STILL LIFE

O této anglické skupině a jejích členech se dlouho, dlouho nic podrobnějšího nevědělo, mlčely encyklopedie i nekonečné archívy BBC, prohledané kdysi na mou prosbu Karlem Janovickým (alias Jackem Allenem) z československé sekce stanice. Dokonce ani magazín Record Collector neměl ještě v roce 2005 o Still Life podrobnější informace! Teprve polský fanoušek Piotr rozhýba v roce 2002 události, kdy se mu pomocí mailů podařilo postupně kontaktovat, známé, spolupracovníci a nakonec i členy Still Life. Dal s jejich pomocí dohromady detailní story, i spoustu dalších faktů. Z jeho obdivuhodné práce v biografii vycházím.

Baskytarista Graham Amos a vokalista Martin Cure nastartovali svou profesionální hudební dráhu v roce 1963 v Coventry, ve skupině The Sabres. V 65‘ pak zformovali The Peeps (používali i název Peypes, později Martin Cure & The Peeps ), jejímiž dalšími členy byli Roy Albrighton (kytara, ex Hell Angels) a Paul Wilkinson (bubny, ex The Sabres). The Peeps nahráli v letech 1965–67 pro Philips pět singlů.  S nově příchozím klávesákem Terry Howellsem (ex Ray King Soul Band) získali koncem roku 1967 zásadní autorskou posilu.

V březnu roku 1968 Rádio Luxembourg uvedlo ve svém vysílání skladbu New Day Dawning, produkovanou Albertem Hammondem. Koncem osmašedesátého se na místě bubeníka objevuje Gordon Reed (ex Vampires), Paul Wilkinson odchází do Flying Machine, nové skupiny bývalého kytaristy The Sabres, Steve Jonese. The Peeps měli díky koncertování své příznivce v Německu i Švédsku. Pověsti o tehdejší návštěvě ČSSR se nepotvrdily.

Poznámka na okraj. Když si poslechneme vzorky skladeb na Youtube, zjistíme, že The Peeps začínali jako sladká beat-soulová skupina, za dva roky byli uhlazenou verzí raných psychedelických Pink Floyd, a o pouhý rok později originálními progresivisty. Byla to i v hudbě vpravdě "raketová" doba.

The Peeps  se na přelomu 68/69 přejmenovávají na Rainbows, pod novým (v USA původním) názvem jim vycházejí dříve nahrané singly  (Rainbows / Nobody But You, CBS 3995, únor 1969; New Day Dawning / Days And Nights, CBS 4568, 1969). Namísto Mikea Forda se ujímá manažerského žezla Ashley Kovacz, který přesunuje kapelu do Londýna, převléká ji do květnatých hábitů a sjednává kontrakt s firmou CBS. Rainbows na jaře 1969 opakovaně koncertují v Maquee, repertoár již z části tvořily skladby, vydané později na albu Still Life. Kapela odjíždí do Německa, kde se odděluje kytarista Roy Albrighton, aby po krátkém angažmá u Outsiders  založil Nektar. Po návratu do Anglie odchází od Rainbows i bubeník Gordon Reed.

Zbylí tři muzikanti – Amos, Cure, Howells – opět mění název, z Rainbows se stávají Still Life. Podepisují s firmou Vertigo smlouvu na 6 alb! Trio usilovně pracuje na novém materiálu. Stále však chybí bubeník. Pouhý týden před první nahrávací session přichází do skupiny zkušený námezdník Alan Savage. Podle údajů jeho samotného bylo album realizováno v londýnských Sound Recording Studios, blízko mramorového oblouku, od 1. do 26. října 1970, kdy byl závěrečný mix. Desku produkoval Stephen Shane, jenž dnes z Los Angeles, kde žije, přidává k dobru perličku o nahrávání hammondů a basy, jejichž až obří objemný sound byl prý výsledkem ojedinělého míchání zvuku nástrojů z mixu a reproduktorů! Podle Martina Curea neexistují žádné nevydané tracky Still Life ani live záznam. Album mám za klenot varhanního rocku, viz má přiložená vzpomínka.

