1966: TESLA, KAM SE PODÍVÁŠ

Nevím jaký úžas či zděšení by vyvolala u dnešních teenagerů návštěva tuzemských prodejen elektro poloviny šedesátých let. Třebas by se lačně vrhli po malých tranďáčcích Dana/Zuzana/Iris, hledali dotykáč, ťukali na krabičku a volali: haló, haló, haló, a nakonec rozplakali. Anebo zezadu čuchali k baňkám televizorů a frňákem vytáhli plazmový oblouk.

Šestašedesátý byl posledním rokem před československým hifi třeskem, vyvolaným vznikem magazínu Hudba a zvuk v roce 1967, a akcelerovaným masovým rozšířením hi-fi klubů o rok později.

 

Výlohy a regály tomu v roce 1966 odpovídaly. Monopolní výrobce bílé i černé elektroniky, národní podnik Tesla, rozesetý v desítkách komunisty zabavených a pár nových fabrik po celé republice, neměl důvod ani podmínky pro nějaký šturm. Světové novinky prosakovaly mimo brněnské veletrhy k širším vrstvám obyvatelstva jen sporadicky, podle hesla „co oči nevidí, to srdce nebolí“, takže v běžném tisku informační vakuum, a v populárně naučném, například Technickém magazínu, jen drobné zmínky. A tak našim domácnostem vládla Tesla, pojmenovaná sice podle Nikoly Tesly, oficiálně ale zkratka odvozená z „technika slaboproudá“, lidově z „technicky slabá“.

SVĚT DO RUKY, NA RAMENO, DEKU I POD POLŠTÁŘ

Mladí si díky mobilům mohou nosit celý svůj svět s sebou. Malé tranzistorové přijímače do ruky anebo přes rameno můžeme považovat za jejich ideové i technologické předchůdce, umožňující tehdejší omladině mít svou muziku s sebou. Samozřejmě v rámci limitů dostupnosti rozhlasových stanic.

Již zmíněné středovlnné přenosné teslácké tranďáčky do jedné ruky na dvě tužkové v podstatě kopírovaly zahraniční šestitranzistorové vzory. Jednoduchá konstrukce s vestavěnou feritovou anténou, slušná odolnost použitého plastu plus kožené pouzdro, velikost krabičky od cigaret (Iris: 9/6/2,5 cm, 18 dkg), relativní láce jedné prázdninové brigády – to vše dohromady rovnalo se mimořádná obliba u teenagerů, zvláště večer, kdy stupnice ožila desítkami zahraničních stanic se spoustou popu a bigbítu.

Mezi kabelkovými (SV/DV/*VKV) přijímači o váze kolem půl kila a rozměru větší pohlednice byl šestašedesátém hodně oblíben model s názvem Monika, jinak ale též postrach opravářů. Dva monočlánky a větší vestavěný reprák dokázaly ozvučit i pár desítek metrů čtverečních na koupališti. Peckou roku pro movitější synky byl mladší bratr Moniky, Mambo. V přípravě do výroby se nacházely Twist a Big Beat se čtyřmi vlnovými rozsahy: DV/SV/KV/VKV, na nichž šlo naladit „všechno“: přes den Mikrofórum, o víkendech a ve středu Houpačku, Svobodku a Hlas Ameriky kdykoliv. Ovšem za cenu, pokud mě paměť neklame, 2350,- Kčs. A to už studentská apanáž ani fuška nepokryly.

PRVNÍ STUDENÉ MAGNETOFONY

Tuzemské výrobě a nabídce magnetofonů v éře před stereem a hifi dlouho kralovaly zatraceně těžké a bytelné elektronkové Sonety plus B3. Změnu přinesla až první tranzistorová řada B4 o poloviční váze (sedm kilo namísto dvanácti). Revoluční nejenom co se týče elektronických obvodů, ale též mechanikou. Ostatně, s menšími obměnami se řada B4 udržela ve výrobě deset let, až do roku 1974 (B 400 a B 444 Lux Super)!

 

Virtuální muzeum historické radiotechniky uvádí následující zásadní konstrukční vlastnosti řady B4: motor s oběžným rotorem systému Papst, 3 rychlosti ovládané tlačítky, letmo uložená přítlačná kladka, ovládání elektromagnetem s možností dálkového (kabelového) ovládání, čtyřmístné počitadlo, ovládání rychlého převíjení šoupátkem (posouváním hnaného mezikola k příslušnému unašeči).

Dřevo a plechy Sonetů nahradily plasty, nicméně šasi bylo lité, hliníkové. Základní model B4 byl vybaven záznamovými rychlostmi: 2,38/4.76/9,53 cm/s. Dvojka byla použitelná jen pro záznam mluveného slova, čtyřka postačovala kvalitou na AM vysílání, devítka už hrála docela slušně i přes vestavěný reproduktor, ještě lépe přes externí. Když se sešla nahrávka z VKV, třebas Houpačka, ne-li přímo z vinylu, a citlivá reprobedna, dočkala se párty té správné hlasitosti a kvality. Čtyři stopy magnetofonů řady B3/B4 namísto dvou u Sonetů, pak znamenaly dvojnásobné využití 6,35 mm širokých pásků. U nejběžnějších z nich – označovaných jako Double Play, kdy na patnácticentimetrové cívce bylo 540 m pásku o tloušťce 26 mikrometrů, a při devítce rychlosti – šlo o celkových šest hodin záznamu. Což už byl slušnej mejdan.

