ČESKÁ STOPA LED ZEPPELIN [1969-1970]

V dnešní online době se nepamětníkům bude zdát až neuvěřitelné, s jakým zpožděním jsme se dovídali i zásadní hudební události. Zatímco politické dění bylo – jakkoliv za bolševika pokřiveně – monitorováno ze dne na den televizí, rozhlasem i denním tiskem, zůstávala západní muzika za informační zdí, kterou museli tehdejší publicisté a aktivisté zdolávat takříkajíc navzdory režimu. O to cennější jsou v souvislosti s naším tématem první tuzemské články o LED ZEPPELIN.

 

Připomeňme si v zejména ty první z let 1969 a 1970, svým způsobem přelomové, jakkoliv z dnešního zpětného pohledu místy i polemické. Autentické dobové svědectví, psané bez vědomí budoucích událostí, má totiž kouzlo opravdovosti a je pro přiblížení nálady doby nenahraditelné. A navíc, dva ze tří citovaných autorů, Petr Sís a Alexander Goldscheider dosáhli ve svých vlastních uměleckých profesích věhlasu i za hranicemi naší země, viz představení v samostatném boxu. O to cennější je jejich svědectví i vstřícnost při domluvě.

Alexander Goldscheider [New York]

POZOR! BLÍŽÍ SE LED ZEPPELIN!

[Melodie 1969/5 str. 143] [Poznámka: úvodní pasáž byla na přání autora vynechána, formát zachován]

 