Kapela bohužel dlouho nevydržela. Důvody zastřel čas. Po rozpadu Still Life zůstali – až na Grahama Amose – u muziky všichni: zpěvák Martin Cure, drummer Alan Savage i klávesák Terry Howells. V roce 1971 se Cure stal členem skupiny Cupid’s Inspiration, která ještě s původním zpěvákem Terry Rice-Miltonem prožila v roce 1968 svých patnáct minut slávy se singlem v duchu Love Affair – Yesterday Has Gone. Z ní se v roce 1979 vyloupla kapela Chevy, patřící již do ranku NWOBHM. Vydala album The Taker (1980) a tři singly. Mimo jiné Chevy koncertovali s Hawkwind a spolupracovali s Gary Moorem na BBC záznamu Live Radio Concert. V roce 1983 zakládá jádro Chevy (Cure, Poole, Shanahan, Walwyn, Duggan), plus klávesák Bob Jackson (ex Indian Summer, Badfinger) skupinu Red On Red. Po neúspěchu (žádný kontrakt) zakládá M. Cure The Rogues, se kterými s přestávkami vystupuje dodnes, vedle příležitostně obnovovaných Cupid’s Inspiration. Mimoto se pod názvem Cable P.A. zabývá ozvučováním.

2.6.2003 Martin Cure mailem oznamuje přátelům: „Graham Amos (basák Rainbows/Still Life) zemřel náhle minulý týden. Jeho pohřeb je v Cambridge Crematory v 10:30, 4. června, 2003".
Alan Savage žije v Northamptonu, jeho hudební C.V. je bohaté a zahrnuje mj. i spolupráci s Claptonem, Mercurym, McCartneyem! 
Terry Howells nějaký čas koncertoval s různými kapelami, mj. hrál s Trevorem Hornem a měl jazzové trio. Po přestěhování do Švýcarska ukončil v roce 1982 profesionální hudební kariéru, muzicíruje ale dál, na kontě má podle vlastních slov soukromě vydané CD Artree – Celestail Influence, další desku nahrál s poprockovou skupinou Breeze. Nakonec se vrátil ke klavíru a příležitostně koncertuje ve své nové domovině.

Zapomenutí nezapomenutelní Still Life mohou být inspirací a motorem pro všechny hledače starobylého rocku šedesátých a sedmdesátých let. Už jen pomyšlení, že někde v archivech a reedičních seznamech jsou zaklety další podobné kusy, je dráždivé.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011

Sestava:
Martin Cure – zpěv
Terry Howells – klávesy
Graham Amos – baskytara
Alan Savage – bicí

Diskografie (The Peeps, Rainbows, Still Life):The Peeps (SP)
Now Is The Time / Got Plenty Of Love (Phillips, BF 1421, červen 1965)
What Can I Say? / Don’t Talk About Love (Phillips, BF 1443, říjen 1965)
Gotta Get A Move On / I Told You Before (Phillips, BF 1478, březen 1966)
Tra La La /Loser Wins (Phillips, BF 1509, srpen 1966)

Martin Cure And The Peeps (SP)
I Can Make The Rain Fall Up / It’s All Over Now (Phillips, BF 1605, září 1967)

Rainbows (v USA: The Peeps) (SP)
Rainbows (Cure-Howells) /Nobody But You (GRT Records / CBS 3995) únor 1969
New Day Dawning (Howells-Cure)/Days And Nights (CBS 4568) říjen 1969

Poznámka: předělávka skladby New Day Dawning se objevuje na LP Sounds Like This (1973) od Nektar.

Still Life
Still Life (Vertigo, 6360026, únor 1971)

Still Life
Still Life (1971)
 
1. People In Black (8:17) (Howell)
2. Don't Go (4:37) (Howells / Cure)  
3. October Witches (8:06) (Howells)
-
4. Love Song No. 6 (I'll Never Love You Girl) (6:37) (Howells)
5. Dreams (7:33) (Howells / Cure)
6. Time (6:26) (Howells / Amos)
 
Obsazení:
Martin Cure  – zpěv
Terry Howells – klávesy
Graham Amos – baskytara
Alan Savage – bicí
 
Host:
Dick Patrick – flétna
 
Produkce: Stephen Shane
Zvuková režie: Mike Weighell
Nahráno: Recorded Sound Studios, Londýn
Přebal: Design Machine
 
Vydáno:
LP, Vertigo 6360026 (UK / 1971)
LP, Vertigo-Philips, 6360 026 (Německo / 1971)
LP, Vertigo-PolyGram, RJ-7266, (Japonsko, 1977)
LP, Akarma, AK 237, (Itálie, 2003)

MC, Vertigo, 7138 026 (UK, 1971)
 
CD, Repertoire,  REP 4198-WP, (Německo, 1991)
CD, Universal Victor, UICY 9053, (Japonsko, 28.03.2001, vinyl replika, texty)
CD, Akarma, AK 237, (Itálie, 2003, vinyl replika)
CD, Repertoire, REP 5100, (Německo, 01.12.2006, vinyl replika, plakát, 3000 kopií)

Poznámka: jako majitel všech 4 CD vydání, jednoznačně doporučuji reedici Repertoire, REP 5100 z roku 2006.
 