Kdo chtěl s magičem frajeřit před babama v parku anebo u bazénu, neměl balení úplně lehké, byť tehdejší přenosný teslácký výkřik, Uran, vážil jen tři a půl kila, tedy pro nadrženého junáka nulanulanic, ovšem nevešly se do něj patnáctky, jen třináctky, cívky samozřejmě, které začaly kralovat domácím fonotékám. Mrňka desítka pojala jednu a třináctka dvě třetiny pásku patnáctky. Uran byl ke všemu jen půlstopý, takže kdo chtěl být první připuštěný, musel mít leccos nahrané dvojmo a ob číslo otáčet cívečky.

MIMÓZNÍ (GRAMO)RÁDIA

Rádia a gramorádia většinou trůnila v obývacích pokojích poblíž televize, a teenageři se k nim dostávali sporadicky, většinou když nebyli rodiče doma. Když se však zadařilo, a k dispozici byla kupříkladu postarší Tesla Filharmonie se šesti reproduktory (mj. basák jak elpé a dva elektrostatické výškáče navrch!) a velikosti peřináče, odehrával se doma koncert. Ostatně, název i filmová reklama s Janem Werichem napoví. Nenechte se mýlit absencí označení hifi, tehdejší luxusní hudební skříně s elektronkovými zesilovači a rigidními dřevěnými korpusy hrály podstatně kvalitněji než většina dnešních levných domácích kin s repráčky jako když se vytento holub a drnčícím subíkem někde v rohu.

V roce 1966, osm let po Bruselu 58, se v nabídce stolních přijímačů stále mísily staré a nové tvary. Klasický příklad zoufalství centrálně řízeného hospodářství, jehož setrvačnost, způsobená řetězovou předposraností na všech řídících stupních, likvidovala jakékoliv snahy o modernost účinněji než sto ústředních výborů dohromady. Když se šikovní technici a designeři prokousali k výsledku, často v prototypech zajímavému, světovému, zařízla je zoufalá součástková a materiálová základna, tuny razítek a plán pětiletky, kde pro výsledky jejich práce nebylo místo, protože byli příliš lehcí a rychlí, a ocitli mimo síťový graf.

A tak se v šestašedesátém v Bratislavě začala vyrábět navenek docela moderní Mimoza, ovšem pro Albánii. Pro domácí trh bylo určeno škaredé Nocturno, vypadající jako skládačka co dům dal – v novém korpusu z plechu, plexiskla a bakelitu, trčely knoflíky a přepínače, evidentně zbylé ze starších modelů. Takže albánští pastevci modernu, českoslovenští truhlíci výtěr.

Ostatní vyráběné rozhlasové přijímače: Teslaton, Carioca, Jubilant byly vzhledem předbruselovské, či jak označit jejich tvary a ovládací prvky, a často jen modifikované starší modely, viz Teslaton = očesané Echo, jak napsal na fcb známý servisman Martin Hájek.

Gramorádia na tom byla s inovacemi ještě hůře. Zoufalost a troufalost – položit vzácný vinyl na talíř šasi H21 a nechat na něj dopadnou plnou vahou raménko s drze koukající hadí hlavou a rydlem VK051. To samé v hranatějším, HC646. Vesměs šlo o řešení s mezikolem, mající původ v polovině padesátých let, kdy se všechno konstruovalo neprůstřelné, s výhledem na válku s imperialistou. Podle důvěrných informací civilní obrany byla teslácká gramofonová šasi vymyšlena jako záložní soustruhy pro partyzányJ

První designovou vlaštovkou bylo HC11 s trubkovým raménkem, protizávažím a přenoskou VK311. Ta už žíly ani vinyl netrhala, aspoň ne hned, hrál jsem na ni dva roky.

ČUM A NEODMLOUVEJ

Marina, Anabela, Oliver, Miriam, Marcela. Poetické byly názvy dobových televizních přijímačů Tesla s obrazovkami o úhlopříčce 47 cm max. Žádné dnešní kryptokódy typu UE40MU6172UHD. Méně rozšafná byla ale cena, stačí nakouknout do vyfocené výlohy Elektra: většina tv mezi třemi a čtyřmi tisíci, čili dvěma třemi platy.

Celkem zajímavý byl první československý přenosný televizor Camping. Vypadal sice trochu jako servisní monitor, ale v kempech spolehlivě budil závist. Ovšem zdaleka ne takovou jako Sanyo Mini 9, prodávaný v téže době za 6500,- Kčs. Kdo jej měl, byl king s velkým, dlouhým, naditým. Opaskem. Na vranovské přehradě jsem jeden vídával každým rokem na stejném místě v sousedství bleděmodrého rodinného stanu a sladěné zaparkované Cortiny. K postávání lákala nejenom krásná kapotáž Sanya, ale i občas naladěná Vídeň.

Komunisté pochopili, že obraz umocní jejich působení na masy. Zatímco u rádia si člověk mohl leccos sám představovat, tak sdělení s obrazem servírovala názor strany v éře jednoho programu bez nároku na uhýbání očima. Šlo hlídat, zažil jsem ve škole i na vojně. Televize se zakrátko stala nejmocnějším ideologickým médiem rudých. Aspoň tam, kam nedoletěl signál z Germánie, Rakouska.

Jak se tehdy v šestašedesátém rukodělně připravovaly televizní noviny, se můžete kouknout na webu české televize, kde je archivován čtvrthodinový pořad, odvysílaný 21. 9. 1966.

–

Na webovkách oldradio.cz si lze prohlédnout celou tehdejší produkci n.p. Tesla. Fandové všech generací dokáží všechny dnes jmenované hračky nejenom nablýskat a vystavit do vitrín, nýbrž i zprovoznit. Stačí se zatoulat na některou z diskusních skupin. Díky nim je velká šance, že i budoucí generace si budou moci shlédnout i poslechnout dobový bigbít autenticky na tehdejší audio/video technice.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1966

* upraveno na základě připomínky Martina Hájka