DÉMON A ČARODĚJ KEN HENSLEY (+ INTERVIEW 2002, 2007)

Kolik z mnoha tisíců a tisíců rockových klávesáků rozpozná sluchem i laik? Deset? Možná. A z těchto deseti hraje, či hrálo hardrock? Dva. A kdo z těch dvou autorsky dominoval své kapele? Jeden jediný:

Ken Hensley

Stylotvorná, ústřední osobnost klasických URIAH HEEP, autor naprosté většiny jejich věčných písní. Milovník hudební klasiky, fotbalu, rychlých aut, praktikující křesťan, světoobčan.

Narodil se v Londýně 24.srpna 1945, jako Kenneth Hensley. V roce 1955 se s rodiči, třemi bratry a sestrou přestěhoval do Stevenage, Hertfordshire.

Ve dvanácti se začal seznamovat s kytarou, pomocníkem mu byla příručka Berta Weedona. První vystoupení se školní skupinou se odehrálo v roce 1960. Coby mladý teenager prošel pop soulovými a rhythm&bluesovými soubory THE BLUE NOTES, KEN AND THE COUSINS a KIT AND THE SARACENS. Poslední jmenovaný se v třiašedesátém přejmenoval na THE JIMMY BROWN SOUND a údajně pořídil i několik záznamů.

V roce 1965 spoluzakládá THE GODS, první zásadní skupinu svého života. Po boku mu postupně stojí: bluesový kytarista Mick Taylor (ano, ten od Mayalla a ROLLING STONES), zpěvák, kytarista, basman Greg Lake (EMERSON, LAKE & PALMER, KING CRIMSON), basák Paul Newton i bicmen Lee Kerslake, pozdější kumpáni z Uriášů. V kapele působil i baskytarista John Glasscock (JETHRO TULL) a kytarista Joe Konas. Po nahrání dvou alb, „Genesis“ (1968) a „To Samuel a Son“ (1970), pro Columbia Records, a jednoho utajeného, obskurního, syrového, vydaného pod hlavičkou HEAD MACHINE – „Orgasm“ (1970), se GODS rozpadají. Jádro přechází ke Cliffovi Bennettovi z REBEL ROUSER, jenž dostal šmak na to, být součástí progresivní rockové scény. Vznikají TOE FAT, kde Ken Hensley sólově nezpívá a hraje jen na prvním ze dvou alb kapely – „Toe Fat“ (1970).

V ´69 požádal Paul Newton Kena jestli by se nepřipojil ke SPICE, u kterých Paul po odchodu z GODS působil. V lednu 1970 se ze SPICE stávají URIAH HEEP. 

Deset let s URIAH HEEP je samozřejmě nejvýznamnějším bodem Kenovy hudební kariéry, pod jeho vedením se kapela v první polovině 70. let dostala do světové extraligy, bohužel si svou vydobytou pozici neudržela, a Ken Hensley ji v roce 1980 - po třinácti společných albech - opouští.

V dobách uriášovského angažmá vydává Ken Hensley dvě sólovky, „Proud Words On A Dusty Shelf“ (1973), plus „Eager To Please“ (1975. Spolu se členy německých VIRUS se podílí i na málo známém projektu WEED, po kterém zůstává stejnojmenné album (1971).

Po odchodu z URIAH HEEP to Ken v ´81 zkouší se SHOTGUN, zakrátko ale odchází do USA, do St. Louis, kde místně vystupuje se svým Ken Hensley Bandem, prodává hudební nástroje, buduje nahrávací studio, stává se významným členem místní křesťanské komunity. Vydává třetí sólovku „Free Spirit“ (1980), v dvaaosmdesátém se stává součástí floridské hardrockové kapely BLACKFOOT, s níž vydává dvě alba, „Siogo“ (1983) a „Vercital Smiles“ (1984). Hostuje na elpé glammetalových W.A.S.P., spolupracuje se sk. Cinderella a dalšími.

Když se v roce 1994 objevila na trhu kolekce ztracených a raritních nahrávek z let 1971-82 „From Time To Time“, vyšlo mimo jiné najevo, že Ken jednu dobu intenzivně jamoval s Paulem Kossoffem a Simonem Kirkeem z FREE. Na dalších záznamech defilují jména jako Boz Burrell (KING CRIMSON/ BAD COMPANY), Mick Ralphs (BAD COMPANY), Ian Paice (DEEP PURPLE, WHITESNAKE), Kenny Jones (THE WHO).  

Od roku 1999 Ken Hensley znovu nastartovává své vlastní hudební aktivity. S místní skupinou VISIBLE FAITH nahrává „A Glimpse Of Glory“, kolekci balad a klasicky postaru pojatých klávesových hardrockových písní, ovšem s křesťanskými texty.

V květnu 2000, na čtvrté londýnské uriášovské párty muzikantů a fanoušků, došlo k památným setkáním. Nejen Kena s URIAH HEEP, ale i vystoupení sestavy pod hlavičkou Hensley/Lawton Band, kde hrál i Paul Newton. Koncert byl zaznamenán a je dostupný na CD pod názvem „The Return“ (2001). Následovalo turné po Německu, které kulminovalo v Hamburku show, kdy byl za účasti orchestru zahrán uriášovský opus „Salisbury“ („Salisbury Live“, 2001, CD+VHS). V roce 2001 vystoupil Ken s UH na další Magician's Birthday Party. Vycházejí i dva tituly dvojice Ken Hensley – John Wetton: „More Than Conquerors“ (2002/CD/DVD) a „One Way Or Another“ (2002/CD/DVD).

