ZA OTAKAREM PETŘINOU (1949-2015)
V popředí jeviště se zjevil divous s tak
neproniknutelnou hřívou kolem hlavy, až nebylo zřejmé, kde je u něj vpředu a
kde vzadu. Z jeho kytary se linuly barvité tóny, jaké jsme slýchávali jen
z propašovaných alb zahraničních strunmistrů. Psal se rok 1973, a
v sále zlínské Družby právě začínala druhá polovina koncertu Václava
Neckáře, jež byla z velké části zasvěcena Petřinovým instrumentálkám, mezi
nimiž kralovalo „Oratorium za/na nukleárního boha“, či jak se ona dlouhá a
úchvatná kompozice jmenovala. Ani mí vrstevníci před oponou nemohli prožívat blaženější pocity…
Uplynulo více jak čtyřicet roků, a Oty Petřiny již
není, odešel náhle na věčnost, mladistvě pružný a aktivní do poslední chvíle. Svým
významem přesahoval rámec špičkového instrumentalisty. Stal se všeobecně
uznávaným etalonem rockového aranžování. Petřinovské kytary, i smyčce vyplňující
prostor za kapelou, se staly pojmem. Ve výrazu inklinoval k rockové lyrice,
a svým autentickým syrovým zpěvem ukázal přirozenou krásu nevyhlazeného,
nepřeleštěného samorostu, popírajícího ku prospěchu věci poučky i tradice.
Zřejmě introvert, jemuž vyhovovala více studiová
preciznost spojená s objevováním nových světů, než pódiová živelnost a
macha. Patřil mezi muzikanty, kteří nebyli zahleděni a soustředěni jen na svou
muziku. Jeho několikametrová sbírka LP na fotografii z Melodie 12/1978 mi
uhranula, měl naposloucháno, nebránil se vstřebávání nápadů svých zahraničních kolegů,
dovedl je zpracovat a užít v nových kombinacích. Znalcům mezinárodní rockové
scény neuniknou četné ozvěny v Petřinových aranžích. Byl rockovým
eklektikem i originálem, jakkoliv to zní protimluvně.
Otakar Petřina se narodil 4. června 1949 v Malých
Žernosekách poblíž Lovosic. Od svých čtyřech roků žil s rodiči
v Libčicích u Prahy. Otcovu sbírku gramodesek s nahrávkami Karla
Vlacha, Kučerovců, ale i díly Dvořáka a Smetany nijak zvlášť neroztáčel, o to
raději od roku 1960 sedával u rozhlasového přijímače, naladěného na vlnu Rádia
Luxembourg, 208 m, anebo sjížděl pásky s nahrávkami Semaforu. Krátce
předtím začal navštěvovat Lidušku. Hra na kytaru jej zcela pohltila, brzy
založil školní skupinu.
Krátce po otcově smrti v pouhých dvaačtyřiceti,
nastupuje na pražskou LŠU, v letech 1964-1970 pokračuje ve studiu kytary
na konzervatoři, rád vzpomínal především na profesora Urbana. Souběžně rozvíjel
i svou bigbítovou kariéru. S bubeníkem Petrem Hejdukem (později OLYMPIC) se
potkal v amatérské skupině RHYTHM AND BLUES, s níž přehrával mj. repertoár
KINKS a PRETTY THINGS. „Jen tak“ pro sebe zhudebnil knihu staré anglické
poezie. V roce 1968 přichází do doprovodné skupiny divadla Rokoko, externě
spolupracuje s TOČRem a GOLDEN KIDS (Vondráčková – Neckář – Kubišová).
Právě u Kůzlat se začíná prosazovat i autorsky, zmíněná
hudba k anglické poezii zaujala Zdeňka Rytíře i Boba Ondráčka,
v repertoáru i na albu tria se objevily skladby „Tak dej se k nám a
projdem svět“, „Ten druhý v nás“ a „Ne“. Brzy však následoval nehorázný
bolševický útok na Martu Kubišovou a vynucený konec seskupení. Pro album
„Ostrov Heleny Vondráčkové“ (1970) pak Ota napsal písničku „Provazochodci a
ptáci“.
