HUDBA A ZVUK 1976: ZELENÁ HIFI RAPSODIE
„Vojín Merhaut okamžitě
k veliteli útvaru!“ ječel devěťák na celou rotu. „Já vás nemůžu ani zavřít,
protože tohle se domáknout kontráši, tak přijdeme o vzorný útvar!,“ hřímal na
uvítanou major Havlíček, velitel karlovarského VÚ 5691 v sousedství
dostihové dráhy. Hlavou mi běží seznam všeho, co se mohlo provalit: dopisování
se Svobodkou/BBC, tranzistorový přijímač načerno, potměšilé dopisy kamarádům,
zakázané focení, antény na Bundes… „Ty
antény půjdou okamžitě dolů!“ Aha, tak to bude dobrý, to uhraju. „Rozkaz,
soudruhu majore, dovolte mi odejít!“…
To bylo tak. Když jsem na podzim pětasedmdesátého
narukoval k radistům do malých kasáren ve Dvorech 1, brzy jsem zjistil, že
„to půjde“J
Parta z negottwaldova Zlína tvořila polovinu přijímače, morseovku a
radiotechniku jsem znal z pardubické průmky, posilovna za rohem, k tomu
útvarové kino s magičem a reprobednou jako stodola a na tranďáku Sokol 4
spousta západních stanic i přes den. Bezpochodový úlevy na nohy taky dobrý, akorát
těch 730 vepsaných do krému na boty šimralo mou představivost.
ANTÉNA SEM, ANTÉNA
TAM
Na jaře šestasedmdesátého jsem už coby lehce otrkaný
půlročák nechal svařit dvoumetrovou televizní anténu a na střeše likusáku naší
roty ji namířil směr Západ, kde se za pár kopečky schovával „nepřítel“,
Spolková republika Německo.
Ve Zlíně občas někdo chytal Vídeň, tohle byla ale vyšší
liga. Sobotní nudistický magazín zvedl rotu ze sedadel rychleji jak ostrý
bojový poplach a aktuální tv hitparádou jsem dráždil kamarády, co zůstali zatím
doma, názvy nových desek Uriah Heep, Kiss, Supertramp, Smokie…
Jaksi jsem se v dopise pochlubil spolubojovníkovi
Rezkovi, odvelenému dočasně do Podbořan, ten můj barvitý popis germánských
programů a antén kdesi zapomněl, iniciativní soudruh našel, zatepla udal, a já
stál v pozoru před majorem.
Bundes anténu jsem tedy sundal ze stožárku, položil přímo
na asfaltovou střechu, nasměroval tak, aby současně chytala jak ČST, tak
ARD/ZDF/WDR, zamaskoval nátěrem asfaltu, ofiko anténu nechal viditelně
vystavenou ale nepřipojenou, systém doplnil o poplachové tlačítko v rámu
nástěnky u dozorčího stolku, propojené s doutnavkou u TV, a jelo se dál. K+K
(ytary a undičky) mohly dál obohacovat náš život za zdí aspoň virtuálně. Náčelník
do tří uměl, takže jedna anténa namísto dvou jej ukojila. Možná víc než nás.
MUSICLADEN/DISCO/ROCKPALAST
Třičtvrtěhodinová televizní diskotéka, vysílaná na okruhu
ARD. Něco šlo naživo, něco na halfplayback, většina na plný. První pondělní
Musicladen jsem viděl 17. listopadu 1975. Od té chvíle jsem málokterý vynechal,
přestože šlo až na výjimky o popárnu. Vybavuju si juchavé Showaddywaddy a Mud,
první hit Smokie (v tilulku psaných jako Smokey, jak jsem si snaživě opsal do
notýsku) Don’t Play Your Rock’N’Roll To Me, Nazareth s cukrovou homolí Love Hurts, Suzinu a samozřejmě srpnový
Abba speciál , vysílaný jedenadvacátého, tudíž shlédnutý za bojových podmínek
v zamčeném kinosálu se sluchátky na hlavě. Podobné zaměření měl
konkurenční sobotní měsíčník Disco na ZDF, opět často Smokie, Amanda Lear,
Sweet, Bay City Roller, Hello, Rod Stewart. Škoda, že už v mých vojenských
letech nevysílal Beat-Club, to byla hudebně jiná liga, Zeppelin, Purple, King
Crimson, Zappa, ELP…
Mimo Musicladen/Disco se na tv programech z Bundesu naštěstí
objevovaly v i vysloveně rockové pořady jako např. Rockpalast na WDR, vybavuju
si zkouknuté Procol Harum, Roryho Gallaghera, Teda Nugenta, Supertramp, Queen.