V roce 2002 další sólovka – „Running Blind“, následuje turné se skupinou FREE SPIRIT, jejímiž členy byli: Dave Kilminster (kytara), Andy Pyle (baskytara) a Pete Riley (bicí). Pyle hrával mimo jiné s WISHBONE ASH, Kilminster, držitel prestižního ocenění magazínu Guitarist 'Guitarist of the Year' z roku 1991, je dnes u Rogera Waterse, předtím byl spolu s Rileyem i v Keith Emerson Bandu, hrál i s Wettonem a dalšími. FREE SPIRIT s Kenem Hensleyem vystoupili i v Česku, ve Zlíně, 12.6.2002, v rockovém klubu Golem.

V té době již Ken Hensley bydlel spolu se svou přítelkyní ve Španělsku, kde nahrál i „The Last Dance“ (2003). Vychází „The Wizard's Diary“ (předělávky heep klasiky, 2004) a „Cold Autumn Sunday“ (nové verze jeho skladeb, 2005).

Zatím posledním Kenovým albem je rockový opus „Blood On The Highway“, nahraný v roce 2006, vydaný v květnu 2007. Příběh je stylový, vzestup a pád rokenrolové hvězdy. Inspirací byla Kenova autobiografická knížka „When Too Many Dreams Come True /  Blood On The Highway“ . Sólové pěvecké party si vedle Kena střihli: Glenn Hughes, Jorn Lande, John Lawton (netřeba blíže představovat) a Eve Gallagherová. Původní (nevydané) verze nazpíval Ken sám.

Dalším počinem je „Live Fire“, DVD zachycující skandinávské turné z roku 2005, obsahující bonusový materiál v podobě rozhovorů, atd.

V prosinci absolvoval Ken spolu se svým bandem LIVE FIRE menší zimní turné. Navštívil Zlín i Prahu a prozradil v rozhovoru pro Spark i své plány do budoucna.

Poznámka: bio zpracováno podle údajů na www.ken-hensley.com

Interview 2007

Jenom můj vrstevník rocker může pochopit, co to je sedět tváří v tvář Kenovi, hudebnímu idolu mládí, a mít možnost se jej ptát.

Před pěti lety jsem si s Kenem popovídal o historii URIAH HEEP, GODS, HEAD MACHINE, o Davidovi Byronovi, ale i o drogách. V novém rozhovoru, uskutečněném 8.12.2007 odpoledne, jsem navázal. Kamarád Jarda Loucký strávil s Kenem coby předkladatel a průvodce půl dne, mnou připravené otázky tedy kladl a případně doplňoval on.

        Foto: Jiří Soporský 

JL: Kene, vítej nazpátek ve Zlíně. Pamatuješ si svou minulou návštěvu zde? Myslím, že je to více než pět let, co jsi tu byl naposled. Máš vůbec čas sledovat, kde všude hraješ?

Ken Hensley: Ano, pamatuju si, když jsme tu byli naposled. Pamatuju si, že jsme přijeli, zaparkovali támhle, odehráli jsme show, pak jsme nastoupili do autobusu a odjeli někam jinam. To si tak asi pamatuju :-) Ale vím, že jsem tu hrál, že tu bylo kvalitní obecenstvo a těším se, až zde budu hrát dnes večer.

JL: K Tvému poslednímu CD. Když jsi na něm pracoval, vzpomínal jsi na některé z hudebníků, se kterými jsi hrál ve své kariéře?

Ken Hensley: Ano, to album je celé o hudebnících, se kterými jsem hrál. Celé. Ta nahrávka je o životě rockové hvězdy v sedmdesátých letech. Nicméně já ten příběh můžu vyprávět pouze tak, jak jsem ho viděl vlastníma očima. Ale byly v něm samozřejmě zapleteny stovky dalších hudebníků, kteří si tou dobou prošli a jimž jsem složil svou poklonu.

JL: Další, možná podobná otázka – jak vzpomínáš na sedmdesátá léta?
Ken Hensley: Jak jsme se bavili, sedmdesátá léta byla velmi důležité

období, byla to historicky významná doba pro hudbu a obzvláště pro rockovou hudbu. A je to období, které už se nemůže opakovat, protože podmínky, ve kterých jsme pracovali, koncertovali a cestovali, byly tak rozdílné od toho, jakým způsobem se věci mají dnes. Pokud bych měl říct jediný nejdůležitější rozdíl mezi tou dobou a současností, tak by to byly počítače.

JL: Myslím, že pro fanoušky byla sedmdesátá léta něčím jako sladkou dobou hojnosti. Jaká byla takhle doba z vnitřního pohledu hudebníků?

Ken Hensley: My jsme tehdy tvořili něco úplně nového. Věděli jsme, že porušujeme všechna pravidla a určujeme pravidla nová. Byl to velmi výjimečný pocit, ale dělali jsme to všichni spolu: hudebníci, nahrávací společnosti, agenti, manažeři, promotéři a fanoušci. To bylo nové pro všechny z nás. Byla to velká cesta do neznáma a my jsme byli na její špici, ale té cesty se účastnila

spoustu dalších lidí. Byla to opravdu úžasná doba.

JL: Víme, že poslední album je inspirováno tvou vlastní autobiografií. Uvažoval jsi o tom, že by jsi ji nechal přeložit do češtiny? Jsem si jistý, že je tu hodně lidí, které by zajímala. Máme se zeptat u zdejších vydavatelů? Bylo by to pro tebe zajímavé vydat i zde tvou knihu?

Ken Hensley: No, pro mě platí, že v čím více jazycích vyjde, tím lépe.

