1970 10: HARDROCKOVÉ OBLÁZKY (LUCIFER´S FRIEND/BIRTH CONTROL/CZAR)


... hardrocková invaze potřetí

Nejenom velkými skalisky Mount Rushmore žila v sedmdesátém hardrocková scéna. Stačilo trochu více zapátrat, poptat se, a najednou se na vašem gramofonu/magnetofonu točila alba kapel jako LUCIFER’S FRIEND, BIRTH CONTROL, CRESSIDA. A časem k nim přibyly mnohé další šutry z bezedné hardrockové truhlice roku 1970, například HEAD MACHINE či CZAR.


PEKELNICKÉ ODPUSTKY
Němečtí LUCIFER´S FRIEND vznikli přejmenováním z ASTERIX. Zakládajícími členy byli: anglický zpěvák John Lawton, kytarista Peter Hesslein, klávesák Peter Hecht, basman Dieter Horns a bicmen Joachim Reitenbach.
Peter Hesslein začal svou hudební dráhu v třiašedesátém ve skupině GIANTS. Hecht a Horns spolu hráli od stejného roku v rhythm&bluesových GERMAN BONDS, k nimž se v 67’ připojuje Hesslein. Počátkem sedmdesátého se trojice jmenovaných dává dohromady s Reitenbachem a po nějakém čase i Lawtonem ze STONEWALL. Vzniká ASTERIX. Za pár měsíců vydává stejnojmenné album, jež z části navazuje na odkaz sixties psychedelie, ale současně nabírá sílu probouzejícího se hardrocku. Nezměněná sestava se přejmenovává na úderněji znějící LUCIFER’S FRIEND, a nahrává již zmíněný debut. V jednom roce jedni chlapi dvě kapely a dvě alba. Taková byla dobaJ
Když v úvodu „Ride In The Sky“ prořízne ticho Lawtonův skalpel, přeběhne mi přes záda husina i dnes, bezmála půlstoletí po prvním seznámení na půjčeném praskajícím elpé. Johnův razantní zpěv byl pro syrový hardrockový formát raných LUCIFER’S FRIEND pravým požehnáním.
Sound prvotiny Luciferů výrazně navozuje pocity z „Very ‘eavy... Very ‘umble“, na desce jsou momenty, kdy obě alba znějí takříkajíc unisono, „Everybody’s Clown“ anebo „Baby You’re A Liar“ by s Very splynuly umístěné kdekoliv. Bluesrockový Zeppelín i cválající Uriáš v jednom, to je „Keep Goin’“ – další ukázkové propojení odkazu sixties a nástupu nového levelu tvrdého rocku. Uvozující riff „Toxic Shadows“ bych pro změnu přirovnal k rozhoupané gigantické demoliční kouli. Všude pak fascinující mezihry, kdy všichni zúčastnění v podstatě sólují a přitom kapela stále zní kompaktně. Dnes už málokdy můžete sledovat baskytaru coby samostatný nástroj, u Luciferů se chvílemi rve o pozornost s kytarou. Ve „Free Baby“ mládenci zužitkovali celkem banální, ale chytlavou melodii, obklopenou psychedelickým oparem a monotónní rytmikou. I z provařených ingrediencí se Luciferům dařilo uhníst a vypálit zvonivou cihlu, ba kámen. Titulní kus je bezesporu opravdovým hardrockovým monumentem.


Debut LUCIFER’S FRIEND je příkladem, jak může snůška hráčských banalit a klišé vytvořit fungující celek: triviální rytmické kaskády, nadoraz full-forte škrcené hammondy, přibustřená odsekávaná riff-raff kytara, urvaná vokální visutá hrazda, pošahané psychedelické vyhrávky – a to vše dohromady stvoří obelisk, patřící do pokladnice evropského rocku. 
Malá poznámka na okraj: občas se poukazuje na podobnost „Ride In The Sky“ s „Immigrant Song“. Otázka za milion: co vzniklo dřív?
Reakce domácího tisku byla očekávaná: superdynamičtí němečtí LED ZEPPELIN. Prodeje ale vázly, dokud se nepodařilo dostat „Ride The Sky“ do vysílání nejoblíbenější clevelandské rozhlasové stanice, WMMS. A debutové LP se ve městě za velkou louží stalo načas druhým nejprodávanějším titulem, hned za pinkfloydovskou atomovou kravičkou.
Škoda, že kapela neudržela nastoupenou linii a nechala se zanedlouho zavléct do módního jazzrocku, kde se prostě hráčsky nechytala.
Malá osobní připomínka: Když John Lawton několik let vyřvával s LES HUMPHRIES SINGERS „Mexico“, „Mama Loo“ a další odrhovačky, před nimiž nebylo v letech 1972-74 úniku ani v české kotlince, někteří jsme jej bezmála zavrhli. Pak mi v době vojančení, v březnu 1977, zahrál Jack Allen v nedělním pořadu BBC nové URIAH HEEP s jeho hlasem, a vše bylo odpuštěno:-)


