1968 12: Z JARNÍ HOSTINY ŽEBRÁCKÝ BANKET

Osmašedesátý sen nakonec stal historickým žebráckým banketem, kdy jsme zjara radostně vyhlíželi hostinu demokracie, spálenou však na uhel srpnovým peklem. Koncem roku jsme tak mohli už jen sbírat poslední přehlédnuté zbytky spadnuvší pod stůl.

Jak se rozloučit s památným osmičkovým rokem? Samozřejmě především pořádnou muzikou. Politice se ovšem ani dnes nevyhneme, na to je odkaz událostí z před padesáti let příliš živý a varující i dnes, v době hojnosti a svobody. A vydáme se i do vesmíru…

 

KALENDÁRIUM

Ponuré posrpnové kalendárium dokazuje, že se Rusáci začali zabydlovat natrvalo. Velitel okupačních sil Majorov předal třetího prosince Husákovi další požadavky. Ten samý den Amerika odmítla vydat uprchlého generála Šejnu, a mnohým tuzemským zapleteným začaly opět fungovat svěrače. Zpráva OSN uvádí, že během tří měsíců po vpádu vojsk opustilo ČSSR na 80000 občanů. Vazalové Dubček, Svoboda, Černík, Husák a Štrougal se vydali sedmého prosince do Kyjeva, kde jim Brežněv předal další normalizační noty. Jakeš mezitím úslužně kýval v Moskvě. V Leningradě začal proces s hrdinnými protestujícími proti srpnové okupaci, Jurijem Ženglerem, Lvem Klasevským a Anatolijem Studentovem. Obětovali za nás svobodu i kariéry, a kdo si na ně dnes vzpomene. Majorov u Svobody. Doma se vzedmula vlna protestů proti snahám odstranit Smrkovského z čela parlamentu. Koncem roku Komsomolskaja Pravda otiskla hanopis na české filmaře, Miloše Formana, Jiřího Menzela a Jana Němce. V časopise Zítřek vyšel článek Václava Havla „Falešné dilema“. Rozhlasový novoroční přípitek pronesl Josef Smrkovský. Labutí píseň, generální stávka se už na jeho podporu nekonala.

Netřeba mít dnes iluze o tom, že jsme měli šanci naším Jarem 1968 změnit poválečné geopolitické uspořádání Evropy. Obrození komunisté měli jednak své vnitřní limity a demokracie bez přívlastků jim byla bytostně cizí, a hlavně, svět nebyl připraven na tvrdou konfrontaci se Sojuzem. Přesto šlo o opojné nadechnutí, a dodnes nostalgicky vnímám jeho vůni i chuť.

 

BEGGARS BANQUET V ŠAPITÓ

Album, které pro ROLLING STONES vše změnilo – píše se na oficiálních stránkách kapely. A opravdu. Na popud nového producenta Jimma Millera „zmoudřelí“ ROLLING STONES se po trochu zmatečné velkohubé psychedelii „Their Satanic Majesties Request“ pokorně vrátili k zemině a kořenům, aspoň co se zvukového obalu týče. Ten původní papírový provokoval jako žádný jiný. Starý špinavý hajzl a na oprýskané zdi nad ním pravácké vzkazy. Dnes úsměvné, tehdy velká aféra, jež zdržela vydání.

Po hudební stránce je „Beggars Banquet“ je něco jako trojka LED ZEPPELIN. Výrazné prvky country nemají v rocku obecně na růžích ustláno, zejména u nás v Kotlince, svět je přeci jenom k podobným tvůrčím záměrům otevřenější. A považte, věčné rockové riffy „Jumpin’ Jack Flash“ a „Street Fighting Man“ zahrál Keith Richards na akustickou kytaru!

Mimochodem, indická dum-dům verze s bílým cenzurovaným přebalem se objevila počátkem sedmdesátých let také v prodejnách Supraphonu za rovné kilo československých. Též jsem ve svém mládežnickém hardrockovém rozpuku a oslnění z živáku „Get Yer-Ya’s Out!“ hledal k poněkud zvláštní desce cestu. A nakonec, též „moudře“, našel!

