LED ZEPPELIN II: DRUHÁ KOSMICKÁ RYCHLOST

Kdyby měla jedna jediná skladba reprezentovat při setkáních třetího druhu vesmířanům rock, pustil bych jim „Whole Lotta Love“. Je v ní všechno: rokenrol, hard rock, psychedelie, art … A ufouni by buď zdrhli anebo nám sloužili, protože proti takovéto síle by byli bezmocní.

Celosvětově druhé nejprodávanější album šedesátých let, a zároveň první tvrďácké se soundem sedmdesátek. Rychlost a razance, s jakou LED ZEPPELIN vystřelili během devětašedesátého do nebeských výšin, bere dech i po půl století. Startující Saturn V & LED ZEPPELIN, jsou tím nejhřmotnějším, co kdy lidstvo stvořilo a vyslalo ke hvězdám.

 

Rodilo se po částech ve víru turné zasvěceného debutovému elpé jako obří mozaika, střípek po střípku v různých studiích všech koutů Států i domovské Anglie, ve chvílích prozření i kocoviny, mezi koncerty, mejdany, bezvědomím. Jak pravil sám Jimmy Page: „Našim cílem bylo vytvořit zvukové obrazy.“

 

OSUDOVÝ VEČÍREK A EDDIE K RUCE

Když zástupci Atlantic Records slavnostně předávali v hotelu La Plaza kapele její první zlatou desku za jedničku, vzali si Jimmyho bokem a lakonicky mu oznámili, že label očekává druhé album co nejdřívě, nejlépe na podzim. Page ani nemrkl, zavelel, nenechal hochy ani dopít, a rovnou z večírku se jelo pracovat… „Byli jsme jako rozjetá mašina, žádné zástavování, jízda dál a dál,“ popisuje euforii, jež u LED ZEPPELIN po celý devětašedesátý vládla.

V tavícím kotlíku nekonečné série koncertů se promyšlené nápady i spontánní improvizace slévaly v žhavém proudu do studiových pásů. Čtveřice se dostala do tvůrčího transu, kdy dokázala hrát v jakémkoliv studiu stejně jako na jevišti před davem blahem šílených fanoušků. A to bude zřejmě ono tajemství úspěchu, a ne smlouva s ďáblemJ

Recording a vše kolem zvuku měl poprvé na starosti Eddie Kramer, spolutvůrce gigantického soundu Jimiho Hendrixe. Jeho podpis najdeme na pěti následujících albech LED ZEPPELIN. „Všude s sebou tahali obrovský kufr plný pásů. Kdekoliv se na chvíli zastavili, už jsme sháněli nahrávací kutloch,“ vzpomíná. Je především jeho a Jimmyho zásluhou, že z desítek fragmentů všelijakého původu nakonec při závěrečném mixu během pouhých dvou dnů vytvořili v hollywoodských studiích A &M velkolepé bezešvé dílo.

FRAGMENTY Z TURNÉ

13. července 1969 vystoupili LED ZEPPELIN na hudebním festivalu Schaefer Music ve Flushing Meadow's Singer Bowl. Magazín Cashbox označil vystoupení za zářivé a Planta jako vynikajícího kandidáta na superstar. Většina z 25 000 přitomných si bude určitě pamatovat, vystrčenou prdel opilého Bonhama i mamutí jam devíti členů LED ZEPPELIN, JEFF BECK GROUP, TEN YEARS AFTER a JETHRO TULL při přídavku JBG „Jailhouse Rock“.

„Toto období pro nás bylo zcela zásadním," rekapituluje Plant. „Drsné časy, kdy naše hudba byla temnou stranou síly. Aniž bychom si to uvědomili, často jsme se ocitli v kolizi s převládajícími trendy. Když jsme hráli, jako bychom obývali paralelní vesmír, zcela odlišný od všeho ostatního rockového světa.“

Nápor na psychiku musel být enormní. „Celý náš život se naprosto proměnil, zejména můj a Bonza," podotýká Plant. „Byla to taková náhlá změna, až jsme si nebyli jistí, jak všechno zvládnout. Bonzo stále bydlel v obřím věžovém činžáku na Butterfield Court v Dudley, kde měl vedle společného vchodu zaparkovaný svůj první Rolls-Royce.“

 

Čtvrté americké turné odstartovala v pátek sedmnáctého října ohromujících show v newyorské Carnegie Hall – prvním rockovým koncertem od zakázu po „nepokojném“ vystoupení ROLLING STONES ve čtyřiašedesátém.

