URIAH HEEP 1976: POLOČAS ROZPADU
V Československu
kvetla Uriášům pšenka hodně vysoko. Na rozdíl od Anglánů a Amíků jsme je
v letech 1970–1973 řadili na roveň Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep
Purple. Pak se ale kult začal kymácet v základech. Alba vyměkla a
zpopovatěla, namísto masivního hardrocku jedničky a trojky či bezmála artrocku dvojky
a čtyřky (což neberte doslovaJ), skoropop Wonderworld a High & Mighty, potažmo rockový
tea Return
To Fantasy. A pak několik ran do vazu, úraz, odchod a smrt Thaina,
vyhazov Byrona. Co, proč a jak jsme se dovídali u nás za oponou opožděně a
útržkovitě, detaily však často neznali ani venku.
–
15. září 1974 na pódiu dallaského Moody Colisea dostává baskytarista Gary Thain stodesetivoltovou brňavku. Uriah Heep zrovna hráli Sweet Lorraine (podle jiných svědectví July Morning), když Gary nejdříve ztuhnul a poté padnul na podlahu, svíjejíce se v křečích. Byť se ještě zmátořil, a prý chtěl dokonce hrát, záchranka jej popáleného převezla do nemocnice, kde zůstal. Předčasný konec turné. (Ken Hensley ale v jednom z rozhovorů tvrdí: „Aby mohlo být turné dokončeno, je Gary dočasně nahrazen Markem Clarkem, který nedávno odešel ze skupiny Jona Hisemana Colosseum.“ Ken Hensley však zřejmě zaměnil turné Uriah Heep za Clarkovu účast na nahrávání Kenovy druhé sólovky Eager To Please, vydané v červnu 1975, a následném americkém promo turné.
Thain se sice dal částečně dohromady a po měsíční rekonvalescenci odehrál plánované koncerty v domovské Anglii. Austrálii a na rodném Novém Zélandu, kde však v tamějším Oxfordu odehrál 14. prosince 1974 svůj vůbec poslední koncert s Uriah Heep. V únoru pětasedmdesátého byl pro pokračující drogové problémy z Uriah Heep odejit.
Garyho Thaina nakonec jeho závislost dohnala definitivně, osmého prosince 1975 se po předávkování heroinem stal dalším členem klubu 27…
Tím definitivně skončila velká éra Uriah Heep, ne až následným vyhazovem Byrona, to už byla jen další fáze rozkladu.
Ken Hensley s odstupem vnímá situaci jednoznačně: „K faktickému zániku skupiny došlo, když odešel Gary, to byl opravdu začátek konce, jenž Davidovo nekontrolované pití jen uspíšilo. Opravdoví Heep byli Box, Byron, Kerslake, Hensley a Thain. Potom jsme sice dál dělali heeps skladby, ale už jsme se nemohli cítit jako Uriah Heep. Gary byl pro mě zvláštním člověkem, nejlepším hudebníkem, co kdy v Uriah Heep hrál. Pro svou revoluční melodickou hru je dodnes uznáván mnoha baskytaristy a kdyby neměl své problémy, možná jsme mohli kapelu úspěšně udržet pohromadě. Bez něj a Davida jsme se stali pouhým retro bandem, proto jsem nechtěl pokračovat dál.“ Mick Box se připojuje: „Gary byl jeden z nejlepších rockových baskytaristů své doby. Jeho úžasné kráčející basové linky byly nedílnou součástí tehdejšího úspěchu Uriah Heep. Na cestách jsem s ním sdílel hotelové pokoje, byl zábavný a naprosto oddaný hudbě, rád na to vzpomínám. Bohužel svůj talent promarnil.“
RETURN TO FANTASY SE NEKONÁ
Garyho Thaina na jaře 1975 nahradil slovutný John Wetton z King Crimson (a předtím Mogul Trash, Family plus účast na albech Petera Bankse, Gordona Haskalla, Briana Ena, Peta Sinfielda, Bryana Ferryho). Pravděpodobně se ocitl nějakou dobu ve hře Denny Ball, jenž krátce předtím hrál na Byronově sólovce Také No Prisoners, po boku až na Thaina kompletních Uriah Heep. Příchod Wettona, nahrávání Return To Fantasy a následné turné na nějakou dobu stabilizovaly situaci. Aspoň navenek.
