HIFINA NAŠE VEZDEJŠÍ...

Ano, pro mou generaci bezesporu. Dnes se mladí kasají kdo má menší mobil, větší kecky a nižší rozkrok, já pamatuju dobu, kdy určující byla velikost reprobeden, šířka nohavic a výška platformy.

Samozřejmě, že za uplynulé půlstoletí i audiotechnika pokročila, i když ne vždy správným směrem, častokrát dostal na přání davů komfort přednost před kvalitou, příkladově kazety namísto pásků, boom empétrojek…

Dnes se nevyhneme faktografickému a technickému minimu, budu se snažit o srozumitelnost, byť – jak praví klasik – na každou otázku existuje jednoduchá, snadno pochopitelná, nesprávná odpověď. Snad mi kolegové technici má zjednodušovadla a příměry prominou.

Cesta do pravěku

Pominu třetihorní voskové válečky, šelaky a drátové magnetofony. Masový rozvoj audiotechniky se časově prolíná s nástupem rokenrolu v polovině padesátých let. Začalo to v Americe nástupem FM vysílání, LP deskami a stereem. Vše znamenalo skokový nárůst kvality, a protože se svět začal ekonomicky zbavovat břemene druhé světové války, nic nebránilo rychlému rozšíření novinek. Poté, co se počátkem šedesátých let bigbítová vlna převalila z Anglie do Evropy, stal se velký a hlasitý zvuk nedílnou součástí pop kultury. Z technického pohledu byl zásadní vznik západoněmecké normy DIN 45500 v roce 1966. Ta se na dlouhou dobu stala jakýmsi etalonem minimální požadované kvality, sám si vybavuju, jak jsem vždycky hledal její logo na každém přístroji.

 

V ČSSR jsme audioimperialisty doháněli především osobní zapáleností několika desítek erudovaných fanoušků a techniků. Tuzemským guru hifi hnutí byl pan Jiří Janda (1926-1999), zakladatel pražského Klubu elektroakustiky Svazarmu (1960) a posléze i Československého hi fi klubu (1967). Mimochodem, katalyzátorem tuzemského hifi dění byl američan žijící v Praze, režisér a výtvarník Gene Deitch, spolutvůrce Toma a Jerryho. Částečné uvolnění bolševických obručí (z donucení) ruku v ruce s bigbítem aktivizovalo celé audiofilské hnutí: pod patronací Československého rozhlasu vzniknul specializovaný magazín s vypovídajícím názvem Hudba a zvuk (1967-1971), v roce 1968 byla uspořádána první výstava hifi expo, na trhu se objevily první výrobky z dílny Elektroakustiky (zesilovač TW30 a gramofon SG30), splňující normu DIN 45500. Když tak listuju letitými stránkami HaZ je mi smutnokrásně. Všeprostupující nadšenectví a tolerantnost zůstaly zamknuty na deset západů… stačí si pro porovnání projít dnešní diskusní fóra na jakékoliv hudební či technické téma.

V sedmdesátých letech se trochu probudil Tuzex, daly se přes něj občas sehnat docela zajímavé strojky, magnetofony Revox, Sony, Uher, gramofony Dual, přenosky Shure, atakdále… V budoucnu bych rád k historii československého hifi hnutí a jeho osobnostem vrátil podrobněji.

 

Tesla B43A

Ve Sparku si zavzpomínáme i na konkrétní mašinky. První historické okénko bych rád věnoval prvnímu stereo magnetofomu Tesla B43A. Už jen proto, že mě provázel mládím.

Byl to stolní cívkový (maximálně 15cm), stereofonní, čtvrtstopý, třírychlostní (4,76/9,53/19,05cm/sec). Vyráběl se v Tesle Přelouč, údajně v letech 1968-70 (podle mne ještě o rok déle). Rozměry byly 385 x 350 x 170 mm, váha 10,5 kg, dřevěná skříň a víko, bez vestavěných reproduktorů. Mechanika řady B4, tlačítkové ovládání, ručičkový indikátor úrovně, vestavěný zesilovač 2x4,5W, vstupy pro mikrofon, krystalovou gramofonovou přenosku, linkový (rádio). Linkový signálový výstup, DIN reproduktorové konektory. Cena zprvu 5300,-Kčs (2,5 násobek solidních měsíčních platů).

Krasavec už od pohledu, „RR“ mezi tesláckými magiči. Byl jsem s ním od podzimu 1972 až do konce vojny maximálně možně spokojen, stereofonní nahrávky přímo z půjčených LP byly pro mne v osmnácti vrcholem možného. Většinou jsem nahrával na devítku rychlost a pásky Agfa PE46 (čtyři alba, při ceně pásku 170,-Kčs). Nejvíc se v té době řešila kolmost a opotřebenost magnetofonových hlav, svatým grálem byly především cinkavé výšky. Někdy dělaly neplechu protiběžné stopy s probublávající basovou linkou.

