QUEEN 1974: DUHOVÉ KRÁLOVSTVÍ HARDROCKU
Když Solar Fire dohrálo
potřetí, pokládám na talíř svého gramofonu Queen II, nechám dosednout Shurku,
z dáli přichází smuteční Procesí
a… A pak se mi změní hudební svět!
ROZJEZDY
PRO HVĚZDY
Malé entrée. Členové Queen se hudebně formovali v první polovině
tzv. zlaté rockové dekády (1967-76), vymezené seržantem Pepřem a nástupem
punku. Brian May i Freddie Mercury zbožňovali Jimiho Hendrixe, navštěvovali
jeho londýnské koncerty. May dokonce před vánoci 1967 hrál na stejném pódiu ze
stejného aparátu, jen o pár hodin později.
Počátek 70. let byl v Anglii ve znamení nových jmen na poli hardrocku, artrocku
i glamrocku. Vytvrzeně bluesoví Led Zeppelin, kovářští Deep Purple, navazující
na sixties bigbít, pompézní rozezpívaní melodici Uriah Heep, potemníci Black
Sabbath – ti všichni kopali hardrockovou extraligu. Proslunění Yes, classicalrockoví
ELP, básniví Genesis, blues-art-folkoví Jethro Tull – zastupovali artrock. Za
glam připomeňme z bubblegumu vyrostlé Sweet, ex protopunkové Slade a třpytný boogie
válec T.Rex. V provazišti nad scénou se žánrovým lanovím proplétal chameleon
Bowie.
Tím vším byli Queen obklopeni, když se utvářel jejich vlastní výraz. Queen se zkrátka rozkročili
nad hardrockem, artrockem i glamem.Mám za to, že
zpočátku určoval směr Brian May, podstatou řízný rocker. Freddie Mercury svou
žánrovou rozevlátost zprvu utlumoval, jeho doménou bylo pódium. Taylor byl vždy
na straně Briana, už od dob Smile, upozaděný John se neprojevoval. Tak nějak
byly rozdány karty.
Queenům se podařilo v epoše velkých rockových originálů vymyslet
hned napoprvé svojský nezaměnitelný zvuk. A že si Queen na své originalitě
zakládali a byli si jí vědomi, svědčí i jejich poznámka na prvních pěti albech no synthesizers. V letech 1972-73 totiž
prakticky všechny rockové kapely podlehly mámení minimoogu, jednohlasého
syntezátoru, jehož kvílivý ohýbaný tón nahradil u mnohých doposud dominující
hammondy a mellotrony. A tak Ken Hensley preludoval v Sunrise, Wakeman točil u Yes knoflíkama tohohle syntíku snad i ve
spánku. Okamžitě se objevili hitparádoví skokani typu Chicory Tip, Hot Butter a
další, u kterých se minimoog stal středobodem. O jazzmanech ani nemluvěJ Queen šli cíleně proti proudu, někoho možná napadne: podružnost; ne,
šlo o projev muzikantské vyzrálosti a nekonformnosti.
Zcela dominantním prvkem byli u Queen vokály. Tři zpěváci v kapele, to už
byl nějaký potenciál! Zatímco dosavadní rockoví slavíci typu Uriah Heep svůj
sound doprovodnými vícehlasy tapetovali, Queen včlenili zpěvohry přímo do
podstaty svých skladeb. To před nimi ze známějších jmen praktikovali – ovšem
jen coby občasné koření – pouze Yes.
Zpívající kytaru Briana Maye jsem již zmínil. Nebyl a není blackmoreovský
rychlostřelec, Page prstolamač, Iommi rifforanař, či tkalec Howe/Hackett. Od
každého z jmenovaných si sice zobnul inspirace, vlastní styl ale zastřešil
neopakovatelným zvukem svého samodoma Rudého speciálu. Je málo světových
kytaristů, které i laik rozpozná. Brian May je jedním z nich, a jak píše
Vítězslav Štefl v knize 33+333 kytaristů: "je to zajímavý kytarista, který si během své umělecké dráhy vytvořil
vlastní kategorii, v níž je osamoceným, ale zato neomezeným vládcem, a který si
osobitým zvukem a zpěvností svých sól dávno zajistil přední místo mezi
nejznámějšími rockovými kytaristy". Debutové album Queen dosta svůj
prostor v RH 1973, dokonce nadvakrát, posuňme se proto dál.