Jenže Return To Fantasy (červen 1975) v roli katalyzátoru zámořského úspěchu naprosto vyhořelo [#85]. Klíčový americký trh zůstal nadále před Uriah Heep uzamčen. Slabou náplastí byl rekordní úspěch alba ve Spojeném království [#7] i slušný ohlas mezi evropskými fanoušky – medailové pozice v Norsku a Rakousku, do dvacítky všude možně.
Po bezmála popovém Wonderworld představovalo Return To Fantasy návrat k rocku, byť uhlazenému. Bombastická úvodní titulka už na první poslech leccos slibovala, jakkoliv mé ucho zvyklé na přirozenou eleganci Easy Livin‘ vycítilo lehkou šroubovanost základního melodického motivu i ne bezešvé aranžérské přílepky. Další skladby byly z mého pohledu tak trochu nahoru dolů: Shady Lady průměrná jakože úderka, pseudoprogresivní Devil’s Daughter, poněkud rozpolcená Beautifl Dream. Prima Donna je pokus o rokec, opět prozrazující, že i přes veškerou snahu tohle nikdy nebyla uriašovská parketa. Stačí si pro srovnání pustit cokoliv z tehdejšího Lennonova alba Rock’N’Roll – tak vypadá cit pro žánr. Hebce houpavá Your Turn To Remember i naslá(j)dlá Why Did You Go jsou jako vytažené z nějaké Hensleyho sólovky. Pulzující Showdown zdobí o dušu sólující Mick. Prudce elegantní a starosvětská A Year Or A Day původní vinylovou verzi alba uzavírá. První bonusová, parádním riffem zatěžkaná Shout It Out by si zasloužila expresivnější pojetí vokálu, model Byron 1970. Vznosně šponovaná The Time Will Come je poslední dohotovenou, a na LP nepoužitou, skladbou z Return To Fantasy session. Shrnuto, žádný velký návrat k fantazii se nekonal. Ken Hensley má pravdu.
POPLIVANÁ AMERIKA
Kapela měla v plánu nalétat do konce pětasedmdesátého 30000 mil a hrát pro milion diváků, zejména v Americe. V květnu vše vypuklo, první na řadě byla Evropa a Británie, následovaly Spojené státy, včetně koncertu World Series of Rock 23. srpna v Clevelendu společně s Mahagony Rush, Blue Oyster Cult, Aerosmith a Rodem Stewartem. Plnému rozletu však stále něco bránilo.
Uvaděč Todd Fischer vzpomíná: „Myslím, že jsem naposledy viděl Heep v roce 1975, když hráli v Berkeley Community Theatre. Byl jsem pozván, abych kapelu ohlásil. Popularita Uriah Heep v USA byla vysloveně regionální, oblast sanfranciského zálivu navíc doslova přetékala rockovými talenty, a tak není divu, že po podprůměrném výkonu pohořeli. Gerry Bron se pohádal s promotérem Grahamem Bellem, kapela sama odmítla dál pro Bella pokračovat.“
Hensleyho zbytnělé ego pohodě rovněž nepřidalo. Trval na samostatné šatně, za autorské honoráře si mohl dovolit luxus, o jakém se ostatním mohlo jen zdát.