K tomu samozřejmě Kung Fu s Davidem Carradinem
když ještě nebyl Billem, Kojak bez Moravce, Tatort, spousta gangsterek a
westernů. Vesměs parádní mihotání.
Barevné televizory měli u útvarů jen někteří lampasáci,
vesměs ruské Rubíny, co byly po pár minutách provozu horké jako prase při
odírání štětin. Na rotách všech útvarů ČSLA v té době kralovaly poměrně
nové modely z roku 1974: Salermo, Castello, Limba, Sitno, lišící se jen
v nepodstatných detailech. Měly i hlasové dálkové ovládání, model bažant
na povel. Zase jsme je předběhli!
SVOBODA NA BRÁNĚ I
KOPCI
Noční poslech tranďáku Sokol 4 dokázal nudnou noční
službu na bráně povýšit na bezmála koncertní zážitek. Se sovětskou kabelkou na
rameni u ucha jsem projížděl střední i krátké vlny, nejčastěji ale zůstal na
nezarušeném Radio Caroline, kde v noci přehrávali klidně i celá alba.
Ovšem, když jsme s naším radistickým OT-64 R3AT
vyjeli na nějaký kopec navazovat spojení, tak to teprve bylo maso. Civilizace
daleko, průmyslové rušení též, mobily neexistovaly, éter nezahlušený. Slušná
vojenská radiotechnika umožňovala ledasjaká kouzla s odrušením příjmu a správně
zacílená dvanáctimetrová „šikmopaprsková“ anténa někde v 600 metrech nad mořem
dokázala polapit i všechny zbyvší pirátské stanice, vedle Caroline také
Veronica, Nordsee, a navrch kvalitně Svobodku, Hlas Ameriky, BBC a spousta
dalších kusovek. R-311 byl skvělý přijímač, 30 kilová kovová škatule, na níž
šlo naladit cokoliv AM od 100 kHz do 30 MHz, čili kompletní dlouhé, střední i
krátké vlny. Oproti sebelepším „civilním“ kouskům jiná liga. Když tedy major
Anděl bodře zahalekal „Máš spojení?“, jen jsem pokaždé se sluchátky na hlavě
souhlasně a s úsměvem souhlasně kývnul .
Ano, měl jsem spojení s celým svým světem. Malým svátkem bylo, když jsem
se v terénu dostal k R-313, na němž šlo naladit AM/FM, a tedy i
Bayern 3 v prvotřídní mono kvalitě, srovnatelné s přímým poslechem
LP.
DO NOVÉHO ROKU
JEDINĚ S BOHÉMSKOU RAPSODIÍ
Silvestr 1975 / Nový rok 1976 A do trenýrkového levelu
vytopená cimra. Osoby a obsazení: vojín bažant JM, již zmíněný sovětský
radiopřijímač Sokol 4, v hlavní roli Queen a Bohemian Rhapsody – ohulená full forte, co čtyři tužkáče utáhly –
znovu a znovu na všech vlnových délkách a stanicích celé západní Evropy, po
celý večer a noc, non-stop až k ránu prvního dne šestasedmdesátého. Ano,
na Bohémskou rapsodii se na přelomu 1975/76 tam za oponou tančilo všude. A
vojenský svět se z rudozelené bažiny rázem proměnil v rozzářenou Noc
v opeře! A když mi za pár týdnů přišla na magnetofonovém pásku
celá čtyřka, a po čase pětka, útvarový kinosál se díky dvoumetrové monstrbedně královsky
otřásal v základech. Ne jednou, v průběhu dnů, týdnů, měsíců
nastokrát! Dva roky na královských dostizích.