Chris Welch, jenž vystoupení reportoval pro Melody Maker, vzpomíná, že tehdy poprvé poznal, jak rozdivočené může být rockové publikum. „Když začali LED ZEPPELIN hrát, lidi doslova zešíleli,“ vybavuje si, a přidává další zkušenost: „Jakmile v Carnegie Hall otevřeli vstup, vypadalo to jako scéna z ,West Side Story’. Dovnitř běžely tisíce teenagerů a všichni se hnali k pódiu. Nikdo si nešel sednout, všichni tam stáli, výskali, pokřikovali a potřásali si s Jimmym a Robertem rukama. To z Anglie neznali.“

Jen pro představu, kapela odehrála za 12 měsíců devětašedesátého na 168 vystoupení, převážně v USA. A souběžně více jak polovinu roku nahrávala po všech čertech druhé album! Neskutečné.

 

A CO WOODSTOCK?

Jedním z festivalových vystoupení, které toho léta LED ZEPPELIN odmítli, byl také legendární Woodstock. Jedná z fám, šířících se ve vlnách jak tsunami půlmilionovým davem, pravila, že LED ZEPPELIN a JEFF BECK GROUP vystoupí v noci ze soboty na neděli. Šlo jen o zbožné přání. Bohužel, nebo bohudík? Toť otázka. Proč se manažer Peter Grant rozhodl, že ZEPPELIN  pořadatelům „nezapůjčí“, nebylo nikdy zcela objasněno. Nejpravděpodobnější verzí tak zůstává, že Granta rozdráždila představa hraní „zadarmo“ jako červená býka. A nic na jeho rozhodnutí nezměnila ani vidina dodatečných příjmů z filmu a alba, či nátlak ze strany Atlanticu a amerického promotéra Franka Barcelony. Sám k tomu poznamenal: „Ve Woodstocku bychom byli jen další kapelou na seznamu." A měl pravdu, LED ZEPPELIN nevystoupením jen podtrhli svou výjimečnost.

A tak onen víkend strávili na třech vystoupeních v Texasu, New Jersey a Connecticutu. Je zajímavé, že Joe Cocker, předskakující na dvou sobotních LZ koncertech v Asbury Parku, do Woodstocku odletěl a vystoupil v neděli krátce po obědě.

LED ZEPPELIN II

Atlantic – 41:38

VYDÁNO: 22. října 1969

PRODUKCE: Jimmy Page

MIX: Eddie Kramer

SESTAVA: John Bonham – bicí; John Paul Jones – baskytara, klávesy; Jimmy Page – kytary, theremin; Robert Plant – zpěv, harmonika

 

Dvojka LED ZEPPELIN vznikala v plném běhu. Žádné velké přemítání, soustředění, izolace od světa, chytání lelků, meditace. Krev, pot, slzy i smích zběsilého kolotoče koncertování a přesunů z místa na místo.  „Chtěl jsem celému světu ukázat, co všechno už umíme,“ stvrzuje vnitřní natlakování Page.