Vydavatel je v Německu a vím, že se chystají ji přeložit do němčiny. Já osobně bych byl rád, kdyby si ji mohl každý na světě přečíst ve svém jazyce a ne jen v angličtině, i když hodně lidí na světě v angličtině čte, ale třeba můj dobrý přítel v Německu, jenž umí anglicky velmi dobře, by si ji stejně nejraději přečetl ve své rodné řeči. Takže existují nějaké plány tímhle směrem, a možná kdyby byl dostatečný tlak tímto směrem z jiných zemí, tak by to vydavatel vydal v jiných jazycích. Zároveň nic nebrání komukoliv v České republice, aby ji přeložil do češtiny.

JL: Další otázka je k projektu, který máš se svou manželkou Monikou. Založil jsi charitativní nadaci Esperansa. Za jakým účelem nebo pro koho je určena?

Ken Hensley: Nadace má tři hlavní cíle. První je pomoci handicapovaným dětem. A nemyslím tím pouze dětem, ale i mládeži. Protože naše první klientka Viktoria má dvaadvacet let, není už tedy dítě, ale kvůli její nemoci – Downovu syndromu - se k ní okolí chová jako k dítěti. Takže chceme takovým dětem a mladým lidem pomoci, jak jenom můžeme, aby měli tak normální život, jak je to jen možné. Spolupracujeme přitom s dalšími nadacemi a sociálními organizacemi na jihovýchodě Španělska. Také budeme otevírat obchod, který bude částečně provozován handicapovanými lidmi.

Druhý cíl nadace je péče o opuštěná zvířata. Monika a já žijeme na velké farmě. Máme velké pozemky a máme hodně psů, koček, kuřat a králíků. Ve Španělsku je to poměrně velký zvyk zbavovat se psů. Dáváme jim proto dočasný domov do doby, než se pro ně najde stálý, a snažíme se je udržet v bezpečí. Takže to je druhý cíl.

A je zde i třetí účel, který nadace plní. Já mu říkám hudebníci v nouzi. Jeho myšlenkou je pomoct hudebníkům mé generace, kteří jsou nyní naprosto opuštěni ze strany hudebního průmyslu, jejich kariéry skončily, a oni nemají žádný způsob, jak si vydělat peníze, nemají třeba ani na nájem a jídlo. Takže tato část nadace je vytvořena pro muzikanty, kteří se ocitli například ve zdravotních potížích a potřebují například protidrogovou nebo protialkoholní léčbu či cokoliv jiného. Tak se snažíme pomoct. Není to odpověď na všechny problémy, ale je to alespoň odpověď na některé problémy a myslím, že i to je lepší než nic.

JL: Nyní k hudebnímu průmyslu. Myslíš, že hudební průmysl je v současnosti v nějaké krizi? A jaký je tvůj názor na to, že podle mého hodně kapel ze sedmdesátých let pomohlo vybudovat velké hudební společnosti a generovat jim zisky, a ti samí lidé nyní od hudebního průmyslu slyší, že není zájem s nimi dál pracovat. Jaké jsou tvé pocity ohledně tohoto?

Ken Hensley: No víte, já na tohle téma mám velmi silné názory a pocity, ale jsou to jenom moje osobní názory a pocity. Příliš o tom s lidmi nemluvím, protože to není moc příjemné téma. My jsme udělali hodně práce a stálo nás to hodně krve, hodně krve na cestách (pozn.: Blood On The Highway – název posledního alba). Obzvláště při vybudování hudebního průmyslu, jeho přeměny z umělecké formy do obchodního odvětví, ve kterém bychom si mohli vydělat trochu peněz, a následně v plně rozvinuté průmyslové odvětví. A potom, co jsme udělali hodně tvrdé práce, nastoupily společnosti jako Philips, Sony, Matsushita a podobné,

představily CD disky a hned potom začaly chtít podíly na zisku a celé odvětví naráz přestalo být o hudbě a začalo být především o penězích, a to se mi nelíbí. To je to, co opravdu nenávidím, že hudební průmysl není o hudbě ale jen o penězích.

A celá záležitost s internetem je prospěšná, protože to nutí hudební průmysl přemýšlet znovu o tom, jakým způsobem se chová. Fakt, že takové množství hudebníků ze sedmdesátých let firmy vyždímaly a doslova je odhodily, myslím ... no, ... nedokážu najít správná slova, která by vyjádřila, jaký z toho mám pocit. Já jsem přežil a daří se mi dobře, ale hodně ostatních ne, a myslím že je nechutné, že těm z vydavatelské branže vůbec nezáleží na lidech, kteří vlastně umožnili to, že oni mají svou práci. Rád bych požádal více hudebníků na celém světě, aby vstoupili do jednoroční stávky. Kdybych na to měl dost peněz, tak bych jim všem zaplatil, aby do takové stávky vstoupili.

A pak by se vidělo, na čem jejich (lidí z hudebního průmyslu) práce stojí. Protože bez nás by to nešlo. Firmy se vložily přímo mezi hudebníky a lidi, kteří chtějí hudbu poslouchat, a snaží se kontrolovat všechno. A to je podle mě naprosto špatně.

JL: Ve druhé polovině šedesátých a první polovině sedmdesátých bylo vytvořeno velmi mnoho výjimečné hudby, filmů, knížek. Máš nějaké vysvětlení pro to, že během tak krátkého období vzniklo tolik dobrých kulturních děl?