Perličkou zůstává, že všechny verze „Beggars Banquet“ vydané před rokem 2002 hrály zhruba o 1 % pomaleji, než měly. Na druhou stranu, rozpoznají to jen nešťastníci s absolutním sluchem. Ostatně, tehdejší gramofony i magnetofony Tesla hrály jinou rychlostí každý den, předpokládaných 50 Hz totiž bylo totiž v elektrických rozvodech málokdy. Takže jsme na nějaké to procento nahoru dolů byli zvyklí.

Jedenáctého prosince 1968 uspořádali ROLLING STONES k novince propagační show „The Rolling Stones Rock and Roll Circus“, na kterou pozvali přehršli přátel, vedle JETHRO TULL s half-playbackovou pantomimou Tonyho Iommiho, také THE WHO, Marianne Faithfull, dále pod hlavičkou THE DIRTY MAC schovanou bandu kumpánů, počínaje Keithem, přes Johna & Yoko, až po Erica Claptona a Mitche Mitchella. ROLLING STONES naposledy vystoupili s již úplně mimózním Brianem Jonesem v sestavě. Na první zátah se nahrávání a natáčení moc nepovedlo, dodatečně se lepilo a dohrávalo. Vydání nakonec Mick Jagger stopnul. Oficiální premiéra se tak konala až v šestadevadesátém.

BEATOVÝ ŽÁR

Stíny srpnové okupace aspoň na chvíli zmizely s prvními rozsvícenými reflektory druhého beatového festivalu, konaného opět v čase těsně předvánočním v Lucerně, organizovaného týmem kolem Pop federace a Spojených pražských klubů.

Festival samozřejmě reflektoval překotný vývoj na hudební scéně, kdy se namísto sladkých vokálů, výrazných melodií a „hezkých“ písniček sedmašedesátého stále více prosazoval důrazný sound, postavený na rhythm & bluesových základech, ruku v ruce s výrazně rostoucí instrumentální dovedností muzikantů, viz Jaromír Tůma v Mladém světě: „Letošní festival byl ve znamení hudby méně melodické, méně komerční a z hlediska pop-music výlučnější, a jako takový ho publikum přijalo velmi dobře. Z festivalu vyplynulo, že u nás existuje silná masa beatového publika, ačkoli hudba byla vzdálena více běžným šlágrům a běžné pop music, než jsme si zvykli. Publikum se s loňským nedá vůbec srovnat. Loni nebylo vyprodáno, letos bylo plno a zájem byl obrovský.“ Od BEACH BOYS k Hendrixovi, dalo by se napsat ve zkratce.

Druhým výrazným aspektem bylo odvážné pozvání zahraničních kapel – anglických NICE, nizozemských CUBY + BLIZZARD a švédských MECKI MARK MEN. Zejména Keith Emerson sebral tuzemským muzikantům i posluchačům veškeré iluze o tom, jak je náš bigbít světový. „Emerson hrál na varhany stejně dobře z obou stran, vsedě zády k nim, lokty, hlavou, aniž by jeho hudba ztrácela logiku,“ napsal pro změnu v Melodii J. Tůma. Samozřejmě, Marián Varga se mohl Emersonovi postavit jako rovný rovnému, to je ale asi tak všechno. 

Nicméně, nezatracujme naše muzikanty. Bez přímé konfrontace a s chybějícím zázemím i otevřeným trhem se dá těžko konkurovat světu, akcelerovanému rockovým boomem i generačními touhami na všech frontách. Porota i diváci nakonec ocenili zejména interprety s výrazným autorským přínosem, a tak hlavní cenu získali BLUE EFFECT s Radimem Hladíkem a Vladimírem Mišíkem v sestavě, kteří brali mimo jiné i cenu za nejúspěšnější festivalovku, „Sunny Grave“ (anglická verze pelíškovského „Slunečního hrobu“). Skladbou roku se stala „Klaunova zpověď“ Petra Nováka. Velký povyk způsobili THE PRIMITIVES GROUP, a to nejen zappovským repertoárem, ale také umělým sněhem, naládovaným do publika. Část fanoušků zbytek vystoupení proslzela a prokašlala, někteří se na ně rovnou vykašlali a utekli.

Občasné dobové stížnosti na organizaci zavál čas, a tak můžeme 2. Československý Beat-festival označit za dějinnou rockovou událost. Bohužel, nadlouho poslední.

