Gotthard: Need To Believe (2009)

Jsem přesvědčen, že zadání bylo jasné, vymyslet něco, co by mohlo zabrat i u zbývajících pompézáků za Louží. Pestrá deja vu předváděčka sice ubírá na originalitě, na druhou stranu jsou všechny skladby výsostně chytlavé, melodie padají shůry jak božská mana, vše skvěle zahrané a odezpívané, a navíc ten zvuk! To je prostě Amerika, ať si kdo chce co chce říká.

Letem poznámkovým světem: Shangri-la  - obšlehlé Perfect Strangers, jen jinak zabalené, Unspoken Words  -  pevně vyzděným soundem jak pecka odněkud z dvojky Kingdom Come, Need To Believe  - refrénovka a´la necukrovatový Bon Jovi, Unconditional Faith – i na plouživý Aerosmith došlo, I Don’t Mind  -  slušná dusárna s blackmoreovským riffem a kytarovým dvojspřežím, Break Away – svádivá hardrocková kývačka, tak tu by mohli závidět i Mr.Big, Don’t Let Me Down  - zapalovače a mobily v natažených rukách ještě nezhasínat, White Lion s Mike Trampem vykukují za rohem, Right From Wrong – první drobná úlitba dnešním rockovým hlukopazvuko trendům, naštěstí s nápadem a pořádným riffem, nátlakovka i halekačka jaksepatří. I Know, You Know  - tak tomuhle jsme zamlada říkali sekaný ploužák, další trampovka. Rebel Soul  - teprve druhá drsnější riff šupa, skočně odsýpá, sólečka, maso. Tears To Cry – smyčce, název, jasňačka – kdo se ještě nespářil, tak tady už neunikne, Lee se zalyká pomalu jak Tempest před dvaceti lety J

V každém případě je slyšet, že producentská dvojice - kytarista Leo Leoni a zkušený Ronald Prent - pohlídala bombastický a přitom přehledný sound. Gotthard všechno střihnou levou zadní a Steve Lee je prostě fenomenální, ten chlap dá věrohodně cokoliv si zamane. To už se ale opakuju.
Vynikající melodický hard´n´pomp rock, těžící z tradic.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2009