NAZARETH/DAN MC CAFFERTY: VYPNUTÍ NEJVĚTŠÍ CIRKULÁRKY SVĚTA

ÁNTRÉ  

Umíte si představit Led Zeppelin bez Roberta Planta? Já ne. A Nazareth s někým jiným než s rozšklebeným skřítkem Danem McCaffertym a jeho cirkulárkou v krku? …

Dan McCafferty mi vždycky připadal nezničitelný. A najednou se na podzim minulého roku dočítám, že krátce po sobě zkolaboval přímo na pódiu, jednou to byl prasklý žaludeční vřed, podruhé prý mrtvice. Zlověstné pověsti o mozkové příhodě Dan sice rázně vyvrátil, nicméně se redaktorům Classic Rocku svěřil: „Mám chronickou obstrukční plicní nemoc, která se stále zhoršuje. Nevíš, kdy to přijde, ale najednou nemůžeš dýchat.“ Pokračuje: „Hudba, kterou jsme udělali v průběhu let, je důležitější než kterýkoliv člen kapely. Vždycky jsme to tak cítili, a já nevidím důvod pro to, aby se na tomto přístupu něco měnilo jenom kvůli tomu, že jsem odešel já.“

Určitou naději dává fakt, že si Dan chce vzít oddechový čas, aby zvážil svou budoucnost, dokonce připouští možnost nahrání dalšího sólového alba. Pokud jde o šance na rozlučkové vystoupení, trochu hořce vtipkuje: „Mohlo by probíhat tak, že budu zpívat deseti minut, pak půjdou všichni na pivo, než budu moct zazpívat dalších deset…“

Dane, hodně sil do nejtěžšího boje tvého života…

Skotští Nazareth se opět dostávají do popředí zájmu médií i posluchačů. Bohužel to však není jenom tím, že vydávají nové – třiadvacáté studiové – album Rock’N’Roll Telephone. Zprávám a debatám vévodí fakt, že Dan McCafferty končí ze zdravotních důvodů, a album má být jeho labutí písní v Nazareth, tečkou za společnou pětačtyřicetiletou historií. Povinně optimistické zprávy managementu kapely již hovoří o jeho nástupci, mladém Lintonovi Osborneovi, ale… Podle sady 5 – 6 skladeb uveřejněné na YouTube je Linton snaživým imitátorem, jeho hlas však nemá Dannyho hvězdný břit, žádná kudla, jen roztřepaný pásek alobalu. Ve středních polohách je vše OK, to je však málo…

Nazareth patří do druhé vlny ostrovního hardrocku. Svým sevřeným stylem a soundem spoludefinovali posluchačsky vstřícný a komerčně úspěšný hardrock, ve kterém se mimo jiné shlédly některé formace osmdesátých let. Bez oplodňováků Love Hurts a Dream On se po celá desetiletí neobešel ani jeden mejdan. McCaffertyho dětí je podle posledních výzkumů víc než HusákovýchJ

Nazareth se pojmenovali podle stejnojmenné čtvrti ve městě Northampton County v Pennsylvánii. U jejího zrodu stáli na počátku 18. století Moravané, misionáři církve českobratrské. A o poutníkovi, který zavítal do tohoto Nazarethu, zpívala v osmašedesátém skupina The Band ve své klasice The Weight.
Dlouholetou sestavu Nazareth tvořili: Dan McCafferty, basák Pete Agnew, kytarista Manny Charlton a bicmen Darrell Sweet. Na úspěch museli mládenci čekat až do třiasedmdesátého. „Vzpomínám, jak ke mně v Londýně na ulici přišla dívka a požádala o autogram, já jsem si v duchu pomyslel: ,Jak to, že vím, kdo jsem?‘, a ona, jako by to tušila, řekla: ,Včera v noci jsem tě viděla v Top Of The Pops.‘ V ten moment jsem si uvědomil, že jsme slavní,“ popisuje Dan.

