RAINBOW 1976: DUHY ZÁŘ I ODVRÁCENÁ STRANA

Rising je jedním z největších monolitů hard&heavy scény. Vztyčil se na obzoru uprostřed punkového běsnění jako společný maják starého hardrocku i nového heavy metalu.

 

Z dovolené v šestasedmdesátém jsem do kasína přivezl mimo klobás a kocoviny i pásek s čerstvou dvojkou Blackmoreovy Duhy. Hned druhý den večer se v „mém“ kinosále pořádala pro zvané spolubojovníky párty. Volume doprava, uragán decibelů, speed-spaad tempo, červené bopo světlo, my na pódiu před plátnem, namísto řepy vlající ručníky a pevné zavařovačky, tepláky rozpárané do zvonu, košťata, minimax, kýble, k tomu vrcholová zalamovaná gymnastika. Grandiózní finále, do extáze opakovaná houpavá figura Stargazer a nekonečný úprk A Light In The Black, stav blaženého šílenství. Poslední Ritchieho riff a Cozyho buch, sesun na prkna, chrochtot vespolek.

Budiž světlo. Stál u vchodu jako přízrak. Major Franc, kovaný dělnický kádr co pamatoval druhou světovou, vítězný únor, Gottwalda, Zápotockého a jinou rudou sběř, a teď jen nepřítomně zíral skrz nás někam do sibiřských dálav. „To bude Průser!,“ říkáme si. A on netasí kvér, ani neháže granát, beze slova se pomalinku otáčí a sklesle odchází chodbou, je menší a menší a ještě menší, až se rozplyne do nicoty. Právě přišel o všechny iluze, neboť i jeho opozdilé mysli došlo, že s touhle sebrankou prohnilý Západ nikdy nedobude...

DUHA BEZ ELFŮ

Probuzený Jimmy Bain

„Vezměte Jimmyho do města. Je to chlap k pomilování. Jděte ven a užijte si trochu legrace,“ ponouká Ritchie 16. prosince 1976 v suterénním disco baru tokijského Hiltonusvé své spoluhráče při závěrečné pařbě šestiměsíčního turné. V hlavě už ale kytarový černokněžník přemítá kým Baina nahradí. A tak zanedlouho Jimmy nakráčí do kanclu, aby se domluvil na podrobnostech dalšího fungování, a dozví se, že jeho služeb již netřeba.

A přitom před pouhým rokem… Jimmy vzpomíná. „Bylo to někdy v září 1975, když mi ve tři v noci zazvonil telefon. Na druhém konci byl můj kamarád, roadie Fergie, „Hele, jsem v Los Angeles u Ritchie Blackmorea, shání nového baskytaristu, blablabla, dám ti ho k telefonu, a já najednou mluvím se svým idolem, a rovnou celou hodinu. Ptá se mě, kde budu příště vystupovat. A že se na mě přijede podívat!“

Ritchie byl mužem činu, neváhal, nasedl do letadla a spolu s Ronniem Jamesem Diem odletěl do Londýna poslechnout si Harlot, v nichž Bain v té době basoval, a v nichž náhodou bubnoval i Blackmoreův parťák z dob Mandrake Root, Ricky Murino. Jenže právě ten se z nervozity posílil tolika guinnessy, že nebyl schopný pořádně hrát. Jimmy Bain šílel, „Koukám na podlahu, a tam všude plechovky od piva. Takže jsem zpíval, hrál na basu a lítal po jevišti jako zběsilý, jen abych představení nějak zachránil.“ Po příchodu do šatny vzteky rozbil baskytaru o stěnu. „Najednou se otevřely dveře, a tam Ritchie. Než jsem se stačil omluvit za pódiový trapas, říká: ,Kapela tě přinutila hrát skvěle’, a já byl v sestavě Rainbow!“

 

Cozy, z Ritchieho kozy

Během dvou týdnů Bain odlétá do L.A., aby se připojil k dvojici Blackmore-Dio při hledání nových spoluhráčů, co měli nahradit zbyvší členy Elf. Basák Craig Gruber už byl samozřejmě pryč, bubeník Gary Driscoll dostal padáka pár dnů po příletu Baina, a klávesák Mickey Lee Soule byl odporoučen zanedlouho po něm.