BACILY A VZTEKLINOU NEMOCNÍ RUDÍ
Zásadním posunem v rockerské kariéře Oty Petřiny
se stalo na podzim 1971 založení a vedení skupiny BACILY, doprovodného ansáblu
Václava Neckáře. První skladbou, v níž mohl naplno předvést i svůj
aranžérský talent, byla „Nautilus“ (1970), vydaná jako singl Václava Neckáře.
V rozhovoru s Jiřím Černým (Melodie 12/1978) k tomu řekl: „[…]
A pak jsem právě dělal ’Nautila’ a vymyslel jsem si tam smyčce. Jenže já
nevěděl, v jakých polohách je psát. Vyptával jsem se, ale nikdo mi nic
neřek’. Tak jsem si je napsal, jak jsem je slyšel. Použil jsem i to, co jsem se
naučil ve škole při kontrapunktu, vedení hlasu atd. Tak z toho to nějak
vzniklo. Zřejmě i tím, že jsem se hraním dostal na určitou úroveň a taky
z toho jsem leccos použil. Většinou je to taky postavené na kytarách. Než
začnu nějakou věc aranžovat, tak si ji zahraju třebas stokrát, prostě
v duchu si ji proberu a už tam slyším nějaké nástroje. Potom si je sepíšu
a pak teprve vlastně začínám psát. Těsně před nahráváním, protože jednak
všechno zapomenu, jednak bych nerad, aby to tři roky leželo v notách.“
Na Jiřího otázku: „Co se ti na smyčcích tak líbí?“ Ota
odpověděl: „Zvuk! Když jsem ze začátku chtěl nějaké nástroje, které nejsou
v beatu obvyklé, pořád jsem nemoh’ na nic přijít. Nakonec jsem si řek’
jedna možnost jsou dechy, druhá smyčce. Dechy jsem zamítnul, dodnes je nemám
moc rád, s výjimkou saxofonu. Tak jsem použil smyčce. Ne ve všem, ale
třebas v pomalých věcech dělají krásnou barvu. Pod jakoukoliv kapelou.“
Petřinova výjimečnost spočívala i v tom, jak
tvrdohlavě si uměl prosadit své. Nebylo tomu tak vždy, sám si vybavil, jak párkrát
ustoupil Bobovi Ondráčkovi (absolventovi studia kompozice) v počtu
opakování motivů. „’To musíš mít jen dvakrát’,“ vzpomíná na jeho názor Petřina, a
pokračuje svým: „Podle školních učebnic by totiž nikdy nevznikly písně jako ’Give Peace
A Chance’ nebo dozpěv ’Hey Jude’.“
Díky Petřinovi a BACILŮM se staly koncerty Václava
Neckáře jednou z mála příležitostí, jak v době nástupu normalizace
počátkem 70. let bylo možno naživo a full-forte slyšet autentickou rockovou
muziku bez úhybných odboček k jazzrocku. Petřinova monstrózní ikonická hříva
dráždila soudruhy orgány k nepříčetnosti, tlak na Neckáře narůstal, navíc
byl Otakar uzavřená povaha, a i na pódiu se soustředil výhradně na hru. Od roku
1974 se z vícera důvodů na dlouhá léta stáhnul z veřejných akcí.
„Lennon kdysi řekl,
že ho víc baví studiová práce,
protože své
nároky může dovézt k absolutnu,
s čímž se ztotožňuju.“
Otakar Petřina (1983)
STUDIOVÉ KOMNATY
V první polovině sedmdesátých let Otakar Petřina
rozvíjel svou studiovou a autorskou kariéru paralelně k angažmá v BACILECH
a po boku Václava Neckáře, lemovaným alby: „Světská sláva – polní tráva“
(1972), „Dr. Dam Di Dam a jeho Bacily“ (1973, live). Významný byl například jeho
autorský a aranžérský podíl na albu „13 HP“ (1971) sourozenců Ulrychových.
