BLUE ÖYSTER CULT: The Symbol Remains (2020)

VŠEOBJÍMAJÍCÍ MUZIKA AMERICKÝCH VETERÁNŮ

Americké pojetí hardrocku se vším všudy. Spousta riffů, neméně pompy, vokálů, uhlazených melodií i žánrových odboček. Proto ryzím vyznavačům klasického britského hardrocku chyběla u Amíků členitost, ostří a stylová čistota.
Kdo ale má ve svém posluchačském portfoliu americký pompézní rocku a další žánry, nové BÖC ocení více, včetně jejich výletů do hájemství melodramatického AOR („Tained Rock“) či radiorocku s úhlednými vokálními harmoniemi a neškodným rytmem („Box In My Head“), popřípadě skoro-reggae („Nightmare Epiphany“). Kapela se nelekne ani country, viz rozjívená „Train True (Lennie’s Song“).
Deska přitom začíná celkem masivně, „That Was Me“ zdobí bezmála sabbatovský riff a cooperovská teatrálnost ve zpěvu. Poté ale kapela přepne na trochu jinou vlnu, viz výše. V „Edge Of The World“ oba přístupy kombinuje, kamenný riff je rozmělněn sladkým vokálním partem.

Procházku po skalnatém podloží, avšak s různou okolní krajinou, nabídnou například i „The Return Of St. Cecilia“, „The Machine“ „The Alchemist“. Za čistokrevnou hardrockovku by se dala považovat „Stand And Fight“ s valcířským riffem, cooperovským zpěvem a germánským těžkoprdelním hu-ha-hey refrénemJ
Amíci se nikdy s nějakou žánrovou čistotou moc nepárali. Jejich přístup k muzice je otevřenější, pudovější. Hraju hard rock a poslouchám doma country, no a co? A občas si to dokonce prohodím. Za mě radost poslouchat.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020