1969 12: ROLLING STONES – V ALTAMONTU ZVONEC, ŠEDESÁTKOVÉ POHÁDKY KONEC

Altamont, konec devětašedesátého, krvavá skvrna na mytickém období rockových dějin. Kdo ale mohl v Madison Square Garden i jinde na předcházejících koncertech ROLLING STONES tušit, že za pár týdnů symbolicky skončí smrtelným bodnutím naivní sen o lásce a míru. Snad jen Ďábel sám…

Vše přitom vypadalo tak nadějně, ROLLING STONES se na americkém turné postupně sehrávali v novém soundu, a newyorské koncerty je na albu „Get Yer Ya-Ya´s Out!“ zachycují v historicky nejlepší formě.

OTEVŘENÉ LADĚNÍ I MYSL

27 a 28. listopadu 1969, pár dnů před vydáním úžasného „Let It Bleed“, ožila slavná newyorská hala nejen stonesovskou klasikou. Je požitkem poslouchat živočišného B. B. Kinga, zastiňujícího dokonce i expresivní manžele Turnerovy, kteří přitom byli na pódiích vždycky jako doma. Původní záměr, vydat záznam jako dvojalbum včetně hostů, ztroskotal na nezájmu lidi z Decca. Kdo je prý B. B. King … 

Zcela zásadní pro celkový koncertní sound amerického turné ROLLING STONES, zahájeného v listopadu 1969, by vklad novice Micka Taylora.

Jeho trademarkový bluesový „cval“, i jím inspirovaná klouzavá Keithova sóla s otevřeným laděním, sunou muziku vpřed s nebývalou elegancí – jakou jsem na žádném z devadesátkových ani 2K+ pražských koncertech už nezaznamenal.

Vůbec nepochybuji o tom, kdo Richardse k otevřenému ladění přivedl a vyškolil v této kytarové technice, i když Keith sám dává k dobru historku, v níž on sám je učitelem a Ike Turner žákem. Ken Hensley mi kdysi vyprávěl, jak jej Mick Taylor, jeho dřívější spolubydlící, naučil otevřené ladění používat právě při setkání v New Yorku, v době památných koncertů, zachycených na „Get Yer Ya-Ya´s Out!“. I velký svět muziky se někdy stává malinkým.

Na studiových nahrávkách byl Taylor často upozaděn, sound opanovával Richards svou úpornou hrou, na pódiu ovšem mladíka nemohlo zastavit nic, jak dokazují syrové neupravené nahrávky z bootlegů. Keith Richards totiž Taylorovu hru při finálním mixu živáku lehce vygumoval, slušně napsáno.

Ty samé skladby z „Let It Bleed“ vyznívají na „Get Yer Ya-Ya´s Out!“ zřetelně jinak. Suché riffy vs pádivá elegance. Obojí skvělé, o bodík u mě osobně vede live. Avšak znám stoneovské gurmány, jimž jsou studiové verze bližší. Rozdíly bych přirovnal k tomu, když Roger McGuinn (THE BYRDS) vloženými akordy rozvinul do krásy strohou Dylanovu „Mr. Tambourine Man“. Taylor nejen skvěle sóloval, ale svou precizní doprovodnou hrou jistil rozcuchaně sólujícího Keitha (viz „Stray Cat Blues“ a „Love In Vain“). Přes vzdouvající se dvojici kytar snadno přehlédnete rytmickou sekci Charlie Watts a Bill Wyman. Když však Jagger zakřičí „Charlie, dobrý večer“, jde o emotivní výkřik nadšení ze hry kamaráda na pódiu, žádný kalkul. Nesmíme zapomenout na hostujícího Iana Stewarta u klavíru v rokenrolech Chucka Berryho.

Hnedle úvodní „Jumpin’ Jack Flash“ mi spíš než šedesátkové rhythm & blues navozuje pocity rozvolněného (někdo by řekl zhuleného) blues-hard-rocku. „Carol“, hraná zdobně a s ledabylým drajvem, mi do podvědomí vkládá „Rock’n’Roll“ LED ZEPPELIN. „Stray Cat Blues“ ovládají protahované vláčné tóny, převalující se prostorem jak cigaretový dým, a také „Love In Vain“ ovinují krásné kytarové souzvuky. Masivní, rytmicky stupňovanou „Midnight Rambler“ mám za první z vrcholů alba. Druhou stranu elpé rozjíždí zpočátku uvolněná verze „Sympathy For The Devil“, jejíž napětí roste zvolna, téměř nepozorovatelně, až k extázi, a muziku tvrdí především kytarová pařba, neboť Jagger se drží nezvykle v pozadí. „Live With Me“ považuji za klasický hardrockec, v němž ROLLING STONES opět slyšitelně přiznávají zeppelinovskou inspiraci. „Little Queenie“ má podobný sound, kytarové dostihy a navrch skvělé boogie piano Iana Stewarta. Závěrečnou dvojici, „Honky Tonk Women“ plus „Street Fighting Man“, odstartuje Mick pozdravem Charliemu. Honky-tonk jak ze zpomaleného filmu, mezidoby a prodlevy dodávají slastné pnutí. Většinou bývají koncertní verze impulsivně rychlejší než studiovky, tady je tomu naopak. Finálová „Street Fighting Man“ je prostě boží, vespod hardrockově posazená, nahoře melodicky zvláštně rozvolněná, s grandiózním kytarovým finále, kdy po tisící prvé odplouvám do Madison Square Garden…