Od poloviny sedmdesátých let spolupracoval se skupinou
C & K VOCAL, posléze i jejími osamostatnělými sólisty – Lubošem
Pospíšilem, Helenou Arnetovou a Petrou Janů, jíž pomohl etablovat coby
nejvýraznější dobovou rockovou zpěvačku. Byl svědkem na Petřině svatbě s producentem
Michalem Zelenkou.
Zásadním počinem v dějinách tuzemské rockové
scény se v roce 1977 stalo dvojalbum „Planetárium“, vydané pod hlavičkou
Václav Neckář & BACILY. Petřinova zásluha na výsledku byla zcela zásadní,
nejenže byl autorem hudby zhruba třetiny alba, ale i aranžérem většiny skladeb,
k tomu vedle Josefa Kůstky i sólovým kytaristou.
V témže roce vychází skupině C & VOCAL album
„Generace“ s Petřinovou skladbou „Lásko, lásko“. On sám pro skupinu aranžoval,
vedl doprovodný band, skládal. Jeho hlavo-rukopis najdeme pak na exportním LP
„Growing-Up Time (1981) i výběrovce „A co …“ (1981). Luboš Pospíšil vděčí
Petřinovi za mnohé na obou verzích svého debutového alba „Tenhle vítr jsem měl
rád“/“Love Prayer“ (1983).
Rocková podoba Petra Janů byla de facto společným
projektem Zdeňka Rytíře, Otakara Petřiny a Michala Zelenky. Vše odstartovala
Otakarem upravená píseň „Stromy“, s níž Petra Janů zabodovala u poroty na
Bratislavské lyře 1976. Posléze pro ni (i sebe) sestavil kapelu PRO-ROCK a stál
ji v letech 1978-83 po boku ve studiu i na jevišti. LP „Motorest“ (1978),
„Motel Rest“ (1979), „Exploduj!“ (1980), „Já & My“ (1982), „Ročník 50“
(1983) dostala Petru Janů do povědomí širšího publika, čehož dokonale využila,
a až do konce osmdesátých let se stala jednou z nejpopulárnějších
československých zpěvaček.
SÁM ZA SEBE¨
Práce pro druhé sice Otakara Petřinu těšila, ale ne
zcela naplňovala, což víceméně nechtěně na sebe prozradil v rozhovoru pro
Melodii, když na otázku Jiřího Černého „Kdo u nás má nejblíž tvé představě
zpěváka?“ lakonicky odpověděl: „Z těch, co znám, asi nikdo. Pokud jsou mi
tu lidé blízcí tím, jak zpívají, tak ti zas dělají svoje věci.“ O
kousek dál prozradil na přímou otázku: „Třeba Vláďa Mišík.“
Vše směřovalo ke kariéře pod vlastním jménem. Singlový
debut „Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí“ (1977) jsem jakožto útvarový
promítač hrál nějakou dobu před každým filmem. Rád ocituju úryvek z nadšené
recenze Františka Horáčka: „ Za pomoci až rollingstonesovsky
průrazného, tvrdého podkladu si Petřina může dovolit zpívat zcela volně,
s nadhledem předvádět u nás nezvykle bohatý rejstřík pěveckých výrazových
prostředků, pohvizdovat si a bavit se“ i náhled Lea Jehne: „…
směsicí skutečnosti, nadreálna, střízlivosti a groteskní i tragické nadsázky
v pěvecké interpretaci, připomínkami minulosti, ozvěnami současnosti i
náznaky budoucnosti, ale především stylovými přeryvy a kolážovitostí
v hudební složce, (…) má blízko k výtvarným projevům velkých mistrů
našeho věku.“ Pro mne byla „Karin“ zprvu trochu lopotnou kombinací uriášovské
cválavky s yessovskou mezihrou. K Petřinovi jsem se musel nejdřív
proposlouchat, což přišlo až později.