Nazareth rostli každým dalším albem až do šestého, sedmého. Chleba se začal lámat tehdy, když se začali příliš podbízet americkým trendům. Jejich studiové desky postupně ztrácely tah a konzistenci. Nepomohlo ani angažování druhého kytaristy Zala Cleminsona. Sound se začal rozmělňovat, objevily se syntíky, desky se vytrácely z žebříčků. V našich končinách jsme sice na tehdejší Nazareth nadávali, ale neignorovali jsme je. Nejsilnější zázemí měli v té těžké době ve Skandinávii. Stačí letmý pohled do Strongovy The Great Rock Discography, a je zřejmé, že Nazareth jako by pro Ameriku a Anglii přestali existovat. Síla kapely se přelila do koncertních hal, což v rámci možností zvukové konzervy zachycuje živák It’s Naz z roku 1981. Frustrace z osmé dekády vyvrcholila odchodem Mannyho Charltona v roce 1990. Jeho kolega i nástupce, Bill Rankin, předává v roce 1994 definitivně post kytaristy Jimmymu Murrisonovi. Devadesátá léta jsou ve znamení usilovné snahy udržet se v povědomí pevného fanouškovského jádra. Nazareth samozřejmě využívají pádu železné opony a vystupují před nadšenými davy od Prahy po Moskvu. Po Uriah Heep budou zřejmě nejčastěji u nás koncertující britskou legendou.

Osudovou ranou se stalo náhlé úmrtí Darrella Sweeta na infarkt (30. dubna 1999). Nějaký čas vše vypadalo na konec samotných Nazareth. Pak ale za bicí usedl mladý Pete Agnew, nejstarší syn Leeův, a skupina pokračovala.
Na stará kolena se v novém miléniu s překvapivou energií Nazareth vracejí nejenom ke svým kořenům, jdou dokonce ještě hlouběji směrem k tvrdému blues, viz Newz (2008), Big Dogz (2011) a již zmíněná novinka Rock’N’Roll Telephone. Ovšem, co bude po Dannyho odchodu, raději nedomýšlet.

INTERVIEW (SPARK)

Povedené třiadvacáté studiové album NAZARETH by jindy bylo důvodem k rockerským ódám na radost. Avízovaný, avšak přesto stále těžko uvěřitelný odchod Danyho McCaffertyho do pěveckého „důchodu“ ze zdravotních důvodů přehlušil svou brizancí i razantní hardrock „Rock’N’Roll Telephone“. Při vší úctě k jeho nástupci, Lintonovi Osborneovi, NAZARETH – tak jak je víc jak čtyřicet let známe a máme rádi – končí.

Z rockového valu se uvolnil další obří kus kamene. Buďme ale optimističtí, u Danyho je šance, že se vrátí na své místo. Jsem ateista, modleme se za to…

Dany poskytnul Sparku obsažný rozhovor, probrali jsme jednotlivá alba, dotkli se nejen zábavných, ale i citlivých otázek kolem zdraví a smrti.
 
Poštěstilo se mi recenzovat nové album NAZARETH „Rock’n’Roll Telephone“. Každý jeho poslech je pro mne jako procházka důvěrně známou, avšak nově rozkvetlou hudební krajinou. Pocitově se ocitám v hlubinách zlatých sedmdesátých let i žhavé současnosti se všemi jejími vymoženostmi i prokletími. Pomyslný kruh se uzavřel. Jak emoční bylo pro tebe nahrávání – s vědomím, že už možná nikdy nestaneš ve studiu po boku svých kolegů, kamarádů? Posilovalo tě to v tvůrčím nasazení, anebo jsi naopak s tímto pocitem musel vnitřně bojovat?
Byl to skvělý materiál, já a Jimmy jsme měli připraveno hodně písniček a vybrali jsme z nich to nejlepší. Hodně jsme si skládání užili. Neřešil jsem, co bude nebo nebude, prostě jsem se jen ponořil ho hudby.
 
Sám jsi pomáhal vybrat svého následníka, Lintona Osbornea. Můžeš nám jej představit?
Je to skvělý zpěvák a přeji mu hodně štěstí. Jsem rád, že jsme na něj narazili.
 
Dane, můžeme se nyní přenést v čase a bilancovat? Mohl bys okomentovat dlouhou cestu NAZARETH prostřednictvím připomenutí jednotlivých alb?
 
