1969 09: ABBEY ROAD – POKLAD NA KONCI MAGICKÉ CESTY

George Martin (producent, pátý Beatle): 

Let It Be byla nešťastná deska, i když na ní bylo pár skvělých písní, a já si opravdu myslel, že to znamená konec Beatles a že už s nimi nikdy víc nebudu pracovat. Říkal jsem si, jaká je to ostuda, dopadnout takhle. Takže mě dost překvapilo, když mi Paul zavolal a řekl: Jdeme dělat další desku, chceš ji produkovat? A moje okamžitá odpověď byla: Ale jedině, když mě necháte ji produkovat tak, jak jsme to dělali dřív. A on: To taky chceme. A já: I John? – Jo, namouduši. Tak jsem řekl: Jestli to opravdu chcete, tak to zase dáme dohromady. A byla to velice šťastná deska. Tuším, že to bylo i proto, že všichni věděli, že je poslední.

Při příležitosti padesátého výročí vydání poslední společné práce nejvýznamnější kapely poprockových dějin, alba „Abbey Road“, nastal nejvyšší čas uvést BEATLES i na stránkách Sparku.

Fab Four zkraje své kariéry transformovali odkaz rokenrolu do bigbítu, aby se záhy stali vůdčí silou široce sdílené rockové progrese. „Abbey Road“ sice nebylo revoluční jako „Revolver“ či „Seržant“, přesto je mnohými, včetně mě, považováno za vrchol jejich tvorby. Najdete v jeho drážkách vše, čím se BEATLES hudebně nesmazatelně zapsali do kulturního odkazu lidstva.

–

Stále mě mrzí, že jsem onehdy v dvaasedmdesátém, v supraphonské prodejně na Václaváku, kousek od koně, nekoupil licenční vydání za osmdesát káčées. Už jsem vinyl držel v ruce, ale pak si všimnul nápisu mono, a já měl doma čerstvé stereo. Bych si za vrácení LP zpět prodavači nafackovalJ Brožura s texty a překlady, plus fotografiemi z „Let It Be“ session a „White Double“, je totiž dnes vyhledávaným klenotem. Venku se za Supraphon mono provedení s přílohou sází na prkno 400 éček, i proto se mi na burzách, aukrech i bazoších vyhýbá.

BEATLES 1969 - PELMEL

O lednovém „koncertu“ na střeše Apple již víte z prvního letošního dílu Studny. Koho by napadlo, že akci předcházel dramatický odchod frustrovaného George Harrisona uprostřed nahrávání. Po týdnu se sice vrátil, nicméně s několika podmínkami, mezi jinými i tou, že se nebude pokračovat ve filmování a za své vezmou i plány na turné. John neuspěl s návrhem, aby se Billy Preston stal pátým členem BEATLES a Mc Cartney pro změnu nezabránil nástupu žraločího manažera Allena Kleina. Pohodička jak v rozhádané fabrice.

Vydání soundtracku ke „Žluté ponorce“ bylo v podstatě nouzovkou, byť se album – z poloviny obsazené Martinovými orchestrálními výplněmi – umístilo na bedně. Víte, že BEATLES v té době mimo jiné koupili práva k Tolkienově „Pánovi prstenů“? Svatby a rozvody vezmeme hákem, Paul si bere Lindu, Yoko Johna. Druzí jmenovaní novomanželé se pak na týden usídlili v duchnách jednoho amsterodamského hotelu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby si nepozvali do apartmá novináře. Happening proti násilí a utrpení vstoupil do historie coby postelová kampaň za mír. Protestní aktivity vrcholí dubnovým vydáním Johnovy úderky „Give Peace A Chance“ a květnovým zopakováním veřejné postelové scény v Montrealu.

Vychází v jeden den naživo ve studiu nahraná dvojice skladeb „Get Back / Don’t Let Me Down“. 2. července 1969 začaly Paulovým dovětkem „Hey Majesty“ ve stejnojmenném studiu EMI práce na „Abbey Road“ (použity byly nakonec i dříve nahrané skladby). Intenzivní nahrávání pokračovalo až do dvacátého srpna. Předtím, osmého kolem poledne se BEATLES prošli po zebře a dvaadvacátého spolu naposledy v životě vyfotili – na pozemcích sídla Lennonových v Tittenhurst Parku. Konec zvonec.

Každý šel takříkajíc po svém. Linda porodila Paulovi Mary, John si zařval s PLASTIC ONO BAND poprvé v Torontu, Ringo se točil kolem filmu a George meditoval co dál. Lennonův odchod oznámený ostatním dvacátého září tak byl už jen formalitou, navíc z obchodních důvodů utajenou, protože 26. září vychází „Abbey Road“.

