1967: POVADLÉ ÚSMĚVY BEACH BOYS

Soupeření i vzájemné inspirování se mezi Beatles a Beach Boys pořádně zacloumalo hudební scénou šestašedesátého i sedmašedesátého. Nejdříve vydali Plážoví hoši Pet Sounds, aby je zakrátko Fab Four trumfli svým Seržantem, na němž ale zejména ve vokálech použili ledasco lážoplážového.

 

Brian Wilson byl na všechno sám, přesto dokázal dvojici Lennon/McCartney s Martinem za zády konkurovat, v roce 1966 se dokonce chvíli zdálo, že má navrch. Zatímco Beatles přestali koncertovat a rozutekli se každý za svým, Beach Boys dobývali jejich domovský Londýn, byť bez své mozkovny Briana na pódiu, skupovali R&R Phantomy VII, užívali si křičících i sténajících dívek, divokých tiskovek i nepřetržitých rozhovorů pro tisk a rádia, zkrátka všeho, čeho se jim přes výsadní postavení nikdy doma v Americe nedostalo. Beach Boys po čtyřech letech, dvanácti albech a mnoha singlech, opouštějí Capitol Records.

SBOHEM SURFOVÁNÍ, POZDRAVEN BUĎ BŮH

Když Brian usedal ke klavíru ve své nové residenci a projížděl se náhradním Rolls-Roycem, co symbolicky patřil dříve Lennonovi, John filmoval, George meditoval, Ringo sháněl krámy do muzea Beatles a Paul se procházel s Jane. Zatímco Wilson již doslova žil projektem, jímž chtěl změnit tvář populární hudby, Beatles relaxovali.

„I’m writing a teenage symphony to God,“ zaskočil jednoho říjnového večera šestašedesátého hosty sezvané do pseudouměním a cetkami přezdobeného domu v Bel-Air. Postupně jim přehrával zkušební acetátové záznamy. Doprovodné zvuky, hudba i texty během chvíle vytvořily před užaslým publikem obrazy americké historie. Závěrečný chorál přetvořil panoptikální obývák v katedrálu.

Pak se ale něco pokazilo, Brian Wilson neustále předělával a doplňoval. Hotová kapesní symfonie Heroes And Villains zůstala načas osiřelá v šuplíku, vydání Smile se oddalovalo, oddalovalo, až se nakonec neuskutečnilo. Odešel i Van Dyke Parks, jenž se měl stát Wilsonovým intelektuálním trumfem v souboji s Lennonovým ostrovtipem. Neunesl Brianovu náladovost ani šikanu Mikea Lovea, „Bylo to nelehké rozhodnutí, nepokračovat ve spolupráci s tehdy nejlepším umělcem v branži, ale bylo jediné možné. Musel jsem utéct z toho zámku.“

Ledasco ozřejmil a současně zamlžil článek Goodbye Surfing, Hello God Julese Siegela, jenž strávil několik měsíců uvnitř vířivých kruhů Beach Boys. Siegel pomohl vytvořit mýtus bláznivého génia Briana Wilsona i mystiku největšího ztraceného alba historie rocku.

V úvodu popisuje okolnosti vzniku a zániku skladby Fire, kdy všechny zúčastněné muzikanty a lidi kolem zdobily červené plastové napodobeniny hasičských helem z hračkářství. Každému z přítomných vysvětlil Brian jeho roli, načež z obřích beden explodoval mix simulující hudebními prostředky zvuk opravdového ohně v mnoha jeho podobách. Ohňovou hudbu nakonec doplnil záznamem opravdového ohně. „Co myslíš?“ zeptal se po několika posleších záznamu jednoho z hudebníků, vymóděného v havajské košili, duhových kalhotách a černých lakýrkách. „Je to neuvěřitelné, neuvěřitelné,“ zašeptal oslovený, „Naprosto neuvěřitelné.“ „Jo,“ odvětil Brian, „Pojmenuju to Mrs. O’Leary’s Fire.“ Nakonec, jak praví Ohnivá báje, Brian Wilson zničil všechny pásy se skladbou poté, co v Los Angeles vypuklo krátce po sobě nezvykle hodně požárů, a on si vsugeroval, že jeho skladba má démonickou moc, a je tudíž příčinou. „Nemusím komponovat tak strašidelnou vizi ohně, dokážu stvořit svíčku, a to je též oheň,“ poznamenal později.