LP, Various Artists – Superheavey Vol.1, Vertigo 6360061, (Peru, 1971), výběr, skladby Don't Go, Love Song No.6. (nadlouho jediné LP s údaji o obsazení).
 
Poklad z kategorie rockových zapomněnek. Album, které mě provází celý hudební život a je současně pro mne i synonymem hledačské a sběratelské vášně. Still Life byli odjakživa obestřeni dráždivým tajemstvím, encyklopedie ani ťuk, anebo jeden dva obecné řádky, dosažitelné anglické časáky pusto prázdno, slovutná BBC neměla o Still Life nic víc, než že mají LP v archivu. Dál a dál selhávaly jakékoliv pokusy o nich cokoliv zjistit, navíc byli Still Life v originále naprosto nedostupní, po prvním „gottwaldovském“ elpé se slehla zem, na burzách nic, inzeráty nula… Skoro 10 let trvalo, než jsem poprvé držel tuhle vzácnost - aspoň půjčenou - v ruce a mohl si ji nahrát přímo z asfaltu, stereo a odložit prodřenou x-tou mono kopii. Dnes mám album v několika verzích a informací přehršel. Přesto mě nadšení pro tuhle kapelu vůbec neopouští a rád ji propaguju, kde se dá.
Podobné příběhy se jistě odehrávaly na několika místech republiky, byla města, kde Still Life měli až kultovní statut, i taková, kde o nich neslyšeli ani ti nejzasloužilejší místní rockeři. Budu moc rád za každý pamětnický mail s osobním příběhem.
 
Dominantní postavou Still Life byl bezesporu varhaník Terry Howells. Nejenom, že dokázal stvořit skvostné melodie a mohutné riffy, ale ještě je umocnit ojedinělým ornamentálním způsobem své hry a aranžemi. Na mě působí, jako kdyby umělec maloval rozmáchlé obrazy zdvojeným štětcem.

Jednolitý mohutný sound Still Life se opírá o souzvučné vokály a varhany. V refrénech všichni táhnou za jeden melodický provaz, některé momenty jdou až na dotek extáze, či jak to společné bouření nazvat. V mezihrách se kapela s gustem rozutíkává na všechny strany, a zejména Howell si užívá svobody. Nikdy však nesklouzne k ekvilibristické samoúčelnosti, hraní pro hraní. I kdyby to bylo proto, že není Emerson, spíš Hensley, tím líp.
 
Samostatnou kapitolou jsou vokály. Většina sólových partů je zdvojených, oba vedoucí hlasy, lehce zdrsnělý chlapák a hladký, ohebný falzet se parádně barevně doplňují v dvojhlasech i soubojích. Výsledek připomíná dvojici Wright – Harrison u Spooky Tooth, akorát, že u Still Life mi zatím není jasné, kdo z kapely zpívá onen falzet. Všeprostupující zpěvnost Still Life je prostě úžasná, nechce se věřit, že toto album zapadlo bez většího vzruchu.
 
Jedinečnost Still Life odhalí hned úvodní People In Black s tklivou předehrou flétny hostujícího Dicka Patricka. Mohutnící vícehlasy a klávesy dovedou skladbu až do strhující finále. Velebně pastorální Don´t Go mohutní v klenutém refrénu a vrcholí uchvacujícím gospelovým kláním. Splétaně vrstvené zpěvohry se zmocňují i úderného ústředního motivu October Witches. Akustické kytarové předivo a hensleyovská barva vokálu evokují v Love Song No.6 rané Uriáše. Závěrečný vyšponovaný souboj varhan a hlasivek je ohromující. Zpočátku rytmicky bohatě členěná Dreams končí opakovanými nájezdy sborů do klávesového motivu. Závěrečná Time pak už jen stvrzuje, že hardrock (vpletený do classical/art rocku) lze hrát i bez elektrické kytary způsobem, že si většina ničeho nevšimne, a zbývajícím absence nejzásadnějšího rockového nástroje vůbec nevadí.
 
Jako pomůcku pro základní představu soundu Still Life uvádím pomyslnou spojnici Quatermass - Uriah Heep - Spooky Tooth.
 
Jaromír Merhaut