NEKONTROLOVANÉ POČETÍ
Podobný osud žánrových zmatkařů potkal i další germánskou bandu, BIRTH CONTROL. Avšak nepředbíhejme.
Berlínská kapela se zrodila v druhé polovině šedesátek z trosek THE EARLS a THE GENTS. Muzikantská promiskuita se provozovala nejen jen v hotelových pokojích, ale také ve zkušebnách i zákulisí, a tak zakrátko nebyl v sestavě nikdo z původní party. Podstatným pro další osudy BIRTH CONTROL se stal příchod zpívajícího bubeníka, Bernda Noskeho, a kytaristy Bruna Frenzela. Sestavu bezejmenného debutového alba, vydaného v únoru sedmdesátého, doplnili varhaník Reinhold Sobotta a baskytarista Bernd Kaschmidder. Provokativní přebal v podobě platíčka antikoncepčních pilulí ukrýval neméně vyšinutý obsahJ První vinylové vydání se podle stavu dnes prodává od 150 doláčů výše.


Od rozdrnčených strun v „No Drugs“, přes divočení hammondů v „Deep Inside“ a vykradenou klasiku v „Sundown“, až po poslední akord doorsovské „Light My Fire“ se na vás z beden řítí garážová hard-psychedelic zhulenina s dřevorubeckými riffy, pseudoklasizujícím preludováním varhan, cembala a mellotronů, těžkoprdelními bicími, kraut psychedelií i vojenským maršem, a kdoví čím vším. A to všechno na jedné hromadě, často zbustrované tak, že nevíte, zdali se vám neulomila jehla anebo laser:-)
Nic pro jemné povahy ani estéty. Muzika pro chlapy všech ročníků. BIRTH CONTROL na plné kule v teenagerském pokojíčku, zatímco ve vedlejším rodiče litující, že se ony tablety z přebalu za jejich mládí nevyráběly – tak nějak určitě fungovala v sedmdesátém nejedna německá domácnost. Dnes pro změnu kroutí hlavou nad full-forte hulbou potomci kdejakého sedmdesátníka.
Raní BIRTH CONTROL – první dvě alba – jsou esencí pojmu obskurní. Podstatou klávesový hardrock přelomu šedesátek a sedmdesátek, ale tak nějak z opačného pólu než hráčsky i jinak vymazlení DEEP PURPLE Mark I či VANILLA FUDGE. V téhle germánské tlupě nebyli žádní ambiciózní mistři nástrojů, každý si hrál tak nějak spíš na sebe, co chvíli neladí, škrčí, drhnou, zkreslují. Radost poslouchat!
Samozřejmě, i BIRTH CONTROL se záhy usadili na mém magnetofonovém pásku, byť v mono verzi a šesté kopii výběrovky z dvaasedmdesátéhoJ


NAMÍSTO PANOVÁNÍ ZAPOMNĚNÍ
Zcela zapomenutá anglická skupina CZAR působila krátce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Na jediném LP z roku 1970 dominují hammondy, ruku v ruce s mellotronem a cembalem. K vrstveným líbezným vokálům vytváří zajímavý kontrast ostrá fuzzy kytara. Další z originálů první vlny progresivního rocku.
V roce 1969 Philips Records nabídla severolondýnské skupině TUESDAY’S CHILDREN, fungující na bigbeatové scéně od roku 1966, nahrání alba. Kapela kolem zpěváka Phila Cordella (zemřel v březnu 2007) tehdy hrála ve složení: Mick Ware – kytara, Paul Kendrick – basa a takřka výhradní autor repertoáru, Derrick Gough – bicí. Později přišel z ATTACK klávesák Bob Hodges a načas také saxofonisté Phil McKenzie a Roger Davies.
Nahrávací session zbyvší čtveřice – již bez Phila Cordella, jenž od skupiny odešel v roce 1967, a dechařů  – se v londýnském studiu Stanhope Place uskutečnila od 17. ledna do 27. února 1969. Jako první vznikla předělávka „8 Miles High“ od BYRDS, do níž kapela vložila improvizaci na téma „Mars From The Planets Suite“ Gustava Holsta, firma ale žádala nový vlastní materiál, a tak skladbu vyřadila.
Skupina pracovala ze své iniciativy i v noci, kdy ve studiu nikdo nebyl, a mohla tak využít i pro ni jinak nedostupných drahých studiových instrumentů – mellotronu a cembala. Točilo se „naživo“, kdy celá kapela odehrála základy najednou. Pouze náročné vokální harmonie, až trojhlasy, se zaznamenávaly zvlášť. V TUESDAY’S CHILDREN totiž všichni, až bubeníka Derricka Gougha, velice slušně zpívali. Sólové pěvecké party byly kvůli sytosti zdvojovány. Někdo by řekl, mellotron, vícehlasy, MOODY BLUES? A měl by do jisté míry pravdu.
Koncem roku 1969, kdy už byla většina debutu hotova, se TUESDAY’S CHILDREN proměnili v CZAR, původní jméno prý bylo příliš „poppy“. První vystoupení pod novým názvem odehráli 17. ledna 1970 v klubu Marquee. Zakrátko sice odchází bicman Derrick Gough, pomocí inzerátu v Melody Makeru je z devíti zájemců vybrán Alan (příjmení si nikdo nepamatuje) z Hampsteadu.