Dozvěděli jsme se, že skupinu zastupuje společnost Atlantic. Dlouhodobou smlouvu s geniálním novorozenětem Anglie po-važuje za jednu z nejslibnějších a nejzávažnějších. Zástupci společnosti nepostupovali při uzavření smlouvy naslepo. Jimmy Page, strojvůdce Zeppelinu, bývalý basista a sólový kytarista skupiny The Yarbirds, byl pečlivě sledován hudebními detektivy od podzimu 1968, kdy se Yarbirds definitivně rozpadli. Jimmy Page býval podobně jako jeho dnešní spoluhráč John Paul Jones studiovým hudebníkem. Deska Blues Anytime, kterou natočil spolu s Ericem Claptonem, je prý dnes nejvyhledávanějším objektem sběratelů desek. Za připomenutí stojí vynikající singl „Witch Doctor" a „Telephone Blues". Jako studiový hudebník spolupracovali mj. s Mickem Jaggerem, Keithem Richardem, Kinks či Donovanem, v roce 1966 se náhodně připojil k Yarbirds, když se pět minut před koncertem nabídl zaskočit za onemocněného Paul Samwella Smithe. Odmítl nabídku zůstat jako člen skupiny, když však byla nabídka ztučněna cestou po Spojených státech, neodolal. Po cestě, tedy koncertním turné, hrál na basovou kytaru, tu a tam ji vystřídal za sólovou na-místo Jeffa Becka, v té době vážně nemocného. Sólovou kytaru si tak oblíbil, že se jí nevzdal ani tehdy, když se Beck zotavil, a Yarbirds tak zpestřili svůj zvuk dvěma sólovými kytarami. Ne nadlouho; Jeff Beck se rozhodl skupinu opustit a založit vlastní, čímž se Jimmy Page stal sólovým kytaristou. „Když jsem se přidal k Yarbirds, udělal jsem to hlavně proto, abych získal možnost hrát svou vlastní hudbu. Před tím byly mým jediným zájmem práce na sessions. Pak jsem se začal cítit omezován ve svém vlastním vyjádření. Skupinu jsem později opustil vlastně ze stejných důvodů. Yarbirds se rozpadli proto, že každý začal cítit potřebu jít vlastní cestou. Škoda je v tom, že bylo možné ještě hodně udělat." Page pak tedy hledal skupinu. A jednou ... „Pracoval jsem na Donovanově albu „Hurdy Gurdy Man" s Johnem Paulem Jonesem, který dělal některá aranžmá. Zeptal se mě, zda bych mohl v Led Zeppelin potřebovat basového kytaristu. John je fantastický aranžér a hudebník. Nepotřeboval mě kvůli práci, ale cítil potřebu vyjádřit se a myslil, že bychom to mohli udělat spolu. Sessions jsou velkolepá, ale nedostanete se k tomu, co sám chcete. John i já jsme cítili, že k tomu, co chceme udělat, potřebujeme skupinu." Skupina pak v sobě zahrnovala dva předchozí hudebníky s bubeníkem Johnem Bonhamem a zpěvákem Robertem Plantem. Basista, varhaník a kytarista John Paul Jones ukázal své hudební nápady na aranžmá k Donovanovým hitům Mellow Yellow, Sunshine Superman či Hurdy Gurdy Man, nebo například k některé ze skladeb předposledního alba The Rolling Stones „Their Satanic Majestic Request" — jmenujme třeba She's a Rainbow. Je bývalým hráčem skupiny The Shadows z počátku šedesátých let, kdy na to mohl být hrdý. Bubeník: John Bonham, 21 let. „Byl jsem se na něj podívat a nemohl jsem uvěřit, jak prožíval svou hudbu. Je nesmírně vynalézavý, víc než jakýkoliv jiný hudebník, kterého jsem slyšel. Svá sóla bubnuje rukama! Když se dostane do transu, do-stává se obecenstvo s ním" prohlašuje o něm Jimmy Page a má občas pravdu. Robert Plant, zpěvák. „Hlas Roberta Planta je tak mocný, že když se během prvního vystoupení ve Švédsku porouchal jeho mikrofon, mohli jste vzadu v sále stále slyšet jeho hlas při normální hře skupiny! Když nahráváme, musíme kolem něj pověsit záclony," dělá mu popularitu Jimmy Page a nemá občas pravdu. Led Zeppelin vystupovali 1. února ve Fillmore Eastu v New Yorku, zhruba dva měsíce po vystoupení Jeffa Becka. Zvuk obou skupin si je místy velmi blízký, což je způsobeno kytarami a zpěvem — za Jeff Beck Group jsou reprezentanty Jeff Beck a zpěvák Rod Stewart. Rod Stewart stavěl na odiv svůj chrapot, občas sladěný s doprovodem skupiny, a podařilo se mu fascinovat obecenstvo. Osobně si chrapotu jako hudebního projevu tolik nevážím, zejména už tehdy ne, považuje-li se to za bluesový projev. Jak Rod Stewart, tak i Robert Plant vyvažují nezpůsobilost zpěvu blues záležitostmi právě pro blues nevhodnými a násilnými, řevem, skučením a ječením, na koncertě pak plazením se po podlaze, prováděním mostů apod. Jejich projev vás na koncertě dokonale odradí od poslechu, trochu je z něj zima a bolí v krku. Na desce zní Plant mnohem lépe. Na několik týdnů starou skupinu byli Led Zeppelin v USA mimořádně úspěšní. Koncert mě částečně zklamal, gymnastika zpěváka zpěv nenahradí, recitování také ne. John Bonham hrál skutečně rukama. John Paul Jones hrál na basu, což by bylo asi tak všechno. Jimmy Page seděl nejdříve na židli s nosem u pražce kytary, plně soustředěn na sólo o Zimní lásce. Pak se zdvihl, hra tím neutrpěla, a vedoucí skupiny předvedl výbornou, kvalitní a vyspělou hru. Všechna čest. Zklamal-li mě koncert, bylo to proto, že jsem očekával přinejmenším takový zážitek, jako poskytne deska. LP „Led Zeppelin" (Atlantic CD 8216) byla natočena za patnáct hodin pouze dva týdny potom, kdy se dala skupina dohromady. Sedm skladeb je původních, dvě byly převzaty z repertoáru Willieho Dixona. Na rozhlasových stanicích se hrály tři skladby: How Many More Times, Dazed and Confused a Communication Break-down. Skladby se sólovým vokálem dopadly lépe než skladby s vokálem celé skupiny, ale Dazed and Confused, How Many More Times znějí v dnešní obrovské záplavě tří a čtyřčlenných skupin ohromně. Sound skupiny je výtečný a za poslední dobu jeden z nejzajímavějších. Jak ho vystihnout? Nechme to na jeho hlavním původci, Jimmy Pageovi: „Naší hudbu nemohu opatřit žádným štítkem. Všichni jsme byli ovlivněni blues, ale každý ho dnes interpretuje po svém. Přál bych si, aby pro to někdo našel výraz, ale já mohu nanejvýše říci „současné blues". A tohle „současné blues" z Anglie pozval ředitel George Wein na letošní jazzový festival do Newportu. „Dnešní jazzové obecenstvo takovou skupinu přijme a beatové obecenstvo bude možná příjemně překvapeno tím jazzovým programem, který tu uslyší. Mám pocit, že za dnešní hudební situace musí člověk koukat, aby se věci dostaly mezi lidi." Což tedy dělám i já.