Zcela dominantním prvkem byli u Queen vokály. Tři zpěváci v kapele, to už
byl nějaký potenciál! Zatímco dosavadní rockoví slavíci typu Uriah Heep svůj
sound doprovodnými vícehlasy tapetovali, Queen včlenili zpěvohry přímo do
podstaty svých skladeb. To před nimi ze známějších jmen praktikovali – ovšem
jen coby občasné koření – pouze Yes.
Zpívající kytaru Briana Maye jsem již zmínil. Nebyl a není blackmoreovský
rychlostřelec, Page prstolamač, Iommi rifforanař, či tkalec Howe/Hackett. Od
každého z jmenovaných si sice zobnul inspirace, vlastní styl ale zastřešil
neopakovatelným zvukem svého samodoma Rudého speciálu. Je málo světových
kytaristů, které i laik rozpozná. Brian May je jedním z nich, a jak píše
Vítězslav Štefl v knize 33+333 kytaristů: "je to zajímavý kytarista, který si během své umělecké dráhy vytvořil
vlastní kategorii, v níž je osamoceným, ale zato neomezeným vládcem, a který si
osobitým zvukem a zpěvností svých sól dávno zajistil přední místo mezi
nejznámějšími rockovými kytaristy". Debutové album Queen dosta svůj
prostor v RH 1973, dokonce nadvakrát, posuňme se proto dál.
L. P.
1974
Zvláštní to rok, vzpomínám. Poprvé zažívám zklamání z nových alb
mých starých oblíbenců, příkladově Wonderland Uriah Heep, objevuju ale
Queen, až do Dne na dostizích mé nové jedničky.
Na
druhém albu se Queen, pod produkčním vedením Roy Thomase Bakera, naplno
otevřeli studiovým možnostem. Brian začal vrstvit a splétat kytary, přibyly
akustické vyhrávky, do popředí se dostalo Freddieho piáno i různé efekty,
chorusy rozkvetly novými vůněmi. Queen posunuli hranice rocku, aniž si toho
tehdejší širší veřejnost a hudební tisk výrazněji všimli.
Jak jsem na úvod předeslal, Queen II byla mým prvním dotykem s
queenovskou čaromuzikou. Omamný první poslech neznámé kapely nevymizí
z paměti: pozvolný příchod procesí za zvuků pohřebního marše, náhlý, až na
kost proříznutý ječák, lavinový příval tónů, úlekové dynamické přechody,
neslyšené kytarové laufy, gigantické bicí. Ruky se mi chvěly při otáčení
elpíčka na druhou, Mercuryho stranu. Příval tónů se až na pár meandrů řítil
vpřed jako divoká voda vysoko v horách. Skladby navazovaly jedna na druhou,
dvacet minut na jeden nádech.
Několik
týdnů jsem téměř neposlouchal nic jiného, kamarádi s magneťáky v ruce si u
mě podávali kliku, stylově čistý přebal vévodil mé sbírce. Dvoudílné, dále
nedělitelné celistvé dílo, průlomové a fascinující spojení artrocku s hardrockem,
voda a oheň, černá a bílá. Magii díla podtrhuje i
přebal. Vůbec mi nevadí masivní, a už napořád nerozbalitelná, zvuková koule,
kterou z 24 stop uhnětl Roy Thomas Baker. Ani to, že Freddie v té době ještě
plně nerozvinul svou vokální náladomalbu a zpíval pořád do plných, jednostrunně,
naprosto skvěle.