POLIBEK
SPEEDMETALU
Radio dílna, uvnitř v kleci na bidýlku tři ptáci,
nevěřícně zírající na blikavou a hořlavou kissáckou show v západoněmecké
televizi. Tak vypadalo mé iniciační seznámení s Kiss. Následovalo pár
telefonů domů, a zanedlouho připutoval na rotu pásek, nahraný náctiletou
sestrou spolubojovníka Chlupa z čerstvého dvojalba Alive, briskně zaslaného
rodinnou příbuznou z USA. To, co se na nás vyřítilo z kinobedny byla
divočina, jaké nebylo rovno: od začátku do konce šílené tempo, jedna šupka
tvrdší a rychlejší druhé, freneticky ječící obecenstvo – prostě strhující. Až
po půl roce chrochtačky a desítkách poslechů jsme po návratu pobledlého Chlupa
z dovolené zjistili, že milá sestra Janička zapnula při nahrávání na
gramofonu singlovou rychlost 45 otáček za minutu namísto elpíčkové 33! Takže
jsme půl roku poslouchali, co se týče rychlosti, Kiss ve stopadesátiprocentní
verzi! A dlouho předlouho jsme si na správně nahrané, ale „obyčejné“ Kissáky
nemohli zvyknout. Mě omlouvá hudební hluch, avšak podupávali a hlavou třepali i
aktivní muzikanti. Ani tak mi ale nikdo nikdy nevymluví, že Kiss byli první
speedmetalovou kapelou na světě a my, udatní vojíni ČSLA, prvními fanoušky
tohoto žánru tamtéž! Někdy bych si zrychlenou verzi Alive znovu rád
poslechnul.
ZABIJÁCKÁ KINOBEDNA
Na kinobednu Tesla AKR 153 nedám ani po čtyřiceti letech
dopustit. Monumentální těleso metr a půl na výšku, bezmála metr na šířku a půl
metru do hloubky, čili skoro šatní skříň. Uvnitř čtyřiceticentimetrový basák
ARO 931, co z jednoho wattu vygeneroval stodecibelový rachot, v nástavbě
tři elipsovité širokopásmáče ARE 667 a jeden štěrbinový tlakáč ART 481.
S třicetiwattovým zesákem nám tenhle macek dopřál v útvarovém
kinosálu bezmála koncertní hlasitost, takovou, na jakou nedosáhne většina
současných hifi highendů. Přehrávali jsme skoro všechno, o čem v Rock
History 1976 píšeme, nejčastěji ale Queen, Genesis, Rainbow, Kiss. Každou
neděli odpoledne jsem v kinosále na erárním gramorádiu naladil BBC, pořad
Jacka Allena, a spolu s bandou poslouchal a řičel nadšením. A když se
ozvalo halasné „A nyní pro Hifi Goga a jeho kamarády v zeleném, ať jim to
utíká…“ a následovala korespondenčně objednaná písnička, kino naším řevem
nadskočilo…
AKR 153 sloužila spolu s ještě většími bratry,
dvoumetrovými AKR 303 a AKR 5015, ve stovkách, možná tisícovkách kinosálů po
celé republice. Tam, kde se jim dostalo řádného krmení a péče, mohla být i
spousta muziky. Mohla, kdyby i kina neokupoval bolševik.
SPOLUPACHATEL TESLA
B70
Erární magnetofon Tesla B70 si
spolu s námi tedy užil stovky hodin bigbítu zasílaného na páscích
z domova. Nebál se ideologické diverze, a spolehlivě nahrával ze Svobodky,
Hlasu Ameriky i BBC. Nikdy mě nevypek, nenabonzoval. A navzdory všem varováním a
mým počátečním pochybnostem fungoval po celé dva roky s minimální údržbou,
stačilo čas od času přejet čistým lihem hlavy a seřídit provázkové (!) brzdy.
Technicky vzato šlo o základní
model nové sedmičkové řady kotoučových magnetofonů Tesla, vyráběné
v polovině sedmdesátých let. Monofonní, čtvrtstopy, s rychlostmi 4,76
cm/sec a 9,53 cm/sec, první Tesla, co hrála i nastojato, cívky do 18 cm, což
při běžném double play pásku znamenalo suma sumárum šestnáct hodin záznamu na
čtyřku rychlost (čtyři hodiny nonstop se skvěle hodily pro nahrávání Svobodky
v nepřítomnosti) a osm na devítku, tedy 10 celých alb na jeden pásek.
(Fleškaři, nesmějte se!)
Vždy, když vidím v internetovém
bazaru nějakého jeho bratříčka, zazní mi v uších typické cvakání pákových
přepínačů i tlačítek B70, a ruky mi mimoděk předvedou pohyby při zakládání
pásku… a já si jdu pustit něco z šestasedmdesátého.
–
Vidíte, vůbec jsme nemuseli na vycházku z kasína, a hifi
i bigbítu hromada:-)
Jaromír Merhaut pro Rock History 1976
Komentáře
Okomentovat