Chickenfoot: Chickenfoot (2009)


Chickenfoot, až na modernisticky nátlakovou Avenida Revolution, potěší především starší, ale nevyschlé rockery, co si ještě občas rádi zadupou. Americký hardrock vždycky mířil natvrdo do rozkroku. Vanhalenovská větev byla současně pudová i novátorská. A právě na ní dnes sedí Sammy Hagar a svírá svůj mikrák pevně a tvrdě jak zamlada. Všezahrál Joe Satriani se jakoby drží zpátky, fajnšmekr si ale jeho kousky najde a užije. Mně osobně nejvíc sedí promakanější kousky, jako blueshardrockovka Soap on a Rope, anebo dotekově párplovská Down the Drain.  Ovšem i všechny ty přímočaré šupky a refrénovky jsou skvělé, spousta reminiscencí, jak to mám u pamatováků rád. Ani rozhlasově nacukrovaná a podbízivá baladička Learning to Fall příznivý dojem nepokazí…

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2009



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

Obrázek
DOBŘE OCHUCENÝ TATARÁK  Mudrovat o AC/DC je jako chtít pitvat tatarák. Syrový maso a vejce, plus něco koření, nic víc – a jsou z vás závisláci. AC/DC je to samé v notách, dvě tři suroviny/ingredience a všichni Mišelíni světa se můžou jít se šnekama a jinýma serepetičkami schovat do špajzu.   Takže narychlo a deníčkově. V úvodní „Realize“ je za firemní ostří pily jednoznačně Brian, byť se slyšitelně potýká s věkem zúženým hlasovým rejstříkem. Angus a ostatní naštěstí v pozadí mažou, co to dá, překvapí vrstevnaté aranže, je zkrátka co poslouchat. „Rejection“ dusá v o něco pomalejším rytmu, soundu opět na první signální dominuje Brian, přidává se typický Angusův riff, celkově je skladba syrovější úpornější než otevírák. Milým zpestřením je pro mě osobně Brianův půl sekundový GEORDIE ocásek. Svěží „Shot In The Dark“ uvítala natěšené fanoušky prvního října třicetisekundovým úryvkem, o týden později byla na virtuálních pultech celá. Klasická AC/DC fazóna. Slyšitelně odlehčená a porůznu dozd
číst dál ...

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

Obrázek
Jedno ze stěžejních audio témat současnosti je tzv. Loudness War, neboli válka proti nepřetržitému řevu namísto dynamiky.  Na stránkách Sparku nemá smysl řešit tuto obsáhlou problematiku technicky do hloubky, zájemcům o hlubší poznání proto přidávám v samostatném boxu několik odkazů a doporučení. Zvuková kvalita hudebních záznamů se dá rámcově posoudit nejenom podle jejich dynamiky, ale i kmitočtového rozsahu a míry ostatních typů zkreslení. POJMY A DOJMY Dynamika Svět kolem nás je zvukově neuvěřitelně dynamický, od práhu slyšení po práh bolestivosti je rozdíl v akustickém tlaku 1:10000000 (jedna : deseti milionům),což je vyjádřeno logaritmicky 140dB. Pro chlapáckou představu, je to rozdíl mezi benčpresem bakterie (0,2 mg) a solidního sypače okresního formátu (200 kilo). I hudba umí být dynamická, nejenom hlasitá. Symfonický orchestr naživo dosahuje špičkových hladin akustického tlaku až 110dB, což – při 30dB hladině „hlukového pozadí“ ztichlé koncertní síně – znamená až 80
číst dál ...

BABE RUTH

Obrázek
Pozapomenutá, v počátcích celkem progresivní (hard/art) rocková skupina, založená v roce 1971 v anglickém Hatfieldu, Hertfordshire. Původně se jmenovali Shacklock, podle zakládajícího člena, absolventa Královské hudební akademie, Alana Shacklocka (ex-The Juniors, ex-Chris Farlowe And The Thunderbirds). Zhruba po roce, v létě 1972 se Shacklock proměnili v Babe Ruth, dle přezdívky legendárního amerického baseballového hráče George Hermana, údajně na přání zpěvačky Jenny Haan. V raných sestavách Shacklock / Babe Ruth se objevovala zajímavá jména: - baskytarista David Hewit (ex-Creed & Dr K‘s Blues Band, poznámka: později hrál v Georgia Satellites, Jenny Haan‘s Lion, mj. spolupracoval s Humble Pie). - pianista s jazzovou průpravou, současně i skladatel z oblasti tzv. vážné hudby Dave Punshon - bubeník Dick Powell, před nímž se mihl Jeff Allen - a hlavně, zpěvačka Jenny Janita Haan, která ve své pozdější kariéře spolupracovala s Be Bop Deluxe, Strider, The Waterboys, The Pogues a dalším
číst dál ...

