DEEP PURPLE - LIVE (2018/2017): GOODBYE, DRACI MÉHO MLÁDÍ


The Long Goodbye Tour
2. 7. 2018, Brno, DRFG Arena
 
S úderem deváté večerní zatřásl brněnským Rondem Holstův Bůh války, Mars, a hardrocková jízda mohla začít. Čtyřspřeží starých songů z let 1970-72 („Highway Star / Pictures Of Home / Bloodsucker / Strange Kind Of Woman“) se prohnalo arénou na jeden nádech jako tornádo. DEEP PURPLE měli již v tuto chvíli splněno, přenesli nejstarší pamětníky do dob teenagerského mládí, a ostatní do věku otců i dědů. Vše následující bylo bonusem navíc.
Kapela sedmdesátníků, narodivších se až na mlaďocha Steva Morsea (1954) těsně po druhé světové válce, vypadá a pohybuje se na pódiu lépe jako účastníci výročních setkání sportovců, nemluvě o výtečných muzikantských výkonech, díky nimž byli DEEP PURPLE vždy považováni za šlechtice tvrdého rocku. Největší pozornost se samozřejmě upínala k Ianu Gillanovi. Struny a blány vyměníš, gumy v krku ne. Když se mě čtveřice dvacetiletých studentů před vstupem ptala, proč není v setlistu „Child In Time“, a jestli to není kvůli Blackmoreovi, musel jsem se hořce pousmát. Dítě času je navždy zakleto v páscích a vzpomínkách, ani ono totiž neumí vrátit čas a Ianovi stratosférický ječák. Rval se s tóny jako lev, je to pořád Gillan na první dobrou, byť lesk a třpyt nejvyšších poloh i nekonečný nádech si vzala příroda zpět.
Instrumentálně se Ian Paice, Roger Glover, Steve Morse i Don Airey na pozadí dokonalé souhry doslova předháněli v nasazení, brejcích i sólech, posledně jmenovaný se klasicky vyřádil ve svém samostatném bloku s povinnou „Vltavou“ coby zlatým hřebem. Na pohled rozcuchaný strýc z Kolbenky, ve skutečnosti virtuóz a bavič.
Dole na place bylo určitě víc horko jak na stage, tam se kapka potu neprolila, byť všichni přebíhali sem a tam, pózovali, bavili se, a Paice bušil do svých kotlů a činelů jako kovář kující v žáru výhně meč. Zřejmě dobrej klimatizační oddíl v zákulisí.
The Long Goodbye Tour je vystavěno kolem klasiky: středobodové „Machine Head“ z dvaasedmdesátého je zastoupeno pěti skladbami (ze sedmi na LP!), po jedné se dostalo na „In Rock“ (1970) a „Fireball“ (1971). Samozřejmě nechybí návratová „Perfect Strangers“ (1984), tentokráte v brutálnějším provedení, či připomínka devadesátek, „Sometimes I Feel Like Screaming“, ani nová tvorba. Trojice skladeb z loňského alba „Infinite“ – „Time For Bedlam / Birds Of Prey / The Surprise“ – ukázala, že sebelepší novinky nemají vedle setkrát slyšených pecek „nárok“ na stejnou pozornost a vděk posluchačů.
Netřeba znovu a znovu připomínat, co následovalo po prvních tónech „Lazy“, „Space Truckin“ a … a samozřejmě „Smoke On The Water“, jedné z iniciačních skladeb mé generace.
Přídavky „Hush“ a „Black Night“, proložené mezihrami a předváděčkami, pak byly dovětkem za koncertem, po němž mi bylo smutnokrásně. Goodbye, draci mého mládí…