Ken Hensley: Já si myslím, že v té době bylo hodně energie, která vstoupila do zábavního průmyslu po Vietnamu, s generací, která tehdy explodovala. Myslím, že tohle všechno začalo, když vznikl koncept festivalů, kdy se na začátku sedmdesátých let rockové festivaly etablovaly například v Německu. Velmi jasně si ty koncerty pořád pamatuju. Byla zde najednou velká svoboda. Lidé se naráz cítili svobodnými a hudebníci tento pocit vyjádřili. Že je v pořádku chovat se, jak chceš a nenechat se omezovat. Ve filmovém průmyslu

se možná stalo to samé, nevím, to není můj obor. Ale myslím, že v tom okamžiku prostě zavládl všeobecný pocit svobody. A proto byl třeba i Woodstock tak populární. Lidé prostě chtěli být svobodní. A stali se svobodní a viděli, že mohou být svobodní. A myslím, že ve chvíli, kdy ta energie nabyla určité mezní velikosti, tak se rozprskla do mnoha různých směrů. Jak jsem už předtím řekl, neměli jsme za sebou žádnou průmyslovou mašinerii, museli jsme být prostě kreativní a proto asi tolik kreativní hudby pochází z toho období.

JL: Následující otázka je poměrně specifická z pohledu hudebníků. Můj přítel Jarda psal článek o Vanilla Fudge a všiml si podobnosti mezi zvukem hammondek těchto Američanů a tvou kapelou Gods. Bylo zde nějaké spojení?

Ken Hensley: Spojení nebylo v hammondkách. Mark Stein neměl na mne přímý vliv. Co jsme ukradli od Tima (Bogerta) a Carmina (Appicea) byla harmonie a vibrato, plus vokály. Gods tohle vibráto adoptovali, a to si pak našlo cestu i do Uriah Heep. Takže tohle jsme převzali, a já, Tim i Carmine, které znám velmi dobře, se tomu občas společně zasmějeme. Měli po Vanilla Fudge kapelu Cactus, která jednou předskakovala UH na americkém turné, takže oba se už tehdy velmi bavili tím, jak jsme jim „ukradli“ vokály :-)

JL: A kdo tě inspiroval pro tvůj styl hry na kytaru?

Ken Hensley: Mick Taylor.

JL: Viděl jsem Micka Taylora v jednom klubu v New Yorku, který se jmenoval Waterclub na Manhattanu.

Ken Hensley: Já jsem s Mickem několik let bydlel, byli jsme spolu v kapele Gods. Často jsem se díval, jak hraje, a pak jsem to později v životě mnohokrát zkoušel

okopírovat, a když byl Mick se Stounama v New Yorku, tak jsem se ho ptal, jak to dělá, že zkouším hrát vícero jeho grifů. A on se mě zeptal, jaké mám ladění kytary. Já na to, že normální, jak má být. On na to, nene, měl by jsi ji naladit s otevřeným laděním (Open Cord). A já na to, co? On: No vyladíš si kytaru na E nebo G, a pak prostě hraješ celou strunu se šoupátkem. To jsem nikdy neviděl, tak jsem to zkusil a nešlo mi to. Mick byl má inspirace v hraní na kytaru.

JL: Stále ještě používáš svůj minimoog?

Ken Hensley: Ne, můj poslední byl totiž ukraden.

JL: Ten tvůj historický Minimoog, který jsi vždycky používal?

Ken Hensley: Ano, můj anglický, ze série 3000. No, a naneštěstí můj americký se rozbil. A potom už nebyl žádný způsob, jak je správně opravit. Teď hraju na nový model Moog Little Phatty s dvěma oscilátory. Nemám ho tady s sebou, protože v této show pro něj není místo. (Redakční poznámka: Na pódiu měl Ken vedle hammondů syntezátor Roland D-70.)

JL: Myslím že máš velmi dobrý vztah ke klasické hudbě. Plánuješ nahrát nějaké věci v této oblasti?

Ken Hensley: No, klasická hudba se mi líbí, ale nerozumím jí, nedokážu psát ani číst partitury. A u většiny klasických kusů, které se mi líbí, ani vlastně nevím, kdo je napsal. Nejsem expert, klasickou hudbu mám jenom rád. Co na klasické hudbě obdivuju, je, že její skladatelé dokázali vytvořit tak barvité obrazy naprosto beze slov. Myslím, že je to neuvěřitelná věc, tohle bych nikdy nedokázal. Hrál jsem s orchestry a vždycky jsem si vychutnával ten pocit být jejich součástí aspoň na malou chvíli, ale jako hudebník nejsem kvalifikovaný k tomu, abych dokázal hrát tento typ hudby.

JL: Poslední otázka. Jaké jsou tvé plány

pro rok 2008?

Ken Hensley: 2008 už mám plný. Mám nahrávat dvě CD, dva hudební projekty, jeden je osobní, který píšu na téma lásky a jiných mystérií. Jenom abych vám to lehce přiblížil, například jedna z písní je o vztazích. V psaní takových písní jsem velmi dobrý, no, a tato konkrétní píseň je o domu, o tom, jak dům zpívá, vypráví příběh. Ten dům zpívá píseň o všem co viděl a co zažil a jak cítí smutek, když v něm končí nějaký vztah, jak cítí radost, když se v něm tančí a lidé jsou štastní. Takže je to píseň o tom, jak je ten dům osamělý a jak je smutný, jaké má pocity, když se v něm stalo něco zlého. Chci takto dát hlas neživému objektu. Takže to je první projekt. Druhý projekt, na kterém dělám, je osmnáct písní nebo skladeb k dokumentu o Formuli 1, což je jedna z mých dalších vášní. No, a to dělám s výhledem na rok 2009, kdy bude mistrovství světa v F1 slavit šedesát let. Společnost, co k tomu vytváří dokument, mě požádala o hudební doprovod. Také mám dohodnutých spoustu koncertů příští rok, hodně velkých festivalů. Ty mám velice rád, bývá na nich atmosféra jak na párty.

JL: Budeš hrát ve Švédsku příští rok?

Ken Hensley: Ano, zrovna nedávno jsem hrál na jedné party ve Stockholmu, sólo mimochodem. Byl jsem na pódiu mezi Gotthard a nějakým švédským old rock star bandem. A říkal jsem těm Švédům, tohle je jako bych hrál mezi Metalikou a Megadeth, bylo to prostě zvláštní, ale myslím že návštěvníkům se moje vystoupení líbilo. Ale ano, těším se do Švédska.

