PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (I)
PŘÍPRAVA NA CESTU BLUDIŠTĚM
Moderní populární hudba
zastřešuje asi tak milion směrů a žánrů. Jedním z dlouhodobě nejkontroverznějších
termínů je tzv. progresivní rock. S určitou mírou nadsázky by se dalo
napsat – kolik fanoušků, tolik definicí.
Čeká nás proto těžký a
současně i krásný úkol. Po celý rok 2016 budeme na stránkách Sparku společně bádat,
vzpomínat, vyprávět, přemýšlet, a hlavně: poslouchat.
Progresivní rock není prvoplánový, vyžaduje pozornost, naladění se, nejeden poslech.
Odměnou je u vrcholných děl putování hudební krajinou až za obzor vnímání…
V úvodní části
takříkajíc vytyčím a pojmenuju prostor, jehož krásná tajemství a zákoutí
prozkoumáme postupně. Máme na to celý rok…
První zmínky o progresivním rocku/muzice se začaly
objevovat v druhé polovině šedesátých let. V oné kvasné době, kdy se
za půlrok událo víc než dnes za pětiletku, se velkolepými přívlastky kupodivu šetřilo.
Například KING CRIMSON byli tiskem označováni za naději britské popmusic.
V roce 2016 by onen výrok zněl skoro jako nadávka. Spousta muziky, v
současnosti považované za klasiku nejryzejší, si navíc své místo na slunci
musela u hudebních publicistů doslova vyvzdorovat. Je zdánlivě paradoxní, že
nadšení fanoušci byli ve svém úsudku kolikrát na míle před recenzenty.
ZDOBNÝ RÁM
Osobně používám termín progresivní rock coby zastřešující pro celou skupinu rockových
subžánrů, jež v době vzniku posunovaly hranice rockové hudby směrem
náročnějším formám, ať již odvozeným od postupů tzv. klasické hudby, či
inspirovaným halucinogenními prožitky. Nemalou roli hrála v progresivní
hudbě roli i studiová technika, která se stala svým způsobem plnohodnotným
hudebním nástrojem. S postupujícím časem se z progrese neodvratně stala
klasika, což je jen a jen dobře, zlí jazykové však tvrdí, že v poslední době
již u prog rocku nejde o progresi, nýbrž regresi. Mají svým způsobem pravdu.
Abych předešel nedorozuměním, vymezím hned na úvod
progresivní rock vůči tzv. avantgardní hudbě, jíž se v našem seriálu primárně
zabývat nebudeme, protože není nutně svázána s rockovým fundamentem – dá
se dokonce říci, že občas není vázána vůbec ničím, dokonce ani notovou osnovou.
Zvídavým avantgardistům doporučím skvělé dvoudílné encyklopedie: „Svět jiné
hudby“ [Petr Slabý, Zdeněk K. Slabý – 2003, 2008], plus starší „Rock proti
proudu“ [Václav Malík, Radek Fic, Robert Fic, Petr Karlíček – 1992].
Mladý muzikolog Jan Blüml ve své diplomové práci „Art
rock: stylově žánrový typ a jeho české varianty“ [2009] věnuje problematice
hierarchického řazení termínů art rock a progressive rock vícero stránek.
Poměrně detailně rozebírá a citacemi doprovází jednotlivá pojetí řazení
uvedených pojmů, aby nakonec logicky dospěl ke stejnému závěru: art rock
je podmnožinou progresivního rocku.
Jenom pro ilustraci uvedu, co vše spadá pod progressive
rock v pojetí oblíbeného serveru Prog Archives: art rock,
cantenbury scene, crossover prog, eclectic prog, experimental / post metal,
heavy prog, indo prog / raga rock, italian symphonic prog, jazz rock / fusion,
kraut rock, neo progressive, post rock/ math rock, prog folk, progressive
electronic, progressive metal, psychedelic / space rock, RIO / avant rock,
symphonic prog, tech/ extreme prog metal, zeuhl, prog related, proto prog. Já
bych něco proškrtal, a naopak jiné termíny doplnil: classical rock, baroque
rock, orchestral rock… Ne, nebojte, dnes nebudeme pitvat.
V tuzemském
hudebním tisku se termíny jako progresivní hudba a rock (často v převzaté
podobě: progressive music a progressive rock) častěji objevují s nástupem
magazínu Pop Music Expres [1968-69]. Art rock si však musel na „oficiální“
uznání počkat až do článku „Má artrock budoucnost? Yes“ Jiřího Černého [Melodie,
1979/5], přitom jsme se tímto termínem fandovsky oháněli nalevo napravo od yessovského
„Fragile“ (1971).