Hlavním problémem se ale pro Uriah Heep stal Byron. Nechvalně proslulým byl jeho incident v Philadelphii, kdy vyfakoval dvacettisíc fanoušků… Mick Box nerad vzpomíná: „David nastoupil opilý, a když se hnal na své místo, šlápl na stojan od mikrofonu, a ten ho trefil do úst. Dav nadšeně vítal Byrona řevem, aniž by vůbec registroval co se stalo, jenže naštvaný David to vzal jako posměšnou reakci na nehodu a zařval do mikrofonu: ,Můžete se všichni sebrat a jít do prdele!‘ (,You can go and fuck off if you don't like it’). Stál jsem na druhé straně jeviště a pomyslel si: ,Ach ne, on vyfakoval 20000 našich fanoušků!‘ Po tomhle jsme si už publikum vážně získat nemohli.“
Ken Hensley se připojuje: „Bylo to neuvěřitelně trapné. I proto jsem v půlce turné skupinu opustil. Mám pocit, že to z mé strany nebylo úplně dospělé rozhodnutí a zpětně si myslím, že jsme to mohli vyřešit mnohem lépe. Něco se ale muselo udělat. Žádné řeči nic změnit nemohly, protože David byl naším frontmanem, našimi ústy, a z pohledu kariéry byla pro nás tato situace mnohem závažnější než Garyho problém s heroinem. Nakonec jsme turné dokončili, avšak byl to Davidův konec… a vlastně poslední hřebík do rakve Heep … aspoň, co se mě týče. Jen malá douška, následujícího roku jsme měli problém naplnit ve Philadelphii Fox Theatre pro 3 500 lidí. Nikdy nepodceňujte publikum!“
Gery Bron už jen dodává: „V porovnání s Kenem, který taky nebyl úplný svatoušek, dokázal David přivodit neřešitelné situace.“
A tak Ken Hensley na jaře šestasedmdesátého odlétá zpět do Anglie, a stálo všechny okolo hodně úsilí jej přemluvit k pokračování. Traduje se, že v pozadí dohody Bron-Hensley byl Geryho příslib Byronova odchodu.
OPRAVDU HIGH AND MIGHTY?
Kapela začala High & Mighty nahrávat bez Byrona, jehož hlasivky si potřebovaly odpočinout a přidaly se i další zdravotní potíže, a tak se kurýroval doma, zatímco kapela pracovala. No, pracoval především Ken Hensley.
Studio Roundhouse bylo zabukováno od prosince do března (1975/1976). Aby všemu marasmu nebyl konec, dověděli se hned zkraje o Garyho skonu v důsledku předávkování. A báli se hroznou zprávu zavolat Byronovi, už jen proto, že konzumoval také nadoraz.
John Wetton si vybavuje: „David Byron onemocněl neštovicemi, do studia nechodil. Ukázalo se, že Ken Hensley a já jsmě měli nejjasnější představy o písních i dalším směřování. Mick a Lee za to byli rádi. Několik skladeb jsem dokonce nazpíval, byly ok, zvykl jsem si na mé provedení. Když se David vrátil, všechno přezpíval a najednou vyzněly úplně jinak. Nemá smysl si po letech klást si otázky, zdali lépe nebo hůře."
V úvodní skladbě David nezpívá, má ale prý na svědomí varhanní předehru. Páteří LP byly Kenovy skladby, oproti Return To Fantasy se daleko více zapojil John Wetton, produkce se ujali samotní muzikanti, především opět Hensley. Bohužel, zvukem i pojetím kapela prudce vyměkla, kdeže byly časy Look At Yourself.
„Nahrávání jsem si užil, nebylo to ale album Uriah Heep, kdy bychom všichni společně zahráli a já s Kenem jenom něco přidali navrch. Bylo tomu přesně naopak, byl jsem s Kenem až příliš v popředí a svojský. I proto byl výsledek poněkud zmatečný, byť šlo tehdy podle nás o nejlepší album,“ objasňuje další podstatné detaily John Wetton, jenž při nahrávání High & Mighty často přebíhal do druhého studia, kde s Bryanem Ferrym tvořil Let’s Stick Together.
