Ian Gillan: One Eye To Morocco (2009)
Ian Gillan kdysi
dávno pobořil svým ječákem naše dětské hudební bábovičky a uvedl In Rockem celou mou generaci do světa dospělých. Stárne on, stárneme
my. Emočně se navenek už jen tak vlníme, samozápaly, výtrysky a výbuchy
přenecháváme dnešním mlaďochům. Ale uvnitř to s námi ještě šije...
Deskou One Eye To Morocco podle mne i Gillan uzavřel svůj kruh a vrátil se na samý počátek svého muzikantského bytí, do šedesátek i hlouběji, už ale bez ambicí oslnit svět a přebít všechny a všechno kolem sebe.
Zpívá slyšitelně pro radost, jak mu tělo slouží, žádná křeč ani trauma z toho, že staré gumy jeho hlas už do žádných výšek nevystřelí. Neláme skály, ale autentičtějšího průvodce rockovou krajinou byste dlouho hledali, najde pro vás kořeny, prameny, přinutí přemýšlet, a když vypráví ani nedutáte.
Titulní kus se vábně táhle i tetelivě line jak karavana v dáli na pouštním obzoru, No Lotion For That je slušnej rokec s richardsovským riffem a Don't Stop pro změnu perlivá latina. V usilovné rhythm&bluesovce Change My Ways si Ian postaru jíkne. Soulové pnutí mu vždycky sedělo, a klidně může být naroubované na reggae (Girl Goes To Show.) Dakoťácky vrtulové letem starým světem pokračuje. Better Days, to je blues jak z Delty, Gillan v něm skvěle odezpívá kontrastní dvojroli, párkrát sáhne dolů až někam ke Cohenovi. A u blues různých chutí a odstínů už víceméně zůstaneme, doprovodná kapela se pohodlně rozvalí ve starém stylovém pubu, upije drinků, přisune na plac hammondy a bicí, z futrálů vytáhne saxík, basu i otřískané kytary, a spustí závěrečnou sadu, při které se nádherně rozjímá, přemítá, vzpomíná, bilancuje, mlčí i notuje...
Kdo by to byl řekl, že se velcí kohouti a řvouni Plant a Gillan jednoho dne setkají na večírku, kde se v poklidu a bez křiku hraje a zpívá. A sám do sebe bych neřekl, s jakým gustem budu nasávat každý brnk a tón. Pro mne hudební Casablanca.
Malá douška. Vlna kašírovaného retra zaplavuje hudební televizní stanice spodem i vrchem. Má to jedno velké plus, spousta mladých se – ani neví jak - naladí na kořenovou muziku, a umím si představit, jak se takovým Gillanovo dospělácké One Eye To Morocco líbí.
Jaromír Merhaut pro Rockplus 2009
Komentáře
Okomentovat