 

WHOLE LOTTA LOVE

Page, Bonham, Plant, Jones, Dixon

Page přišel na dějinný riff ve svém domě v Pangbourne na konci léta 1968. „Řekl bych, že podprahovou inspirací byla moje slabost pro big intra rockabillových kytaristů. Okamžitě poté, když jsem riff vymyslel, věděl jsem, že mám v ruce něco mimořádného, z čeho může být skvělá celá písnička,“ zavzpomínal Page před nějakou dobou pro Wall Street Journal. S vybroušením surového diamantu do konečné podoby nijak nespěchal, nechal skladbu takříkajíc uzrát, a teprve když cítil v kapele správnou konstelaci, předhodil ji kolegům při zkouškách na druhé americké turné. „Whole Lotta Love“ debutovala ve Winterland Ballroom v San Franciscu 26. dubna 1969. V téže době se uskutečnily první studiové práce v londýnském Olympicu, pak přišla na řadu studia A&M a finální mix v newyorských A&R ve dnech 29. a 30. srpna. Závěrečnu relaci absolvoval s Pageem již zmíněný Eddie Kramer. „Rádi jsme s Jimmym nechávali na pásech chyby, pokud byly součástí atmosféry.“ Tak například na nahrávce zůstaly průsaky Robertova zpěvu. Práci s ozvěnou si Page vyzkoušel při námezdních pracích pro Mickieho Mosta, přesto by ale bez Eddieho vkladu vypadal sound prostřední části Lotty s thereminem, zpětnými echy, a dalšími libůstkami, jinak.

Opět vyvstal problém s původnoctí, tentokráte textu. I proto byl po dohodě Willie Dixon přidán mezi spoluautory.

Kdyby měla jedna jediná skladba reprezentovat při setkáních třetího druhu vesmířanům rock, pustil bych jim „Whole Lotta Love“. Je v ní všechno: rokenrol, hard rock, psychedelie, art … A UFOUNI by buď zdrhli anebo nám sloužili, protože proti takovéto síle by byli bezmocní.

 

WHAT IS AND WHAT SHOULD NEVER BE

Page, Plant

Text údajně odkazoval na jednu z ženštin, potulujících se kolem muzikantů na turné – a je prvním příkadem  doposud skrývaných Plantových schopností uchopit téma. Pološeptané úvodní verše připomínají Julie Driscoll v její verzi Donovanovy „Season of The Witch“. A když krátce poté kvílí: „Naber vítr, zři, jak letíme, pluj dál, odjeď ještě dnes,“ dokazuje, jak širokým výrazovým rejstříkem vládne u mikrofonu i za psacím stolem.

Na skladbě začali LZ pracovat v dubnu 1969 ve studiu Olympic. Červnové pokračování se odehrálo v Mayfair a Groove studiích v New Yorku. Naživo měla skladba premiéru na Laurel Pop Festivalu v Marylandu 11. července 1969.

 

THE LEMON SONG

Page, Plant, Jones,Bonham, Burnett

Další ze skladeb, u nichř byli LED ZEPPELIN donuceni přiznat autorské kredity černošskému bluesmanovi, v tomto případě Howlin’ Wolfovi, občanským jménem Chesteru Burnettovi. Na některých etiketách LP najdeme jako autora pouze Burnetta, jinde je coby spoluautor a „The Lemon Song“ doplňuje anebo zcela nahrazuje původní název okopírovaného songu: „Killing Floor.“ Základy se nahrávaly se v květnu v Mystic studiu v Los Angeles přídavky pak o čtvrt roku později v hollywoodském A&M.

Chris Huston býval v Mystic zvukařem: „Bylo to fakt malé studio. Vybavuju si, jak mě Jimmy doslova ohromil schopností zhutnit skladbu a vytvořit svůj zvuk pokaždé napoprvé. To, co na dvojce slyšíte, je produktem spontánní chemie při jejich společném hraní. Nahrávali de facto naživo s Robertem uprostřed místnosti a mikrofonem v ruce. Když Plant v ,Lemon Song’ zpívá ,Floor, Floor, Floor' jde o ozvěnu zaznamenanou v reálném čase.“

„Lemon Song“ zachycuje pudovější část Plantova já, „Ždímáš můj citrón tak, že kvůli tomu padám zý postele,“ zpíval ne jako vzorný manžel, viz následující „Thank You“, nýbrž coby milenec/samec.

THANK YOU

Page, Plant 

Emotivní milostná píseň, zaznamenaná v Morgan Studios v červnu 1969, je rozněžnělým Robertovým vyznáním manželce Maureen – za doprovodu chrámového Jonesova Hammondu a Jimmyho dvanáctistrunky.