ZDROJE JSOU
Progresivní rock vděčí
za svůj vznik několika kulturně společenským faktorům i vnitřním procesům
uvnitř tehdejší rozpínající se hudební scény. Šedesátá léta bořila hranice
nejenom v hudbě. Tranzistory umožnily výrobu lehce přenosných přijímačů a
magnetofonů, odvážné francouzské filmy odstartovaly sexuální revoluci, sukně
vylétly k prcinkám a osvobozená ňadérka vykukovala z každého druhého
trička. Zásadním byl ale i nástup psychedelie. U muzikantů šlo vesměs o
doprovodný jev konzumace halucinogenů, pro posluchače mohla být drogou samotná
„zhulená“ hudba, popřípadě její společné vnímání. V ČSSR měl málokdo možnost rozšiřovat si
vědomí, přesto se i u nás psychedelic music stala posluchačsky vděčným předvojem
progresivního rocku. Americká sanfranciská psychedelická větev neměla na
rockovou progresi, tak jak ji vnímáme v evropském kontextu, přímý vliv. Dala
však vzniknout hnutí hippies, které nakrátko rozkolísalo společenské status quo.
Londýnské dění je vzhledem k našemu tématu podstatně zajímavější. Jan
Blüml ve své diplomce napsal: „Počátek londýnské psychedelie spadá do roku 1965 a je
spojován s hromadnými akcemi veřejného čtení poezie, které zde v této době
organizoval Allan Ginsberg společně s dalšími beatnickými
spisovateli. Na podzim stejného roku v Londýně britský propagátor
halucinogenních drog Michael Hollingshead založil instituci World
Psychedelic Center, která se stala významným centrem psychedelické hudby a kultury. Od
počátku roku 1966 pořádal londýnský underground pravidelné akce Spontaneous Underground,
které obsahovaly vedle performance art a poezie také rockovou hudbu. V oblasti konstituce
institucionálního zázemí psychedelie došlo v roce 1966 ještě k dvěma
významným událostem, jednou z nich bylo založení galerie Indica, jež se
specializovala
především na psychedelické umění, dále šlo o vznik hudebního klubu UFO,
který se
stal domovskou scénou undergroundových skupin, mezi nimiž byly například Pink
Floyd, Soft Machine, Tomorrow, jejímž členem byl budoucí kytarista skupiny Yes
Steve Howe, nebo Crazy World of Arthur Brown, ve které působil
budoucí bicista slavného artrockového tria Emerson, Lake and Palmer.“
Rozvoj studiových
možností a nástrojové elektroniky podněcoval přirozenou zvídavost mladých
umělců. Do popředí zájmu se dostaly klávesové nástroje, vedle hammondek to byl
především mellotron a Moogův syntezátor. Ke slovu se dostaly i exotické
nástroje jako sitár, theremin, bonga.
Místopisně lze za
domovinu progresivního rocku považovat jižní Anglii s vyšším zastoupením
střední třídy a studentů. Jan Blüml: „Artrocková hudba,
která v
mnoha ohledech vycházela z tradičního evropského umění, byla ve většině případů
dílem
vzdělaných mladých lidí, často studentů vysokých škol. Druhým faktorem, který
přispěl ke konstituci art rocku ve zmíněné lokalitě, byla
podle Macana zdejší silná tradice anglikánské církve; mnoho artrockových umělců v raném
věku působilo v církevních sborech apod. a v pozdějších letech uváděli anglikánskou
liturgii jakou silný umělecký inspirační zdroj. Vliv specifického
anglikánského chorálu je podle názoru Edwarda Macana v artrockovém hudebním projevu
velmi patrný.“
Zjednodušeně se dá napsat, že progresivní rock akcentoval
v bigbítu evropské hudební tradice.
STRUČNÁ HISTORIE
Nástupem rokenrolu se začaly přes Atlantik přelévat
obousměrné inspirační vlny. Americký rokec a blues se v Anglii okamžitě
chytily a v raný bigbeat přetavily. Následná britská invaze do USA
rozšířila vědomí tamější rockové komunity o nové prvky, protože mladí ostrované
měli jiné – evropské – kulturní zázemí s jeho mnohasetletou historií. V zámoří
získal rock mnohem ostřejší mezigenerační a sociálně společenské kontury,
nesmíme zapomínat, že rokenrol byl explosivně pudovým mixem černé (blues) a
bílé (country) muziky. Velká Británie byla vnitřně ke svým mladým daleko
tolerantnější. V době, kdy Londýn už vesele „swingoval“ a hrál všemi
barvami, se na americkém jihu stále tyčily ostnaté rasové barikády a kápě
magorů.
V polovině šedesátých let
bigbít/rock doslova vykvetl. Začalo se pracovat s aranžemi, přidávaly exotické
nástroje, do košatých kompozic se víc a víc promítalo kaleidoskopicky rozšířené
vědomí, texty začaly pracovat s nadsázkou, kosmem, niternem, absurdnem, politikou,
sexem… – žádné téma již nebylo tabu. Vývoj šel vpřed doslova vesmírnými skoky,
kapely se navzájem hlídaly, cokoliv někdo vymyslel a vyzkoušel, druhý den se hrálo
všude. Rozdíl mezi soundem roku pětašedesát a šedesát sedm je galaktický,
troufám si napsat, že navždy nepřekonatelný.
