NEUSCHWANSTEIN
Neuschwanstein
není jen uchvacujícím symbolem ušlechtilého bláznovství, tyčícím nad bavorským
městečkem Füssen, ale i skupina, která stvořila jednu z nejkrásnějších
artrockových desek, co znám. Je to i příběh o tom, jak je vše relativní a jak
málo znamená být novým prorokem, když nejste ve správnou dobu na správném
místě…
V roce 1971 zjistili v německém Saarlandu dva studenti, Thomas Neuroth a Klaus Mayer, že mají společnou zálibu v symfonickém artrocku i klasické vážné hudbě. Netrvalo dlouho a založili skupinu Neuschwanstein, pojmenovanou podle pohádkově romantického zámku Ludvíka II. Thomas se ujal kláves, Klaus flétny a syntezátoru. Dalšími členy se stali baskytarista Uli Limpert, kytarista Udo Redlich, bubeník Thorsten Lafleur a houslista Theo Bush.
V roce 1971 zjistili v německém Saarlandu dva studenti, Thomas Neuroth a Klaus Mayer, že mají společnou zálibu v symfonickém artrocku i klasické vážné hudbě. Netrvalo dlouho a založili skupinu Neuschwanstein, pojmenovanou podle pohádkově romantického zámku Ludvíka II. Thomas se ujal kláves, Klaus flétny a syntezátoru. Dalšími členy se stali baskytarista Uli Limpert, kytarista Udo Redlich, bubeník Thorsten Lafleur a houslista Theo Bush.
V prvním
období se instrumentální skupina zaměřila na přehrávání osvědčeného repertoáru
britských ikon klávesového classical rocku, mezi jinými i Ricka Wakemana. Během
krátké doby ale Thomas s Klausem začali skládat vlastní muziku.
S muzikálovou adaptací Alice In Wonderland, podle předlohy Lewise
Carrolla, dokonce mladíci v roce 1974 vyhráli místní hudební klání.
Tento úspěch, při kterém se divadelně pojatá jevištní prezentace – s kostýmy, iluminacemi, nápaditým osvětlením, kouřovým suchým ledem – stala nedílnou součástí vystoupení, nasměroval skupinu k novým horizontům.
Původní sestavu opouští Lafleur, následníkem je Hans-Peter Schwarz, sound nakrátko obohacuje mellotron Rity Altmayer, náhrady za Theo Busche. Zakrátko odchází Udo Redlich i Uli Limpert, kterého nahrazuje Rainer Zimmer. Novicem je kytarista Roger Weiler (Oxymoron, Lykorn), se kterými se nějaký čas mládenci potkávali při různých vystoupeních.
Další dva roky skupina absolvuje řadu koncertů v Německu a Francii, v roce 1976 se účastní festivalu v Sierck-Les-Bains, kdy vedle pasáží z Alenky v říši divů, s vloženými recitativy v němčině, zazní poprvé i Zartlicher Abschied, závěrečná skladba alba Battlement.
Aspoň zvukový „obrázek“ provedení Alenky si můžeme udělat z CD Alice In Wonderland, vydaném třicet let poté u firmy Musea.
Přichází
zásadní posun. Členem Neuschwanstein se stává Weilerův kolega ze studentských
If, potažmo Lykorn, čerstvý navrátilec z vojny, hlavně však zpěvák a
multiinstrumentalista Frederic Joos. Sexteto je kompletní tak, jak je známe
z Battlement.
Mladý Francouz se stal okamžitě zásadním členem souboru. Jeho gabrielovsky teatrální hlas a perlivá akustická kytara umožnili kapele posunout celý projev k opravdovému plnokrevnému artrocku v duchu starých Genesis.
Rostoucí renomé skupiny stvrdil support známým Novalis při jejich koncertu na půdě Saarbruckenské univerzity v únoru 1977, i zájem místního promotéra Ulliho Reicherta. V říjnu 1978 začalo nahrávání ve známém studiu Dietera Dierkse. Milou pozorností mladé skupině bylo zdvořilostní zabubnování Hermanna Rarebella (Scorpions) v úvodní Loafer Jack.
Tento úspěch, při kterém se divadelně pojatá jevištní prezentace – s kostýmy, iluminacemi, nápaditým osvětlením, kouřovým suchým ledem – stala nedílnou součástí vystoupení, nasměroval skupinu k novým horizontům.
Původní sestavu opouští Lafleur, následníkem je Hans-Peter Schwarz, sound nakrátko obohacuje mellotron Rity Altmayer, náhrady za Theo Busche. Zakrátko odchází Udo Redlich i Uli Limpert, kterého nahrazuje Rainer Zimmer. Novicem je kytarista Roger Weiler (Oxymoron, Lykorn), se kterými se nějaký čas mládenci potkávali při různých vystoupeních.
Další dva roky skupina absolvuje řadu koncertů v Německu a Francii, v roce 1976 se účastní festivalu v Sierck-Les-Bains, kdy vedle pasáží z Alenky v říši divů, s vloženými recitativy v němčině, zazní poprvé i Zartlicher Abschied, závěrečná skladba alba Battlement.
Aspoň zvukový „obrázek“ provedení Alenky si můžeme udělat z CD Alice In Wonderland, vydaném třicet let poté u firmy Musea.
Mladý Francouz se stal okamžitě zásadním členem souboru. Jeho gabrielovsky teatrální hlas a perlivá akustická kytara umožnili kapele posunout celý projev k opravdovému plnokrevnému artrocku v duchu starých Genesis.