Vozil jsem obří B43A na intr a zpět pomalu každý týden, tehdejší muzika zkrátka měla svou váhuJ Po vojně jsem na čtyřicettrojce už jen přehrával, někteří kámoši mezitím sehnali/dostali Sony TC-377, nahrával jsem proto u nich. V roce 1982 přibyl do rodiny kazeťák Sony TC-K81 a starý macík se stěhoval do regálu, pak skříně, sklepa a… to už jsem z manželky nevypáčil.

Dodnes slyším a cítím v ruce charakteristické lupnutí každého tlačítka nebo páčky, dodnes si pamatuju pořadí nahraných alb, občas si nostalgicky zalistuju sešitem, kam jsem si opisoval všechny detail z přebalů desek… tohle žádná stahovárna nenahradí.

 

Baroko, rokoko, moderna

Čtvrtstoletí (cca. 1967-1992) považuji za zlaté časy hifi a hudebního průmyslu. Prodeje hudby bobtnaly, top popnepop tituly se prodávaly po milionech, některé i v desítkách milionů kusů (například AC/DC „Back In Black“ padesát miliónů!). Dvousetstránkové audiofilské magazíny zaplavovaly stánky i poštovní schránky, sám jsem přes oponu odebíral německy psanou trojku: Audio, Stereo, Stereoplay. U nás bylo něco málo roztroušeno v Amáru, Téčku, ABC, VTM, MS, Zápisníku…

V druhé polovině osmdesátých let se zdejší hudebně-technické dění prolnulo na burzách, které například v Ostravě a Slušovicích dosáhly gigantických rozměrů. Spousta Sparkařů tuto slavnou LP/MC/CD/VHS éru pamatuje, nakonec Jirka Hrubý, jeden ze zakladatelů Sparku, byl burzovník jak poleno, co jsme se spolu nasměňovali placek…

Od poloviny devadesátých let začalo klasické audio hifi ustupovat do pozadí, masy se zakoukaly do plastikových domácích kin a kombajnů „vše v jednom“ (akorát zvuk nikde). Zbytek zazdily empétrojky… Kvalitní audio se přesunulo bezmála do undergroundu, na tuzemské hifi výstavy dávno nechodí desetitisíce nýbrž jen stovky posledních věrných. Velké značkové firmy přestaly nadlouho vyrábět aparáty vyšší kategorie, celého segmentu se zmocnily malé, garážové i obskurní firmičky s nevyzpytatelnou kvalitou, kdy vedle sebe na koexistují špičkové technologie i šarlatánská audiomagie. Naštěstí se giganti jako Onkyo, Pioneer, Denon, Sony a další probouzejí a zaplatitelné kvalitní stereo se vrací do jejich katalogů. Právě této zaplatitelné kategorii bych se rád věnoval na stránkách Sparku. Jako první si vezmeme na paškál modernu, která posunula obslužný komfort do „nadoblačných výšin“, jinými slovy: prdel nemusíte zvednout celý den a furt si hrajete…

 

Současné síťové přehrávače čehokoliv

V posledním roce se rozvinul i trh s takzvanými hi-res audio formáty s vysokým rozlišením, které umožňují přenést do domácností zvukovou kvalitu v plné studiové kvalitě. A to nejenom v hmotné podobě kotoučků (DVD-A anebo SACD), ale i coby nehmotné soubory, stažené porůznu: placeně (zatím stále poměrně předraženě), anebo posovětsku zadara. K sehnání je na hi-res kupodivu i pár set rockersky zajímavých titulů. Bohužel, z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že zvuková kvalita je kus od kusu kolísavá, nepochopitelně použitá dynamická komprese (cílová skupina audiofilů ji doslova nesnáší, proto se jí budeme někdy příště taky věnovat) brzdí rozlet i u některých audiofilských hi-res vydání.

 

S uvedeným souvisí skokový nárůst nabídky související hi-fi audiotechniky. Přehrát cokoliv z audioformátů bylo a je samozřejmě možno i přes počítač, to ale spoustě z nás z vícera důvodů nevyhovuje. Pominu i tzv. mediaboxy, které jsou svou koncepcí spíše překabátěné počítače, než cokoliv jiného, trpí přehříváním, hlukem, a hlavně nízkou kvalitou analogových audio výstupů (spínané zdroje, levné operáky, konstrukce základní desky).

Síťové přehrávače od renomovaných firem výrazně rozšíří užitnou hodnotu stávajících kvalitních audiosestav o možnost přehrávání audiosouborů umístěných na harddisku nebo tzv. flash paměti. Mohou fungovat i jako externí D/A převodníky pro starší CD/DVD playery, můžete s jejich pomocí naladit FM, DAB i internetové rozhlasové stanice, případně streamovat audio soubory posílané po síti z počítače, tabletu, iPodu, iPhonu, Smartphonu… Pro úplnost ještě zmíním, že síťové funkce pronikají i do AV receiverů a BluRay přehrávačů. BR player se síťovými funkcemi umožní ponechat si starší kvalitní AV receiver a současně užívat muziku i filmy odkudkoliv domácí sítě nebo internetu.