Ronnie James Dio na jednu stranu sdílel Blackmoreovu vizi, na druhou mu ale bylo líto Elfích kamarádů. „Když jste léta trávili po knajpách, vyjídali koše s odhozeným kuřecím, museli čelit různým pochybným existencím, abyste vůbec dostali svou mzdu, rychle se naučíte nemít kecy,“ poznamenal Dio lakonicky na ošemetné téma, proč se Ritchiemu nevzepřel. Trio Blackmore-Dio-Bain se usídlilo v hollywoodském studiu Pirate Sound, kam si začalo zvát muzikanty. „Ritchie byl krutý, bubeníky, co si pracně rozestavěli sestavu, naháněl svými rychlými riffy a brejky desítky minut, aby je zničil tak, že odpadli. Beze slova je poté nechal sbalit si fidlátka a jít. Čtrnáckrát za sebou. Až přišel Cozy Powell. Rovnou z letiště a jen se svými velkými paličkami. Ritchie vypálil své ta-ta-ta-ta-ta, já se přidal, Cozy levou zadní a bez menší změny tempa též. Za třičtvrtě hodiny splavený Ritchie přestal hrát. Cozy jen poposedl a dal si sólo,“ vzpomíná Bain.

 

Ritchieho milášek Tony Carey

Posledním do počtu byl klávesák Tony Carey, dvaadvacetiletý mlaďoch z Kalifornie, člen souboru Blessing. Jimmy, vyslaný Ritchiem – když slyšel Tonyho klávesy až na chodbu studia S.I.R., kudy procházel – jej přesvědčil k účasti na konkurzu, kde Carey preludoval několik témat z Bacha, a byl vhozen do jámy lvové, pardon, přijat. Dostal přednost i před slovutným Eddiem Jobsonem z Curved Air / Roxy Music. Možná pro své mládí a talent. Možná nechtěl Ritchie mít po boku další výraznou osobnost stejného kalibru, jakým byl on sám. Ronnie a Cozy mu „ke štěstí“ stačili.

Pro své mládí, naivitu i původ se stal Tony okamžitě a napořád cílem Ritchieho vtípků, schválností i provokací. „Nepamatuju si, že by se mnou někdy mluvil normálně, bez sarkasmu a blahosklonnosti,“ vzpomíná Tony. „Ritchie nenáviděl klávesisty,“ přisadil si Cozy.

Když se odpoutá od osobní roviny, vnímá Tony Carey sestavu a způsob práce jako dokonalý. Na dotaz, jak probíhaly zkoušky, pilování materiálu, odpovídá: „Všechno byla improvizace. Ritchie nám předvedl píseň, a my ji hráli tak, jak jsme cítili. V Deep Purple zdvojoval Jon Lord svými vyhrávkami Ritchieho kytaru. To já nedělal, něco opakovat, napodobovat, parafrázovat, nebyl můj styl. Nepamatuji se, že bychom se kdykoliv o muzice dohadovali. Hraní bylo nesnadnější částí našeho spolubytí. Cozy byl gigant, Jimmy perfekcionista, Ronnie anděl a Ritchie ďábel. A moje maličkost byla někde uprostřed.“

KLENUTÁ DUHA RISING

Pár měsíců poté, v únoru 1976, se Rainbow, sehraní na krátkém listopadovém americkém turné, kde zahrají mimo jiné i novinkové velekusy Stargazer a A Light In The Black, vydávají do mnichovských studií Musicland.

„Při práci se mi líbí být v Německu. A Musicland jsem znal už z dřívějška,“ připomíná Ritche. Studio založil disco producent Giorgio Moroder, avšak nahrávali v něm také Led Zeppelin, Queen, Rolling Stones, Deep Purple, ELO, Uriah Heep a desítky dalších rockerů. Což je zajímavé, protože spousta muzikantů později mluvila o špatné karmě onoho místa v podzemí obřího hotelového domu s třiadvaceti poschodími, stopadesáti metry délky a neblahou statistikou sebevražedných skoků.

