1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

Když i naším tiskem proběhla fotka vytepaného Lennona s Yoko, zabolel pouhý pohled na ni. Hlava symbolu nespoutanosti, nedávno ještě s hřívou a vousem desperáta, se zásahem jakési dánské „kadeřnice“ proměnila v oškubanou kuřecí hlavičku z linky smrti. Poté Paul v jakémsi rádiu prokec, že s BEATLES je konec, a vše špatné stvrdila, byť poněkud jinotajně, dubnová tisková zpráva jejich Apple. Svým způsobem razítko za ukončenými šedesátkami.

 

V dnešním pokračování těžby perel z historických studní si připomeneme příběh dvou pokrevně spřízněných kapel ze stejné stáje, stojících na startovní čáře a s novými alby vydanými právě ve čtvrtém měsíci roku sedmdesát: JETHRO TULL a BLODWYN PIG.

ČEKÁNÍ NA ZUBAŘE

Nicka Logana z New Musical Expressu zaujal příběh JETHRO TULL i nové výrazivo nastupující generace muzikantů obecně natolik, že v posledním lednovém čísle roku sedmdesát sepsal analytický článek, z něhož si vypůjčíme pár zajímavých myšlenek.

Na úvod popisuje zcela zásadní dobový jev: „To, co nejvíce odlišuje novou popovou éru od staré, je současná snaha všech o zdokonalení hudby, přestože po dosažení úspěchu by se mohlo zdát logické, že další progrese je zbytečným a frivolním luxusem.“  A jako příklad aktivních noviců uvádí JETHRO TULL – co dle jeho slov před pouhým rokem přešli z kategorie populární klubová a vysokoškolská kapela do extraligy, bodující vysoko v TOP 30 NME, a přitom neusnuli na vavřínech a neustále odvážně experimentují. Připomíná, že od svého návratu ze Států těsně před Vánoci TULL přehodnocují a omlazují přístup k hudbě i formě vystoupení – viz odlišně znějící „The Witch's Promise“ a „Teacher“. Během letu z Texasu do Chicaga ke konci turné v Americe vyzpovídal Logan kytaristu Martina Barreho. „Před rokem jsme začali dělat věci určitým způsobem a nyní nastal čas reflektovat naše chyby i důvody našeho úspěchu,“ prozradil Barre, jakým stadiem kapela prochází, a pokračoval: „Ian rád baví obecenstvo svými hláškami, to bychom chtěli zachovat. Určitě ale ubereme kytarových a bubenických sól, a možná i na hlasitosti, protože ta nám brání hrát komplexněji a mně konkrétně složitější kytarové party. Poučili jsme se například u FLEETWOOD MAC, kteří mají nad svou hudbou stále kontrolu, protože neprodukují hluk. Což však neznamená, že určité kusy nebudeme hrát naplno. Ian Anderson by měl na koncertech občas zahrát na kytaru nebo klavír, a ne pořád zpívat plus hrát na flétnu. Vzpomínám si, že když jsem sám na flétnu muzicíroval, tak se mi leckdy na konci čísla zamotala hlava. Párkrát jsem s sebou dokonce seknul.“

Rozhovor pokračoval v londýnských kancelářích firmy Chrysalis, Logan byl zvědavý, zdali Barreho názory nebyly jen z únavy a frustrace. Ten seděl v recepci spolu s Mickem Abrahamsem, vůdcem čerstvých BLODWYN PIG a současně Martinovým předchůdcem v TULL – oba čekali na interview. Jejich řeč se točila kolem oblečení, padlo pár anekdot, o muzice nic. Loganovi scéna připomněla čekárnu zubního lékaře.

 

„Nové album [„Benefit“] je uvolněnější,“ oznámil  Barre Loganovi radostně poté, co se přestěhovali do nedaleké restaurace. „Většinu nového materiálu použijeme na koncertech, chceme, aby se daleko více dostala do popředí hudba. Mám obavu, že nás část publika doposud vnímala jako jistý druh srandovní kapely s poskakujícím podivínem na jevišti. Naším cílem je ponechat si všechno, v čem jsme nejlepší a dotáhnout originalitu do konce. Aby naše hudba byla jen naše, podobně jako to mají LED ZEPPELIN, Joe Cocker anebo BLOOD, SWEAT & TEARS. Nestačí být jenom zábavný a na pohled zajímavý. Flétna nezapadá rytmicky do soundu pomocí, je to jako mít v sestavě elektrickou kytaru, co hraje pouze sóla. Dříve jsme dělali víceméně křoví k Ianově flétně a vokálům. S jeho kytarou v doprovodu jsme mnohem více pohromadě. Chceme, aby nás lidé posuzovali nikoli čtením rozhovorů a koukáním na naše blbnutí v televizi, ale prostřednictvím výkonu na pódiu.“

BENEFIT

Sám Anderson popisuje „Benefit“ jako temnější a podivnější album. „Trojice amerických turné změnila naše myšlení,“ podotkl v komentáři k jednotlivým albům.