Debutové album „Nazareth“ z roku 1971 bylo z mého pohledu velkolepě hledačské a žánrově až „všeobjímající“ – i proto zajímavé. Vzpomeneš si ještě, jaké jste měli tehdy ambice, a zda-li i jasno ohledně své stylové orientace?
Bylo to naše první album, nahrávali jsme je v Londýně, protože nikde jinde tehdy nebylo pořádné studio. Bylo to pro nás velice inspirativní, učili jsme se za pochodu jak vůbec na to, protože jsme nikdy předtím celé album nenahrávali. Byla to vážně zábava, a bylo to moc zajímavé. Byli jsme mladá skotská kapela, co chtěla natočit album, nic víc jsme neřešili.
 
„Exercises“ (1972) mám rád pro jeho vzdušnost, lehkost i zřetelné názvuky na skotskou lidovou hudbu a historii. Dočetl jsem se, že druhé album považuješ za krok zpět a svým způsobem nedodělek. Je na „Exercises“ něco, co bys po letech naopak vyzdvihnul?
Ano, druhé album bylo trošku etnické. Užil jsem si jeho realizaci, nebylo ale něčím, co by sedlo všem lidem.
 
„Razamanaz“ (1973) byla hardrocková bomba i zde za železnou oponou! Měl jsem 18 a trojka NAZARETH hrála na každém mejdanu od začátku do konce. Co se tehdy zázračného přihodilo? Máš nějaké vysvětlení pro to, co se Vám všem tak moc povedlo?
Objevili jsme na tomhle albu, kdo jsme a kdo chceme být. Bylo to první album s hitovými singly, a pro naši kariéru velice důležité.
 
„Loud’N’Proud“ (1974) Čtvrté album posunulo hardrockový sound Nazareth až někam na dohled metalu. Předběhli jste svým způsobem dobu. Jak bys dnes ohodnotil čtvrté album?
„Loud’N’Proud“ se nahrávalo skoro samo, byla to taková doba, měli jsme chuť udělat takovouto muziku a tak jsme ji prostě udělali, nebyl to záměr, vyplynulo to samo. Nikdy jsme se o nic nesnažili, nedřeli jsme tvrdě, nahrávání naší hudby pro nás byla především zábava.
 
„Rampant“ (1974) uzavírá trojici alb produkovaných Rogerem Gloverem. Je písničkové, a NAZARETH na pátém albu vykročili vstříc k mainstreamovému publiku, zakrátko se  objevila „Love Hurts“. Byl to záměr, otevřít se širšímu publiku, anebo ten posun vyplynul sám od sebe?
Nic jsme neplánovali, vše se stalo samo. Asi nám prostě v tu chvíli sednul ten stejný styl, jaký se líbil našemu publiku.
 
„Hair Of The Dog“ (1975) bylo opět ryze hardrockové album, a mělo obrovský úspěch v Americe. Spousta rockových kapel osmé dekády je zmiňuje jako svou inspiraci, připomeňme AC/DC anebo Guns’N’Roses. Šesté album proto považuji za završení zásadní etapy v historii Nazareth, za symbol naplnění snu mladých skotských muzikantů, kteří chtěli, a nakonec dobyli svět. Vnímáš to podobně, anebo jinak?
Bylo to hodně dobré album, povedlo se nám a jsem rád, že jsme inspirovali mnoho muzikantů. Bylo to první album, jež produkoval Manny Charlton, a možná se to na něm podepsalo. Bylo hodně mezinárodní, předtím jsme měli úspěch jen v Evropě, ale tohle se uchytilo i v Americe a Japonsku.
 
„Close Enough For Rock'N'Roll“ (1976) bylo vydáno v době punkové exploze, zřejmě proto doma ve Velké Británii svou pohodovostí neuspělo. Naopak v Kanadě se stalo pojmem! Jak si to vysvětluješ, a jak bys popsal tehdejší pozici Nazareth po nástupu punku. Byly ty změny v hudbě opravdu tak zásadní, jak se traduje? Změnilo se publikum, vztah firem k umělcům?
Určitě se publikum změnilo, hlavně v Británii. Ta je poměrně malá, a je tam mnoho skvělých kapel. A v té době to platilo dvojnásob, úplně se setřel rozdíl mezi popovou a rockovou hudbou, všichni milovali punk. Bylo prostě v módě. Hudba podléhá módním trendům, a ty se tehdy měnily velmi rychle.
 
