1967: HOŘKOSLADKÉ SYMFONIE PROCOL HARUM

V roce 1967 byla pouhými dvěma skladbami definována podstata symfonického classical rocku, subžánru progresivního rocku, s nímž se v odvozených podobách setkáváme dodnes. Skladby A Whiter Shade of Pale Procol Harum a Nights In White Satin Moody Blues představují dva rozdílné přístupy k fúzi rocku a takzvané vážné hudby. Bělejší odstín bledé organicky včleňuje klasická Bachova barokní témata do rockového soundu, opřeného o velebný zvuk hammondek a klavíru. Noci v bílém saténu se naproti tomu opírají o smyčce zakleté v pásech mellotronu a odkaz hudebního romantismu.

POSMUTNĚLÝ ODSTÍN BLEDÉ

Nejenom kaleidoskopičtí Beatles a rozezpívaní Beach Boys posunovali v sedmašedesátém hranice moderní populární hudby. 12. května 1967 spatřila světlo světa skladba A Whiter Shade of Pale, organicky spojující jako žádná jiná předtím svět popu a tzv. vážné hudby. Všechny předchozí a mnohé následující pokusy takříkajíc drhly ve švu.

Procol Harum se podle legendy pojmenovali po kočce. Čí číča, jakého plemene, proč a jak – v tom se jednotlivé verze rozcházejí, nejčastěji se zmiňuje barmská modrá Diany Stevens. Ostatně, kolem vzniku skupiny a jejích prvních sestav dodnes kolují docela barvité příběhy, často se vzájemně popírající.

Zásadním a nezpochybnitelným momentem je setkání zpěváka a klavíristy Garyho Brookera s textařem Keithem Reidem na podzim roku 1966, kdy na východ od Londýna dospěla pár měsíců předtím ke konci tříletá existence skupiny kamarádů ze školy, The Paramounts, v sestavě s Garym a mimo jiné i kytaristou Robinem Trowerem. Kapela krátce doprovázela také bosonohou Sandy Shaw.

V krátké době vzniklo vícero společných písní dvojice Brooker a Reid. Neměl je však kdo hrát, proto společně vypsali konkurs na muzikanty v nově se utvářející skupině, inzerované coby projekt se zvukem The Young Rascals a hloubkou sdělení Boba Dylana. Pro představu, sám klávesák Felix Cavaliere popsal hudbu svých The Young Rascals jako kombinaci hlasu Marvina Gaye, piana Raye Charlese, varhan Jimmyho Smitha, produkce Phila Spectora a písní Beatles. Když se nad trochu velkohubým prohlášením zamyslíte, máte před sebou zřetelné kontury tvorby Procol Harum. A zčásti i Vanilla Fudge.

Jména muzikantů, co prošli prvním výběrovým kolem a začali nacvičovat skladby, historie přesně nezaznamenala, podstatná je až druhá sestava s hráčem na Hammondovy varhany, Matthewem Fisherem, kytaristou Rayem Royerem, bubeníkem Bobbym Harrisonem, baskytaristou Davidem Knightsem a samozřejmě Garym Brookerem s Keithem Reidem po boku. Sice odehrála jen tucet koncertů a nahrála jedinou skladbu, ale jakou! Nic na tom, že se dodatečně zjistilo, že na A Whiter Shade of Pale bubnoval ostřílený jazzman Bill Eyden. Obdržel za to prý 15 liber, tantiémy nehrajícího Harrisona dosáhly zakrátko deseti tisíc. K narovnání došlo později.

Velkým a ještě před deseti lety soudně aktuálním (viz dále) osobním příběhem je účast a podíl varhaníka Matthewa Fishera. Ten ke vzniku slavné skladby mimo jiné vyřkl: „Původně měla píseň deset minut s různými klavírními a varhanními sóly. Uvědomili jsme si ale, že bychom měli vybrat jen ty nejlepší části.“ Ke své slavné varhanní předehře uvedl: „Vždy jsem miloval Bachovu Mši h moll. Nikdy se mi neohrála, nezprotivila, poslouchám ji od svých třinácti dodnes. Intro  A Whiter Shade Of Pale je jí opravdu inspirováno, přidal jsem něco z dalších svých oblíbených skladeb. Všichni víme, že dál už se Brookerova píseň točí kolem Bachovy Air on a G-string. Často na ni narážím v jukeboxech. Je to o to víc překvapující, když uvážíme, že jde podstatou o karaoke klasiky! Sama původní nahrávka je magická, nedá se na ní nic vylepšit. Skladbu jako takovou podali podle mě lépe než my Aretha Franklin i Otis Redding. Naopak Tom Jones si na ní vylámal zuby.“ Fisher nepřikládá žádný vyšší smysl slovům: „Existuje mnoho přístupů k textu A Whiter Shade Of Pale. Někdo se soustředí na náladu, jiní se snaží najít skrytý smysl slov. Další pak pracují na ryze emocionální úrovni, a najdou se i tací, co si text jen pozpěvují při tanci.“

Sám autor Keith Reid kdysi mimo jiné řekl: „Svým způsobem jde o film, opravdu se můj text snaží vykouzlit náladu a vyprávět příběh. Je o vztahu postavy, místa a dějové linky, jež je spojuje, nejsou to jenom poslepované fragmenty.“ Jindy se zase rozhovořil o velkém ovlivnění surrealistou Dalím a francouzským filmem, jmenovitě uvádí Godardova Bláznivého Petříčka s Belmondem a „bezpříběhový“ Loni v Marienbadu režiséra Alaina Resnaise.