Pavel Černocký

POP MUSIC EXPRES: LED ZEPPELIN

[PME 1969/10] [Spark poznámka: zkráceno na citace Jimmyho Page]

 

„Jsem přímo nadšen,“ říká Jimmy, „nikdy jsem opravdu nepředpokládal, že se nám to v Anglii znovu povede. Splnily se moje nejdivočejší sny. Ptáte se proč? Domníval jsem se totiž, že je v Anglii příliš mnoho nových dobrých skupin, než aby se lidé začali opravdu zajímat O Led Zeppelin. Velmi nám pomohla i dobrá propagační kampaň firmy Atlantic, pro kterou pracujeme. Jenom nás mrzí, že nemůžeme uspokojit všechny fanoušky, kteří by nás chtěli vidět. Náš cestovní plán je přímo nabitý. Někteří fans jezdí na naše vystoupení mnoho kilometrů od domova a někteří s námi dokonce jezdí na koncerty po celé Anglii.“

S drtivou většinou anglického publika však Jimmy Page spokojen neni: ,,Ve většině klubů, které znám z dřívějška, lidé prostě chtějí tancovat a je jim jedno, kdo hraje. Jsou ovšem i výjimky. Na posledním koncertu se k nám přihlásil chlapec, který za námi jel stopem přes 50 km, pak stál půl hodiny ve frontě na lístek a nakonec se na něj nedostalo. Koupil lístek pod rukou za nemožnou cenu a pak ho nepustili dovnitř, protože neměl požadovanou bílou košili a kravatu a sako. Nechtěli dokonce pustit dovnitř ani členy mé skupiny, Johna a Roberta, takže museli zavolat managera. Toho kluka tam nakonec protáhl právě Robert. Byl to odporný snobský bál, ale byla tam pěkných pár lidí, kteří muzice opravdu rozuměli. Pořadatel nás velice důrazně požádal, abychom hráli pouze smluvených 45 minut a nepřetáhli ani o vteřinu. Měli jsme ohromný úspěch, a když jsme ohlásili poslední skladbu, chybělo do konce smluvené doby asi 5 minut a lidé se dožadovali přídavků. Tu poslední skladbu hrajeme obvykle něco přes 6 minut. Ale pořadatel na nás vyzrál. Za několik vteřin po uběhnutí dohodnutých 45 minut se začalo k naší hrůze otáčet jeviště, na kterém jsme stáli. Skladbu jsme tedy dohráli už v zákulisí a na podiu se objevil usměvavý konferenciér, vítán pískáním a bučením. Byla to zatracená ostuda, protože v tom zapadákově před námi hrály pouze skupiny typu Mickey Mouse. Rozhodli jsme se pevně, příště podobné kšefty nebrat.“

To byla na štěstí jediná skvrna na prvním turné skupiny LED ZEPPELIN, které uspořádali po návratu do Anglie z USA. Po skončení anglického turné odjeli hned na druhý zájezd do Států, tentokrát za čtyřnásobek peněz, které dostali poprvé. Pro novou skupinu to byly prostě fantastické peníze, dodává s úsměvem Jimmy.