MELODIE SLOV

Z dobových textů o „Abbey Road“ jsem vybral ukázky od opravdových mistrů psaného slova, Jiřího Černého a Jaromíra Tůmy.

MELODIE  10/1979

(10. díl Jiřího seriálu o Beatles)

„,Abbey Road’ – nazvané podle ulice a studia, kde BEATLES album nahrávali a odkud je i jejich titulní fotografie na zebrovitém přechodu – je zvukově méně náročné, ale ještě dokonaleji nahrané než ,Seržant’; zvukařem byl opět Geoff Emerick. Přestože písničky opět nemají společné téma, vyznívají jako jednolitý, ,seržantovský’ hudební proud, zvuková báseň o dvou dílech-stranách, většinou bez mezidrážek, vnitřně ještě svázanější než ,Seržant’. ,Snažil jsem se udělat z pop music jakousi symfonii,’ vzpomíná Martin. ,Snažil jsem se dostat z Paula něco, co bychom použili jako kontrapunkt, nebo něco, co by navazovalo na dřívější části.’ Takové náznaky jsou: třeba melodika ’Golden slumbers’ navazuje na ,You never give me your money’.

Možná však, že úplně jiný Paulův hudební svět ochránil album před přílišnou symfoničností a rozjařil je neočekávanými blbůstkami typu závěrečné ,Majesty’, trvající pouze dvacet vteřin.

John, nejsyrovější beatlovský rocker a nevelký stoupenec studiových hejblátek, se ani z takto pojatého alba nevytratil. (Pamatujme také, že tehdy málokoho vůbec napadlo pochybovat o nerozbornosti autorské dvojice Lennon-McCartney.) Hned v úvodní písni ,Come together’ navázal na vyzývavost svého ,Mrože’. Způsobem zpěvu nezůstal nic dlužen názvu, který je mileneckou výzvou, aby oběma bylo nejhorčeji naráz. (Překlad v brožuře supraphonského, jinak vcelku brilantního vydání, nenalezl obdobu anglické mnohovýznamnosti.) Johnovo je i zdánlivě mccartneyovské ,Because’ s trojhlasem, jehož kouzlo občas připomene pražský C & K VOCAL svou verzí a capella. V dvoudílném r’n’bluesovém ,I want you (She’s so heavy)’ si hraje i sólovou kytaru. A je také autorem tří po sobě jdoucích písní ,Sun king’, ,Mean Mr. Mustard’ a ,Polythene Pam’, v nichž přidává do galerie svých textových podivínů i ,Olezlého pana Onuci’ a ,Igelitovou Pam’.

Ringo s trochou Georgovy pomoci složil svou druhou píseň, ,Octopus’s garden’, s náladou i efekty podobnými ,Žluté ponorce’.

Dvě Georgovy melodie patří k nejkrásnějším. ,Something’ složil při dotáčení bílého dvojalba, ale neměl ještě text; posléze si vypomohl, snad nevědomky, písní ,Something in the way she moves’, kterou předtím pro Apple nahrál americký písničkář James Taylor. George svou rozjímavou melodii vyzdobil kytarovými ornamenty a působivými akordickými změnami. Objevila se pak v mnoha verzích. George měl při nahrávání na mysli Raye Charlese...

Manažer Klein ji správně, ale přece jen až měsíc po vydání alba vybral i na singl. Její neúspěch v hitparádě (5. místo) tedy rozhodně nebyl způsoben tím, že jedinkrát v historii dvaadvaceti singlů Beatles nebyli autory John a Paul.“

© Jiří Černý

 

MELODIE 10/1972

(recenze supraphonského vydání „Abbey Road“)

„Vida, k čemu je dobré, když si skupina zaváže vydavatelství promyšlenými smlouvami, které z ní sice dělají možná nepříjemného obchodního partnera, zato však se jí nemůže stát, aby její deska vyšla v pytlíku na lejstra, nýbrž jen a jen v originálním zajímavém obalu, který – nenechte se mýlit kvalitou! – byl vytištěn u nás.  Navíc vám z něj vypadne luxusní publikace s řadou fotografií, poučeným Dorůžkovým komentářem a vtipnými a takřka vždy výstižnými Plškovými překlady všech písní. A tak není divu, že po desce je sháňka, kterou smlouvami limitovaný náklad 20000 výlisků uspokojí sotva ze čtvrtiny.