Jedním z problémů při nahrávání Rising byly stěny studia, přetlumené postaru koberci. „Nemohli jsme z bicích dostat velký živý zvuk,“ vzpomíná Carey „takže jsme Cozyho vystěhovali na betonové schodiště.“

Producentem alba se stal Martin Birch, kterého znal Ritchie z nahrávání všech alb nejslavnější sestavy Deep Purple i jedničky Rainbow. Jeho klidná povaha a černý pás v karate zajišťovaly pohodu i ráznost.

Ríša si rád střílel z druhých. Když však jednou vtrhl do studia zvukař Reinhold Mack v uniformě a zařval jak malý führer, vyděsil prý Ritchieho na smrt. „Povedená akce,“ libuje si Mack, když dává historku k dobru.

Rising se honosí energií kovářské výhně. Klávesové crescendo přivede na scénu Tarot Woman, Blackmore snad jedinkrát složil poklonu Tonymu, když pochválil jeho na první dobrou nahrané minimoog sólo.

Erbovní skladbou alba je však bezesporu Stargazer, devítiminutový opus vystavěný na Ritchieho orientálním houslovém riffu a fantazijním Ronnieho textu. Monumentalitu obstaral přizvaný Mnichovský symfonický orchestr pod vedením Rainera Pietscheho. Duhový Kashmir. Později se Ritchie vůči užití symfoniků občas vymezoval, orchestr byl podle něj prý příliš květnatý a rušil základní melodický motiv, proto došlo v závěru prací na jeho utlumení a výpomoc mellotronu. V každém případě je výsledek fenomenální, možná až příliš, a proto nebylo možno přenést Stargazer „beze ztráty“ květinky ná pódia, a skladba se nestala pilířem setlistů Rainbow, jak jsme všichni doufali. Spolu s navazující rychlojízdou stejné délky, A Light In The Black, zabírala dvojice celou druhou stranu LP s tehdy nezvykle krátkou stopáží 33 a půl minuty. Blackmore však věděl, co dělá, Rising se stal démantem, šestistěnem. Cokoliv navíc by narušovalo jeho dokonalost. Prozřetelně si tedy ponechal Kill The King (původně plánovaný otevírák Rising!) a Long Live Rock’N’Roll pro další album.

Časem se rovněž objevily Ritchieho výtky k původnímu mixu, „I když jsem přesvědčen, že celkový sound byl velmi úderný, postrádal jsem vřelost a basy.“ (Technická poznámka, deluxe reedice z roku 2011 možná i proto obsahuje tři verze mixu: New York / Los Angeles / Rough.)

Ronnie James Dio se dokonce představám o dokonalosti Rising vysmíval, album je podle něj nevyrovnané, první strana skvělá, druhá pak nekonečně samožerná. Daleko raději má prý jedničku.

–

Rising vyšlo17. května 1976 a u kritiků nemělo na růžích ustláno. Zejména Rolling Stone ani Creem nenechali na Blackmoreovi černou niť suchou. Sarkastické poznámky o banálním a nechtěně humorném gotickém heavymetalu, či zbytečnosti recenzování skladeb, protože to nejsou skladby, ale jen přílepky k jeho prstovým onaniím, jež by ocenily ženy tam dole, určitě Ritchiemu úsměv nevyloudily.