Petr Sís

ZPOVĚDNICE: S KÝM PŘISTÁT……. S LED ZEPPELIN

[Aktuality Melodie 1970/13/01] [Spark poznámka: se souhlasem autora v plném znění]

 

Ano, dnes naposledy, tarararara … A hned a přímo se skupinou, která se švihem kategorie prvních vlků beatové horečky vlétla do sfér nejvyšší kasty superskupin a milionářů. Práce génia kytary i nahrávání, starého vlka bluesového pravěku, YARDBIRDS i session muzikanta Jimi Page, který dokázal celou tuhle katapultáž vymyslet nejenom hudebně, ale i psychologicky. Mluvit o dvou víc než zlatozlatých deskách, stotisícových návštěvách by bylo zbytečné. Zná to už každý, ví to už každý, je to konečně reklamní slogan: LED ZEPPELIN Arrives! Na poslední potřesení s obětí Zpovědnice nepřiletěl celý Zeppelin, ale jen zpěvák Robert Plant. Vadí nevadí, vadí ne…

 

S: Myslíte si, že řvete?

P: To není řev. Vyrovnávám se zvuku kapely. Lidi říkají Plant je řvoun a tak.

 

S: Odmítáte to?

P: Nemůžu. V něčem je to fakt, ale je přeci rozdíl mezi řvounem a člověkem, co se vyjadřuje nahlas. Kdybych řval, asi bych dlouho nevydržel. Už tak je dvouměsíční turné problém. Při tom prvním jsem díky nedostatku zkušeností a maximu koncertů permanentně upadal do stavu němoty… Hrůza. Proto se snažím maximálně kontrolovat hlas se zachováním charakteru… Odpočatý zpívám nemožně vysoké tóny. Unavený musím níž a níž.

 

S: Byly pro vás ZEPPELIN názorová změna?

P: Ne, stejné. Předtím jsem měl stejné názory, ovšem zfrustrované okolními lidmi. Byli jsme lokální, něco jako west-coastová skupina typu BUFFALO SPRINGFIELD nebo MOBY GRAPE. Apropó, John Bonham je ze stejného bandu, jmenovali jsme se BAND OF JOY. To bylo v Birminghamu. Už tenkrát jsem přišel na to, že lepší než šacovat cizí kapsy je podívat se do vlastní… To se začalo dařit teprve s Jimim. Najednou jsem mohl naplno vyjadřovat pocity a myšlenky. Není to ještě totální. Je těžké bořit zdi, ale daří se to.

 

S: Učíte se hodně od cizích?

P: Určitě, v případech kvalitních a věcných věcí. To se dostane na povrch snadno. Hlavně se to projevilo na naší první LP. To je ideální materiál pro jeviště. Dvojka je jiná… prostě rozdílná, Víc akustické kytary, experimenty, cesta do budoucna…

 

S: Nedává vám moc práce chytnout publikum, co?

P: Ne, určitě ne. Ale není to dávno, co o nás v Anglii neměla zájem žádná agentura ani manager. Pak přece jen. První turné po Státech… Bomba. A bilance? Dvě třetiny naší existence prožité v USA. Anglie jen tolerantně kroutí hlavou, chladně kupuje milióny desek a občas milióny lístků aby si potom zakývala prstíčkem…

 

S: Zkoušky?

P: Není čas, pořád se jede. Sem tam trik a finta. Spíš se to staví během turné. A ovšem zkoušky na LP, ale to se tvoří tady ve studiu. Třeba teď, než jsme odjížděli z Ameriky. Texas, poslední koncert, loučení a zároveň těšení… fantastické publikum, atmosféra, forma, chuť a šup nejfantastičtější koncert v naší historii. Ovšemže nezaznamenán. Jsou snad zaznamenány nejlepší výkony neworleanských vlků? Nebo M. Davise?