,Abbey Road’ je předposlední vydané album BEATLES (před ,Let It Be’), avšak poslední jejich společná práce na desce (,Let It Be’ bylo natočeno dříve). Zachycuje široké spektrum jejich tvůrčího a stylového záběru, v němž naleznete všechny žánry, jimiž se Beatles ve svém vyspělém období zabývali — od good timu (,Maxwell’s Silver Hammer’) přes parodii rock’n’rollové balady z konce padesátých let (,Oh! Darling’), refrénovku (,Carry That Weight’), harmonicky bohatou a vokálně složitou písňovou perlu (,Because’) a rock (,Come Together’) až po recesistické motivy (,Mean Mr. Mustard’, ,Polythene Pam’, ,She Came In Through the Bathroom Window’). Zvláštní kapitolu tvoří písně Georga Harrisona (dnes už evergreen ,Something’, ,Sun King’, ,Here Comes the Sun’), které dojímají prostým půvabem a jakousi životní vyrovnaností, která dýchá i ze slavného Harrisonova trojalba ,All Things Must Pass’.

,Abbey Road’ je dnes cenná i bez ohledu na to, že jde o desku historickou. Ve spojení s výtečným obalem a bohatě vybavenou publikací zasluhuje maximální posluchačovu přízeň a recenzentových pět hvězdiček.“

© Jaromír Tůma

MOJE MALIČKOST A BEATLES

Na závěr si dovolím malé osobní beatlesovské vyznání. Jsem ročník 1955, první setkání s BEATLES si vybavuju někdy ke konci třiašedesátého: „She Loves You“ a především „From Me To You“, kteroužto jsem žral i jako „Adresáta neznámého“ od Gotta – s Olympicem za zády.

První tranďák mi přišel někdy kolem pětašedesátého od tety ze San Francisca. Pravý japonský středovlnný mrňousek, díky němuž večer co večer ožívaly prostřednictvím zápaďáckých rozhlasových stanic bigbítové dálavy. Spolužák Staňa Vávra měl doma jako jeden z mála páskáč (magnetofon) Tesla B42 a na něm mimo jiné nahrané i album „For Sale“. Každý druhý den, o polední přestávce, jsme při „Rock’n’roll Music“, „Lady in Black“ a dalších rokenrolech řádili jako diví…

„Perný den“, a především „Help!“, to už byl úder na solar našich probouzejících se rockerských duší. Oba filmy jsem viděl snad dvacekrát, Vinnetou musel vyklidit bojiště. Bylo mi i našim jasné, že budu blázen do muziky, jakkoliv nezazpívám hoří.

Zamlada jsem měl raději Paulovu cukrárnu než Johnovu masnu. V pubertě se chutě srovnaly. Osmašedesátý mám napevno spojený s „Hey Jude“ a bílým dvojalbem. „Birthday“ a především „Helter Skelter“ byly mým iniciačním hardrockem.

Když do Gottwaldova někdy na podzim 1969 přijeli Semelkovi CARDINALS a zahráli aktuální pecku „Oh Darling!“, stala se mou další beatlesovskou jedničkou. Rok co rok jsem s našima jezdil na Vranov, kde z každého stánku v okolí pláže a chatového městečka hulákal magič, a já labužnicky obcházel jeden po druhém a k těm s nej muzikou se nadlouho vracel. Dodnes bych mohl prstem na metr přesně ukázat, kde hráli v sedmdesátém kompletní „Abbey Road“ a „Let it Be“. První mojí vlastní deskou od Beatlů pak bylo supraphonské vydání „Oldies But Goldies“. Kdykoliv vezmu ono staré elpé do rukou, kouknu na popartovou „londýnsky“ swingující malůvku anebo na zadní stranu s Georgem v lennonkách, mám patnáct šestnáct a sedím u svého gramorádia Preludium , dvakrát dva a půl wattu, full turbo forte…

Na průmce už vítězil hardrock a artrock, když ale domů doputoval můj první magič, Tesla B43A, první nahrávkou se stal čerstvě vybalený, parfémovaný „Seržant“ od Stani.  A přebal „Let it Be“ jsem si tuší a pastelkama přemaloval do plakátu metr a půl na metr a půl. Léta zdobil můj pokojík vedle dalších monstr výtvorů: PINK FLOYD, URIAH HEEP a QUEEN. Jo, taková byla doba, i plakáty jsme si s nadšením malovali sami. Umím si představit ten řev, kdyby čtenáři nalezli ve Sparku namísto posterů poukaz na pastelky.

BEATLES se i přes mé jakkoliv divoké žánrové fandovské výlety nikdy neoposlouchali. Můžu od nich cokoliv a v jakémkoliv množství, při poslechu často sáhnu do knihovny pro některou z desítek knížek o báječné čtyřce.

–

Před půlstoletím se BEATLES ocitli na konci své cesty, kdy během pouhých sedmi let uhranuli a navždy změnili svět. I můj. A v podstatě také každého rockery/metalisty, byť je třebas nikdy neslyšel…

Jaromír Merhaut pro Spark 2019