JL+JM: OK, vše nejlepší Kene.
Ken Hensley: Díky, užijte si koncert.

BLOOD ON THE HIGHWAY (THE KEN HENSLEY STORY)

Otevřená přemýšlivá zpověď muzikanta, co zažil statisícové davy, plné pláně i stadióny, v garáži současně Rolls Royce Silver Shadow, Ferrari Dino 246GT, dva Lotusy, vlastní závodní stáj vozů Formule Ford 2000, honosné rezidence, osobní nahrávací studio, ale i firemní dodávku, plat v desítkách dolarů týdně, hraní v klubech pro 200 lidí... přesto je dnes šťastný a se svým životem spokojený, jak jen člověk může být. 

V té knize je všechno, rodina, ženy, zdraví, muzika, příběhy ze světel ramp i zákulisí, spousta přemýšlivých úvah a poselství. Ken odhalí, co bylo impulsem k hlubšímu poznání křesťanské víry. Výrazně se vymezuje vůči současným Boxovým UH, které nepovažuje za Uriah Heep, ale za jinou skupinu - použije i termín revival. Svěří se s tím, koho považuje za nejlepšího muzikanta, co kdy prošel Uriah Heep, od kterého kytaristy se co učil, kterého má v největší oblibě, na jakých projektech kdy pracoval. Prozradí, co a kdo byl v pozadí tajemných projektů Head Machine a Weed, popíše své jednotlivé životní etapy nejenom z pohledu muzikanta. Zamyslí se nad během světa, poválečnými dekádami, proměnou hudebního průmyslu, popíše své vidění příčin a následků, nechá nahlédnout do své autorské kuchyně, dá do placu drásavé pocity, když v roce 1982 v St. Louis poslouchal Abominog, první LP Uriah Heep bez něj. Je kritický k dnešním mladým kapelám, vydávajícím album jednou za pět i více let, a připomíná elán své generace, kdy se do placu dávala i dvě alba ročně, a jaká.

Faktograficky jsou pro mne nejcennější pasáže, popisující Kenovo hudební formování a kvas druhé poloviny šedesátých let z pohledu aktivního účastníka. Velmi zajímavé jsou pro mne i technické údaje, kdy Ken s nadšením komentuje fakt, že první album Gods se nahrávalo na tom samém čtyřstopém magiči a v tom samém studiu jako Seržant Beatles pár měsíců předtím. Uriášovské oblíbené studio Lansdowne používalo 2 x 8 stop. Ken je vůbec hračička, první „mail“ poslal v roce 1988 prostřednictvím distribučního systému EasyStreet. Desítky minipříběhů s kolegy muzikanty, to je pro rockera mého ražení víc jak Jirásek.

Kenovy filozofující náhledy do vlastního nitra si plně užiju až při detailním a znalém překladu. Na závěr upoutávky přidám malý pelmel

objevených zajímavůstek. 

Ken Hensley

- má tři bratry a sestru

- prodělal v necelých padesáti dva infarkty

- rok 1970 považuje za zlomový v dějinách hardrocku, za hybatele tehdejšího dění

považuje německé fanoušky a tamější festivaly s návštěvností v desítkách tisíc

- žil v sedmdesátých letech pár měsíců v Hollywoodu i jinde (s playmate Lindou Doucett)

- strávil v USA 18 let života (do roku 2001)

- málem se stal prvodivizním profesionálním fotbalistou, byl dobrým atletem a jeho školní dorostenecký rekord v oštěpu prý vydržel dlouhé roky

Dále se dozvíme, že

- v 1970 s Uriáši málem hrál Cozy Powell

- Ken jamoval s Jimim Hendrixem

- Gods v sestavě s Mickem Taylorem a Johnem Glascockem nahráli v roce 1967 singl Come On Down To My Boat Baby / Garage Man

- Ken zkomponoval tři skladby pro album Bruce Camerona Midnight Daydream (1999) a zahrál si tam i na klávesy.

Blood On The Highway by si zasloužila překlad a plnohodnotné vydání, doplněné o kvalitní rejstřík a přepisy rozhovorů. Je to mimořádná kniha, tolik nepodobná všem běžným biografiím.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2010

(Zkrácená verze rozhovoru vyšla ve Sparku 1/2008)

  

        Foto: Jiří Soporský 

Interview 2002

Bývalého tahouna Uriah Heep, Kena Hensleye, jsme při jeho návštěvě Zlína s jeho novou skupinou Free Spirit a projektem Running Blind požádali o rozhovor pro AZ Rádio.

Kene, měli jste v oné době ve skupině nějaké informace o svých početných fanoušcích za železnou oponou, v Československu, Rusku, Polsku, Maďarsku?

Ken Hensley: Ne, bohužel, v 70. letech jsme neměli žádné informace, protože jsme zde nemohli ani koncertovat, a tak jsme ty informace neměli kde vzít. Stále mě tedy překvapuje – jako třeba před pár týdny v Rusku – jak důležitá byla pro ně hudba Uriah Heep. Stejnou míru nadšení jsem zažil na koncertě ve Vídni, kde byla spousta fanoušků z Chorvatska a Slovinska. Je hezké vidět, že politická svoboda s sebou přinesla i svobodu hudební. Mám z toho hroznou radost, jsem šťastný, že jsem se toho dožil.