Pátrači našli jistou akordovou podobnost s „Dear Mr. Fantasy“ od TRAFFIC i inspirace slovními obraty a textovými linkami „If Six Was Nine“ Jimiho Hendrixe a „Stand Be My“ Bena E Kinga.

Skladba svým ničím nerušeným poklidem poněkud vybočuje z výrazně kontrastního formátu alba.

 

HEARTBREAKER

Page, Plant, Jones, Bonham

Druhou stranu vinylu otevírala jedna z největších zeppelinovských pecek, „Heartbreaker“. Úvodní Pageův riff je prostě královský, i ostatní vyhrávky jsou základní kapitolou hardrockové bible.

„Ovlivnilo mě hlavně na riffech založené chicagské blues z padesátých let, hlavně práce Muddyho Waterse, Howlin’ Wolfa a Billyho Boy Arnolda. A taky ,Boogie Chillun’ od Johna Lee Hookera, to je panečku riff,“ vyznal se Jimmy v rozhovoru pro Rolling Stone. Svou divokost, kdy se nechával sám sebou a emoční sílu upřednostňoval před dokolečka dokalo cizelovanou technickou precizností vysvětloval lapidárně a s úsměvem na rtech: „Ano, vždycky v nahrávce nechám případné chyby, jsem v tomto trochu nekonvenční, možná i lajdák, je to můj styl, nakonec ale z toho mišmaše vždycky něco vyleze.“ Ano, něco co změnilo dějiny rocku!

„Heartbreaker“ byl rozpracován A&R studiích v květnu a dokončen v Atlantic studiu v New Yorku. Koncertní premiéru zažil v holandském Scheveningenu 3. října 1969.

 

LIVING LOVING MAID (SHE'S JUST A WOMAN)

Page, Plant

Další skladba z červnových sessions v Morganových studiích. Na dobu vzniku až překvapivě podbízivá rádiovka, jakou by si každý uměl představit na „Houses Of The Holy“, ale v sousedství obřího „Moby Dicka“ či explozivně kontrastní „Ramble On“ vypadá jako popárna. Nejvíce uspěla na playlistech amerických FM stanic, coby singl se v zámoří dostala na # 65. U samotného Jimmyho i ostatních však došla zatracení, a LED ZEPPELIN ji nikdy nehráli naživo.

 

RAMBLE ON

Page, Plant

Další skladba, nasekaná postupně od května v Mystic a Mirror Sound v Los Angeles do června v Groove  a Juggy Sound v New Yorku.

„Ramble On“ svými odkazy na J. R. R. Tolkiena odhaluje lyrickou tvář skladatelské dvojice Page/Plant. Příběh mladíků toulajících se pohádkovou krajinou obývanou bájnými bytostmi, je nádhernou ukázkou zachycení dynamiky světla a stínu pomocí hudby, jak trefně popsal jeden z recenzentů ostré přechody mezi poklidnými pasážemi a ataky Pageova Gibsonu.

„,Ramble On’ je především o parádní Jonesově basové lince," podotýká Eddie Kramer. „A samozřejmě také o rytmickém mistrovství Johna Bonhama a Jimmyho kombinacích omamných harmonií a riffů ostrých jak břitva,“ dodává.

Proč skladba až do památného vzpomínkového vystoupení v 2007 nikdy nezazněla samostatně na pódiu, jen v citacích, zůstává zeppelinovskou záhadou.

 

MOBY DICK

Bonham, Jones, Page

Na koncertech byl instrumentální „Moby Dick“ erbovním kusem Johna Bonhama, kdy svým dvacetiminutovým sólem vyhnal spoluhráče z pódia a vymetl všechny pavučiny v sále. Studiová „desetinová“ verze jeho bubnování působí oproti dochovaným živákům poněkud ušláple, možná Bonzovi v kukani chyběla životadárné energie prýštící z nadšeného publika, kdo ví.

Základ je opět z Mystic Studios, další práce pak z Mirror Sound v Los Angeles a Mayfair Studios v New Yorku.