1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

Obrázek
Když i naším tiskem proběhla fotka vytepaného Lennona s Yoko, zabolel pouhý pohled na ni. Hlava symbolu nespoutanosti, nedávno ještě s hřívou a vousem desperáta, se zásahem jakési dánské „kadeřnice“ proměnila v oškubanou kuřecí hlavičku z linky smrti. Poté Paul v jakémsi rádiu prokec, že s BEATLES je konec, a vše špatné stvrdila, byť poněkud jinotajně, dubnová tisková zpráva jejich Apple. Svým způsobem razítko za ukončenými šedesátkami.   V dnešním pokračování těžby perel z historických studní si připomeneme příběh dvou pokrevně spřízněných kapel ze stejné stáje, stojících na startovní čáře a s novými alby vydanými právě ve čtvrtém měsíci roku sedmdesát: JETHRO TULL a BLODWYN PIG. ČEKÁNÍ NA ZUBAŘE Nicka Logana z New Musical Expressu zaujal příběh JETHRO TULL i nové výrazivo nastupující generace muzikantů obecně natolik, že v posledním lednovém čísle roku sedmdesát sepsal analytický článek, z něhož si vypůjčíme pár zajímavých myšlenek. Na úvod popisuje zcela zásadní dobový jev: „To, co
číst dál ...

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

Obrázek
Je sice pravda, že tváří skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu, psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo, nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine. CARMINE APPICE JM: Na úvod rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA
číst dál ...

GRAVY TRAIN

Obrázek
Originalita britských rockových hledačů Gravy Train byla vystavěna na kontrastu takřka všudypřítomné hravé flétny s jazzmansky rafinovaně, ale rockově úderně tlučenými bicími, a zvláštním způsobem zkreslené „valící se“ kytary. Osobitost podtrhoval – jak zvuk rašple skřípavý – hlas Normana Barratta. Mně osobně zní folk/heavy styl Gravy Train jako Jethro Tull přikovaní k Iron Butterfly. Gravy Train je prý něco jako „Korytáři“, tedy ti, co jsou takříkajíc u koryta, u velkých zisků bez práce. Kouzelný název pro kapelu, která víceméně dřela nouzi s bídou… Norman Barratt, známý coby kytarista a zpěvák, co vystřídal Jimmyho Pagea v Lord Sutch & Heavy Friends, podivuhodného to seskupení kolem již zemřelého ulítlého excentrika Davida Sutche. Norman se narodil v roce 1949 v Newton le Willows, na půli cesty mezi Manchesterem a Liverpoolem. Po škole pracoval jako účetní, svou zprvu amatérskou hudební kariéru nastartoval v místních skupinách The Hunters a Newton’s Theory, s nimiž přesídlil kon
číst dál ...

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

Obrázek
„Rouhání! Svatokrádež! Kde není vzkříšení, není ani křesťanství!“ , rezonovalo mezi církevními dogmatiky a fundamentalisty v týdnech a měsících po zářijovém vydání 2 LP „Jesus Christ Superstar“. Paradoxně se k nim přidali i naši bolševici. To by jeden nevěřil, koho všechno dokázala postavit do jednoho šiku nenávist ke svobodě názoru. – Jenže přelom šedesátých sedmdesátých let nebyl naštěstí středověk ani padesátky, a tak rocková opera autorské dvojice  Andrew Lloyd Webber/Tim Rice nepřivedla nikoho na mučidla ani do šatlavy, ale stala se jednou ze zásadních kulturních událostí nejenom přelomu roků 1970/71. Nečekaného zastání a satisfakce se navíc umělcům dostalo zakrátko z nejvyšších katolických kruhů, konkrétně Vatikánského rozhlasu, který nejenže odvysílal celé dílo, ale doplnil je o komentáře autorů a katolických hodnostářů. „Nic takového nebylo dosud ve Vatikánském rádiu vysíláno," oznámil mluvčí papeže Pavla VI., a pokračoval: „ale cítíme, že se jedná o dílo značného významu
číst dál ...