Rostoucí renomé skupiny stvrdil support známým Novalis při jejich koncertu na půdě Saarbruckenské univerzity v únoru 1977, i zájem místního promotéra Ulliho Reicherta. V říjnu 1978 začalo nahrávání ve známém studiu Dietera Dierkse. Milou pozorností mladé skupině bylo zdvořilostní zabubnování Hermanna Rarebella (Scorpions) v úvodní Loafer Jack.
LP Battlement, vydané počátkem roku 1979, mělo všechno, co má artrock mít, více viz mé samostatné vyznání. Vyšlo však bez větší promo podpory u pidifirmy Racket Records, a navíc v nejhorší možné době; všude kolem řádil punk a navíc se na trh a do médií zdola vyvalila německá nová vlna… celkem se LP prodalo 6000 kousků, jeden si koupil i jakýsi Merhaut z GottwaldovaJ
Krátce po dokončení a vydání alba se ale skupina pozvolna rozpadá, mládenci se z ekonomických důvodů rozutíkávají ke svým civilním zaměstnáním. Frederic Joos opouští muziku úplně, stává se designerem, a dnes je renomovaným ilustrátorem dětských knížek. Následuje jej Rainer Zimmer. Autor všemi oceňované lyriky – Roger Weiler – se dává na publicistiku…
Jaromír
Merhaut pro Rock+ 2012
P.S. 2020
Neuschwanstein na Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/5276126
Obě alba jsou k poslechu ve verzi Musea (1992, 2008)
Obě alba jsou k poslechu ve verzi Musea (1992, 2008)
Klaus Mayer – flétna, klávesy (A, B, C, D, E)
Uli Limpert – baskytara (A, B)
Udo Redlich – kytara (A, B)
Thorsten Lafleur – bicí (A)
Theo Bush – housle (A)
Hans-Peter Schwarz – bicí (B, C, D, E)
Rita Altmayer – mellotron (B)
Roger Weiler – kytara (C, D)
Rainer Zimmer – baskytara (C, D)
Frederic Joos – zpěv, kytara (D)
Michael Kiessling – kytara (E)
Wolfgang Bode – baskytara (E)
Battlement (1979, Racket Records, RRK 15.002) (D)
-
Alice In Wonderland (2008, Musea) (C)
2. Ice With Dwale (6:21)
3. Intruders And The Punishment (7:34)
4. Beyond The Bugle (7:31)
5. Battlement (7:05)
6. Midsummer Day (7:42) *
7. Zärtlicher Abschied (5:42)
* vložená skladba: CD reedice Musea (1992)
Úplně vidím, jak mi o pár týdnů později otec přináší do obýváku těžkou bednu – se stovkou LP od Saturnu – jím dovezenou z celnice z Břeclavi, a jak lačně očichávám a vybaluju jednu po druhé, strhávám celofány, pokládám na gramec, roztáčím, koštuju, odkládám, pokládám další a tak točím dokolečka dokola… a pak najednou zírám s otevřenou hubou... Genesis v plné síle!
Od toho okamžiku jsem si Neuschwanstein vzal takříkajíc za své a cítil jsem úplnou povinnost šířit tuto nádheru dál a dál. Battlement jsem nahrál kamarádům i na kšeft setkrát. Kdo na burze zmínil Marillion, už mě měl za zády, a už jsem mu potměšile pouštěl přenosného kazetku úvod Beyond The Bugle, kde je Frederic Joos fishovštější než Fish sám, a to prosím zhruba tři roky před první nahrávkou Marillion.
Tohle album musí ocenit každý artrocker staré školy.
Od toho okamžiku jsem si Neuschwanstein vzal takříkajíc za své a cítil jsem úplnou povinnost šířit tuto nádheru dál a dál. Battlement jsem nahrál kamarádům i na kšeft setkrát. Kdo na burze zmínil Marillion, už mě měl za zády, a už jsem mu potměšile pouštěl přenosného kazetku úvod Beyond The Bugle, kde je Frederic Joos fishovštější než Fish sám, a to prosím zhruba tři roky před první nahrávkou Marillion.
Tohle album musí ocenit každý artrocker staré školy.
01. Theme of Alice – The Flower Meadow – The White Rabbit (1:17)
02. The Gate To Wonderland (2:13)
03. Pond of Tears (2:45)
04. The Conference Of The Princess – Old Father’s Song – Duchess’ Lullaby (8:31)
05. Five-O’Clock-Tea (6:49)
06. The Marching Of The Queen – Palace Of Wonderland (12:04)
07. The Court Of The Animals (5:01)
08. Alice’s Return (2:04)
Bohužel, mrazení z otevření zapomenuté klenotnice se napoprvé nekoná. Na to je celek nevyzrálý, hudba sama působí schématicky, až školometsky. Bez výpravné scény, která by odvedla část pozornosti, je to taková študácká chudobka.
Pár pasáží je však velmi slibných, zejména když se do děje zapojí perlivá flétna Klause Mayera a kapela celkově ožije. Takovými vrcholy je The Court Of The Animals a část Old Father’s Song. Anebo když fujara něžně dýše krásný melodický motiv v titulním kusu, či o chvíli později rozjímá v The Conference Of The Princess…
Neuschwanstein potkalo to, co rané Genesis. Vzali si napoprvé velké sousto, nechali se natlačit do polohy, která jim nebyla úplně vlastní.
Další a další poslechy s hlubším vnorem postupně odkrývají napoprvé skrytou krásu. Je potřeba se naladit, nečekat zázrak, nechat se okouzlit naivistickým pojetím a roztočit emoční kaleidoskop…
Když si představím, jak by pomohl fishovský zpěv Frederica Joose…
Komentáře
Okomentovat