Dovolím si malý historický exkurz do tvé hudební kariéry před Uriah Heep. Působil jsi i ve skupině Gods, kterou prošli i další světově známí hudebníci – Mick Taylor z Rolling Stones, Greg Lake z Emerson, Lake & Palmer, John Glascock z Jethro Tull, a samozřejmě nesmíme zapomenout na tvé souputníky z Uriah Heep – Lee Kerslakea a Paula Newtona. Skupina Gods nahrála dvě skvělá alba, která již nesou tvůj rukopis, později rozvinutý Uriah Heep. Existuje navíc LP Orgasm, vydané v roce 1970 pod názvem Head Machine, které má být údajně nevydaným třetím albem Gods, kde jsi uveden jako Ken Leslie. Vzpomeneš si ještě vůbec na tuto dávnou story z konce 60. let?

Ken Hensley: Ano, stejně jako album, které jsem nahrál s Weed – obě byla smluvní. Požádali mě, abych napsal pár písniček, tak jsem to udělal. Pak mě požádali, abych si je sám zahrál, tak jsem to taky udělal. Tehdy to byla otázka peněz, které jsem neměl a potřeboval.

… a proč změna na Ken Leslie?
Ken Hensley: Protože ta smlouva byla podmíněna jiným jménem. Jako George Harrison, když hrál na jednom z mých alb, byl uveden pod jménem Harry Georgeson. Je to pitomé, ale takový je byznys.

Dovol malou mimohudební otázku. V 70. letech se v tisku objevovaly tvé fotografie v monopostu Formule 2. Dokonce jsi prý měl v této branži obchodní zájmy. Je sportovní motorismus stále tvým koníčkem?

Ken Hensley: Ano, miluji motosport. Sleduji Grand Prix, hlavně Formuli 1. Dívám se na automobilové závody, jsem prostě velký fanda těchto věcí.
…a jezdíš sám?
Ken Hensley: Jezdil jsem pět let a kupodivu žiji (smích). Vzdal jsem to a už se jen dívám. 

Po odchodu z Uriah Heep jsi vedle sólové dráhy nějaký čas působil v Blackfoot a nahráldvě alba: Siogo (1983) a Vertical Smiles (1984), bohužel dodnes nesehnatelná na CD. Pak jsi se víceméně na dlouhou dobu coby aktivní muzikant odmlčel. Proč? Únava z hektického života muzikanta?

Ken Hensley: Ne, protože tak nějak kolem roku 1983 či 4 jsem obdržel zprávu, že David Byron zemřel. Nějak mě to přestalo bavit, hraní s Blackfoot mě neuspokojovalo. Řekl jsem si, že je vhodný čas s hraním přestat. Odešel jsem tedy do hudebního důchodu, přestal jezdit na turné a tak. Rozhodl jsem se s tím prostě skončit. Vlastně to konec byl, byl to konec této životní kapitoly. Začal jsem dělat jiné, nové věci.

Pro výběrové album Anthology jsi údajně připravoval dvě, tři nové nahrávky s americkými muzikanty formátu Boba Kulicka, Paula Gilberta, Billyho Sheehana a Frankieho Banaliho. Existují opravdu takové nahrávky, a kde? Na evropské verzi Anthology nic takového není.

Ken Hensley: Ne, žádné takové skladby ještě neexistují. Teprve o tomto společném nahrávání mluvíme. Nevím, kdy k tomu dojde, snad příští rok. Nyní se mé priority změnily, zaměřil jsem se na Running Blind, nevěděl jsem, jak bude přijato. Rozeslal jsem demo pár lidem a těm se to líbilo. Chtěli, abych ho vydal a vyrazil s tímto novým projektem na turné. Tak se teď soustředím v prvé řadě právě na to. Celý tento rok věnuji propagaci alba Running Blind. Dalším krokem bude prosazení kapely Free Spirit a.samozřejmě našeho nového alba, pro které právě píši písničky. Existuje spousta věcí, které bych chtěl dělat, ale můžu prostě dělat jen jednu věc v jeden čas.

Nemohu se nezeptat na prosincovou slávu Magician‘s Birthday Party, kdy se na chvíli objevila na pódiu jedna z klasických sestav Uriah Heep – ty, John Lawton, Mick Box, Lee Kerslake, Trevor Bolder. Dostavilo se u tebe a kolegů pocitové déjà vu? A neměli jste aspoň na vteřinu chuť na případný reunion Uriah Heep v této silné sestavě?

Ken Hensley: Byl jsem trochu nervózní. Bylo to ale jen pro jednou, už bych to neopakoval. Musel jsem se hodně soustředit, abych své party zahrál správně. Nebylo na tom nic emocionálního. Zato reakce obecenstva byla překvapivá…! Byla to spíš taková zkouška toho, co všechno jsem již zapomněl. Některé z těch skladeb jsem totiž nehrál 30 let! Chtěl jsem vědět, jestli to ještěsvedu. Vážně to  pro mě nebylo nijak dojemné. Uriah Heep je má minulost. Je to hrozně důležitá část mé hudební historie. Má hudební přítomnost a budoucnost je Free Spirit. Nechci se vracet zpátky. Když budu mít možnost, chci postupovat stále vpřed.

Tvé současné aktivity jsou strhující. Vydal jsi nové sólové album, hostuješ na nahrávkách přátel, v.St.Louis vedeš křesťanskou hudební skupinu, koncertuješ se svým novým bandem i starými kumpány Lawtonem a Wettonem, je tě všude plno. Dostavila se snad druhá muzikantská míza a nová radost z tvoření a hraní?