22. 5. 2017, Praha, O2 aréna

50 let na scéně, a pořád hřmotně jako zamlada. To jsou DEEP PURPLE v roce 2017, krátce po nahrání velmi solidní desky „Infinite“, z níž jsme slyšeli v Praze hnedle čtyři kousky.
 Úvodní blok, „Time For Bedlam“ – „ Fireball“ – „Bloodsucker“ – „Strange Kind Of Woman“, zahraný na jeden nádech bez pauz, nasadil laťku až příliš vysoko, byť zvukař zpočátku jakoby hledal Gillana i Morseho, a tak mi DEEP PURPLE v tu chvíli zněli jako hardrockoví ELPJ Kdyby koncert pokračoval se stejným drajvem, šlo by nejspíš o live událost desetiletí, a já bych se dal na modlení.
Jenže pak se dramaturgie poněkud zadrhla, na můj vkus si například příliš prostoru uzmul Don Airey, sice vynikající, avšak poněkud sebestředný hráč, jehož předehry, mezihry i sólové výstupy s povinnou „Vltavou“ uťaly koncertu přirozený samospád. Až na „Lazy“, jež mi navodila atmosféru „Made In Japan“, spadl Párplům v prostřední části příslovečný řemen.
Všemu dal zapomenout závěr, počínaje letitou návratovou „Perfect Strangers“, vlnící se v základním motivu jak zeppelínovský „Kashmir“, přes „Space Truckin’“ až po, jak jinak, „Smoke On The Water“ – v patřičně prodloužené verzi.
Přídavkovou a kdysi dávno od Joa Soutche převzatou singlovku „Hush“ zdědil Gillan po Rodu Evansovi. „Black Night“ se sice nevešla v roce 1970 na „In Rock“, ale jako singl uspěla náramně, dostala se na druhé místo anglické hitparády, nejvýše ze všech hitů kapely. Ianovi evidentně ke konci odešel hlas, a tak si poslední ze sto minut celého koncertu užil s úsměvem a tamburínou.
Samozřejmě, bráno absolutním měřítkem, nelze než konstatovat, že Blackmoreovy riffy a nápady, jakkoliv často vypůjčené, viz „Fireball“ anebo „Smoke And The Water“, ční nad novým materiálem jako monolity nad pahorkatinou. To byl zřejmě zmíněný problém prostřední části koncertu, kde byl nový a 2K+ materiál příliš nahuštěn.
Steve Morse se postupem času zcela oprostil od potřeby nahrazovat Ritchieho Blackmorea, jeho hra je svojská a s jinými akcenty, což je dobře i špatně zároveň. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že kdyby se Ríša náhle zjevil na pódiu, O2 aréna by spadla explozí nadšení.
Když DEEP PURPLE přejdou do režimu full forte, jsou nepřekonatelní. Dusavá rytmika Glover-Paice byla umocněna absolutní zvukovou kvalitou, každý úder do blány či struny jasně definovaný a ohraničený, švýcarské hodinky převtělené do kulometného bucharu.
Gillan se ctí uzpíval, co mu hlasivky dovolily. Samozřejmě, že v nových skladbách se cítil pohodlněji, a že leccos transponoval anebo obešel či vynechal. Barvou střední polohy je to ale stále boží Ian Gillan našeho mládí.
DEEP PURPLE jsou jedněmi z posledních hardrockových veteránů, hrajících stále světovou extraligu. Doufám, že jim elán ještě nejméně jednu pětiletku vydrží a že i příště se zastaví v Praze. Nechce se mi s nimi loučit. A kdyby se Ritchie náhodou umoudřil.

Jaromír Merhaut pro Spark 2017/2018



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

LEE KERSLAKE (1947 – 2020)

ČESKÁ STOPA LED ZEPPELIN [1969-1970]

CUBY & BLIZZARDS

NAZARETH/DAN MC CAFFERTY: VYPNUTÍ NEJVĚTŠÍ CIRKULÁRKY SVĚTA

Saxon: Into The Labyrinth (2009)

QUEEN 1974: DUHOVÉ KRÁLOVSTVÍ HARDROCKU

DÉMON A ČARODĚJ KEN HENSLEY (+ INTERVIEW 2002, 2007)

1969 09: ABBEY ROAD – POKLAD NA KONCI MAGICKÉ CESTY

STILL LIFE

Ladwig: Here We Stand (2009)