V únoru čekaly skupinu poslední dotáčky, vlastní skladba „Cecelia“ a zpracování „Ritual Fire Dance“ z baletu „El Amor Brujo“ španělského skladatele Manuela de Fallaa, což měl závěrečný velkolepý opus. Bohužel, opět kvůli autorskoprávním problémům, byl nahrazen skladbou „A Day In September“. Jedinou acetátovou kopii měl po desetiletí uschován Bob Hodges.
V březnu náhle odchází Alan, a je přijat Tony Mac. Bezejmenné album se stylizovaným Paulem Kendrickem na přebalu se ocitá na pultech v květnu 1970, ovšem s nulovou propagací a tedy bez šance prorazit. Po vší dlouhodobé dřině byl neúspěch hořkým soustem pro všechny zúčastněné.
Ze společných plánů na nové psaní a nahrávání vznikl už jen singl „Oh Lord I’m Getting Heavy / Why Don’t We Be A Rock And Roll Band“, nahraný v říjnu a vydaný v prosinci 1970 v produkci Patricka Campbella-Lyonse (mj. anglická NIRVANA), plus několik demonahrávek z jedenasedmdesátého. CZAR zakrátko poté končí. Veškerou pozůstalost lze naštěstí slyšet na některých reedicích výtečného debutu.
Podobných ZAPOMENTÝCH, co nahráli na počátku sedmé dekády svá jakkoliv skvělá alba a přesto na dlouhá desetiletí zmizeli z perimetru rockerů, najdeme stovky, ne-li tisíce. CZAR mají to štěstí, že se o jejich odkaz dodnes stará sám Bob Hodges, prostřednictvím webovek a rozhovorů.
 
PŠM
Pokřivenost nastupující (ne)normalizace trefně ilustruje říjnové zvolení bezmála čtyřicetiletého Antonína Himla do čela mládežnického SSMJ Čs. strana lidová pak instalováním konfidentů/kolaborantů do svého vedení definitivně ohnula svou páteř v hlubokém předklonu před vládnoucí KSČ. To samé potkalo Čs. radu žen, organizaci, jejíž první předsedkyní byla zavražděná Milada Horáková. Pro soudružky ze současného výboru bylo její jméno tabu.
Dny rozhlasu a televize, spojené s půlstoletím Rudého práva, pak zbavily optimismu i ty poslední z nás, kteří doposud živili jakoukoliv naději na zachování aspoň minima výdobytků osmašedesátého. Ani nám, náctiletým, nezbylo nic jiného, než přejít se svou muzikou do poloilegality kamarádského půjčování/nahrávání elpé desek a pásků. Stejně nás ale rudí psi nezastavili! Hardrock vyřvával po celé republice. 

Jaromír Merhaut pro Spark 2020


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

ČESKÁ STOPA LED ZEPPELIN [1969-1970]

Saxon: Into The Labyrinth (2009)

DÉMON A ČARODĚJ KEN HENSLEY (+ INTERVIEW 2002, 2007)

CUBY & BLIZZARDS

LEE KERSLAKE (1947 – 2020)

1969 09: ABBEY ROAD – POKLAD NA KONCI MAGICKÉ CESTY

Ladwig: Here We Stand (2009)

MARILLION

NAZARETH/DAN MC CAFFERTY: VYPNUTÍ NEJVĚTŠÍ CIRKULÁRKY SVĚTA

Vernon Joynson: The Tapestry Of Delights (An-Ar)