Ken Hensley: Ne, to si nemyslím. Spíš to bude tím, že jsem byl asi 19 let z branže. A když jsem se vrátil, nevěděl jsem, která bije, neměl jsem žádná očekávání. Chtěl jsem prostě udělat dobrou desku. Vznikl Running Blind, reakce na něj byly velice pozitivní, stejně jako na mé turné s Johnem Lawtonem. To samé s Magician’s Birthday. Stala se spousta dobrých věcí. Proto se nyní zkouším plně odevzdat hudbě, a uvidím zda to vyjde. Můj současný cíl je propagovat Running Blind a znovu se spojit s lidmi po celé Evropě - západní i východní. Chci si obnovit evropské zázemí a představit svůj nový projekt. Proto jsme na turné, abychom se prosadili na trhu, resp. abychom na něm znovu zaujali své místo. Přenechal jsem vlastně toto místo Uriah Heep a ostatním, ale ti s tím nic neudělali. Ten prostor je pořád volný a já si ho zkrátka beru zpět.

Pozice klasické rockové hudby v.současných světových médiích – rádiích, tv i tisku není nijak povzbuzující. Musíme se pochlubit, že na playlistu našeho AZ Rádia mají Uriah Heep a ty okolo 20 songů. Hrají americká rádia klasický rock? A zazní v nich aspoň občas i Uriah Heep?

Ken Hensley: Trh klasického rocku je vážně hodně omezený. Gratulujeme, že máte dobrý vkus na muziku. Musíte být fakt dobré rádio... Amerika nemá vztah ke klasickému rocku. Takže nemám v.plánu tam představovat svůj projekt. Chci hrát tam, kde to posluchači ocení. Všiml jsem si, že zájem o rock roste i mezi mladými lidmi. I na ně se chci zaměřit. Budeme sice hrát i v Austrálii a na Novém Zélandu, ale chci zůstat spíše v Evropě. Nemám chuť hrát pro nezaujaté publikum. Raději budu hrát pro 20 lidí, kteří si to budou užívat, než pro 10000 lidí, které to brát nebude. Je moje zodpovědnost sdílet svou hudbu s co nejvíce lidmi. Když tím vydělám nějaké peníze, bude to super, ale jestli ne, nic se neděje. Chci prostě být tam, kde jsme vítáni. Hrozně tvrdě pracujeme, přizpůsobujeme tomu své životy - kluci z mé kapely mají rodiny, musejí si spoustu věcí odepřít, proto se soustředíme pouze na místa, kde nás rádi uslyší.

Žiješ stále v St. Louis?
Ken Hensley: Ne, bydlíme teď s Monikou v Anglii a v červenci se stěhujeme do Španělska. Monika - má přítelkyně - je odtamtud. Máme tam dům, musíme tam přesunout všechny věci, snad to stihneme do půlky srpna.

Čas nelze bohužel vrátit. Jak často si vzpomeneš na Davida Byrona a Garyho Thaina ze zlaté sestavy Uriah Heep? Proč tolik skvělých muzikantů podléhá démonu drog a alkoholu? Je to velkým emočním vypětím, slávou, náhlými velkými penězi?

Ken Hensley: Nevím, jestli je to u.muzikantů častější, než u jiných profesí. Asi si to myslíte jen proto, že o nich více slyšíte. Když zavřou muzikanta nebo filmovou hvězdu, tak o tom uslyšíte. Když zavřou člověka z ulice, tak o tom nikde nemluví. Z mé zkušenosti musíte v této branži spoustu věcí podstoupit a obětovat, a pak vám v životě vznikají prázdná místa. A tak si začnete myslet, že je můžete vyplnit drogami či alkoholem. Když máte spoustu peněz, tak si to můžete dovolit. Z počátku je to jen experiment, ale končí to závislostí. Byl jsem na kokainu 16 let, nepomýšlím ani tak na peníze, o které jsem přišel, ale spíš na možnosti a zážitky o které jsem se tím připravil. Chci říci lidem, že nikdo nepotřebuje drogy. Život je skvělý bez drog. Já to můžu říci, jelikož stále žiji, ale David je mrtvý, Gary také, spousta dalších muzikantů je mrtvá. Myslím, že důvod, proč stále žiji, je předat lidem informaci, že není třeba se zabíjet. Lidi si neuvědomují, že když berou drogy, byť jen tak pro zábavu, může to být poslední věc v životě, kterou kdy budou dělat. Myslí si, že jsou mladí a že zrovna jim se nemůže nic stát. Jenže to je omyl.

Objevily se zvěsti, že jsi měl nahradit ve skupině Deep Purple Jona Lorda, který nedávno odešel…

Ken Hensley: Také jsem o tom slyšel. Dostal jsem mail od německého fanklubu s výzvou: „Prosím, řekni, že to není pravda!“ Jistěže to není pravda! Nevím, kde tato fáma vznikla. Někde někdo něco vypustil, druhý si to vyložil po svém a řekl to dalšímu a tak dále a vznikl z toho nesmysl. Deep Purple mě nekontaktovali, nevracím se k Uriah Heep, mám svou novou kapelu a.jsem takto spokojený.

Jaký to byl pocit, když jsi se dověděl, že je tvé nové album v Rusku nejprodávanější a porazilo tak hlavně mladé popové i taneční skupiny?

Ken Hensley: To je super. O Rusku jsem pochopil jednu věc: lidé se tam dokáží více propojit s hudbou, písničkami a jejich texty, než s muzikanty. Jejich přístup je vzdálen nějaké image a jiným povrchnostem. Týká se jádra věci, kterým je hudba. To mě překvapuje, protože tomu tak většinou není. Ale v Rusku mají mé písničky z nějakého důvodu pro lidi význam - udělalo mi to velkou radost. Myslím, že tam lidi hledají kvalitu skladeb a hudby více než image. Upřímně by mi bylo jedno, kdybychom byli desátí či dvacátí, ale my nejsme – a to nás nesmírně těší.

Mezi koncerty ve Vídni a Heidelbergu jste měli jeden den. Mohli jste mít volno, odpočinout si, vy jste ale zvolili další koncert, ve Zlíně.