BLOOD, SWEAT & TEARS

Po vydání debutu „Child Is Father To The Man“ a odchodu věrozvěsta Al Koopera i dalších členů kapely, nastupuje do sestavy kanadský vokální dřevorubec David Clayton-Thomas. Eponymní dvojka zahájila zcela novou etapu BLOOD, SWEAT & TEARS. Prolomila hranice mezi rockem, popem a jazzem, svým způsobem předznamenala éru jazzrocku. Zároveň se ale kapela ve své nové podobě vzdálila mladému rockovému publiku svým poněkud chladným akademickým soundem. Jak psal Jiří Černý v recenzi k stejnorodému třetímu albu: „Ale třetí album bych mohl poslouchat stále a mám pocit, že podobný vztah by k němu našla i většina příslušníků mé generace, tj. lidí, vyrostlých mezi swingem a rock’n’rollem, mezi velkými kapelami a kytarovými skupinami, lidí, kteří jsou vděčni za každou dobrou hudbu, schopnou přežít nějaký ten měsíc, a kterým už tolik nezáleží na puntičkářském srovnávání jednotlivých alb téže kapely a rozdělování nahrávek či dokonce jednotlivých sól na méně a více progresivní.“ Svůj článek J.Č. uzavírá konstatováním: „[…] hudba BLOOD, SWEAT & TEARS patří k nejlepšímu, co po BEATLES vzniklo.“ Muzika pro posluchače s žánrovým nadhledem. Zkuste se takovými stát a vylovte B,S&T z hlubin internetu.

Deska z prosince šedesátého osmého získala v březnu sedmdesátého cenu Grammy za devětašedesátý. Patří do zlatého fondu pop music, je například mezi 1001 alby, které musíte slyšet než zemřeteJ Aspoň tedy podle autorů stejnojmenné knihy.

 

SOFT MACHINE

PINK FLOYD pro náročné, avantgardní psychedelic jazzrock z Canterbury. Tam, kde byli BLOOD, SWEAT & TEARS sevřeni konvencemi, tam se kapela kolem Roberta Wyatta rozlétla až na samé hranice širší sdělnosti. Debutové bezejmenné album zachycuje SOFT MACHINE coby hledače sice pinkfloydovského typu, nicméně daleko odvážnější, byť méně zručné a kompozičně nápadité. Použité rejstříky kláves Mika Ratledgeho evokují práci Douga Ingeho z IRON BUTTERFLY. Že by na desce Mike použil vedle Lowrey Holiday i své starší varhany Vox Continental? Napoprvé pro leckoho z classic rockerů velké sousto. Kdo však vyznává barrettovské PINK FLOYD, bude jako doma.

 

VESMÍR

Nejenom v ulicích, ve studiích a na pódiích se děly věci. 21. prosince odstartovalo a o tři dny později vstoupilo Apollo 8 na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Vyslanci člověčenstva konečně spatří na vlastní oči jeho odvrácenou stranu, a mohli se pokochat Zemí, „vycházející“ nad měsíčním obzorem. Událost zachycuje slavný snímek, známý jako Earthrise.

Šlo o přelomovou událost nejenom z technického hlediska. Vzpomínám si, s jakým zadostiučiněním jsme naladěni na Hlas Ameriky hltali dennodenní zprávy z průběhu letu, jímž Amerika definitivně ukázala Rusům záda i v kosmickém soupeření. Představovali jsme si, jak se Brežněvovi vzteky zježilo jeho srostlé obočí. A každý večer hleděli vzhůru k našemu věčnému souputníku.

Velitel mise, Frank Borman, je dnes nejstarším žijícím americkým astronautem z průkopnické generace, jež lidstvo dostala na práh vesmíru. Posádku Apolla 8 dále tvořili: pilot velitelského modulu James Lovell a pilot lunárního modulu William Anders, nejmladší na palubě a mj. autor Earthrise. Na jeho počest byl letos v říjnu po něm pojmenován jím vyfocený kráter.

Všichni tři hrdinové jsou dodnes činní, byť dva již dosáhli devadesátky.

–

26. prosince 1968 LED ZEPPELIN poprvé přistáli v Americe a v denverském Auditoriu odehráli svůj debutový zámořský koncert, byť v roli předskokanů VANILLA FUDGE. Hádejte, komu bude zasvěceno lednové číslo Sparku ročníku 1969J

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 12/2018)