Pro mě osobně jsou iniciačními
alby progresivního rocku „Seržant“ (1967) BEATLES a „Pet Sounds“ (1966) BEACH
BOYS. Samozřejmě, že lze badatelsky vypátrat zapomenuté experimentátory, kteří
leccos zkoušeli i dříve, jde ale stejnou měrou, jako o zastoupení nového, o
dopad/nedopad na světovou hudební scénu. Jinými slovy, není až takový
„technický“ problém vymyslet v hudbě co tu ještě nebylo, prubířským
kamenem novátorských postupů je schopnost oslovení posluchačů a dosáhnutý posun
v jejich myšlení. Například jazzmani, hrající elitářskou progresivní hudbu,
byli v mnoha ohledech muzikantsky o několik levelů výše, než naši
rozcuchaní mládenci. Ti zas na druhou stranu strhli obří lavinu, jež převálcovala
starý hudební svět, a díky níž mohly vyrůst celé nové hudební světy. A jedním z
nejvelkolepějších byl i takzvaný progresivní rock. Do konce šedesátek byly
zřetelně definovány zásadní postuláty, jimiž se rock ve všech svých podobách
honosí dodnes.
Dělo se toho v letech
1966-69 opravdu hodně. Inspirováni Hendrixem, CREAM rozvinuli bluesovou formuli
a LED ZEPPELIN ji následně na doraz vytvrdili. PRETTY THINGS („S.F. Sorrow“,
1968) a THE WHO („Tommy“, 1969) vtrhli na scénu s rockovou operou, PINK FLOYD
se vznášeli v psychedelickém oparu, MOODY BLUES přizvali symfoňák, NICE
zalovili v klasice, s koncepčními alby přišli kupříkladu ZOMBIES
(„Odessey & Oracle“, 1968) i SMALL FACES („Ogden’s Nut Gone Flake“, 1968),
VANILLA FUDGE ukázali naplno sílu kotlů, hammondů, vokálů i tíhy, JETHRO TULL
zasnoubili blues s evropským folkem, Jeff Beck poprvé zavazbil a KING
CRIMSON spojili na svém debutu („In The Court Of Crimson King“, 1969) bláznivou
avantgardu s vycizelovanou hudební „matematikou“ i mellotronovou medovinou.
Dechy pak do bigbítu nadoraz napěchovali COLOSSEUM. Své šance se na přelomu
šesté a sedmé dekády dočkali i čistokrevní artrockeři: YES, GENESIS, VAN DER
GRAAF GENERATOR. Mohl bych samozřejmě jmenovat v podobných
souvislostech desítky a desítky dalších interpretů.
Rané seventies zastihly rockovou scénu
v neuvěřitelném rozpuku: vedle artrocku nastoupil hardrock i glam, první
místa žebříčků obsazovala alba, která současně měnila dějiny. Nic nebylo nemožné.
Začínající soubory dostávaly smlouvy na běžícím pásmu, „Chcete kluci orchestr?
Máte ho mít!“, nikdo nechtěl prošvihnout svou šanci. Boom trval do poloviny
sedmdesátek, kdy všechny rozvité formy rocku podťal punk.
Progresivní rock poté našel své pokračovatele
v zámořských rytířích urozeného rocku (KANSAS, BOSTON, STYX, SAGA), jak je
pojmenoval Jaromír Tůma, jejichž elegantní a pompézní styl/sound poskytnul
fanouškům jakous takous útěchu v době, kdy se náročnější rockové formy
přestaly na starém kontinentě nosit a hrát. Zlatá rocková dekáda navždy skončila.
Čas od času se progrock dostal na jakés takés výsluní
zájmu. Mé generaci se například vryl do paměti úchvatný nástup artrockových
MARILLION v roce 1983. V polovině osmdesátek tak bylo opět co
uměleckého poslouchat: IQ, PENDRAGON, PALLAS, NEUSCHWANSTEIN, IT BITES, TWELFTH
NIGHT… a pár desítek dalších. V oblasti heavy metalu se role „artrockerů“ ujali
QUEENSRŸCHE albem
„Operation Mindcrime“ (1988) a o něco později DREAM THEATER s „When Dream and
Day Unite“ (1989). Symfonizující a klasizujícící prvky se staly nedílnou
součástí soundu spousty metalových souborů.
Nemůžeme si nalhávat, že nynější progrocková scéna má
něco společného s progresivitou ve smyslu objevování nového. Drtivá
většina současných „rock-progerů“ těží z odkazu přelomu šedesátek a
sedmdesátek, u symphonic metalistů je to obdobné, akorát o pár desítek let
posunuté. Přístupy mohou být různé. Někdo vysloveně naváže na konkrétní předlohu,
jiný se snaží o nové kombinace osvědčených postupů. Jen sem tam se někdo pokusí
prorazit tuto retro bariéru něčím opravdu novým. Až na výjimky neúspěšně.
–
Příště se s větší lupou vrátíme do šedesátých let,
kde to všechno začalo.
Jaromír Merhaut pro Spark 2016
Komentáře
Okomentovat