Konec sedmdesátých let byl u NAZARETH obdobím změn. V roce 1978 přišel druhý kytarista, Zal Cleminson, sound kapely se na „No Mean City“ nebývale vytvrdil. Odsud, ze srdce Evropy to vypadalo, že jste se tehdy více soustředili na americký trh. Je to tak, anebo se mýlím? Vůbec, jak vzpomínáš na období lemované alby jako „Play ’N’The Game“, „Expect No Mercy“ a „No Mean City“?
Myslím, že jsme prostě hráli muziku, kterou jsme hráli, a užívali jsme si to. Hodně jsme hráli naživo, lidé chodili na naše koncerty, a nás to neuvěřitelně bavilo. Soustředili jsme se v té době hlavně na tuto část naší produkce.
 
Počátkem osmdesátých let se poprvé objevily u NAZARETH klávesy, viz „Malice In Wonderland“ (1980), a na „The Fool Circle“ (1981) dokonce vocoder. Styl a sound se rozkošatěl novými podněty a barvami, na druhou stranu trochu pozbyl své hardrockové urputnosti. Byly tyto změny iniciovány zevnitř NAZARETH, anebo spíše vnějšími okolnostmi, či obojím současně?
Chtěli jsme změnu, už jsme byli unavení, že pořád děláme totéž, hrajeme stejné věci a chtěli jsme se někam posunout. Zkoušeli jsme nové postupy při skládání, měnili aranžmá, abychom se necítili uzavřeni v minulosti.
 
Živák „´Snaz“ (1981) považuji i s odstupem let za fenomenální dílo. O to větší mám dodnes trauma z toho, že jsme tehdy nemohli dýchat společný koncertní vzduch s tebou a NAZARETH. Měli jste v oné době aspoň trochu představu o tom, s jakou silou Vaše hudba pronikla železnou oponou i sem do Československa, respektive Polska, Maďarska, Ruska?
Znali jsme situaci ve východní Evropě velmi dobře, BBC o zdejším dění často vysílala, situaci v Rusku nebo Československu jsme sledovali bedlivě. Velice si vážím lidí, kteří poslouchali naši, nebo třeba i jinou muziku, ačkoli to bylo zakázané. Nedokážu si představit, jak se tehdy ti lidé museli cítit, a jsem rád, že naše hudba jim mohla pomoci. Dodnes mám k České republice vřelý vztah, část „Rock’n’roll Telephone" jsme nahrávali v Praze, vaše země je úžasná, a rád do ní jezdím.
 
„2XS“ (1982) přineslo další obrovský hit, „Dream On“, jenž obsadil čelní místa většiny evropských hitparád. V rychlém sledu vyšla další dvě alba, „Sound Elixir“ (1983) a „Catch“ (1984). Byla to doba, kdy na výsluní nastoupil heavy metal, a kdy se jméno NAZARETH začalo opět skloňovat v rozhovorech, když mladí muzikanti uváděli své vzory. Jak jsi vnímal návrat tvrdé rockové muziky i NAZARETH do povědomí evropských posluchačů?
Bylo to skvělé období. V osmdesátých letech se muzika zase změnila, ztvrdla, zhrubla a lidem se to líbilo. Hudba se tehdy změnila ale nejenom zvukově, ale také vizuálně. Najednou tu byla MTV, a hudba už se nemusela jen poslouchat, dalo se na ni i dívat. A podle mě to pro nás byla docela nevýhoda, pobývat vedle těch všech mladých hezounů, už jsme nebyli nejmladší a nejhezčí (smích).
 
Konec osmdesátých let byl ve znamení LP „Cinema“ (1986) a „Snakes’N’Ladders“ (1989). Zásadní událostí byl však odchod kytaristy Mannyho Charltona, autora velké části repertoáru NAZARETH, producenta tvého debutového sólového alba, věřím, že po mnoho let i tvého přítele. Vím, že je to bolavé téma, přesto ale: můžeš prosím otevřeně prozradit, co se tehdy vlastně přihodilo mezi NAZARETH a Mannym Charltonem, a jaké jsou Vaše současné vztahy?
Nic hrozného se nestalo, už ho prostě nebavilo tolik hrát, chtěl se více věnovat produkování. Kapela ho přestávala naplňovat. Nebylo v tom nic osobního, jen jsme mu řekli, že jestli není šťastný, ať odejde, a tak odešel. Produkční práce ho prostě bavila víc. Pořád jsme přátelé, sice jsem ho dlouho neviděl, protože žije v Americe, ale nerozešli jsme se ve zlém.
 