Ken Hensley: Ano, protože jsme dostali nabídku, nikdy předtím jsme v České republice nebyli, a tak jsme přijeli. Ve většině měst, kde hráváme, již někdo z nás byl. Tady však jsme všichni poprvé. A je to velice vzrušující.

Tak si to, Kene, užij, děkujeme za rozhovor, brzy na viděnou.

Rozhovor připravili:
Jaromír Merhaut a Leoš Slaměna (Publikováno v Rock+ 2010)
Foto 2002: Jiří Rogl

KEN HENSLEY VE ZLÍNĚ
12.6.2002, Zlín, klub Golem, cca. 21:30 – 23:20

Kdyby před 30-ti lety přijel do ČSSR Ken Hensley se svými Uriah Heep, zaplnil by asi Strahov. 12.6.2002 se nás v rockovém klubu Golem sešlo pouhopouhých pár stovek nejvěrnějších. Spousta zlínských a okolních čtyřicátníků, pro mně ode dneška bývalých rockerů, zůstala doma: jeden prý zapomněl, druhý ze rozešel z babou (se kterou ani nechodil), třetímu bylo líto několika stovek (které radši propije za dva dny), čtvrtý prý má jiné starosti, pátý musel asi cosi komusi pálit, šestý prý nevěděl, sedmý ... prostě naprostá devastace mladistvých ideálů a kulturnosti vůbec. Přitom všichni společně jsme Uriáše kdysi vzývali jako své hudební bohy. Čest města zachraňovali fanoušci z dálav, Slovenska, Rýmařova, Rožnova, Brna, Uherského Hradiště, Plzně, Prahy, ... Díky přátelé.

Na druhé straně, tihle ex-rockeři potrestali jenom sebe sama. Život je o zážitcích, a vidět a poslouchat autora Lady In Black, Wizard, July Morning a Easy Livin‘ z pár metrů a mít možnost po koncertě získat jeho podpis, úsměv, potřes rukou a společné foto, patří k největším a nevymazatelným. Navíc povýší každému ze šťastlivců z Golemu požitek z budoucích poslechů kteréhokoliv z klasických alb Uriah Heep do výšin absentérům nedosažitelných. Ponechme ale blázny jejich osudu, ať se třeba picnou, a vraťme se do sálu.

Stylový předkrm, pro zlínské rockové slavnosti již tradičně, obstarali bluesrockoví Staří psi posíleni o dechovou sekci. Pěkně nás naladili a rozpumpovali.

Ken Hensley letos vydal svěží sólovku Running Blind, troufám si říci svou nejlepší, však si také dovolil přehrát takřka její polovinu, a dal dohromady opravdu záviděníhodnou kapelu Free Spirit, kde vedle něj hrají takoví borci jako veterán baskytary Andy Pyle (Blodwyn Pig, Savoy Brown, Kinks, Juicy Lucy, Alvin Lee, Gary Moore, Sutherland Brothers, Rod Stewart, Wishbone Ash), excelentní kytarový prstolamač Dave Kilminster (Guitar Player Magazine – kytarista roku 1993) a mladý bicmen Pete Ryley (ostruhy u Paula Gilberta z Mr.Big).

Slyšet grandiózní nástup Hensleyho originálních Hammondů napojených na pravé Leslie boxy je jako ocitnout se uprostřed příbojové vlny tónů. Mistr samozřejmě prokládal nové kousky toužebně očekávanými uriášovskými evegreeny. Prvním vrcholem se stala majestátní balada July Morning, a vůbec nevadilo, že Hensley nevyzpívával nedostižné Byronovy tenorové vokální linky. Čtvrté album zastupovala slavným akustickým intrem uvedená Wizard a pádivá Easy Livin‘, k níž byla předřazena bluesově překopaná Stealin‘ ze Sweet Freedom, poslední to velké desky UH.

Kapitolou pro sebe samou se stalo uvedení zlidovělé Lady In Black, jedné z nejprostších a nejnádhernějších rockových písní vůbec. Elektrická poprava akustického pomníku, tak by se dal nazvat způsob, jak se Ken Hensley se svým nejslavnějším dílem vypořádal. Úvodní, až brutální kytarový dvojzápřah nikterak nenapovídal co se chystá, teprve zhruba po minutě přistoupil Ken k mikrofonu a zazpíval v duchu originálu první sloku velebného songu. A tak to šlo s menšími obměnami dokola, do krajnosti vytvrzená mezihra, klasika ve zpěvu a ve druhé polovině nezbytná výpomoc nás všech ve „vontském“ bezeslovném chóru. Šokující, ale když si to zpětně promítnu, k extázi vygradované desetiminutové provedení.

Rozlučku v přídavku obstarala lawtonovská hitůvka Free Me a odpichovka Tell Me z nového cédé. A zazvonil zvonec, pohádky byl konec. Ne, nebyl. Neuvěřitelně mladistvě vyzerající „indián“ Ken Hensley (s drobnou výpomocí barvy na vlasy) se po nezbytné sprše objevil spolu s celou kapelou u stánku se suvenýry a hodinu se s úsměvem podepisoval a fotil. A to si prosím s námi před koncertem ¾ hodiny povídal v rozhovoru pro rockové AZ Rádio o tom, kde žije, jak vzpomíná na Byrona, Thaina, vedlejšák Weed, své aktivity ve Formuli, co rock v USA, atakdále, atakdále. Přepis interview možná někdy příště, záleží na přání vás čtenářů.

No nic, pustím si chutnou Running Blind, plus třeba nejnej Demons & Wizards a prodloužím si včerejší slastné okamžiky.

Jaromír Merhaut 13.6.2002 ... v noci poté