 

S: Jste v Americe populárnější?

P: Nepředstavitelně. Podzemní publikum. To původní. Rozhlas, TV, časopisy jsou jenom v USA. Evropa, včetně Anglie, je z módnosti akceptuje… Zapamatujte si, že ne my zapomněli na Anglii, ale Anglie na nás!

 

S: Teď jste na špici všude. Není to v Americe anglická fikce?

P: Snad. TYA, my, STONES, Tom Jones… cheche, dřív mi říkali Tom Jones of Middlands. (U nás máme taky pár tzv. Tomů Jonesů, Roberte, neboj…)

 

S: Co publicita, je plánovaná?

P: Ne, nedostatečná, ale možná tím líp… Neplánovaná publicita, které je málo, vytváří tajemné fluidum mysterie. Je to konečně lepší, než aby se psalo, že LZ jsou nezapomenutelná, roztomilá, inteligentní a geniální skupina. Pro BBC jsme přeci máničky. A vlasy na ramena… že je má publikum taky? Proč se s tím vyrovnávat a tím publikum doběhnout, když je tady možnost houpavé a nedbalé ignorace.

 

S: Líbí se vám život a sláva v pop music?

P: Moc. Někdy nekonečné moře nudy, hlouposti a zla. Násilí. Psychického i fyzického. Přál bych vám vidět, co dělají poldové mezi desetitisíci návštěvníky ve Státech. Rozhodli jsme se přestat hrát a odejít z jeviště. Nebo legrace. Hraběnka Trrr Brrrl nás žalovala za zproskribování jména hrdinného korábu vzduchu.

 

S: Promiňte mi tuhle otázku, co budete dělat po LED ZEPPELIN?

P: Snad námořníka nebo sedláka. Taková farmička, králičí, moje žena, děti. Ale nevidím před sebou pád. Ne kvůli penězům nebo popularitě, ale všichni jsme šťastni a potřebujeme ještě rozdávat… Jsem rád slavný, ale ne zas moc. Nepřiznávám si to. Musím se měnit.  Nejsem pomník. Lepšit se. Tak jako hudba všeobecně. A chci být šťastný. Egoisticky. Abych mohl dělat šťastnými i jiné. Na shledanou v Praze…

–

Je to už skoro rok. Zeměkoule se točí. Vyšly desky, procházely se skupiny. Na loňské rozhovory nasedal prach. Jsou už jenom archivem jedněch prázdnin. Nezlobte se na momenty nudné, vzpomeňte si na podstatné. Pozdravujte doma a snad hodně brzy na shledanou u jiného klekátka, zpovědnice nebo pro uši v rozhlase…

Petr Sís v rubrice Jak já to slyším: „Good Times, Bad Times“

[Melodie 1970/01/015, citace],

 „Tak to se mi líbí. Přiznávám, že tato skladba je z etického i psychologického hlediska nejvhodnější pro termín – první signální soustava. Sólisty LED ZEPPELIN trochu znám. Ví, že existuje dost lidí, kteří hrají především pro peníze, ale třeba kytarista od této skupiny, Jimmy Page, je zcela jiný. Hrával u YARDBIRDS, pak u nejrůznějších lidí, ale nikdy neztratil svůj názor. A to se také projevilo v jeho umění. Tato skupina je zařazována do tzv. podzemí. S jejich zpěvákem, Robertem Plantem, jsem dělal v Anglii rozhovor. Když si představím místo, kde a pro koho hrají, tak pochopím, že se chce jednou věnovat zahrádkaření a králíkům.“

 

WHO IS WHO BOX

PETR SÍS [* 11. 5. 1949]

Výtvarník, publicista, konferenciér a diskžokej

[www.ceskyhudebnislovnik.cz]

 