Málokomu se kdy podařilo dát dohromady tak osobitou a
zároveň významnou desku, jako Otovi Petřinovi v případě alba „Super-robot“
(1978). V době vrcholící normalizace a štvavé kampaně proti Chartě 77 vlil
do žil všech tuzemských rockových fanoušků naději. Co na tom, že tak jako flamengovské
„Kuře“ byl i „Super-robot“ víceméně koláží zahraničních předloh a lehce
opožděným odrazem doby; howeovskou kytaru – vypreparovanou ze závěru „The Gates
of Delirium“, vydaného pod názvem „Soon“ –
fakt nešlo v úvodní „Já nejsem já“ přeslechnout. Petřina byl však náš,
rozuměli jsme mu, věděli o jeho vyštvání z pódií i televizní obrazovky…
„Opožděný“ „Super-robot“ navíc přišel v době, kdy artrock dostával všude
vůkol po čuni od punku. Potměšile by se dalo napsat, že to byl jeden
z mála příkladů, kdy výrobní těžkopádnost Supraphonu posloužila takříkajíc
ku prospěchu věci. Ne tak docela. Petřina sám později přiznal, že některé
skladby měly původ v letech 1971-73, jiné vznikly přepracováním věcí
určených pro nerealizovaný projekt Hynka Žalčíka. Než se poté Petřina dostal do
studia, uplynuly dva roky, zamýšlený koncept výrazně zjednodušil, jak uvedl: „Původně
byla [aranžmá – pozn. JM] moc komplikovaná.“
Škoda, že Petřina nedokázal narvat do studiových pásů
více energie. Jak výstižně poznamenává Petr Dorůžka v Melodii (3/1979): „Stejně
svérázný svět představuje i doprovod. Převládají v něm barvy spíše
náladové a krotké, a pokud najdeme i ostřejší místa, tak zůstávají ’při zdi’.
Už Petřinův debutový singl jako by zjemnělou metodou opisoval to, co má
v rockových nahrávkách obvykle razantnější tvar. Je-li to záměr,
připravuje se tak autor o účinnou zbraň proti jednotvárnosti a šedi.“
Jakkoliv mám suprovýho robota rád, stejně neprůrazně na mě vždy působil, a
působí dodnes. Petřinovskou krásu je potřeba hledat více uvnitř, než na
povrchu. Samostatnou kapitolou je Otův ne/zpěv. Se všemi technickými limity
dokázal Petřina svým hlasem víc než celá plejáda vokálních eskamotérů.
Druhé album „Pečeť“ (1983) vyšlo ve výrazně jiné
dobové konstelaci. Na scénu vtrhly novovlnné syntezátory a čipované bicí.
Petřina se ovšem nevzdal svých kytar a smyčců. Deska tím získala zvláštní časovou
neurčitost, jinak řečeno: nadčasovost. Poezie Pavla Vrby sice úplně nezapadala
do Petřinova způsobu komunikace s posluchači, jak sám uváděl, bližší mu
bylo přímé oslovení. Nevím proč, ale „Marylin, Good-bye“ mi vždycky evokovala
některé souběžné skladby Tonyho Careye (RAINBOW, PLANET P).
Poměrně málo znám je Petřinův ojedinělý výlet do světa
filmové hudby: „Smrt talentovaného ševce“ (1982). Záměrně pomíjím na koncerty
Petry Janů naroubovanou detektivku „Koncert“. V rozhovoru s Janem Rejžkem
pro Melodii (9/1983) Petřina dává najevo, že psaní filmové hudby jej bavilo: „… je
to úplně jiná práce. Hudbu píšeš doslova po vteřinách. (…) Při tom psaní se
musíš maximálně přizpůsobit filmu. Ne, že teď máš náladu. Musíš tvořit plochy,
které podmalovávají.“
V dalších letech Otakar Petřina spolupracoval s celou řadou
zpěváků a skupin. Hlavně se ale vrátil do koncertní sestavy BACILŮ.
V zřejmě posledním rozhovoru z podzimu 2014 (pro Deník) se Otakar Petřina pár slovy zmínil i o nové, rozpracované desce.
Z jeho lapidárních odpovědí vybírám závěrečnou: „Až to bude, tak to bude. Nespěchám. Nechci to připravit pod tlakem. Potom se tam objeví věci, které ani nechcete. Tak si to nechávám, až to bude dobrý.“
Dnes už víme, že dobrý už to nikdy nebude. Oto, díky za vše.
Jaromír Merhaut pro Spark 2015
Komentáře
Okomentovat