Devadesátá léta jsou v diskografii NAZARETH reprezentována alby „Move On“ (1995) a „Boogaloo“ (1998), na kterém se představil mladý kytarista Jimmy Murrison. Bohužel, krátce poté vás postihla velká tragédie: 30. dubna 1999 umírá na srdeční zástavu bubeník Darrel Antony Sweet – v pouhých dvaapadesáti letech! Jakoby to bylo včera, a přitom je to už patnáct let. Můžeš prosím říci pár slov o svém letitém spoluhráči, parťákovi, příteli: jak jste se poznali, jaký vlastně byl, a jak na něj vzpomínáš?
Byl to úžasný člověk i bubeník. Bohužel měl genetickou vrozenou poruchu srdce, jeho otec zemřel mladý, stejně i jeho strýc. Dalo se očekávat, že i jeho srdce selže, ale i tak to byla velká tragédie. Nevěděli jsme, co budeme dělat, ale uvědomili jsme si, že kapela musí pokračovat, už kvůli Darrelovi. Nechtěl by, aby to skončilo. Ale nebylo to vůbec snadné, najít někoho, kdo by jej spolehlivě nahradil a nás to hodně sebralo.
 
„The Newz“ (2008) bylo po deseti letech absence studiového nahrávání velkým návratem i překvapením. Hned úvodní drsná pecka, „Goin’ Loco“ napověděla, že NAZARETH dokáží jít s dobou, a zároveň zůstat sví, nezaměnitelní. Svou roli v některých „novotách“ určitě sehrál producent alba Yann Rouiller. Z dobových rozhovorů je patrné, jak velkou radost jsi z novinky měl. Co na „The Newz“ říkáš s odstupem let?
Padli jsme na kolena, a s tímhle albem jsme zase povstali. Odstřihli jsme se od starých dob a začali novou etapu, už nejsou sedmdesátá léta, je čas jít dál. Když se člověk dlouho motá na jednom místě, nemůže z toho vzejít nic dobrého. A tak jsme byli moc rádi, že jsme znovu začali nahrávat, dávat rozhovory, koncertovat.
 
V nastoupeném trendu zdrsnělého, pravověrně nazarethovského soundu pokračovalo i „Big Doz“ (2011). Gruntovní blues hardrockový fundament i kompozičně rozvitá sedmiminutová „Time And Tide“. Přinesli snad mladí spoluhráči, Jimmy Murrison a Lee Agnew, do NAZARETH elixír mládí?
Určitě ano. Jsou to skvělí kluci a bylo vážně úžasné s nimi spolupracovat, sami se podíleli i na skládání.
 
Pouštíš si někdy doma starší alba NAZARETH? Které naposledy?
Ano, občas ano. Když se chystáme nahrávat, pustím si je pro inspiraci, abych věděl, co se lidem líbí, a co ne. Jsem vždycky potěšen tím, co jsme dokázali, a dává mi to chuť pokračovat.
 
Většina muzikantů, pamětníků, nezakrytě hovoří o tom, že současný hudební průmysl je daleko více odosobněný, než býval zejména v šedesátých a sedmdesátých létech. Tehdy seděli ve vydavatelských firmách hudební fanoušci, dnes tam jsou prý často jen účetní. Naštěstí jsou zde i malé labely s osobnějším přístupem. Jaký je tvůj názor na to, jakými cestami se hudební průmysl ubírá?
Nemyslím si to. Nemůžeš prodávat muziku, pokud jí nerozumíš. A taky je nutné si uvědomit, že svět se změnil. Lidé si už dnes nekupují alba, ne všichni, ale hodně lidí už ne. Například mladí si nepotřebují kupovat hudbu ani filmy. Málokomu přijde výhodné utratit peníze jen za muziku, já jako kluk jsem za ni utrácel pořád, ale dnes se to tolik nenosí. A nahrávací společnosti se tomu musí nějak přizpůsobit.
 