Díky playbackovému vystoupení v televizní Top Of The Pops
(únor 1974) se skladbou Seven Seas Of
Rhye si Queen konečně všimla veřejnost, singl se ocitnul v první
desítce, LP se došplhalo až na pátou příčku britských žebříčků.
Malá dobová reflexe. V roce 1974 rozhlasovým vlnám naposledy vládl glam. Zemitý
hardrock rovněž ustupoval z vrcholových pozic. Artrock se ještě držel, hlavně
díky svaté trojici Yes, Genesis, Pink Floyd. Nástup Queen byl pro tvrdší rock
krátkodobým spasením.
Třetí
elpé Sheer
Heart Attack završilo první rozpukové queenovské období, kdy kapela
hrála především pro nás, mladé rockery: tvrdě i artově, a nemuseli jsme se o ni
dělit s masami trendařů, čajařů a bab. A podbízivá Killer Queen byla natolik nenápadně schovaná mezi skalami a
tůňkami, že jsme její roli Trojského koně neodhalili. Celistvé, v několika
vlnách gradované propojení tří skladeb Tenement
Funster / Flick Of The Wrist / Lily Of The Valley bylo malým hudebním
vesmírem, zhuštěným na plochu osmi minut.
U Sheer
Heart Attack mi obzvláště chybí vinylový rituál, ono labužnické čekání
až plavný tichý pohyb jehly přetne stratosférický Roger v úvodu In The Lap Of The Gods a předestře
druhou stranu v celé její kráse. Speedová Stone
Cold Crazy, pár miniatur a grandiózní finále She Makes Me / In The Lap Of
The Gods (revisited) s neskutečnými sbory, společně charakterizují
promyšlenou, oproti přívalové Queen II náladově i koncepčně
obšírnější dramaturgii, kombinující větší celky i samostatné písničky.
DUHOVÉ DÉJÀ VU
Jak
vypadaly dobové koncerty Queen připomíná nedávno vydaný Blu-Ray Live
At The Rainbow ’74.
Je bezmála půlstoletí poté, a já si labužím u plazmy při vystoupení Queen
v divadle Rainbow – z onoho pro mě tak památného listopadu – a
vzpomínám: na půlmetrové zvony, límce přes ramena, deseticentimetrové platformy,
lásky i nelásky, mejdany i povinné brigády, půlkilometrové magnetofonové pásky,
voňavé asfalty s muzikou... Naplno si
uvědomuju, že jsem zde, za železnou oponou, rezonoval stejnou hudbou i
podobnými radostmi a starostmi jako nadšení londýnští mládežníci pod pódiem.
Hudba je všemocná, dokáže bořit ideové hranice i ploty, na druhou stranu se o
ní na webu pohádají staří chlapi jak sopláci o kyblíček a lopatičku.
Věrnost studiovým předlohám, plus koncertní nástavba a
nasazení, fungují na Live At The Rainbow ’74
v dokonalé symbióze. Stejně jako černobílá, upnutá i doširoka rozevlátá
kostýmní stylizace, nedílná součást tehdejšího obrazu dlouhovlasých Queen. Tak
jsem je poznal a měl nejraději. Seznam skladeb by zabral půl strany Rock
History, pročež jen telegraficky: set byl rovnoměrně rozdělen mezi všechna
tehdejší tři alba, navíc přibyly dva klasické rokenroly a jedna národní hymna.
Škoda, že teprve rozbíhající se kariéra a čerstvě vydaná
studiová trojka, či jiné důvody, nedovolily okamžité vydání živáku na vinylu.
Stalo by se nepochybně legendou jako párplovské Made In Japan.
–
Mimochodem, vůbec nepochybuju o tom, že mé osudové seznámení
s Queen proběhlo ve středu 20. listopadu 1974. Určitě jste si všimli, jak
Freddie v šatně škytnul, když za devatero horami a jednou oponou, dosedla ve Zlíně přenoska na
vinyl…
Jaromír Merhaut pro Rock History 1974
Komentáře
Okomentovat