Výroční box verze doplňují bonusové nosiče s vynechanými, surovými neupravovanými záznamy. V „Prodigal Son“ i „You Gotta Move“ s minimálním akustickým doprovodem vystavuje Jagger na odiv své bluesové cítění i hlasovou formu, „Under My Thumb“ propojená s „I’m Free“ odezní bez překvapení. Na „(I Can’t Get No) Satisfaction“ jsem byl hodně zvědav. Vysoké tempo trochu zahlušuje slavný riff, nedává mu prostor k vyniknutí, Taylora dokonce podezřívám, že svou palbou v mezihře vyrušil Keitha záměrně. Možná i proto se skladba neobjevila na původním vydání. Závěrečná gradovaná pasáž už docela zapadá do celkového soundu původního elpíčka.

Videa na přibaleném DVD nejsou totožná s audio záznamem a pocházejí z obou show. Malá pozornost pro gurmány. Kdo však chce nahlédnout do zákulisí tehdejších stoneovských show v Madison Square Garden, musí ulovit dokument „Gimme Shelter“.

FANDOVSKÉ ŠŤURANIE

„Get Yer Ya-Ya´s Out!“ až na „Love In Vain“ pochází ze dvou NY koncertů. Studiové dotáčky proběhly počátkem roku 1970, Mick údajně přezpíval své party u více jak poloviny skladeb (6 z 10), v některých jej jako background doplnil i Keith. Rozdíl je slyšet, stačí si pustit studiově neupravené bonusy. Znalci navíc odhalili, že v „Little Queenie“ byla dodatečně přitočena prostřední kytara. Intro se Samem Cutlerem, ale i některé průpovídky mezi skladbami jsou důmyslnými skládačkami, kdy je přes sebe puštěno několik záznamů a pro zvýšení účinnosti jsou nasazeny i další efekty.

Porovnáním několika bootlegů, zvukové stopy k filmu „Gimme Shelter“ byly odhaleny následující přetáčky:

–        úvodní Jaggerovo „Watch It“, plus kompletní zpěv v „Jumpin’ Jack Flash“,

–        část Mickovy kytary v „Carol“,

–        v „Stray Cat Blues“ pocházejí instrumentální základy z Baltimore 11/26/69, zpěv je částečně přetočen,

–        zatímco „Love In Vain“ i „Midnight Rambler“ bez úprav,

–        „Sympathy For The Devil“ prošla částečnou úpravou čtvrté sloky,

–        a „Live With Me“, „Little Queenie“, „Honky Tonk Women“ i „Street Fighting Man“ byly víceméně přezpívány.

Je až neskutečné, jak se fanouškům analytikům podařilo všechno rozplést, setřídit, přiřadit. Nic z toho ovšem neubírá na významu alba. Nejenom magazín Rolling Stone je považuje za nejlepší živák všech dob. Já téžJ Už skoro 50 let se nechávám všemi těmi úpravami rád ošálit a přenášet do vřavy někde pod pódiem, na dosah muzikantům, bez čučení kamsi nahoru přes vodní příkopy a hradby zátarasů dnešních stage za plotem.

Osobně mohu do archeologického ranku přispět odhalením Češky v davu pod pódiem. Když před „Midnight Rambler“ vykecává Jagger s nějakou dámou, co pořád opakuje „Paint It Black, You Devils...Do Paint It Black“, ozve se z pravé strany zřetelné „Začněte!“ a Stouni poslušně začnou. Zatím mi můj badatelský úspěch nikdo nevyvrátil … A též mám díky tomuto LP slabost pro zdvojené kytary.

Album vyšlo v září 1970, a rovnou vystřelilo na vrchol britské hitparády, v USA bylo šesté. Stvrdilo stoneovskou pověst „Greatest Rock’n’Roll Band In The World“. Existuje velké množství bootlegů, jež dokumentují syrovou podobu koncertů, ze kterých se „Get Yer Ya-Ya´s Out!“ kompilovalo. Detaily najdete například na stránce www.rollingstonesnet.com/yaya.htm.

Přidám malou osobní storku z jedenasemdesátého. To se tak pondělního podzimního rána jako obvykle ženu z pardubického nádraží do vzdělávacího ústavu, ze zvyku hodím oko do výlohy prodejny gramodesek a hudebních nástrojů, a … zkoprním. Prodavačka drží metr ode mne, avšak za sklem, „Get Yer Ya-Ya´s Out!“. Na mou zuřivou gestikulaci a mávání stokorunou ukazuje na hodinky. Ještě není osm. No nic, škola počká, ruština obzvlášť. A za čtvrt hodiny se vznáším blahem s ukořistěným asfaltem Made in India.