„,Moby Dick byla kusovka sestavená z pásků z několika různých studií," vzpomíná Eddie Kramer: „Kdykoli skladbu slyším, vybavím si odkud pochází ta která pasáž, i fakt, že Bonzo byl prostě nejlepší.“

BRING IT ON HOME

Dixon

Ačkoliv je dominantní hardrocková vypalovačka ve střední části jednoznačně zeppelinovská, byli nakonec LED ZEPPELIN znovu přinuceni přenechat autorství Williiemu Dixonovi, úvodní a závěrečná pasáž je totiž čistou citací jeho stejnojmenné skladby. Live provedení dominoval souboj Jimmyho kytary a Johnových bicích.

Závěrečná bluesovka vznikla během návštěv TC studia při jejich druhém severoamerickém turné. Nahrávalo se také v Mystic, harmonika se přidávala 10. května v R&D studiu ve Vancouveru.

–

Tak jako na vše ostatní, tak i na přebal se spěchalo. Jimmyho kamarád ze Sutton Art College, David Juniper, měl jen pár dní na to, aby přišel s nějakým nápadem, co by reflektoval hektičnost života kapely na útěku. Inspiraci našel na staré zažloutlé fotografii elitní německé jednotky vzdušných sil z první světové, Jagdstaffel, co ze Zeppelínů bombardovala Londýn. Vše další bylo otázkou rutiny a zručnosti. Stačilo přemístit obličeje členů LED ZEPPELIN namísto letců, trochu si pohrát s kompozicí a bylo hotovo. Page navrhl přidat hlavy Petera Granta, tour managera Richarda Colea, bluesmana Blind Willieho Johnsona a blonďatou herečku Glynis Johns, což prý byl špílec vůči po jedničce propuštěnému zvukaři Glynu Johnsovi. Kvůli dominantní sépiové barvě se fanoušky pro dvojku vžilo označení Hnědý bombardér. Vnitřní dvoustrana přezentovala čtyřmi reflektory nasvícenou zlatavou vzducholoď, vznášející se nad nápodobou akropole, u paty jejíhož schodiště jsou čtyři pomníky se jmény členů kapely. No, žádný Hipgnosis tedy, zepředu/zezadu ani zevnitřJ

 

Recenze „Led Zeppelin II“ byly kupodivu příznivé. Pisálci se už probrali ze šoku z nástupu LED ZEPPELIN na scénu. Londýnský Time Out ocenil album slovy „Je mnohem uvolněnější než prvotina“, a dodal, že stojí zato slyšet mučivého Planta a jako pneumatiky před nehodou kvílící Pageovu kytaru“. Disc & Music Echo zdůraznil: „Je obtížné zachytit ve studiu vzrušující energii jeviště, ale ,Led Zeppelin II’ se k tomuto velmi přibližuje.“ Dokonce i Rolling Stone, co tvrdě sjel prvotinu, nazval dvojku „kurva těžkou váhou!“ John Mendelssohn sice své nadšení vzápětí relativizoval poukazem, že elpé poslouchal na nějakém vietnamském meskalinu, ale i tak…

 

SINGLY? JAK KDE

Jak známo, LED ZEPPELIN nevydávali v Británii singly. Avšak v Americe, kde pětačtyřicítky získávaly cenné rotace v rozhlasových airplay a následně zvedaly prodeje alb, neměl manažer Peter Grant „kupodivu“ žádný problém s tím, aby Atlantic Records vydala upravenou verzi „Whole Lotta Love“ (s vynechanou prostřední improvizací). Totéž se opakovalo v Německu a Belgii, kde singl vystoupal až na samý vrchol obou hitparád.

V Anglii však Atlantic narazil. Když připravil k distribuci zkrácenou verzi „Whola Lotta Love“, Grant neváhal uplatnit doložku ve smlouvě, kde měl právo veta nad jakýmkoliv podobným pokusem. Vylisované, naskladněné promo kousky jsou dnes vyhledávaným sběratelským artiklem.

–

Metla jako bejk!

Jaromír Merhaut pro Spark 2019