Můžeme ti na závěr položit pár osobnějších otázek?
Tvůj hlas se stále zdá být – viz poslední skvělé album – nezničitelný. Nicméně se kolem tvého zdraví vyrojila celá řada spekulací. Jsi ten nejpovolanější, kdo může vše uvést na pravou míru. Můžeš prosím popsat, co se loni přihodilo, a co tě nakonec dovedlo k rozhodnutí skončit jako frontman NAZARETH?
Jsem v pořádku, mohu stále zpívat, ale trpím plicním onemocněním, takzvaným COPD. Takže pokud jsme ve studiu a mohu si odpočinout, není problém zpívat, ale nemůžu si dovolit koncert, turné pak už v žádném případě. Proto jsem se rozhodl opustit kapelu, už bych nebyl jejím plnohodnotným členem.
 
Máš už vymyšlený „náhradní“ program? Budeš cestovat, věnovat se nějakému hobby, splníš si nějaké sny, na které nebyl čas, nebo svůj čas budeš věnovat jen a jen rodině? Anebo nazuješ důchodcovské papuče?:-) Svěř se nám, prosím…
Chci pokračovat v dělání hudby, mám v plánu jedno album zaměřené na skotskou hudbu, mám rozjednaný i projekt u vás, s lidmi v České republice. Takže papuče skutečně ještě nechystám (smích).
 
Rodina je pro každého z nás pevné kotviště. Můžeš nám prozradit něco o té své? Máš kupříkladu v rodině muzikanta, následníka?
Jsem ženatý už přes čtyřicet let s tou stejnou ženou, máme dvě děti a dvě vnoučata. Jsem šťastný muž s velkou rodinou (smích). A následníka nemám, jen moje vnučka ráda tančí a zpívá, ale více ji baví hokej (smích).
 
Předpokládám, že na svět hudby nezanevřeš. Již v minulosti jsi nahrával i sólově. Pokud ti zdraví dovolí, můžeme se těšit v budoucnu na další tvou studiovku? A zcela hypoteticky, máš nějakou představu, jaká by mohla být?
Určitě na něčem pracovat začnu, nechte se překvapit (smích).
 
Jedna moudrost praví: „Nikdy neříkej nikdy“.  Je tvé rozhodnutí opustit pódia definitivní? Anebo nám, fanouškům a obdivovatelům tvého umění, necháš aspoň malou šanci, že ještě společně s NAZARETH vyrazíš na turné, byť třebas v roli veleváženého hosta?
Jak jsi sama řekla – nikdy neříkej nikdy. Člověk prostě neví, co ho v životě potká a nechci si tuto možnost ještě zavírat. Pokud zdraví dovolí, určitě se na pódiu ještě rád objevím.
 
 
Komentovaná diskografie

Nazareth (1971)
Debutové album Nazareth má v sobě zakódováno poselství překotného rockového hledačství oné doby. Byla to doba, kdy nic nebylo nemožné, kdy svatým grálem byla originalita. Stylová roztěkanost, kdy vedle tvrdého rocku slyšíme psychedelii, folk, boogie, symfonično má své kouzlo.

Exercises (1972)
Druhé album produkované později proslaveným Royem Thomasem Bakerem se nese v oparu poloakustického skotského folkrocku, opět kombinovaného s orchestrálním soundem a výhonky hardrocku. Kapela se tematicky občas nechala inspirovat historií své domoviny, viz závěrečná „1692 (Glencore Massacre)“. Přetrvávající neujasněnost koncepce vyčleňuje i dvojku z většiny rockerských sbírek. Někteří gurmáni naopak k jedničce a dvojce utíkají pro jejich bezelstnost a okouzlující naivitu.

Razamanaz (1973)
Totální pecka, nazarethovský „In Rock“. Trojka nás v třiasedmdesátém naprosto uzemnila, byla to přímá zadní na solar. Jak se říká, kapela našla sebe sama. Tohle byli ti praví NAZARETH, v tvrdých skladbách ostří a přímočaří, v baladách chlapácky teskní. Roger Glover v roli producenta dodal soundu nebývalý lesk a třpyt, „Razamanaz“ nám provětrávalo výškáče AVR161 jako málokterá jiná fošna.