Martin Barre se v telefonickém rozhovoru pro Disc & Music Echo (březen 1970) rozhovořil více: „O hudbě není zajímavé mluvit, jde především o emoce a komunikaci s lidmi. Vzrušení z rock’n‘rollu je velmi těžké popsat slovy, platí jediné: poslouchat. Technika je samozřejmě též důležitá, zvuky a efekty, které díky ní získáte, jsou více než vybavení.

Svou hru jsem kdysi rozvinul posloucháním jiných kytaristů, nyní už nikoho jiného takto neposlouchám. Největší vliv na mě měl nepochybně Eric Clapton, nejlepší kytarista na světě. Poslouchal jsem také Jeffa Becka a Jimmyho Page. Nikdy ale bluesové kytaristy typu B.B. Kinga, ani jejich klasické bluesové riffy. Někteří lidé kopírují celé fráze, já si raději fráze pamatuji napůl, a hraju si co chci.

Hudba vždy obsahuje nějaké klišé, i když v jazzu a klasice jsou méně zřejmá. Pro mě však není jazz tak vzrušující jako rock. Technicky je zpravidla hodně dobrý, ale zároveň mě nudí. Jazz podle mne postrádá komunikaci. Jazzmana spolehlivě rozčílí, když skupina čtyř chlupatých hochů hraje jednoduché věci.“ Tolik Martin Barre.

Dle mého názoru je „Benefit“ albem, jímž Ian Anderson stvrdil svou odluku od blues. Je protkán zvukovými experimenty a silnými melodickými motivy s odkazy na tradice staroanglické lidové hudby. Album plné miniatur a melodických střípků, často až marnotratně opuštěných ještě před rozvinutím. Deska, ze které by chytrolín klidně nasekal celou diskografii. Já osobně bych si ji uměl představit coby dvojalbum, kde by se nádherné motivy nezahazovaly po prvním repete…

Studiové hračičkářství a akustické krásnohraní v sousedství až nasraně nabustřené šestistruny a seizmického riffu. K tomu artrocková členitost, kytarové namlouvání, že by WISHBONE ASH záviděli, samozřejmě flétna a špetka blues. Zkrátka kaleidoskopická deska. Přesto se „Benefitu“, na rozdíl od alb před a po, nedostává většího uznání, dokonce ani od samotných hudebníků.

ROK PRASETE?

Mick Abrahams odešel z JETHRO TULL záhy po nahrání debutového alba „This Was“ pro názorové rozdíly o dalším směrování kapely mezi ním a Ianem Andersonem. „Ian je milý člověk, a neuslyšíš ode mě nic pro němu,“ řekl Mick v únoru 1970 novináři Keithovi Althamovi v rozhovoru pro Record Mirror. „Ian má velmi jasné představy o tom, jak by jeho skupina měla fungovat, a já jsem tehdy cítil, že se moje hudební nápady budou v JETHRO TULL dusit. Ukázalo se, že můj odchod byla ta nejlepší věc, která se mohla nám oběma stát. PIG se od TULL mimo jiné liší tím, že k identitě skupiny přispíváme všichni. Občas musím vydat ,politické’ rozhodnutí, ale v podstatě jsme demokratickým spolkem, “ doplňuje.

Neobvyklý název kapely, BLODWYN PIG, měl na svědomí příležitostný klavírista Graham Waller, jehož zálibou bylo vymýšlet různé slovní hříčky a novotvary. Například prodával na nějakém dětském dnu zmrzlinu a nazval ji Zeeglo. Když se jej Mick zeptal, co to znamená, tak mu Graham odpověděl: „Nevím, ani děti to neví, ale vzbuzuje to jejich zvědavost a zájem.“ A na konci jedné z prvních zkoušek nově založené kapely se prý Graham Walker při odchodu otočil ve dveřích, ukázal rukou na své spoluhráče, zahalekal: „Blodwyn Pig!“ – a zmizel.

První sestavu tvořili vedle zpívajícího kytaristy Micka Abrahamse: Jack Lancaster, hrající na saxofon, flétnu a další fujary, klidně i kirkovsky na dvě současně, baskytarista Andy Pyle, později člen WISHBONE ASH a Hensleyho doprovodného bandu FREE SPIRIT, plus bubeník Ron Berg.

Debutová deska „Ahead Rings Out“ (7/1969) s ikonickým růžovým přebalem s prasečí hlavou v černých brýlích, kroužkem v rypáku, žvárem v tlamě a nasazenými Otíkovými sluchátky (maskota americké rozhlasové stanice KSHE 9) se pravidelně umísťuje mezi dějinně nejvýznamnějšími bluesrockovými deskami. V paměti utkví nejenom bolerovská pasáž „See My Way“ či závěrečná hardrocková riffárna „Ain’t Ya Comin’ Home, Babe?“. Nadupanému moderně bluesrockovému albu, jež se vskutku vůbec nepodobalo čemukoliv jethrovskému, se dostalo samých pochvalných recenzí, BLODWYN PIG měli našlápnuto k celosvětovému úspěchu. O sedmdesátém dokonce psal Keith Altham jako o možném roku prasete. K naplnění jeho vize bohužel nedošlo.