Co se týče samotného názvu skladby a jeho významu, tak v roce 1997 si Reid stěžoval, že fráze A Whiter Shade of Pale se stala součástí běžné řeči, dokonce se ocitla v The Oxford Dictionary of Modern Quotations, a on z toho nic nemá. V roce 1967 však přiznal, že větu Jsi bělejší odstín bledé slyšel na končícím večírku od Guye Stevense, jenž takto nad ránem počastoval svou značně společensky unavenou manželku Dianu, ano, onu majitelku kočky, co prý dala jméno Procol Harum. Byla až podezřele u všehoJ

Sama kapela si od písně podle Reidových slov nic velkého neslibovala, A Whiter Shade of Pale byla jednou z tuctu nacvičovaných skladeb, nakonec dostala z prvních čtyř hotových nahrávek při vydání na SP přednost před původně uvažovanou Salad Days (Are Here Again). Avšak začaly se dít věci: za měsíc #1 singlového žebříčku UK, kde singl setrval šest týdnů. V USA #5 v žebříčku Bilboardu, dohromady více jak deset milionů prodaných kusů. Později získala píseň, spolu s Bohemian Rhapsody Queen, ocenění za nejlepší britský popový singl rozmezí let 1952-1977. Obě se mimoto staly veřejně najhranějšími písněmi na britských ostrovech.

Paul McCartney prozradil, že A Whiter Shade of Pale hrála, když se setkal s Lindou Eastman v O‘Nails klubu v Londýně, a že ji vždycky vnímal jako jejich společnou píseň. Také John Lennon měl song hodně rád.

Téměř 40 let poté, co skladba spatřila světlo světa, obrátil se Matthew Fisher, jenž v ní preludoval na varhany, na soud s tvrzením, že si zaslouží skladatelský podíl z honorářů. Po několika houpačkových soudních rozhodnutích nakonec definitivně uspěl až ve Sněmovně lordů, kdy mu byly přiznány autorské tantiémy za každé další užití díla ve výši 40%. Potěšený Fisher byl o své pravdě přesvědčen: „Každý o mém podílu na skladbě věděl.“ Jeden z pěti soudců, kteří rozhodovali kauzu, baronka Hale, řekla: „Jako jedna z těch, co si pamatují 60. léta, jsem ráda, že autor památné varhanní předehry konečně dosáhnul zadostiučinění, jež mu náleží.“

Z pohledu fanouška a audiofila je nepříjemné, že se ztratily původní vícestopé záznamy k celému původnímu albu, takže nebylo možno provést nový signovaný remix současnými studiovými možnostmi, například po vzoru diskografie Genesis.

ALBUM

Eponymní debutové album Procol Harum vyšlo a zůstalo ve stínu A Whiter Shade of Pale, přestože je v anglické verzi otevíral dramatický Conquistador, k jehož názvu a textu inspiroval Keitha Reida španělský akcent melodie, na níž zrovna doma při jeho návštěvě pracoval Gary Brooker. Skladba naplno zazářila o čtyři roky později v koncertním provedení, zachyceném na živáku s Edmontským symfonickým orchestrem a vydaném i jako singl. Skladba Salad Days se stala ústřední melodií filmu Separation, vyprávějícím příběh ženy, prožívající po rozpadu manželství krizi středního věku.

Dlouhá léta se mělo za to, že u naprosté většiny skladeb Procol Harum vznikly nejdříve texty, a teprve následně hudba. Gary Brooker ale v rozhovoru pro Songfacts prozradil, že většinou Reidovy texty narouboval na některou ze svých s pomocí klavíru rozpracovaných melodií.

Slavná recenze Paula Williamse v jeho magazínu Crawwdaddy z 12. září 1967 je i po půl století stejně inspirativní jako samotné album Procol Harum. Paul oceňuje, jak se každým dalším poslechem album v jeho mysli zlepšuje a zlepšuje, a jak při každém dalším užívání si nachází k němu nové cesty. Jako plus vnímá i to, že se Procol Harum nenechali svést ze své cesty úspěchem složitých a mnohovrstvých děl ostatních progresivních rockerů, v čele s beatlesovským Seržantem, ani vzývanou živelností Jimiho Hendrixe. Keith Reid je podle Williamse jediným moderním textařem, jenž úspěšně přejal myšlenkový svět Boba Dylana z let 1965-66. Vyzvedává dominující Brookerův klavír v A Christmas Camel i souhru s Fisherovými hammondkami, kdy zmiňuje Conquistador. Neopomíná nenápadného Robina Trowera, jenž se sice netlačí do popředí procolovského soundu, nicméně dokáže v pravou chvíli náhle a razantně vpadnout na scénu, viz jeho masivní mezihra v Repent Walpurgis.

V době vydání se v Anglii LP – na rozdíl od obou singlů A Whiter Shade of Pale a Homburg – vůbec nedostalo do žebříčků, za Atlantikem skončila upravená verze na 47. místě.

V retrospektivních anketách zasvěcených čtenářů/posluchačů má však Procol Harum své význačné místo, například magazín Classic Rock je zařadil mezi padesátku základních progrockových alb, a Rolling Stone umístil LP mezi The 40 Essential Album of 1967.

Jak již bylo nakousnuto, jediným původním smíchaným záznamem zůstává monoverze. Vše stereofonní vzniklo až ex post z různých pásů. Studiové stereofonní pásy jsou k dispozici pouze u některých bonusových skladeb, umístěných poprvé na reedici firmy Salvo [SALVOCD016] z roku 2009. Zvukově nejlepší jsou mimo původní autentický vinyl japonská CD verze [2012, Victor, VICP-75091] a anglické 2 CD provedení [2015, Esoteric Recordings, ECLEC 22497].

–

50 let poté oslavují svá přelomová díla současné sestavy Procol Harum i Moody Blues speciálními turné! Další a další generace tak mohou prožít naplno Bělejší odstíny bledé i Noci v bílém saténu. Více na www.procolharum.com a www.moodybluestoday.com.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1967