Syn režiséra Vladimíra Síse. Vystudoval střední a vysokou školu umělecko-průmyslovou (absolvoval 1974) a v letech 1977–78 na Royal College Of Art v Londýně. Věnoval se animovanému filmu (Ostrov pro 6000 budíků – 1977, Hlavy – 1979, Hráči – 1981). V roce 1982 odjel do USA, kde v roce 1984 zažádal o politický azyl. V USA se vypracoval ve světově uznávaného výtvarníka a ilustrátora (blíže viz. www.petersis.com). Hudební témata jsou v jeho díle přítomny neustále (Hrej, Mozarte, hrej, Zeď).

Do historie populární hudby v Československu zasáhl jako publicista, diskžokej a konferenciér. Od roku 1969 publikoval v časopisech Aktuality Melodie, Melodie a Pop Music Expres; spolu s Janem Křtitelem Sýkorou, Čestmírem Klosem, Petrem Dorůžkou a Ondřejem Konrádem patří k gründerské generaci rockové publicistiky v Československu. Za zmínku stojí zejména jeho rozhovory a anglickými hudebníky, které otiskoval v Aktualitách Melodie. Podílel se i na rozhlasových pořadech Junior 30 a Kotouče slávy.

Kromě publicistiky byl činný i jako diskžokej; i v této oblasti patřil v Československu k průkopníkům. Diskžokejem se stal v roce 1968 pod vlivem setkání s Johnem Peelem. Působil též jako moderátor; uváděl 2. československý beatový festival (1968), legendárním se stalo jeho provázení skupiny Beach Boys na jejím československém turné v roce 1969. V sedmdesátých letech navrhl několik obalů gramodesek (M.efekt: Svět hledačů, 33).

Knihy: Hvězdný posel (Praha, 1996); Tři zlaté klíče (Praha, 2001); Strom života (Praha, 2004); Tibet (Praha, 2005); Hrej, Mozarte, hrej (Praha, 2006); Zeď (Praha, 2007)

ALEXANDER GOLDSCHEIDER [* 22. 6. 1950]

Hudební skladatel, publicista, producent, diskžokej

[Antonín Matzner, Ivan Poledňák, Igor Wasserberger a kolektiv (1990): Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Díl III, Editio Supraphon, s. 159.]

 

Po maturitě pobýval v letech 1968/1969 v USA. Následně vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (PhDr., 1975, Analýza kompletní tvorby The Beatles). Od roku 1968 publikoval v Melodii, v Čs. rozhlase měl pořad Mikro pop abeceda aneb Abeceda pop music Mikrofora, byl činný i jako disc jockey. Zabýval se zvláště soulem, blues a rockem.

Později se věnoval i skladatelské činnosti, zejména v oblasti syntezátorové hudby.

Od roku 1981 žije v Londýně, kde nahrál dvě alba a pro BBC i hudbu k rozhlasovým i televizním pořadům. Roku 1983 založil computerovou společnost Romantic Robot. Pokračoval i ve skladatelské a producentské činnosti.

PAVEL ČERNOCKÝ [* 11. 5. 1945]

Zpěvák, publicista, diskžokej

[Antonín Matzner, Ivan Poledňák, Igor Wasserberger a kolektiv (1990): Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Díl III, Editio Supraphon, s. 88.]

 

Po maturitě na gymnasiu absolvoval šest semestrů na Vysoké škole zemědělské. Zpíval ve skupinách DONALD a NEW ROGERS BAND Františka Ringo Čecha, s níž vystoupil i na 1. čs. beatovém festivalu 1967. V letech 1968/1969 byl londýnským reportérem magazínu Pop Music Expres. Domluvil tuzemská vystoupení NICE a SPENCER DAVIS GROUP. Průkopník diskoték u nás, první realizoval 3. 11. 1967 v pražském Klubu Olympik ve Spálené ulici. Znám je také jako president čs sekce Elvis Presley Fan Clubu. Je bratrem zpěvačky Petry Černocké.