V dubnu 1970 vychází druhé album, „Getting To This“. Pestrobarevné bluesrockové hledačství Abrahamsovců sice pokračovalo, přesto ale BLODWYN PIG slyšitelně přešlapovali na místě. I přes všechnu snahu, používání spousty nástrojů, hraní si s aranžemi i náladami, nedařilo se jim vyvázat ze sixties soundu. Možná chtěl Abrahams experimentovat s blues podobně jako Peter Green a FLEETWOOD MAC na loňském „Then Play On“. Jenže jakýkoliv pokus evolučně rozvinout britskou modrookou školu, založenou Mayallem, neměl v době exploze LED ZEPPELIN a KING CRIMSON šanci. Rockové publikum tehdy doslova šílelo po novátorství na všech frontách, na rockovou scénu vtrhnul hard/art/jazz a BLODWYN PIG se rázem ocitli ve vlečňáku.

Amerika už také nebyla pro invazní britské kapely automatem na úspěch. Jak napsal v Record Mirroru manažer Christine Perfect a CICKEN SHACKS, Harry Simmonds:  „K uznání ve Státech už nestačí jen být Brity. Tamější trh je nyní mnohem tvrdší, vyrostla spousta vynikající místní konkurence, a naše skupiny se nestačí divit. Samozřejmě, STONES, JETHRO TULL, LED ZEPPELIN, TEN YEARS AFTER a pár dalších mají své stadiony jisté, protože nabízejí velkolepou show i výtečnou muziku.  Americké publikum nechce koukat na stojícího a do sebe zahleděného kytaristu, požaduje rockový kabaret.“

Přestože u BLODWYN PIG na sebe naráželi, a o vedoucí pozici usilovali, dva po čertech nadaní kohouti, Abrahams a Lancaster, a jejich soupeření místy povyšuje muziku kapely až do nebes – co se týče originality a progrese, nepřinášeli nic nového, jen po svém seskládali inspirace od kolegů. Kdybych měl použít brutální zkratku, tak BLODWYN PIG kráčeli s baťohem JETHRO TULL na zádech směrem od CREAM ke COLOSSEU.

Přes dobový neúspěch, je „Getting To This“ gurmánskou posluchačskou mňamkou i po půlstoletí. O tom žádná. Woodovský rokec („Drive Me“), tullina („Variations on Nainos“), pomrkávající blues („See My Way“), Delta („Long Bomb Blues“), čtyřdílná art-jazzová osmiminutovka („San Francisco Sketches“), vyzývající na souboj Henschlella a Valentýnskou svitu, přes cestu položená hardrocková kláda („Worry“), odpočinkové sranda boogie („To Rassman“)  … atakdále … vše radost vstřebávat.

Doba však kráčela vpřed mílovými kroky jinudy. Nerudovské „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“ zkosilo v té době v rockové muzice nejeden slibný talent.

—

V amerických a západoevropských obchodech s vinyly se na jaře sedmdesátého objevily první nahrané kazety …

P.S.

Listuju Mladými světy první poloviny sedmdesátého roku, prohlížím fotografie i příběhy tehdejších celebrit, jak jim dnes říkáme, a přemýšlím nad tím, co asi dnes všichni ti, kdysi celkem známí a slavní, dnes dělají, pokud jsou mezi námi, a jakými klikatými cestami se odvíjely jejich životy v letech poté, co zmizeli z televizních šotů a stránek magazínů. Kdo z horkokrevných fotbalových fandů vůbec ví, že před půlstoletím existovali a zářili například dukelák Stanislav Štrunc či sparťan Ivan Mráz? Kdo si při televizním hltání Tour de France vybaví jména našich cyklistických bohatýrů: Smolíka, Hrazdíry, Svorady, Labuse, Nováka? Jasně, opravdovým fanouškům svého sportu se vybaví i další jména, a spousta tehdejších ikon nikdy z povědomí nevymizela, viz Čáslavská, Jiřík, Holíci, Zedníček … přesto devadesát devět ze sta kdysi vzývaných zůstalo „jen“ součástí zapomenuté historie.

Je paradoxní, že největší životnost v povědomí široké veřejnosti měli a mají, vedle nezpochybnitelné jedničky našich dějin Járy Cimrmana, hvězdy pop music. O Vondráčkové, Gottovi, Neckářovi, Zagorové, Pilarové, Rottrové a dalších se psalo tehdy i dnesJ

Proč to píšu? Abychom se občas zastavili a vzpomněli zapomenutých osudů a příběhů. Čtěte, ptejte se, naslouchejte. A jestli máte štěstí, začněte u svých rodičů.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020