Loud’n’Proud (1973)
Kapela musela být tehdy v úžasném laufu. Půl roku po přelomové trojce bylo na světě ještě nabušenější album: „Loud’n’Proud“. Svým způsobem NAZARETH předběhli dobu, čtyřka je metalická nejenom vnějším nátěrem. Kdo z rockerů by neznal strhující šupku „This Flight Tonight“, a kdo z nich ale současně ví, že její autorkou byla kanadská písničkářka Joni Mitchell. Zajímavým experimentem byla devítiminutová hutnicko-valcířská verze „The Ballad Of Hollis Brown“ od jejího kolegy, Boba Dylana.

Rampant (1974)
Kolem NAZARETH se začaly točit davy i peníze. Do jejich muziky se ve větší míře začaly promítat ekonomická očekávání. Vložená bankovka byla víc než symbolická. Třetí a poslední z desek produkovaných Rogerem Gloverem uzavírají druhou vývojovou etapu. Album je vyváženým mixem hardrockových a mainstreamových písniček. Změnu směrování stvrdila i balada „Love Hurts“ z repertoáru Everly Brothers, nahraná v první evropské verzi krátce poté, ještě v roce 1974, už ale v produkci kytaristy Mannyho Charltona.

Hair Of The Dog (1975)
Opravdu divocí psi vtrhli do našich domovů na jaře pětasedmdesátého. „Miss Misery“ se honosila vpravdě zabijáckým riffem. Na takové jsme tehdy už málem zapomněli, naše oblíbené hardrockové kapely totiž už hrály jinak, víc kličkovaly mezi trendy a sebou samými. Platina v USA (podpořená včleněním „Love Hurts“ do americké verze LP) a zájem tamějších teenagerů vyústil v přesun velké části aktivit NAZARETH za Atlantik. Desetiminutové hardrockové „bolero“ „Please Don’t Judas Me“ je mým nejoblíbenějším opusem NAZARETH.

Close Enough for Rock 'n' Roll (1976)
Sedmička se nahrávala v Kanadě, byla pohodová a až na čtyřdilnou „Telegram“ ryze písničková. Zcela ignorovala právě probíhající britskou punkovou explozi (dlužno říci, že domovina ignorovala NAZARETH). Na desce není až na pár fragmentů žádná vyslovená tvrďárna, jakoby si NAZARETH své nové publikum teprve osahávali.

Play 'n' the Game (1976)
Zámořské album s vyrovnanou sadou skladeb, z nich za výraznější připomenutí stojí nahalená „Flying“ a balada „I Don’t Want To Go On Without You“.  Jinak je to nenápadná deska, která přijde k duhu tehdy, když si chcete odpočinout od těch známějších, ohranějších.

Expect No Mercy (1977)
Stylově a náladově příjemně různorodá nazarethovská směsice hardrocku, balad a blues. Po delší době se NAZARETH podařilo nahrát povedenou hitůvku: odlehčenou rádiovku „Place In Your Heart“.

No Mean City (1979)
Již obal naznačuje, o co NAZARETH šlo. Vzedmutá vlna zájmu o tvrdý rock vedla kapelu k tomu, že otevřeně navázala na „Hair Of The Dog“. Po dlouhé době si na své Skoty také vzpomnělo ostrovní publikum, deska se v UK vyšplhala na 34. příčku. Singlová šupka pak zůstala těsně pod TOP20.

Malice in Wonderland (1980)
Je m i opravdu záhadou, čeho chtěli NAZARETH takovým náhlým přehozením výhybky dosáhnout. Syntíky, cingrlátka, nesmyslné aranže, skladby jako kočkopejskovský dortík. Jen díky Danovi McCaffertymu drží album aspoň trochu pohromadě.

The Fool Circle (1981)
Z celé desky si vedle fenomenální živé verze Caleovy „Cocaine“ pamatuju akorát lehkonohou „Moonlight Eyes“ a kontrastně říznou „Pop The Sile“. NAZARETH se opravdu v oné době nejvíc soustředili na koncerty.

