o dekádu starší ostrovní glamrockovou scénou. Fotbaloví Slade, juchaví Sweet, hospodsky drsanští Geordie, a na druhé straně Atlantiku a dekádu později Twisted Sister, Mötley Crüe, Poison a Quiet Riot. Že by bratranci? Co se vlastně v třiaosmdesátém odehrálo?

 

Na úvod malé ohlédnutí. Slade prožili v první polovině sedmdesátek kariéru snů, devětkrát se v letech 1971-74 prokřičeli až na samý vrchol britské hitparády, šestkrát se singlem, třikrát s elpé. V Americe zdánlivě žádná velká sláva. Jak se ale naplno provalilo o deset let později, měli i tam své velké fanoušky, hlavně mezi muzikanty. Zásadně ovlivnili například Kiss, kteří sami opakovaně zmínili, že v podstatě jen přitvrdili jejich sound, viz Gene Simmons: „Slade jsme doslova žrali, a to nejen co se týče tvorby, ale taky jako muzikanty, před nimi totiž nikdo nevěděl jak rozparádit diváky.“ Ani Alice Cooper nezůstal dlužen poklonu: „Slade byli nejchytřejší kapelou v Anglii. Kluci, kteří vás vyhnali z příkopu.“

NÁVRAT A ZROD

Nástup punku paradoxně postihl i přímočaré a úderné Slade, pionýry pichlavého žánru. Po letech přežívání v malých ostrovních klubech se ocitli na konci cesty. Minutu před rozpadem se Donovi ozval Graham „Swinn“ Swinneton, jejich bývalý tour manager, toho času u Saxon. O co šlo se svět dověděl o pouhý týden později, 24. srpna 1980 na festivalu v Readingu ’80, když Slade narychlo (nebyli ani na plakátech!) zaskočili za Ozzyho, jednoho z headlinerů slovutného metalového festivalu. „Museli jsme zaplatit za parkování ve veřejném prostoru," vzpomíná Jim Lea. „Neměli jsme roadies, museli jsme nosit vlastní výbavu a byl dokonce problémem dostat se do zákulisí!“ V hlavě jim navíc lítali chmury, jak je přijme mladé nasrané osmdesátitisícové metalové publikum, pro které byli Slade jen šašci s jakousi každý rok obehrávanou vánoční odrhovačkou?! Krupobití plechovek bylo ráznou odpovědí. Stačilo však vypálit Dizzy Mama a kyvadlo přízně se zhouplo na opačnou stranu. Za necelou hodinu bylo všem jasné, že Slade si pro sebe fesťák doslova ukradli. A Def Leppard mohli v zákulisí jen skřípat zubama, že je pustili před sebe. Mezi jinými peckami zazněla i Cum On Feel The Noize.

Právě tu o dva roky později a na druhé straně Atlantiku vybral pro Quiet Riot jejich producent Spencer Proffer poté, co si uvědomil, že Kevin DuBrow zní trochu jako Noddy Holder. Kevin DuBrow potvrzuje: „Nebyli jsme velcí fanoušci Slade, přestože respektujeme, co udělali. Nevlastním žádné jejich desky. Důvodem, proč jsme nahráli své verze, bylo, že náš producent cítil podobnost mezi mým hlasem a zpěvákem Slade.“ Malá perlička, DuBrow zamlada v sedmdesátých letech fotografoval Slade během prvních vystoupení ve Whiskey a Go Go.

Cum On Feel The Noize akcelerovala album Metal Health (březen 1983) na první příčku albového žebříčku, a nakonec se šesti miliony i vysoko do statistik světově nejprodávanějších alb osmé dekády (#53). Cum On Feel The Noize pak bodovala v USA i jako singl, dosáhla čísla pět. Jen pro úplnost, o rok později nahráli Q.R. další cover Slade, Mama Weer All Crazee Now. Kde by tedy byli Quiet Riot bez Slade? To zůstane již navždy nezodpovězenou otázkou…

Noddy Holder v dobovém rozhovoru mlaďochy pochválil: „Je to dobrá verze. Nemyslím si ale, že by Quiet Riot cokoliv přidali k našemu originálu, jen výrazně aktualizovali zvuk.“

A přidal: „Poprvé jsme se o Quiet Riot dověděli, když se obrátili na našeho vydavatele, aby mohli vydat Cum On Feel The Noize. Souhlasili jsme, ač jsme opravdu tehdy nevěřili, že by z toho něco mohlo být. Je samozřejmě hezké, když se ukázalo, jak silné jsou naše písně."

SOUBOJ

Co Slade? V Anglii mezitím boom vyvolaný Reddingem a Donningtonem trochu utichl, takže zámořský zájem o kapelu přišel jako na zavolanou. Slade na podzim 1983 naplánovali singl i album.