BLOODY ALTAMONT

6. prosinec 1969 patří mezi tragické mezníky pop kultury. Free koncert, umístěný na poslední chvíli a bez řádného logistického zabezpečení poblíž závodního okruhu v Altamontu, měl ambice stát se kalifornskou verzí Woodstocku, jeho dovětkem. Na pódiu se před ROLLING STONES vystřídali SANTANA, JEFFRERSON AIRPLANE, THE FLYING BURRITO BROTHERS a CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG. Pekelné anděly, coby pomocníky k zajištění pořádku, údajně dohodili GRATEFUL DEAD, kteří ale nakonec svou účast odřekli. Zdravý rozum se vzpírá uvěřit, že Sam Cutler uzavřel s gangem násilnických motorkářů nejasnou dohodu za pět set doláčů na pivo … Cutler svůj krok později obhajoval tím, že Hell’s Angels byli poté, co jednání s policií vylučovala vzájemná averze mezi ní a hippie komunitou, jedinou kompaktní silou, schopnou zajistit, aby se třistatisícový dav nenahrnul na nízké (metrové!) jeviště, nechráněné žádnou bariérou, umístěné navíc pod svahem. Zkrátka, plnou parou vstříc průseru.

 Mick Jagger coby kostýmní Lucifer též přiléval olej do tehdejších ohnivých debat o koketování kapely se satanismem. Při střetu s opravdovými démony v Altamontu však působil on i ostatní z kapely až vyděšeně. Stouni zkrátka nebyli v civilu žádní ranaři, muzikantská drsanská image nemívá s realitou opravdu mnoho společného, byť kolega Vašek Kozuk napsal: „,Gimme Shelter’ je ve svém studiovém zpodobnění tou krystalicky nejčistší vraždou bez jakýchkoli zanechaných otisků. Guiro Jimmyho Millera doplňuje Jaggerův řezavý vokál a dodává písni opravdu až vražednou atmosféru a když pak Mary Clayton spustí řev o znásilňování, tečou nervy ostošest.“ Tváří v tvář bezuzdnému násilí Mick působil „křečovitě, menší než obvykle, vystrašený, vyděšený,“ jak trefně poznamenal ve své knize přímý účastník zpoza pár metrů, Stanley Booth.

ROLLING STONES zrovna začali hrát „Under My Thumb“, před níž vyzval Jagger publikum k posazení se, když byl lehce zdrogovaný černý teenager Meredith Hunter bezdůvodně a zákeřně zezadu napaden jedním z „Andělů“, načež sice vytáhl revolver, ale snažil se utéct, nic jiného. Nějaký Passaro, další z Pekelníků, jej v té chvíli bodnul do zad. Během následujících pár vteřin nebohý mládenec zmizel pod hromadou rozzuřených Hell’s Angells. Neměl šanci přežít, i přes brzkou lékařskou pomoc zemřel na několik fatálních bodných poranění zakrátko v zákulisí. Propletenec hlouposti, zla a drog.

ROLLING STONES incident sice zaznamenali, o bodnutích však nevěděli, a jakkoliv celkově rozhození, po malé pauze – vyplněné mimo jiné apelem přítomného Mika Langa ke klidu, „Lidi – hej, lidi – no tak, uklidněte se – lidi, prosím – není žádnej důvod, proč se s někým prát, prosím, přestaňte se otravovat navzájem – prosím, uklidněte se a sedněte si,“ a Mickovou výzvou aby všichni, kdo nejsou členy ROLLING STONES, ustoupili na strany pódia a „ … potřebujeme sanitku a doktora …“ – dokončili „Under My Thumb“ a pokračovali premiérovým uvedením „Brown Sugar“, což tedy zrovna není písnička ke zklidnění situace, a dalšími: „Midnight Rambler“, „Live With Me“, při níž došlo k dalšímu incidentu s Hell’s Angels v hlavní roli – zmlácení sjeté macaté černošky, co se nahatá snažila prodrat na stage. Marně Mick i Keith křičeli na rozběsněné motorkáře, aby ji už nechali být. „Little Queen“, „Satisfaction“, „Honky Tonk Woman“, a nakonec „Street Fighting Man“, co skladba, to v podstatě drsanský provokující text, svět umělecké fikce byl ale přehlušen a zadupán brutální realitou.

Konec, zvonec, úprk kapely z pódia, dírou v plotě rychle k autům a spolu s několika dalšími šťastlivci ze svého týmu naskákat do helikoptéry, ostatní nechat jejich osudu, mimo jiné i cestovního manažera Sama Cutlera, co tak nadšeně uvádí „Get Yer Ya-Ya´s Out!“

Celou událost zachycuje „Gimme Shelter“ a detailně ji popisuje přítomný Stanley Booth ve své knize „Pravdivá dobrodružství ROLLING STONES.“

–

Z již zmíněné temné symboliky až mrazí. To, co začalo jako mírumilovná bigbítová revolta mladých, skončilo krvavou řežbou mezi nimi samými – za doprovodu společné generační muziky srdcí i myslí všech …

Jaromír Merhaut pro Spark 2019