Jindy v noci Brian naplnil studio houslisty, aby jim po pár hodinách oznámil, že kvůli nepřátelským vibracím seanci ruší. Traduje se, že jej tato sranda stála 3000 tehdejších dolarů. Nedosti tomu, jednou, když se u sebe doma choval zvláštně, zeptal se jej jeden z přítomných, „Co se děje, Briane?“. „Cítím se dnes divně,“ odvětil, „Pojď do kuchyně, chci ti něco říct.“ Tam se překvapeného přítele – jehož identitu Siegel neprozradil – zeptal, viděl-li film Seconds, a popsal mu, že první věta filmu, kterou slyšel, když se opozdil při příchodu, prý byla „Pan Wilson?“ Banální náhoda – a jak se později ukázalo, i totální výmysl – se v Brianově choré mysli propojila s dlouhodobou podezřívavostí vůči Philu Spectorovi, údajnému investorovi metaforického filmu a dlouhodobému konkurentovi v hudební branži, kterému měl údajně vadit vzrůstající Wilsonův vliv i jeho příklon k duchovní podstatě hudby, následného vzniku nového bílého náboženství, což prý mělo vyděsit spoustu vlivných lidí, kteří na špinavou práci najmuli právě Phila Spectora. A další příběh byl na světě.

Byť období vidin, podezřívání, obsedantního tvoření a ničení po čase skončilo, Brianova hlava již nikdy nebyla zcela prosta problémů. Navždy nezodpovězenou otázkou pak zůstane, zda-li mu – a prostřednictvím jeho hudby i nám – LSD více dalo nebo vzalo. Nic jiného za vším „tajemnem“ nehledejme.

ŠKLEB NAMÍSTO ÚSMĚVU? DIVOKÝ MED

Mezitím znovuzrození Beatles zazářili počátkem roku 1967 převratným singlem Strawberry Fields Forever / Penny Lane. Když v květnu napochodoval na scénu seržant Pepř, bylo jasné, kdo opět třímá v ruce žezlo krále pop music. John Lennon se naparoval v novém květinovém RR, Paul McCartney se v rozhovoru pro Life přiznal k LSD, George se nechal oslavovat v Mekce hippies, sanfranciské Haight-Ashbury. Beatles byli i bez koncertů všude.

Když definitivně sešlo z plánovaného červencového účinkování Beach Boys v Monterey, situace nazrála k rychlému, jakkoliv nouzovému řešení.

Prokleté Smile bylo nahrazeno narychlo sestaveným Smiley Smile. Elpé vyšlo 18. září 1967 a bylo ani ne půlhodinovým kompilátem chudých předělávek třpytných střepů ze Smile a v červnu a červenci narychlo u Briana doma nahranými písničkami, seskládanými z jednotlivých fragmentů, modulů i pár nových nápadů. Monumentalita Pet Sounds a nahrávek pro Smile se rozplynula, a to ještě Brian nechtěl zařadit Heroes And Villains, jež spolu se singlovou jedničkou, epochální Good Vibration (pocházející ovšem zcela z více jak rok starých nahrávacích sekvencí Pet Sounds), vytváří dojem dvou Everestů v zaoblené pahorkatině. Proč se musely přetáčet a osekávat původní verze Wind Chimes, Wonderful a Vegetables ví asi jen Brian a jeho psychiatr.

Nesourodost trčela z vinylu jako dráty, deska víceméně v USA propadla, #41 rozhodně neodpovídalo Úsměvným ambicím, devítka v UK byla jen slabou náplastí.

Protože nic není nemožné, dnes je i Smiley Smile, spolu s expost verzemi Smile, vzýváno a oceňováno.

Wild Honey vznikalo ještě na podzim sedmašedesátého. Vyšlo těsně před vánočními svátky a přiložilo další polínko do debat coby kdyby. Kdo čekal návrat k mnohovrstvým symfoniím, byl zklamán. Kdo uměl ocenit přímočarou eleganci nepřetíženou ozdobami, byl spokojen. Do studiové hry vstoupili i ostatní členové Beach Boys, zejména Carl Wilson. Nízkorozpočtová oddychová lo-fi produkce umožnila kapele nadechnout se a získat zpět radost ze společného hraní. K tomu posloužila i žánrová reminiscence směrem k rhythm & blues, vokálním postupům v tradicích Motownu a Stax Records. Výsledkem byla příjemná brnkačka a vokalíza od každého něco, trochu jako pozdější beatlesovský pokus s Let It Be, než se jej zmocnil Spector. Siločáry Beatles a Beach Boys se opět na dálku prolnuly. Dvouminutové i kratší skladby působí spíše jako fragmenty z rozepsaného poznámkového bloku, než ucelené album. Pro úplnost: UK#7/US#24.

–

Díky novým doplněným vydáním si můžeme – až na definitivně spálené Fire, byť možná letí jeho ozvěna vesmírem dál a dál – naštěstí rekonstruovat poměrně ucelený obrázek o překotně proměnlivě tvorbě Beach Boys v rozmezí let 1966-67. Byť v přímé konfrontaci s Beatles jako celek pro svou nevyrovnanost a zmatečnost neobstojí, nahrála parta kolem Briana Wilsona v uvedeném období úžasné kousky, a rozhodně bude o čem v Rock History 1966 psát. Škoda přeškoda, že Brian tehdy neměl po ruce svého George Martina.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1967