Pro výběr doporučuji navštívit specializovaný audio-video obchod s kvalifikovanou obsluhou, žádný e-shop! Požadujte mimo jiné předvedení všech základních funkcí, viz dále.

Technická poznámka. Až se odstraní dětské nemoci, zejména zavede přímo v přehrávači (pc software – se kterým netplayery spolupracují – to již běžně zvládají) funkce gapless (neboli možnost přehrání skladeb přímo z USB/HD bez vnucených mezer), stanou se kvalitní síťové přehrávače běžnou mozkovou ústřednou i highendových audiofilských systémů. Pro mne osobně je chybějící funkce gapless přímo v přehrávači důvodem pro vyčkání na druhou generaci přístrojů.

 

Pro představu a jako pomůcku při výběru popíšu základní modelové příklady užití síťových přehrávačů.

1.      Mám hudbu uloženu na USB flash klíčence (nebo harddisku). Připojím flash/HD do USB konektoru přehrávače a mám okamžitě k dispozici kteroukoliv nahrávku i bez nutnosti zapojení počítače, stačí mi přehrávač a dálkáč, pokud se smířím s vnucenými mezerami mezi tracky.

Jako komfortnější variantu mohu pro ovládání použít tablet, na kterém si – mimo

ovládání playeru – mohu online prohlížetet informace o kapele, albu, písničce…

2.      Mám hudbu uloženu na síťovém harddisku domácího serveru. Usadím se, a pomocí počítače, tabletu, smartphonu atd. spustím software (JRiver, Foobar, atd.) pro přehrávání audiosouborů. NetPlayer přepnu na vstup LAN a poslouchám streamovanou muziku ze síťového harddisku. Na monitoru či zobrazovači si opět mohu prohlížet informace k přehrávané muzice a mohu si v sw nastavit přehrávání bez mezer. Musím mít samozřejmě zapnutý počítačový server.

3.      Mám hudbu uloženu ve svém tabletu, smartphonu… pomocí sw (příkladově Airplay) mohu posílat data přímo do NetPlayeru vybaveného wi-fi/bluetooth konektivitou. A samozřejmě opět lze online prohlížet doprovodné informace na obrazovce.

4.      Existuje také možnost posílat hudební data do NetPlayeru i digitálním audio propojením (optickým, metalickým) s digitálním výstupem zvukové karty počítače. To je ale řešení pouze pro odborně zdatné a patřičně hardwarově vybavené uživatele. Ti většinou doplňují systém o zdroj časového signálu a další příslušenství. To už se ale dostáváme do profi oblasti.

Každá z popsaných modelových situací má své výhody a nevýhody, dá-li se to tak říci. Ty se ale týkají především způsobu obsluhy, kvality jen okrajově. Ta je daná především kvalitou net přehrávače a přehrávaného audio souboru. Zvukové nuance mezi přehráváním per USB/LAN/DigiIn jsou nad rámec tohoto článku. O každém způsobu přehrávání by se daly napsat romány, daly by se i najít další způsoby zapojení audiořetězce, dalo by se…

--- lexikon názvosloví – samostatný box ---

Hudební akustika, zvuk, vnímání…

Hudební akustika je věda, která zkoumá příčiny a důsledky přenosu hudebního signálu. Je to víceoborová disciplína, navázaná na fyziologickou akustiku, elektroakustiku, prostorovou akustiku, fyziologickou akustiku a psychoakustiku. Dotýká se hudební teorie a estetiky, i výroby hudebních nástrojů.

Zvuk je sluchem vnímaný kmitavý pohyb hmoty, kterou nejčastěji představují částice vzduchu nalézající se v bezprostřední blízkosti našeho ucha. Odraz vlastností tohoto pohybu v našem vědomí je sluchový vjem. Naše sluchové pole je oblast, kterou vymezují: práh slyšení – práh bolestivosti a slyšitelný frekvenční rozsah od – do.

Různé kmitočty a různé intenzity vnímáme s různou citlivostí, navíc v závislosti na věku, kondici, dispozicích, podmínkách. Proto každý slyšíme, respektive vnímáme „to samé“ jinak, i bez zahrnutí různých typů zkreslení, estetična a zkušeností do „rovnice“, modelující celkový zvukový pocit každého z nás. To už jsme se partyzánským přískokem dostali k psychoakustice a teorii zvukové kvality. Nebudu Vás dál týrat, pokračování příště…

Jaromír Merhaut (Psáno pro magazín Spark 5/2012)