’Snaz (1981)
Jakou sílu měly (a do značné míry i mají) koncerty NAZARETH dokládá dvojalbum „’Snaz“. Není divu, že s takovou podporou obecenstva a zásobou pecek se těžko nutilo nahrávat nové studiové věci, ze se kterých naživo uchytily jedna dvě, a to ještě jen na nějaký čas. Poslouchám „Heart’s Grown Cold“ a běhá mi mráz po zádech…

2XS (1982)
Neprávem zapomenuté album, které si většina vybaví jen v souvislosti s „Dream On“. Přitom (až na pár dobově trendových úletů) má většina skladeb nápad, hlavu i patu. Deska se jako celek poslouchá velmi dobře, škoda jen, že NAZARETH nezatlačili víc a častěji na pilu.

Sound Elixir (1983)
Syntíky ani naefektovaná rytmika k NAZARETH zkrátka nešli. Z „Milk And Honey“ mám zažívací problémy ještě dnes při kontrolním poslechu. Pár skladeb se dá poslechnout, řekl bych, že čtyřskladbový EP elixír by byl tak akorát.

The Catch (1984)
No a jsme na dně. Rychle pryč!

Cinema (1986)
O něco lepší káva. Když si odmyslím plácání namísto bicích, tak se „Cinema“ dá přežít. Občas. Škoda, že se studiové osmdesátky kapele tak nepovedly.

Snake’n’Ladders (1989)
Až na parádní předělávku „Piece Of My Heart“ Janis Joplin a drsanskou „Lady Luck“ jde o pokračující osmdesátkovou marnost, i když světélko na konci tunelu už ve vícero skladbách mihotá.

No Jive (1991)
Jakoby se NAZARETH probudili z dlouhého mátožného snu. Návrat ke gruntovnímu rockovému soundu působil tehdy jako zjevení. Když k tomu přičtu fakt, že NAZARETH začali po sametu koncertovat i v Česku, byla to skvělá nazarethovská doba.

Move Me (1994)
Deska, jež stvrdila návrat NAZARETH k hardrocku, i když v trochu jiném pojetí než v krevnatých 70. létech. Víc blues & boogie zeminy, ale nebojte se, železňáckého rachotu zůstalo i tak dost a dost. A titulní „Move Me“ s hammondkama je opravdovým balzámem po letech syntezátorového „utrpení“.

Bogaloo (1998)
Naprosto skvělá hardrocková deska, bohužel potažená černým suknem. Bicmen Darrell Swett zemřel osm měsíců po jejím vydání na srdeční zástavu. Elpé je k nezastavení, šlape jak rozjetý parní buchar. Do popředí vystupuje pralátka veškerého rocku – blues.

The Newz (2008)
Pod vedením mladého producenta Yanniho Rouillera nahráli Nazareth místy až valcířsky údernou desku s nejedním překvápkem. Drsný pulzní hardrock („Goin’ Loco“) vystřídá odlehčené blues’n’boogie („Day At The Beach“), poloakustické momenty evokují „Exercises“ („See Me“ / „Gloria“ /“Enough Love“), rozjetá „Road Trip“ „Razamanaz“ a seismická „The Gathering“ „Loud’N’Proud“.

Big Doz (2011)
Celým albem prorůstá zdrsnělý sound v tradicích klasické nazarethovské tvorby. „Big Dog’s Gonna Howl“ dusá blues-hardrockovou syrovostí naproti LED ZEPPELIN, kráčivá „Claimed“ by mohla sloužit jako soundtrack k nové Godzille. Vrcholem pro mnohé classicrockery bude více jak sedmiminutová, kompozičně i náladově rozvitá „Time And Tide“. Několik balad a melancholičtějších skladeb vyvažuje urputnost s jakou NAZARETH jdou na „Big Doz“ za svým cílem – zůstat sví a nevyměknout.

Rock 'n' Roll Telephone (2014)
Jen krátce zopakuji pár vět ze své recenze. Pokud bude „Rock’n’Roll Telephone“ opravdu posledním albem NAZARETH s Dannym McCaffertym u mikrofonu, půjde o sakra úderné prásknutí dveřmi za více jak čtyřicetiletou historií kapely a jejího frontmana. Kapela sleduje současné trendy tvrdé muziky a Danny McCafferty dere i na stará kolena mikrofon jak nezničitelné struhadlo, které sice pozbylo něco chromu a lesku, a ani motor už nemá tah jako kdysi, ale stále řeže až do krve. Kruh se uzavírá, bye Danny…
 

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2014 / Spark 2014