Mick Box o High & Mighty říká: „Toto album bylo první produkované kapelou, a myslím, že bylo velmi (až moc) odlehčené“. Ken si naopak pochvaluje: „Pro mě je High & Mighty jedním z vrcholů mého působení v Uriah Heep, ani ne tak osobně jako hudebně. Asi bylo chybou odstavit Gerryho od produkce a přijít tak o část kontinuity, což samozřejmě naštvalo část našich fanoušků. Na druhou stranu si myslím, že tvořivost a experimentování k muzice patří, nechtěl jsem se jen tak vést ve vyjetých kolejích. Za některými nápady si dodnes stojím, oceňuji i přínos Johna Wettona. I díky němu se album značně lišilo od naší dosavadní produkce.“
„Když se na nás jednou přišel do studia podívat Gerry Bron, tak David zrovna vleže zpíval přes Leeho mikrofon u bicích. Gerry prohlásil, že jsme všichni blázni a naštvaně odešel!,“ přidává k dobru Mick. A pokračuje v bizarních historkách: „Jednou se David vydal nahrávat své doprovodné vokály do pobočného studia v suterénu. Zacvakly se za ním dveře, my nahoře pokračovali v další práci, zapomněli na něj, jeho křik k nám nedolehl a až po několika hodinách kdosi náhodou vytáhl jeho vocal fader na mixu a my slyšeli Davidovo zoufalé volání o pomoc.“
David Byron se kdysi vyjádřil nekompromisně: „K vlastní produkci jsme se rozhodli po špatných prodejích Return To Fantasy v USA. High & Mighty mělo ukázat nový azimut. Bohužel se všechno postavilo proti nám – moje nemoc, málo času ve studiu, a jen Ken měl připravené skladby. A tak jsme je použili všechny a doufali, že směřování bude správné. Určitě jsme se ale měli zúčastnit na psaní všichni. To byla zásadní chyba, například Mick Box má na desce jen pár štěků.“
Lee Kerslake k tehdejší skladatelské absenci po letech poznamenal: „Napsal jsem v éře s Davidem pro Uriah Heep sakra písní, na čtyřicet, mimo jiné úspěšné singlovky Come Back To Me a Who Needs Me. Na High & Mighty nic.“
Resumé všech aktérů je jasné, High & Mighty byla kompozičně jednostrunná a zmatečně cílená.
Gerrymu Bronovi se deska nelíbila natolik, že omezil zaoceánskou distribuci a výdaje na reklamu snížil na minimum.
BLOOD THE HIGHWAY - POPRVÉ
Ken Hensley ve své autobiografické knize k tomuto období napsal: „Palčivé problémy nastaly, když jsme se stali úspěšnými a na naší hudbě začala spousta lidí vydělávat velké peníze. Pořád slyším, jak se po chodbách nahrávací společnosti rozléhaly výkřiky ,Potřebujeme další Gypsy, potřebujeme druhou Lady In Black’, ale to pro mne bylo nemožné… Vždy bylo potřeba posunout se někam dál a právě to je jeden z důvodů, proč tak miluji desku High & Mighty. Ne proto, že to byla skvělá deska v měřitelných ukazatelích, ale protože jsme se zbláznili do experimentů. David zpíval přes tamtamy a struny koncertního křídla, já předstíral, že dokážu hrát na steel kytaru a k tomu popěvky, na které se mne lidi dodnes vyptávají!!! Při zpětném pohledu bych proto High & Mighty ohodnotil jako jednu z mých nejoblíbenějších desek. Byla to totiž vhodná labutí píseň za obdobím, které pro mne bylo neuvěřitelně vzácné.
Byl jsem u ní mnohem více v pohodě, protože jsem byl vlastně jediný, který na tuhle desku donesl nějaké písničky, a jelikož jsme neměli producenta, měli spoustu svobody, kterou jsme si radostně užívali a zneužívali! Na této desce jsou některé z mých oblíbených písní, ale poněvadž ji nahrávací společnost vlastně pohřbila, můj názor je tady poněkud osamělý!