Jim Lea se rozhodl, že napíše píseň ve stylu Sailing Roda Stewarta, aby mohli všichni zpívat spolu s kapelou. Dostala název My Oh My. Při nahrávání singlové verze spolupracovali na doporučení firmy s externím producentem, Johnen Punterem, i když samotné hrubé demo s Noddym zpívajícím jen za doprovodu Jimova klavíru bylo v RCA údajně přijato s nadšením. „Hodně jsme se od Johna naučili, trávil spoustu času tím, jak dostat do nahrávky ty správné zvuky,“ vzpomíná Don Powell. „Píseň vycházela z představy, kterou měl Jim při poslechu Daveova a Noddyho ladění v šatně před koncertem na univerzitě ve Walesu.“ „Připomínalo mi to dudy,  v hlavě mi naskočila melodii," doplňuje Jim Lea. Powell přidává: „Pamatuješ si na skladbu Billyho Prestona That’s The Way God Planned It? To jsem chtěl udělat s bicími na My Oh My.“ Tak se ke slovu dostaly jeho ro-to tomy, dodávám. Noddy Holder v roce 1983: „Šlo o nápad RCA. Požádali nás, abychom napsali pár písní speciálně pro singly, takže jsme nahráli demo dvou čísel My Oh My a Run Runaway. Firma trvala na tom, že na obě najme speciálního producenta. Mám-li být upřímný, mysleli jsme si, že původní verze jsou natolik dobré, že můžou vyjít bez úprav, nicméně úspěch My Oh My ukazuje, že RCA měla pravdu.“

Singl vydaný na přelomu listopadu a prosinci vstoupil okamžitě do Top 20 a dostal se až na UK #2. Nové album, The Amazing Kamikaze Syndrome, bylo původně k vydání naplánovano na únor '84, RCA se však kvůli úspěchu My Oh My rozhodla k okamžitému vypuštění na trh (3. prosince, UK #49). S názvem přišel Holder: „Četl jsem jednoho dne zadní sportovní stránku, a tam byl článek o motoristickém sportu. Psalo se v něm o ,kamikaze komplexu’, kdy soutěžící jsou ochotni nechat na trati život, konkrétně byl zmíněn motocyklový závodník Barry Sheene. Tak mě napadlo, že my jsme také byli v určitých životních situacích na hraně jako on.“ Hned po Novém roce 1984 vyšlo SP Run Runaway (UK #7), opět s producentským rukopisem Johna Puntera. Americká verze LP nakonec dostala nový název, přebal i pořadí skladeb. Keep Your Hands Off My Power Supply dosáhla v dubnu US #33. Ozzyho Sharon dala dohromady turné, Slade nahráli video k My Oh My, … to už je ale jiná historie.

Takže: The Amazing Kamikaze Syndrome anebo Metal Health? V přímém souboji u mě osobně vítězí Slade, hlavně proto, že Noddy Holder drnčí jak starej gigantickej budík a DuBrow nemá vedle něj šanci. Kdo ale má, že? Fakt nechápu, jak se mohla minout s megaúspěchem úvodní rokenrolová kovařina Slam The Hammer Down. Na Amazing se dají najít mimo dvě singlovky a Kladivo další parádní hybné kousky – svižná In The Doghouse, High And Dry s kytarou jak od dudáků, kotlářky tlučená Cock Rock Boys, osmiminutá skládačka Ready To Explode: The Warm Up / The Grid / The Race / The Dream, dále C’est La Vie, jíž v koncertní setlistu nahradil jiný valčík, ano, My Oh My. Průměrné jsou jen dvě poslední skladby, Cheap’N’Nasty a Razz Dazzle Man. Kolem čtveřice Noddy Holder, Dave Hill, Jim Lea, Don Powell se ale začalo motat příliš mnoho lidí, což byl jeden z hlavních důvodů, proč Noddy Holder nakonec o čtyři roky ze Slade odešel.

Když si poslechnete hned po Amazing Metal Health, máte hned u úvodní titulky pocit těžší a jednodušší rytmiky dvojice Rudy Sarzo / Frank Banali, ukecanější kytary Carlose Cavaza i zjevné podoby Kevina DuBrowa s Noddym Holderem. Cum On Feel The Noize je fakt zkopírovaná do mrtě, jen Carlos se trochu urval z řetězu. U řídké Don’t Wanna Let You Go padá řemen, halekačka Slick Black Cadillac jej ale naštěstí rychle nahodí zpět. Slušná jízda pokračuje až do konce alba, včetně bonusové Danger Zone.

Metal Health je bezesporu jedním z nejúspěšnějších metalových alb historie, zatímco na Amazing si dnes vzpomenou jenom fandové. Nechme resumé diplomaticky na nerozhodně.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1983