P.S.: Jak Petr Sís vozil za hranice Uran

Dnes světoznámý výtvarník zavzpomínal pro Spark na svou dávnou londýnskou anabázi, kdy se s magnetofonem přes rameno toulal ulicemi mlžného města a navštěvoval kluby i sídla vydavatelů desek. Po půlstoletí si vybavil pár zajímavých detailů a unikátních historek. A čemu se Petr Sís aktuálně věnuje a co poslouchá dnes?

Prozraďte nám, jak vlastně probíhal váš rozhovor s Robertem Plantem, který vznikl před takřka padesáti lety?

Rozhovor se odehrál na Oxford Street v kanceláři gramofonové společnosti Chrysalis. Její šéfové mi tehdy zařídili celou řadu interview. Byl rok po ruské invazi, a všichni jsme stále věřili, že do Prahy přijede spousta skupin a budou se vydávat kupy desek, zkrátka sladce jsme snili. Já byl tehdy arogantní diskžokej z Prahy, ale pamatuji si, že Robert Plant byl neuvěřitelně sebevědomý. Tehdy jsem ještě nevěděl, že má pro své hrdopyšství důvod. LED ZEPPELIN se teprve

rozjížděli, mluvilo se o nich, ale nikdo ještě netušil, že budou hvězdní. Ještě vlastně neexistoval hard rock, vše se teprve formovalo. Já viděl YARDBIRDS, Johna Mayalla, ale LZ jsem nikdy osobně nezažil. Náš společný rozhovor byl zkráceně přetištěn v publikaci Diskotéka.

Až mi zamrazí, jak jsem byl povrchní, ale Robert Plant, který jak si pamatuji, vykouřil asi pět cigaret, jež vždy postavil na okenní rám, u kterého jsme seděli, věděl dobře, co říká. I o věcech, které přijdou po LED ZEPPELIN. Je jeden z mála, kteří pokračují dál a stále s něčím novým a pozoruhodným. Smekám před ním hluboko. Pro mě jde vlastně o jedno z mála spojení se starými rozhovory, pro které jsem z pražského rozhlasu táhnul do Anglie šíleně těžký a nekvalitní magnetofon Uran (měl jsem ho propůjčený). Vypadal jsem s ním důležitě. Spousta kapel (FREE, YES, BONZO DOG DOO-DAH BAND) tehdy ani nevěděla, kde Československo je, ale všichni věděli, že tam přijely tanky. Julie Driscoll o tom zpívala… a u nás v hitparádě byla nesmyslná píseň „Láska“ dua PETR & PAVEL.

Po letech jsem zatočil do ulice blízko mého studia a tam seděl před kavárnou Robert Plant, usmívající se přes svoje vrásky. Chtěl jsem mu říct: „Pamatujete si, jak jsme dělali rozhovor, než jste byli nebesky slavní?“ Ale po rychlém zvážení, jsem se nakonec nezeptal.

Kdy se můžeme těšit na dokument o Vás a novou knížku?

Já doufám, že v roce 2019 něco uvidí světlo světa. Dělám pro věc maximum.

Jakou hudbu v současnosti posloucháte, a dojde občas i na LED ZEPPELIN?

Poslouchám všechnu možnou hudbu a někdy taky třeba stanici Rádio Beat. Mimochodem, začal jsem hodně poslouchat Johna Renbourna a Berta Jansche, se kterými jsem se také dříve setkal a byl na jejich koncertech. Jako s dobrým vínem, až teď oceňuji, jak geniální oba byli. Později se ukázalo, že od Berta se učil Jimmy Page a inspiroval se jím v „Black Mountain Side“. A tak se vlastně člověk v životě pořád něco dozvídá. LED ZEPPELIN mají neuvěřitelnou a stále trvající živoucí sílu. Neuvěřitelnou.

Jaromír Merhaut pro Spark 2019 (konec třetí, nezkrácené části)