S odstupem let mu může být zadostiučiněním fanouškovského zbožňování, jež vyneslo album na samý vrchol ankety Kerrang!u o nejlepší heavymetalové album všech dob. A kdo dnes zná nějakého Duncana anebo BangseJ

Prodeje nebyly kdovíjaké, sice zlato a #11 v UK, avšak jen #48 v USA , #38 v Německu a #67 v Zemi vycházejícího slunce. A rádia mlčela. Dnes zní Stargazer na Beatu každou chvíliJ

ZÁŘ ON STAGE, TEMNO ZA OPONOU

V létě se Rainbow vydávají na již zmíněné půlroční turné po čtyřech kontinentech. Ze set listů překvapivě úplně vypadly A Light In The Black i Tarot Woman. A Stargazer zazněl jen výjimečně. „Z nějakého důvodu se u nich nepodařilo přenést drive na pódium,“ vysvětloval na dotazy Blackmore. Tony Carey si vybavuje něco jiného: „A Light In The Black zaříznul Cozy. Spolu se Stargazer to znamenalo čtvrthodiny v kuse dupat naplno na dva kotle, a to prostě nebylo možné vydržet, zvlášť když oba kusy měly zaznít v závěru, kdy jsme už bykli všichni unaveni. Zkusili jsme to několikrát, a nakonec ze setlistu dvojblok vyjmuli.“

Koncerty technicky trpěly nevyzpytatelností dvanáctimetrové světelné duhy s třemi tisíci žárovkami, řízenými malým sčotem. Když už fungovala, tak často rušila citlivé vstupy zesilovačů. „Kytary a Hammondy někdy bzučely hlasitější než kapela. A z toho byl Ritchie frustrovaný, ne z diváků, jak se traduje,“ vzpomíná Tony Carey.

Na povrch mimoto naplno vypluly animosity mezi účastníky zájezdu, asistenty, manželkami, muzikanty. A svou stopu na ponuré náladě zanechala i zpráva o smrti Tommyho Bolina, jehož byl Blackmore fanouškem a Bain přítelem.

Bain-Carey vytvořili pařanskou dvojici, mizející jak se jen dalo v žáru noci. Blackmore se ponejvíce bratřil se svým Johnnym Walkerem, Dio zavíral ve svém pokoji, a jen Powell měl rád všechny a oni jeho. A přitom jako jediný brával s sebou na turné občas manželku.

Nejvíc nahnuto měl Tony Carey, byl odejit hnedle několikrát, poprvé před americkým turné, kdy měl být nahrazen nejdříve Markem Steinem z Vanilla Fudge, a zanedlouho poté italským klávesákem Joem Vescovim. Nakonec Tonyho obeslal s návratovým prosíkem management kapely. „Ritchie na to neměl koule,“ podotýká Carey, „Když jsem se po čase objevil znovu na zkoušce, zrovna hráli z pásku toho italskýho kluka, odpad. Stoupnul jsem si za klávesy, Ronnie se usmál a Ritchie zašklebil, ani slovo vysvětlení.“ Další incident se odehrál v polovině září v Newcastlu. Ritchie uprostřed setu najednou přišel k Tonymu a řekl mu, aby okamžitě odešel. Rainbow dohráli koncert ve čtyřech. Po něm však dělal Blackmore jakože nic, a Carey načas v sestavě pokračoval. „Nasrat mu, věděl že jsem dobrý a že za mě nemá náhradu,“ durdí se i po mnoha letech potměšile Tony. „Byl to dobrý klávesák, ale trochu nafoukaný, a to u Ritchieho znamenalo jediné, skončil jsi v plamenech,“ bavil se vědoucí Cozy.

P.S.

V lednu 1977 vyšlo oficiální prohlášení o propuštění Baina a Careye s vágním zdůvodněním o nesouladu se směrováním Rainbow. Při poslechu skvělého On Stage, zachycujícího zářiové a prosincové koncerty Rainbow, se musím jen trpce pousmát. „Mohli jsme růst, byla to opravdu dobrá sestava, bavili při hraní sebe i davy,“ zavzpomínal před lety Jimmy Bain, po Powellovi a Diovi třetí nebeský hráč nejslavnější sestavy Rainbow. „On Stage na rozdíl od Rising zachycuje Rainbow jak opravdu zněli. Měli jsme fakt našlápnuto, neustále improvizovali, nikdy nehráli to samé dvakrát, energie z nás čišela, každou noc chtěli zbořit sál,“ stvrzuje Tony Carey v loňském rozhovoru.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1976