THE TRIP

Obrázek
Jednou z nemála anglických beatových kapel (mj. The Sorrows, The Primitives, The Talismen), přicházejících do Itálie zkusit štěstí, byla i londýnská doprovodná skupina italského pop zpěváka Rikiho Maiocchiho (ex-Camaleonti) – The Trip (s jasným odkazem na LSD) – s mladým Ritchiem Blackmorem v sestavě. Doplňovali jej: basman Arvid „Wegg“ Andersen, druhý kytarista William „Billy“ Gray, se zkušeností s Erikem Claptonem, a bubeník Ian Broad, jenž hrál s milánskou skupinou The Bigs. Ríša odehrál s Maiocchim & The Trip jen pár koncertů na podzim šestašedesátého v Anglii (mj. vystoupení s Jimim Hendrixem) a Itálii, nakonec se ale vrátil zpět domů. Nakrátko jej nahradil Luciano Gandolfi, a do The Trip po čase přicházejí i další Italové, ke klávesám usedá Joe Vescovi a k bicím Pino Sinnone, skupina se osamostatňuje. V roce 1970 vychází The Trip u RCA první stejnojmenné album. The Trip (někdy označované jako Musica Impressionistica podle titulu na zadní straně) obsahuje pět dlouhých bluesr
číst dál ...

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

Obrázek
BOSTON zaujímají v dějinách pompézního rocku výsostné postavení. Jejich stvořitel, kytarista Tom Scholz, má navíc své zvláštní renomé. Zatímco všichni ostatní stylotvorní mistři šesti strun dospěli ke své jedinečnosti výhradně herní technikou, Tom ze zapsal do dějin coby tvůrce novátorského zvuku pomocí vlastního technického vynálezu, geniálně jednoduchého kytarového zesilovače/efektoru Rockman, připomínajícího tvarem, velikostí i sluchátkovým výstupem walkmana. Pouhé čtyři základní kombinace komprese, zkreslení, stereo chorusu a echa, postačovaly k tomu, aby si každý adept mohl zahrát na pompézmana BOSTON.   Kapely jsme se ve Sparku před lety letmo dotkli v sedmém pokračování seriálu Příběhy progresivního rocku odstavcem: Zdaleka nejúspěšnější akvizicí pompézního rocku se stali BOSTON kytaristy Toma Scholze, u něhož se vzácně snoubilo technické nadání s hudebním. Debutového LP z roku 1977 se dodnes prodalo na 25 milionů. Hlavním rozpoznávacím znamením byl kantilénově klenutý tenor Bra
číst dál ...

EELA CRAIG

Obrázek
Skupina Eela Craig byla založena počátkem roku 1970 v rakouském Linci. Její umělecky náročná hudba byla nespoutanou směsí psychedelie, progresivního rocku, klasiky, elektronické hudby, jazzu a blues. Muzikantská různorodost jednotlivých členů se u Eela Craig stala tvůrčím katalyzátorem. Bubeník Horst Waber a všestranný hudebník Harald Zuschrader, obsluhující klávesy, kytary, flétnu a saxofon, byli předtím členy Melodias, kteří hráli především písničky The Beatles. Klávesák Hubert Bognermayr přišel do Eela Craig z dalšího místního bigbeatového bandu jménem Jupiters, jehož prvotními vzory byly sice pop soubory typu The Equals a The Hollies, během času však Jupiters přestoupili k monumentálnějším inspiracím à la Procol Harum , či Pink Floyd. Gerhard Englisch hrál především na basu, byl ale vítězem rakouské talentové soutěže harmonikářů, obdivoval spletité konstrukce King Crimson a Gentle Giant. Heinz Gerstmair, obsluhující kytaru a varhany, měl hluboký vztah k blues. Právě Gerhard Englis
číst dál ...