Když přemítám nad tímto albem, které je u většiny pisálků ve stínu faktu, že se jednalo o poslední album Uriah Heep s Davidem (a v mé paměti zkresleno dalšími komplikacemi a bolestmi hlavy, po obchodní stránce zoufalá situace…), existuje tu jaksi překvapivý pocit, že se jedná o album, které mám opravdu rád. V tuto chvíli musím zdůraznit, jak vzrušující bylo skládat pro Davida. Byl to skvělý interpret textů a měl skvělý ,výraz’.
Pracoval jsem s mnoha zpěváky, co měli pravděpodobně lepší ,hlasy’, ale David byl mistr ,teatrálnosti’, která každá písni dodávala rozměr navíc. Snad to je ten důvod, proč nebylo možné jej nahradit.
Když se vracíme k mým (jaksi paradoxním) pocitům, které se váží k High & Mighty, dovolím si ještě jednu odbočku do uličky vzpomínek. Drželi jsme se vzorce, že jsme velké hvězdy na turné i v době, kdy naše prodejní čísla v USA začala klesat. Existovaly problémy (náhrada za Garryho, drogy, chlast, teď už o nich všech asi víte…). Hlavní problém byl v podstatě nedostatek komunikace, což vedlo ke zbrklým řešením. Takže po Return To Fantasy se David rozhodnul vyhodit producenta. Následující album mělo být prvním, které nebylo pod dozorem Gerryho Brona. Ale někdo produkovat musí, takže jak to vyřešit? Kapela to zvládne sama. Samozřejmě, že to byla naprostá kravina. Takhle problém nevyřešíte.
Kvůli uvadajícímu úspěchu jsme hledali obětní ovci, někoho, na koho bychom mohli hodit vinu. Zbavit se tehdy Gerryho byla příšerná chyba – protože byl stále naším manažerem. Důsledkem toho, že jsme se jej zbavili coby producenta, bylo to, že se (jako manažer a vedoucí Bronze Records) pokusil udělat všechno možné, aby tato deska nikdy nevyšla v Americe.
Když došlo na nahrávání, nikdo neměl žádné skladby, já měl jen pár melodií, a převládal přístup ,no jak myslíš’, takže jsem přinášel spoustu různých nápadů – a počítám že jedna píseň byla v jednom duchu, další pak byla naprosto odlišná. Fakt zábava. Pracoval jsem opravdu naplno, skvěle se bavil. Bronze Records tu desku pohřbili s odůvodněním, že to není deska Uriah Heep! Vím, že tím mysleli ,typická deska Uriah Heep’, ale já tam tehdy byl a připadalo mi, že tam byli i ostatní kluci z Uriah Heep. A stejně, označení ,typické’ nemám rád.
Dnes ve mně už jen představa, že se Uriah Heep měli napasovat do nějaké škatulky, vyvolává mrazení v zádech. Přesto dnes souhlasím s tím, že High & Mighty byla spíše deskou Kena Hensleyho než albem Uriah Heep. Nebyl to jednoduchý a přímočarý rock´n´roll. Přesto trvám na tom, že obsahuje některé z nejlepších skladeb, co jsme kdy nahráli. Avšak jeho největší problém byl v tom, že jsme poničili naše vztahy se svým manažerem.“
Boje na několika frontách vrcholily. David nebyl z vícera důvodů spokojen s vedením společnosti Bronze Records, mj. nedostatečnou reklamní kampaní pro High & Mighty. Krátce po vyhazovu prozradil: „Zoufale jsem se hádal s managementem, aby realizoval v UK televizní reklamu, jakou jsme udělali k Return To Fantasy – a byla z toho rekordní sedmička v žebříčku. Odbyli mě, že ne, protože deset tisíc liber, co by to stálo, je spousta peněz. No, a pak firma nesmyslně vyslala pár novinářů v pronajatém letounu někam do hor ve Švýcarsku. Vyhozené peníze.“
V červenci přinesl New Musical Express prohlášení Gerryho Brona: „Uriah Heep se ve svém nejlepším zájmu rozhodli propustit zpěváka Davida Byrona, jenž byl ve sporu s ostatními členy v zásadních otázkách týkajících se skupiny a nadále již nebylo možno sladit jejich zájmy. […] Jméno nového zpěváka nebude prozatím zveřejněno, vzhledem k jeho stávajícím smluvním závazkům.“ A Hensley mluvil o novém začátku. Lhal si do kapsy.
Zatímco Byron byl odejit, Wetton odešel v srpnu sám. Hensley si neodpustil na jeho konto uštěpačnou metaforu o transplantované kůži, kterou organismus nepřijal.
David Byron připomněl v dobovém rozhovoru, krátce po vyhazovu, zajímavou skutečnost: „S veškerou úctou ke kolegům, pokud jste varhaník, basák, kytarista anebo bubeník, můžete ledasco pokazit a nic se nestane. Když ale jako zpěvák zafakuješ, hned za tebou někdo přijde a řekne: ,takhle byste neměl mluvit’.“ Zároveň ale přiznal: „Občas byla má frustrace tak velká, že jsem se choval nevhodně a ve spojení s mým temperamentem pokazil show.“
BLOOD ON THE HIGHWAY PODRUHÉ
Na závěr opět úryvek z Hensleyho Blood On The Highway: „Ale potom… v nějaké chvíli… jsme si uvědomili, že to s námi jde z kopce. Nepraštilo nás to přes nos hned. Věděli jsme, že máme problémy. Pomalu se nám chmury začaly vkrádat do podvědomí kolem Sweet Freedom. A když jsme nahrávali další desku, Wonderworld, zdálo se, že už to nedokážeme zvrátit. Všichni ti rozkošní lidé, co vám seženou extra limuzínu, hektolitry šampaňského a cokoliv si smyslíte (a za co po turné kapela musí zaplatit!), ti všichni neudělají nic proto, aby vám v sešupu zabránili. Když Gary bral heroin, Gerry Bron připustil, že věděl co se děje, ale nic s tím neudělal. Žádná nabídka léčby, lékařské pomoci, vlastně ani žádný pořádný zájem. Bylo to jen: „Je dnes schopný hrát?“ Komu záleží na tom, proč není? Nikdo se nestaral.
Mnoho lidí se k stimulantům obrací, protože potřebují zaplnit nějakou mezeru a drogy jim přání splní. V Davidově případě šlo o valium. V počátcích se před publikem dostal do transu sám od sebe, stačila jeho přirozená živost a veselost. A když se jich přestalo dostávat, potřeboval něčím nabudit. Začal s alkoholem a tišícími prostředky. Z vlastní zkušenosti vím, že to funguje. Cítíte euforii. Já si vybral kokain. Ale myslím, že u zaměstnavatele je neomluvitelné tohle přehlížet a nepomoci… Ne, přísně vzato, tohle není ten správný výraz. Je to naprosto bezohledný postoj k lidské bytosti, která se vlastně zabíjí, nejen ničí svou kariéru. Takže jej zaměstnavatel/vydavatel dojí jak to jen jde, a až zajdou věci příliš daleko, v té chvíli jej hodí přes palubu jako prázdnou krabici – a nahradí jinou krabicí. To nesnáším. A když jsem tohle všechno vyřknul, nesmím opomenout, že i sama oběť si musí chtít pomoci. K tomu je však potřeba přiznat si, že existuje problém, já mám problém, což je pro mnoho lidí hrozně těžké.“
Jaromír Merhaut Pro Rock History 1976
Komentáře
Okomentovat